48 ICm 2695/2011
Č.j. 48 ICm 2695/2011-20 (KSPA 48 INS 1902/2011)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Schreierem ve věci žalobce: SMART Capital, a.s., Hněvotínská 241/52, 779 00, Olomouc, IČ 26865297, proti žalovanému: Ing. Martin Fořt, Palackého 653, 537 01, Chrudim (insolvenční správce dlužnice Evy anonymizovano , anonymizovano ), o určení popřených pohledávek,

takto:

I. Zamítá se žaloba v části, v níž se žalobce domáhal určení, že má pohledávky vůči dlužnici Evě anonymizovano , anonymizovano , z titulu smlouvy o úvěru č. 62008-5859 ve výši 14.518,--Kč a z titulu smlouvy o úvěru č. 62009-5997 ve výši 20.434,--Kč, celkem ve výši 34.952,--Kč.

II. Určuje se, že žalobce má vůči dlužnici Evě anonymizovano , anonymizovano nezajištěné pohledávky z titulu smlouvy o úvěru č. 62008-5859 ve výši 5.235,--Kč a z titulu smlouvy o úvěru č. 62009-5997 ve výši 1.442,--Kč, celkem ve výši 6.677,--Kč.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhal určení, že jeho pohledávka vůči dlužnici je v popřené výši 41.629,--Kč po právu. Žalobu odůvodnil tím, že do insolvenčního řízení přihlásil vůči dlužnici dvě pohledávky ve výši 51.208,--Kč a 42.451,--Kč. První pohledávka vyplývala ze smlouvy o úvěru č. 62008-5859 a sestávala z jistiny 13.860,--Kč, zákonných úroků z prodlení 3.235,--Kč, smluvní pokuty 14.518,--Kč, paušální náhrady nákladů řízení 2.000,--Kč, nákladů rozhodčího řízení 2.975,--Kč a nákladů právního zastoupení 14.620,--Kč. Žalovaný z toho uznal jistinu 13.860,--Kč a zbývající částku 37.348,--Kč popřel.

Následně vzal žalobce svoji pohledávku zpět ohledně nákladů rozhodčího řízení ve výši 2.975,--Kč a nákladů právního zastoupení ve výši 14.620,--Kč a žalobou se tak domáhá určení úroků z prodlení 3.235,--Kč, smluvní pokuty 14.518,--Kč a paušální náhrady na vymáhání 2.000,--Kč, tedy celkem 19.753,--Kč. Druhá pohledávka vyplývala ze smlouvy o úvěru č. 62009-5997 a sestávala z jistiny 20.575,--Kč, zákonných úroků z prodlení 1.442,--Kč a smluvní pokuty 20.434,--Kč. Žalovaný z toho uznal jistinu 20.575,--Kč a zbývající částku 21.876,--Kč popřel. Žalobou se tak žalobce domáhá určení úroků z prodlení 1.442,--Kč a smluvní pokuty 20.434,--Kč, tedy celkem 21.876,--Kč. Z obou pohledávek se tedy žalobce domáhá částky 41.629,--Kč. Požadované částky považuje žalobce za přiměřené s tím, že nejsou v rozporu s dobrými mravy. U obou úvěrových smluv pak smluvní pokuta činí 0,14 % za každý den prodlení.

Žalovaný ve vyjádření uvedl, že na popření žalovaných částek trvá s tím, že požadovaná smluvní pokuta je nepřiměřeně vysoká vzhledem k výši nesplacené jistiny a délce prodlení a tudíž odporující dobrým mravům.

Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud vyzval účastníky, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí s dovětkem dle § 101 odst. 4 o.s.ř., že nevyjádří-li se, bude soud předpokládat, že s tímto postupem souhlasí. Žalobce se nevyjádřil a žalovaný s tímto postupem vyjádřil souhlas. Soud proto dle § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 o.s.ř. rozhodl bez jednání.

