č. j. 4 Ads 52/2004-105

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobce: K. R., zast. JUDr. Pavlem Zouplnou, advokátem, se sídlem Smetanovo náměstí 7, Ostrava-Moravská Ostrava, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem v Praze 5, Křížová 25, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2004, č. j. 17 Cad 65/2003-52,

takto:

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

Žalobce (dále jen stěžovatel ) včas podanou kasační stížností brojí proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě. Tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 31. 3. 2003, č. j. x, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o zvýšení starobního důchodu dle § 56 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 155/1995 Sb.). V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaná ve vztahu k souzené věci zejména uvedla, že zápočet roků 1978-1980 by neměl, a to i kdyby byla prokázána tvrzení stěžovatele o jeho údajném zaměstnání, vliv na výši důchodu, a to z důvodu, že stěžovatel v uvedené době pobíral plný invalidní důchod a uvedenou dobu má zhodnocenou jako dobu pobírání tohoto důchodu (takto má zhodnocenou dobu od 6. 11. 1973 do 9. 12. 1984). napadaného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení. Napadanému rozhodnutí ve vztahu k souzené věci zejména vytýkal nesprávné stanovení vyměřovacího základu, a nezhodnocení doby pojištění v letech 1978-1980; započtení náhradní doby pobírání invalidního důchodu nepovažoval za výhodné, neb se hodnotí toliko ve výši 80% normální doby.

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2004, č. j. 17 Cad 65/2003-52, byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Z odůvodnění ve vztahu k souzené věci zejména vyplynulo, že Krajský soud v Ostravě došel ke stejným skutkovým závěrům jako žalovaná a plně jí tak přisvědčil. Potvrdil tak, že osobní vyměřovací základ u stěžovatele pro vyměření starobního důchodu činí 10 285 Kč, přičemž žalovaná v souladu se zákonem správně vycházela z redukce tohoto vyměřovacího základu dle § 15 zákona 155/1995 Sb. Z odůvodnění rozsudku ke sporné době pojištění, tedy rozmezí let 1978-1980, zejména vyplynulo, že nebylo prokázáno, že se jednalo o pracovní poměr a tudíž nelze ani dovodit zápočet této doby pro účely výpočtu důchodového pojištění. Ani v jedné z námitek Krajský soud v Ostravě stěžovateli nepřisvědčil a žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Proti označenému rozsudku podal stěžovatel obecně formulované podání nazvané kasační stížnost , které však postrádalo zákonem stanovené náležitosti kasační stížnosti, přičemž stěžovatel nebyl zastoupen v souladu s ustanovením § 105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s. ). V podání stěžovatel zejména brojil proti postupu samosoudkyně v řízení před Krajským soudem v Ostravě a dále i proti důvodům rozhodnutí.

Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 5. 2004, č. j. 17 Cad 65/2003-61, byl stěžovatel vyzván, aby doložil plnou moc udělenou advokátovi, který jej bude v řízení o kasační stížnosti zastupovat a dále, aby jeho prostřednictvím doplnil kasační stížnost a) o údaj o tom, kdy bylo napadené rozhodnutí doručeno, b) v jakém rozsahu rozhodnutí napadá, c) důvody kasační stížnosti podle ustanovení § 103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s. ).

Podáním ze dne 9. 6. 2004 požádal stěžovatel Krajský soud v Ostravě o ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti.

Podáním ze dne 4. 7. 2004 následně stěžovatel z důvodu údajné obavy před prodlením (bez součinnosti s právním zástupcem) doplnil kasační stížnost. V doplnění zejména uvedl, že mu nebyl advokát ustanoven a rozhodnutí napadá v rozsahu Stanovení výpočtového základu a v rozsahu stanovení Procentní výměry k výpočtu starobního důchodu. Důvody kasační stížnosti pak specifikoval tak, že nebyl respektován čl. 38 odst. 2 usnesení č. 2/1993, v části, aby se mohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům a dále že nebyl respektován § 19 zákona č. 155/1995 Sb. při stanovení výpočtového základu . Doplnil, že v případě, že žadatel o důchod nemůže prokázat dobu zaměstnání, postačí vyplnit formulář (Prohlášení o dobách zaměstnání), který žalované předal a nevidí tak důvod, proč by měl shánět svědky .

Krajský soud v Ostravě následně usnesením ze dne 11. 8. 2004, č. j. 17 Cad 65/2003-69, návrh na ustanovení zástupce řad z advokátů zamítl. Vycházel přitom z údajů, které stěžovatel uvedl do Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrů, ze kterých vyplynulo, že stěžovatel pobírá starobní důchod ve výši, ze které je plně schopen uhradit advokátní zastoupení. další kasační stížnost, která byla vyčleněna k samostatnému projednání; u Nejvyššího správního soudu byla vedena pod sp. zn.a Nejvyšší soud tuto kasační stížnost rozsudkem ze dne 22. 12. 2005, č. j. 4 Ads 48/2004-97, zamítl.

V mezidobí si stěžovatel sám zástupce z řad advokátů zvolil (JUDr. Pavla Zouplnu) a jeho prostřednictvím také podáním ze dne 13. 10. 2004 (doručeným Krajskému soudu v Ostravě dne 19. 10. 2004) reagoval na výzvu Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 5. 2004, č. j. 17 Cad 65/2003-61, a kasační stížnost doplnil. V kasační stížnosti zejména uvedl, že ji podává z důvodu vymezeného v § 103 odst. 1 pod písm. a) s. ř. s., tedy z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem, kterou shledává v akceptování nesprávného postupu žalované při stanovení vyměřovacího základu rozhodného pro určení výše starobního důvodu, kdy bylo podle stěžovatele chybně vyloženo ustanovení § 19 odst. 1a zákona č. 155/1995 Sb. ve vztahu k § 15 zákona č. 155/1995 Sb.; výpočtový základ není dle názoru stěžovatele osobním vyměřovacím základem, který lze upravovat dle § 15 označeného zákona.

Dále pak v kasační stížnosti odmítl závěr o době trvání pojištění zjištěného žalovanou. Doplnil, že mezi roky 1978-1980 pracoval v pracovním poměru založeném ústní pracovní smlouvou, přičemž nedostatky v evidenci bývalého zaměstnavatele nemohou být důvodem k vyloučení předmětné doby; Krajský soud v Ostravě se nezabýval všemi důkazy stěžovatele a nepřipustil výslech svědka.

S odkazem na výše uvedené navrhl zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě a vrácení věci k dalšímu řízení.

Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných stížnostních důvodů (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel uplatňuje důvod kasační stížnosti obsažený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť namítá, že v předcházejícím řízení došlo k nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem.

Takovou nezákonnost Nejvyšší správní soud v napadaném rozsudku však neshledal.

Ustanovení § 15 zákona č. 155/1995 Sb. ve znění tehdy účinném totiž stanovilo, že výpočtovým základem je osobní vyměřovací základ (§ 16), pokud nepřevyšuje částku 7 400 Kč. Převyšuje-li osobní vyměřovací základ částku 7 400 Kč, stanoví se výpočtový základ tak, že částka 7 400 Kč se počítá v plné výši, z částky osobního vyměřovacího základu nad 7 400 Kč do 17 900 Kč se počítá 30 % a z částky osobního vyměřovacího základu nad 17 900 Kč se počítá 10 %.

Ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. ve znění tehdy účinném přitom stanovilo, že starobní, plný invalidní a částečný invalidní důchod pojištěnce, který pobírá nebo pobíral některý z těchto důchodů nebo důchod za výsluhu let, nesmí být vyměřen z nižšího výpočtového základu, než kolik činí výpočtový základ stanovený vynásobeného koeficientem stanoveným jako podíl, v jehož čitateli je součin všeobecného vyměřovacího základu za kalendářní rok, který o dva roky předchází roku přiznání důchodu, a přepočítacího koeficientu (§ 17 odst. 4) pro úpravu tohoto všeobecného vyměřovacího základu, a ve jmenovateli je všeobecný vyměřovací základ za poslední kalendářní rok rozhodného období, z něhož byl zjištěn osobní vyměřovací základ při přiznání dřívějšího důchodu. Pokud dřívější důchod nebyl vyměřen z vyměřovacích základů stanovených za rozhodné období (§ 18), postupuje se podle věty první s tím, že ve jmenovateli je všeobecný vyměřovací základ za kalendářní rok předcházející kalendářnímu roku přiznání dřívějšího důchodu; jestliže tento dřívější důchod nebyl vyměřen z výpočtového základu, považuje se za osobní vyměřovací základ všeobecný vyměřovací základ, z něhož byl tento důchod vyměřen, vynásobený přepočítacím koeficientem pro úpravu tohoto všeobecného vyměřovacího základu. Pokud pojištěnec pobíral více důchodů, použije se nejvyšší výpočtový základ stanovený podle věty první a druhé.