Soud nejprve posoudil včasnost podané žaloby. Pohledávka žalobce byla popřena při přezkumném jednání dne 20.9.2011. Z vyrozumění a dodejky plyne, že žalobce byl o popření vyrozuměn dne 23.9.2011. Žaloba pak byla soudu doručena dne 7.10.2011, a to ve lhůtě 15 dnů od vyrozumění a 30 dnů ode dne konání přezkumného jednání, tedy včas dle § 198 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákona (dále jen IZ ).

Z vlastní činnosti je soudu známo, že u dlužnice Evy anonymizovano byl zjištěn úpadek, bylo povoleno oddlužení a insolvenčním správcem byl ustanoven žalovaný.

Z přihlášky pohledávky plyne, že žalobce si přihlásil vůči dlužnici dvě nezajištěné pohledávky ve výši 51.208,--Kč a 42.451,--Kč. První pohledávku jako vykonatelnou ze smlouvy o úvěru č. 62008-5859 a sestávající z jistiny 13.860,--Kč, zákonných úroků z prodlení 3.235,--Kč, smluvní pokuty 14.518,--Kč, paušální náhrady nákladů řízení 2.000,--Kč, nákladů rozhodčího řízení 2.975,--Kč a nákladů právního zastoupení 14.620,--Kč-vykonatelnost byla dovozována z rozhodčího nálezu. Žalobce následně v rámci incidenční žaloby vzal svoji pohledávku zpět ohledně částek představující náklady rozhodčího řízení 2.975,--Kč a náklady právního zastoupení 14.620,--Kč a soud vzal toto zpětvzetí svým usnesením na vědomí. Druhá pohledávka je nevykonatelná a vyplývá ze smlouvy o úvěru č. 62009-5997 a sestávala z jistiny 20.575,--Kč, zákonných úroků z prodlení 1.442,--Kč a smluvní pokuty 20.434,--Kč. U první pohledávky je smluvní pokuta vypočtena za 34 měsíců prodlení od 10/2008 do 7/2011 ve výši 427,--Kč za každý měsíc. U druhé pohledávky je smluvní pokuta vypočtena za 17 měsíců prodlení od 10/2008 do 7/2011 ve výši 1.202,--Kč za každý měsíc

Z protokolu o přezkumném jednání a z přezkumného listu pro pohledávky žalobce plyne, že při přezkumném jednání žalovaný u každé z přihlášených pohledávky uznal pouze jistinu, tj. částky 13.860,--Kč a 20.575,--Kč a ve zbytku obě pohledávky popřel pro nemravně vysoké smluvní pokuty, tj. popřel částky 37.348,--a 21.876,--Kč (vždy veškeré příslušenství pohledávky). První pohledávku přihlášenou jako vykonatelnou správce zařadil jako nevykonatelnou z důvodu nicotnosti rozhodčího nálezu.

Z úvěrové smlouvy č. 62008-5859 ze dne 5.9.2008 (prvá úvěrová smlouva) soud zjistil, že žalobce se zavázal poskytnout dlužnici jako spoludlužníkovi úvěr ve výši 10.000,--Kč s tím, že výše měsíčního poplatku za správu úvěru byla sjednána ve výši 427,--Kč (zahrnoval úplatu a úrok ve výši 20 % z jistiny). Dlužnice se zavázala uhradit žalobci jistinu 10.000,--Kč, úrok a úplatu ve výši 5.120,--Kč, tedy celkem 15.120,--Kč, a to ve 12 měsíčních splátkách po 1.260,--Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly učiněny obchodní podmínky, z nichž soud zjistil, že RPSN při splatnosti úvěru v délce 12 měsíců činí 174,2 %. Smluvní strany v obchodních podmínkách sjednaly smluvní pokutu ve výši měsíčního poplatku za správu úvěru, a to za každý započatý kalendářní měsíc prodlení až do zaplacení jistiny včetně poplatku za správu úvěru. Smluvní pokuta tedy činila 427,--Kč měsíčně. V bodu 11 obchodních podmínek bylo sjednáno, že veškeré majetkové spory budou rozhodovány v rozhodčím řízení a bude je rozhodovat rozhodce zásadně jmenovaný Rozhodčí a správní společností a.s. s tím, že procesní pravidla, provádění dokazování, forma rozhodnutí a náklady řízení jsou upraveny v jednacím řádu. Dále byla v bodu 3 sjednána paušální náhrada nákladů spojeným s vymáháním ve výši 20 % z poskytnutého úvěru, nejméně však 2.000,--Kč. Z bodu 9 obchodních podmínek plyne, že dlužnice byla povinna hradit finanční prostředky společně a nerozdílně s dalším dlužníkem.

Z úvěrové smlouvy č. 62009-5997 ze dne 23.8.2009 (druhá úvěrová smlouva) soud zjistil, že žalobce se zavázal poskytnout dlužnici jako spoludlužníkovi úvěr ve výši 25.000,--Kč s tím, že výše měsíčního poplatku za správu úvěru byla sjednána ve výši 1.202,--Kč (zahrnoval úplatu a úrok ve výši 20 % z jistiny). Dlužnice se zavázala uhradit žalobci jistinu 25.000,--Kč, úrok a úplatu ve výši 15.625,--Kč, tedy celkem 40.625,--Kč, a to ve 13 měsíčních splátkách po 3.125,--Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly učiněny obchodní podmínky, z nichž soud zjistil, že RPSN při splatnosti úvěru v délce 13 měsíců činí 199,7 %. Smluvní strany v obchodních podmínkách sjednaly smluvní pokutu ve výši měsíčního poplatku za správu úvěru, a to za každý započatý kalendářní měsíc prodlení až do zaplacení jistiny včetně poplatku za správu úvěru. Smluvní pokuta tedy činila 1.202,--Kč měsíčně. Z bodu 9 obchodních podmínek plyne, že dlužnice byla povinna hradit finanční prostředky společně a nerozdílně s dalším dlužníkem.

Z rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. Ludmily Kožané ze dne 13.1.2010 sp.zn. 6528/2009 vztahující se k první pohledávce soud zjistil, že dlužnici společně s Danielem Abíkem bylo uloženo uhradit žalobci společně a nerozdílně jistinu úvěru 13.860,--Kč, dále zákonný úrok z prodlení od 17.10.2008, smluvní pokutu 427,--Kč za každý započatý měsíc prodlení počínaje říjnem 2008, částku 2.000,--Kč, rozhodčí poplatek 2.975,--Kč a náklady právního zastoupení 14.620,--Kč.

Po právní stránce soud posoudil věc následovně.

Podle § 497 obchodního zákoníku smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

Podle § 262 odst. 4 obchodního zákoníku ve vztazích podle § 261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.

Podle § 39 občanského zákoníku neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Podle § 52 odst. 1 spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. Podle odst. 2 dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Podle odst. 3 spotřebitelem je fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání.

K rozhodčímu nálezu je nutné nejprve uvést, že spory ze spotřebitelských smluv lze rozhodovat v rozhodčím řízení (k tomu viz rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 3057/10 a sp. zn. II. ÚS 2164/10 a rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1130/2011).