Z obsahu správního a soudního spisu přitom ve vztahu k souzené věci vyplynulo, že stěžovatel byl dne 11. 1. 1974 uznán posudkovou komisí sociálního zabezpečení v Opavě plně invalidním dle § 20 odst. 3 písm. a) zákona č. 101/1964 Sb. Posudková komise vyslovila závěr, že stěžovatel není pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav schopen soustavného zaměstnání, a to dne od 6. 11. 1973. Stěžovatel byl uznán nadále plně invalidním i při kontrolách zdravotního stavu v roce 1976, 1979 a 1984 podle § 25 odst. 3 písm. a) zákona č. 121/1975 Sb., s tím, že není schopen vykonávat jakékoliv soustavné zaměstnání.

Dne 5. 3. 2002 podal stěžovatel žádost o starobní důchod. Rozhodnutím žalované ze dne 29. 3. 2002 byl stěžovateli, a to ode dne 29. 3. 2002, přiznán starobní důchod ve výši 7790 Kč, který žalovaná vypočítala z osobního vyměřovacího základu ve výši 19 550 Kč.

Rozhodnutím ze dne 5. 2. 2003 upravila žalovaná stěžovateli od uvedeného data starobní důchod na částku 7 944 Kč.

Stěžovatel následně požádal podáním ze dne 4. 3. 2003 o navýšení starobního důchodu, a to za odpracovanou dobu u IPS n.p. Praha v rozmezí let 1978-1980. Rozhodnutím ze dne 31. 3. 2003 žalovaná zamítla žádost stěžovatele o zvýšení starobního důchodu. Z odůvodnění rozhodnutí ve vztahu k souzené věci zejména vyplynulo, že doba zaměstnání v rozmezí let 1978-1980 neměla vliv na výši důchodu, neb stěžovatel pobíral invalidní důchod.

Z osobního listu důchodového pojištění, ze kterého vycházela jak žalovaná, tak i Krajský soud v Ostravě, vyplynulo, že celková doba pojištění žalobce do 29. 3. 2002 činí 17 376 dnů, tj. 47 roků a 221 dnů.

Po snížení náhradní doby pojištění na 80 % činila doba pojištění stěžovatele 15 775 dnů, tj. 43 roků a 80 dnů. (Snížení náhradní doby pojištění bylo vyvoláno pobíráním plného invalidního důchodu).

Stěžovateli bylo dodatečně zhodnoceno zaměstnání od 16. 3. 1981 do 31. 5. 1984 v rozsahu 1173 dnů. Celková doba pojištění v důsledku snížení náhradní doby pojištění na 80 % tak činí 16 010 dnů, tj. 43 roků a 315 dnů. 20. 1. 2003 a ze dne 20. 2. 2003 za období let 1986 až 2001 při úhrnu vyměřovacích základů 1 063 804 Kč (3969 vyloučených dnů) činí osobní vyměřovací základ 17 258 Kč.

Při vynásobení původního osobního vyměřovacího základu za rok 1972-2768 Kč, činí výhodnější osobní vyměřovací základ stěžovatele 19 550 Kč.

Při stanovení výše výpočtového základu se následně z částky 19550,-Kč počítá plně 7100 Kč, přičemž 30 % z rozdílu mezi 7100 Kč do 16 800 Kč činí 2910 Kč a 10 % z rozdílu mezi částkou 16 800 až 19 550 Kč činil je 275 Kč. Výpočtový základ tak celkově činil 10 285 Kč).

S odkazem na výše uvedené tak Nejvyšší správní soud uvádí, že žalovaná správně vyložila ustanovení § 19 odst. 1, resp. § 15 zákona č. 155/1995 Sb. Žalovaná v souladu se zákonem použila koeficient nárůstu za rok 1972, což je pro žalobce nejvýhodnější způsob výpočtu a vycházela z redukce tohoto vyměřovacího základu dle § 15 zákona č. 155/1995 Sb.

Žalovaná postupovala zcela v souladu se zákonem, pokud stanovila výši důchodu, jak bylo výše uvedeno, přičemž Krajský soud v Ostravě její závěry řádně přezkoumal a neshledal žádných pochybení; věc přitom správně právně posoudil; se závěry se ztotožňuje i Nejvyšší správní soud a odkazuje na ně. V námitkách týkajících se nesprávného právního posouzení tak Nejvyšší správní soud stěžovateli nemohl přisvědčit.