Podle ust. § 7 zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení není-li za rozhodce určen stálý rozhodčí soud, musí být rozhodce, který má rozhodovat spory mezi účastníky, ve smlouvě uveden. Pro posouzení toho, zda je rozhodčí doložka platná, či nikoliv, je podstatné to, zda byl rozhodčí nález vydán rozhodcem, který byl oprávněn spor rozhodnout. Z výše citované rozhodčí doložky vyplývá, že se žalobce s dlužnicí dohodli tak, že majetkové spory ze smlouvy o úvěru budou rozhodovány v rozhodčím řízení rozhodcem zásadně jmenovaným Rozhodčí a správní společností a.s. s tím, že procesní pravidla, provádění dokazování, forma rozhodnutí a náklady řízení jsou upraveny v jednacím řádu. V daném případě tak rozhodčí doložka neobsahovala konkrétní určení rozhodce, ale odkazovala právnickou osobu, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným zákonem, která teprve měla podle vlastního jednacího řádu rozhodce jmenovat. Zde soud odkazuje na právní větu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11.5.2011, kde byl vysloven názor, že neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na ,,rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 občanského zákoníku . Dle názoru soudu tento závěr dopadá na posuzovanou rozhodčí doložku a rozhodčí doložka je proto neplatná a pravomoc rozhodce nebyla dána. Pohledávka je proto nevykonatelná a správce není při popření vázán omezením dle § 199 odst. 2 IZ. I pokud byl byla pohledávka vykonatelná, byl by žalovaný oprávněn popřít smluvní pokutu pro rozpor s dobrými mravy, neboť rozhodce se ve svém odůvodnění oprávněností výše smluvních pokut nijak nezabýval a právní hodnocení bylo provedeno teprve žalovaným insolvenčním správcem. Námitka uplatněná v popěrném úkonu je pak navíc námitkou nedostatku pravomoci rozhodce, což nepřípustný důvod popření vykonatelné pohledávky nepředstavuje. V insolvenčním řízení má tak insolvenční správce oprávnění přezkoumat, zda pro vydání vykonatelného titulu byla či nebyla dána pravomoc. Nejedná se tedy o jiné právní hodnocení věci ani o námitku, kterou by již uplatnil dlužník v rámci rozhodčího řízení (srov. např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č.j. 2 VSPH 64/2012-104 (44 ICm 314/2011) ve věci sp.zn KSPA 44 INS 9741/2010, nebo č.j. 101 VSPH 41/2012-67 ze dne 3.5.2012 a také rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci č.j. 7 VSOL 28/2011-88 ze dne 27.3.2012).

Mezi stranami byly uzavřeny dvě smlouvy o úvěru dle § 497 a násl. obchodního zákoníku. Žalobce je uzavíral jako podnikatel a žalovaná jako spotřebitel a jedná se tedy o spotřebitelské smlouvy dle § 52 a násl. občanského zákoníku. Žalobce se podanou žalobou domáhá určení svých pohledávek, které jsou tvořeny částkami uvedenými shora.

Smlouva o spotřebitelském úvěru je sice smlouvou podřízenou obchodnímu zákoníku podle § 261 odst. 3 písm. d) tohoto zákona, u těchto typů smluv však platí § 262 odst. 4 obchodního zákoníku, podle něhož na tento smluvní vztah použijí ustanovení obchodního zákoníku, ale z ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních předpisů (tj. předpisů na ochranu spotřebitele u spotřebitelských smluv) se použijí ta, která směřují k ochraně spotřebitele, tedy k ochraně smluvní strany, která není podnikatelem. Podle § 56 odst. 1 občanského zákoníku nesmějí spotřebitelské smlouvy obsahovat ujednání, která zakládají značnou nerovnost v právech a povinnostech stran k újmě spotřebitele.

V první úvěrové smlouvě si strany ujednaly, že kromě dluhu z úvěru uhradí dlužnice žalobci dalších 5.120,-Kč (poplatek za správu úvěru zahrnující úrok ve výši 20% jistiny a úplatu za poskytnutý úvěr), tedy poplatek ve výši 427,--Kč měsíčně po dobu 12 měsíců, což představuje 51 % z poskytnutého úvěru. Ve druhé úvěrové smlouvě si strany ujednaly, že kromě dluhu z úvěru uhradí dlužnice žalobci dalších 15.625,-Kč (poplatek za správu úvěru zahrnující podle článku I. smlouvy úrok ve výši 20% jistiny a úplatu za poskytnutý úvěr), tedy poplatek ve výši 1.202,--Kč měsíčně po dobu 13 měsíců, což představuje rovněž 62,5 % z poskytnutého úvěru.

Mimoto přihlásil žalobce do insolvenčního řízení pohledávky ve výši 14.518,--Kč (prvá úvěrová smlouva) a 20.434,--Kč (druhá úvěrová smlouva) z titulu sjednané smluvní pokuty za prodlení se splácením poskytnutého úvěru. Prvá částka představuje smluvní pokutu ve výši 427,--Kč za 34 měsíců prodlení od 10/2008 do 7/2011 (dle prvé úvěrové smlouvy) a druhá částka pak smluvní pokutu ve výši 1.202,--Kč za 17 měsíců prodlení od 3/2010 do 7/2011 dle druhé úvěrové smlouvy. Podle § 517 občanského zákoníku je věřitel oprávněn v případě prodlení se splněním peněžitého závazku požadovat na dlužníkovi úroky z prodlení. Z toho je zřejmé, že sjednaná smluvní pokuta plní stejnou funkci, spočívající v zajištění splnění peněžitého závazku ze smlouvy o úvěru, navíc má ovšem funkci reparační.

U prvé úvěrové smlouvy si žalobce přihlásil úroky z prodlení ve výši 3.234,51 Kč a smluvní pokuta je tak více téměř 4,5krát vyšší. U druhé úvěrové smlouvy si žalobce přihlásil úroky z prodlení 1.441,66 Kč a požadovaná smluvní pokuta je tak 14krát vyšší. Žalobce tak na smluvních pokutách požaduje tolik, kolik by nemohl získat, uložil-li by vymáhanou částku u kterékoli banky. Přiměřenost sjednané smluvní pokuty je třeba posuzovat i z hlediska závazku, jež jehož splnění zajišťuje: u první úvěrové smlouvy se jedná o závazek hradit měsíční splátky ve výši 1.260,--Kč a sjednaná smluvní pokuta 427,--Kč tedy odpovídá 33,8 % z této částky a u druhé úvěrové smlouvy činila měsíční splátka 3.125,--Kč a smluvní pokuta sjednaná ve výši 1.202,--Kč tak představuje rovněž 38 % měsíční splátky. Je nutno přihlédnout také k tomu, že odměna za poskytnutí úvěru činila u prvé úvěrové smlouvy 51 % poskytnuté částky a druhé úvěrové smlouvy 62,5 %.

Protože ujednání o výši smluvní pokuty zjevně zakládá ve vztahu k dlužníkovi jako spotřebiteli značnou nerovnost, dospěl soud k závěru, že ujednání o smluvní pokutě je u obou úvěrových smluv neplatné dle § 39 občanského zákoníku pro rozpor s dobrými mravy. Nejsou neplatné úvěrové smlouvy jako celek, ale neplatnými jsou ujednání o výši smluvní pokuty. K obdobné argumentaci zastávané Vrchním soudem v Praze ve věci výše sjednané smluvní pokuty srov. rozsudek č.j. 2 VSPH 138/2011-59 ve věci sp.zn. 139 ICm 2073/2010 (KSPL 20 INS 10211/2010) ze dne 2.4.2012.

V daném případě se sice jednalo o smluvní pokutu sjednanou v rámci úvěrových smluv, které podléhají režimu obchodního zákoníku, avšak s odkazem na spotřebitelský charakter úvěrových smluv se moderace dle § 301 obchodního zákoníku neuplatní. Soud vychází z rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, ze dne 14. 10. 2009, kde byl vyjádřen názor, že smluvní pokuta sjednaná v nepřiměřené výši je zpravidla v rozporu s dobrými mravy. V obchodních závazkových vztazích se ustanovení o smluvní pokutě upravená v § 300 až 302 od 1. 1. 2001 v důsledku novelizace ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák. vztahují pouze na situace, kdy zavázaným je podnikatel, tedy profesionál, který si musí být vědom hospodářského rizika v případě sjednání smluvní pokuty . Proto jsou na něho z hlediska odpovědnosti kladeny přísnější podmínky než na nepodnikatele. V daném případě pak zavázaným není podnikatel a ustanovení obchodního zákoníku o smluvní pokutě včetně moderace se neuplatní.