Stejně tak Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovatelově námitce týkající se jeho údajného zaměstnání v letech 1978-1980 a nároku na vyšší vyměřovací základ. Ze spisu jednoznačně vyplývá, že Krajský soud v Ostravě se úplně a dostatečně zabýval všemi předloženými důkazy, všechny hodnotil samostatně a přitom v jejich souvislosti a Nejvyšší správní soud s jeho závěry plně souhlasí a odkazuje na ně. Ze všech zjištěných skutečností ani podle Nejvyššího správního soudu nevyplývá, že by stěžovatel v uvedenou dobu pracoval v režimu řádného pracovního poměru. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěry krajského soudu i v tom, že zřejmě u stěžovatele šlo o nějaký brigádnický sezonní pracovní vztah (stěžovatel sám uváděl, že pracoval v dekádách, písemnou pracovní smlouvu neměl, nedostával žádnou výplatní pásku, apod.) a proto tyto skutečnosti nedovolují tuto dobu stěžovateli pro účely důchodového pojištění zhodnotit, neboť taková činnost nesplňuje znaky pracovního poměru a tedy ani doby řádného pojištění. Zákon č. 155/1995 Sb. ve vztahu k osobám, které byly činné v pracovněprávních vztazích, v § 5 stanoví, že pojištění jsou při splnění podmínek stanovených v tomto zákoně účastni zaměstnanci v pracovním poměru a zaměstnanci činní na základě dohody o pracovní činnosti. Ustanovení § 8 téhož zákona potom stanoví, že tyto osoby jsou účastny pojištění podle tohoto zákona, pokud jsou účastny nemocenského pojištění (péče) podle zvláštních předpisů. To, že stěžovatel, pokud jde o jeho údajné zaměstnání v letech 1978-1980, byl zaměstnancem v pracovním poměru, nebo byl zaměstnancem činným na základě dohody o pracovní činnosti a současně, že ve spojení s tím byl účasten nemocenského pojištění, stěžovatel nedoložil, a ani jinak se toto v řízení nezjistilo a neprokázalo.

Stěžovatel byl, jak vyplývá i z ve spisu založených posudkových závěrů, v uvedenou dobu v plném invalidním důchodu. kdy bylo shledáno, že není schopen vykonávat jakékoliv soustavné zaměstnání a kdy byl i nadále uznán plně invalidním, uvedl, že nikde nepracuje. Nejvyšší správní soud tak přisvědčil Krajskému soudu v Ostravě, že žalovaná postupovala správně pokud nárok na vyšší vyměřovací základ nepřiznala.

Nejvyšší správní soud přezkoumal i námitky stěžovatele obsažené z podání ze dne 12. 5. 2004, nazvaného kasační stížnost , proti postupu samosoudkyně v řízení před Krajským soudem v Ostravě. V namítaném postupu samosoudkyně Nejvyšší správní soud porušení zákona neshledal, a ostatně ani stěžovatel v doplnění kasační stížnosti již nenamítal, že by soudkyně nepostupovala v souladu se zákonem. Stejně tak Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani stěžovatelovým námitkám obsaženým v doplnění kasační stížnosti, kdy uváděl, že v řízení před Krajským soudem v Ostravě nebyl respektován čl. 38 odst. 2 Listiny. Porušení Listiny Nejvyšší správní soud neshledal, stěžovatel se mohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům; stěžovatel ostatně ani nespecifikoval, ke kterým důkazům by se nemohl vyjádřit. K námitce, že nebyl respektován § 19 zákona č. 155/1995 Sb. odkazuje Nejvyšší správní soud na výše uvedené. Obdobně Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit ani tvrzení stěžovatele o tom, že v případě, že žadatel o důchod nemůže prokázat dobu zaměstnání, postačí vyplnit formulář (Prohlášení o dobách zaměstnání) a není třeba tyto skutečnosti prokazovat. Za situace, kdy stěžovatel sice tvrdil, že byl v inkriminovanou dobu zaměstnán a má mu být tato doba započtena do doby pojištění, přičemž o takovém zaměstnání nedoložil žádné doklady či důkazy, a tyto skutečnosti ostatně nevyplynuly ani z řízení před správním orgánem, ani z řízení před soudem, tak Nejvyšší správní soud nemohl stěžovateli přisvědčit.

Nejvyšší správní soud tak neshledal opodstatněnost stěžovatelových námitek a naplnění tvrzeného důvodu kasační stížnosti vymezeného v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Z uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud podle § 110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost zamítl.

O nákladech řízení rozhodl tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatel nebyl v řízení úspěšný a správnímu orgánu právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona nenáleží (§ 60 odst. 1, 2 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u přípustné opravné prostředky.

V Brně dne 20. dubna 2006

JUDr. Dagmar Nygrínová předsedkyně senátu