Pokud žalobce odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Odo 810/2006 ze dne 27.7.2006, je nutno říci, že soud řešil otázku výše smluvní pokuty zajišťující nesplacenou půjčku a s ohledem na konkrétní okolnosti projednávaného případu dospěl k závěru, že pokuta ve výši 0,5% není neplatným ujednáním. V dalším rozsudku, kterým žalobce argumentuje, je rozhodnutí ve věci sp.zn. 33 Odo 1779/2006 ze dne 24.6.2006-v tomto rozhodnutí se posuzovala smluvní pokuta dle dohody o vypořádání práv a povinností společného bydlení a vzájemných majetkových vztahů. Z obsahu rozsudků je zřejmé, že ani v jednom případě se nezabývaly otázkou přiměřenosti smluvní pokuty sjednané ve smlouvě o spotřebitelském úvěru a tím, zda nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta nezpůsobuje k újmě spotřebitele značnou nerovnost v právech a povinnostech stran.

Na základě shora uvedeného dospěl soud k závěru, že podaná žaloba není důvodná ohledně částek 14.518,--Kč představující smluvní pokutu u první úvěrové smlouvy a dále 20.434,--Kč představující smluvní pokutu dle druhé úvěrové smlouvy. Žalobci nárok na zaplacení smluvních pokut dle úvěrových smluv nevznikl, neboť ujednání o výši smluvní pokuty bylo vždy v rozporu s dobrými mravy a tudíž neplatné. Soud proto žalobu zamítl ohledně částky 34.952,--Kč.

Oproti tomu má soud za to, že žalobci vznikl nárok na zákonný úrok z prodlení a paušální náhradu nákladů za vymáhání.

Nárok na zákonný úrok z prodlení plyne z § 517 odst. 2 občanského zákoníku ve spojení s nařízením vlády č. 142/1992 Sb. s odkazem na § 369 obchodního zákoníku. U prvé uvěrové smlouvy má žalobce nárok na úroky z prodlení od 17.10.2008 (den následující po zesplatnění úvěru) do 24.7.2011 (den předcházející dni zjištění úpadku) ze zjištěné jistiny 13.860,--Kč ve výši 3.235,--Kč. U druhé uvěrové smlouvy má žalobce nárok na úroky z prodlení od 29.8.2010 (den následující po zesplatnění úvěru) do 24.7.2011 (den předcházející dni zjištění úpadku) ze zjištěné jistiny 20.575,--Kč ve výši 1.442,--Kč.

Požadovanou částku 2.000,--Kč uplatněnou u prvé úvěrové smlouvy jako paušální náhradu na vymáhání pohledávky dle čl. 3 obchodních podmínek prvé úvěrové smlouvy posoudil soud jako jednorázovou smluvní pokutu za prodlení a zesplatnění závazku (tj. za porušení povinnosti řádně a včas splácet úvěr) a tuto výši ve vztahu k poskytnuté částce 10.000,--Kč i k dlužné jistině 13.860,--Kč považuje soud za přiměřenou.

Žalobce má tedy nárok na úroky z prodlení 3.235,--Kč a 1.442,--Kč a dále na částku 2.000,--Kč, celkem na 6.677,--Kč. V této části bylo žalobě vyhověno.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 146 odst. 2 o.s.ř. žalobce nebyl v převažující míře se žalobou úspěšný a byl by tedy povinen žalovanému uhradit poměrnou výši nákladů řízení. Žalovaný však nebyl v řízení zastoupen, z obsahu spisu neplyne, že by mu nějaké náklady vznikly, a proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení rozsudku, a to k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích (ustanovení § 201 a § 204 odst. 1 o.s.ř.).

Lhůta k podání opravného prostředku začíná běžet ode dne, kdy bude toto usnesení doručeno adresátovi zvláštním způsobem (ustanovení § 74 odst. 2 insolvenčního zákona, ve spojení s ustanovením § 160 odst. 3 insolvenčního zákona).

V Pardubicích dne 30. srpna 2013 Mgr. Martin Schreier v. r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Iva Dirgasová, DiS.