48 ICm 2473/2011
Č.j. 48 ICm 2473/2011-35 (KSPA 48 INS 4081/2011)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Schreierem ve věci žalobce: JUDr. Jan Štangl, Bratří Škorpilů 44/I, 566 01, Vysoké Mýto (insolvenční správce Zdenky anonymizovano , anonymizovano ), zast. Mgr. Martinem Červinkou, advokátem se sídlem Čechova 396, 560 02, Česká Třebová, proti žalované mu: ARKWRIGHT MANAGEMENT LIMITED, Albert Place, Lawford House, N3 1RL, Londýn, zast. Mgr. Janem Řezníkem, advokátem se sídlem Ježkova 9, 130 00, Praha 3, o popření vykonatelné pohledávky,

takto:

I. Řízení se zastavuje v části, v níž se žalobce domáhal určení, že žalovaný ne má vůči dlužnici Zdeňce anonymizovano , anonymizovano , pohledávku z titulu zákonných úroků z prodlení ve výši 28.880,06 Kč.

II. Zamítá se žaloba v části, v níž se žalobce domáhal určení, že žalovaný ne má vůči dlužnici Zde ňce anonymizovano , anonymizovano , r.č. 715806/3143, pohledávku z titulu smluvních úroků z prodlení ve výši 127.432,54 Kč.

III. Určuje se, že žalovaný ne má vůči dlužnici Zdeňce anonymizovano , anonymizovano , pohledávku z titulu nákladů exekučního řízení přiznaných příkaze m k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora JUDr. Petra Kociána, se sídle m Brno-Venkov, Příkop 6, 604 25 Brno, č.j. 137 Ex 18585/10-25, ze dne 12.4.2011, ve výši 23.124,-- Kč.

IV. Žádný z účastníků ne má nárok na náhradu nákladů řízení.

Od ůvo d ně n í:

Žalobce se podanou žalobou domáhal určení, že žalovaný nemá vůči dlužnici pohledávku ve výši 179.436,60 Kč představující smluvní úroky z prodlení ve výši 18,80 % ročně vyčíslené na částku 156.312,60 Kč a náklady exekučního řízení ve výši 23.124,--Kč. Na smluvní úroky z prodlení nemá žalovaný nárok, neboť dlužnice nebyla podnikatelkou a tyto smluvní úroky z prodlení jsou uplatněny v rozporu se zákonem. Náklady exekuce poté žalovaný požaduje dle exekučního příkazu vydaného až po zahájení insolvenčního řízení a tudíž v rozporu s § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona. Při přezkumném jednání byla sice popřena celá přihlášená pohledávka 308.535,50 Kč, avšak žaloba je podávána jen proti shora uvedenému příslušenství v celkové výši 179.436,60 Kč.

Žalovaný ve vyjádření k úrokům z prodlení uvedl, že tyto byly sjednány v rámci řádné smlouvy o úvěru sjednané právním předchůdcem žalovaného Českou spořitelnou a.s. a následně byly pravomocně přiznány platebním rozkazem. Dlužnice proti jejich výši nic nenamítala. K nákladům exekučního řízení uvedl, že může souhlasit s výkladem, že exekuční řízení je přerušeno a není tudíž naprosto jasný právní základ pro tento titul a tím pádem i pro částku 23.124,--Kč.

K výzvě soudu žalovaný upřesnil, že úroky ve výši 156.312,6 Kč představují úrok z jistiny 100.158,9 Kč od 18.12.2002 do prohlášení konkursu dne 14.3.2011 v sazbě 18,80 % ročně. Po přepočtení na zákonné úroky z prodlení činí úroky za shora uvedené období 28.880,06 Kč.

V reakci na doplňující vyjádření žalovaného vzal žalobce svoji žalobu zpět ohledně částky 28.880,--Kč a trval na popření ohledně zbývající části příslušenství.

Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů, neboť se jednalo o právní hodnocení věci, soud vyzval účastníky, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí s dovětkem dle § 101 odst. 4 o.s.ř., že nevyjádří-li se, bude soud předpokládat, že s tímto postupem souhlasí. Žalobce svůj nesouhlas nevyjádřil a žalovaný s tímto postupem vyslovil souhlas již ve svém vyjádření dne 22.12.2011. Soud proto dle § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 o.s.ř. rozhodl bez jednání.

Soud nejprve posoudil včasnost podané žaloby. Pohledávka byla popřena při přezkumném jednání dne 19.8.2011 a žaloba pak byla podána dne 16.9.2011, tedy ve lhůtě 30 dnů ode dne přezkumného jednání, tj. včas dle § 199 insolvenčního zákona.

Z vlastní činnosti je soudu známo, že u dlužnice bylo insolvenční řízení zahájeno dne 14.3.2011, a následně byl u ní zjištěn úpadek, bylo povoleno oddlužení a insolvenčním správcem byl ustanoven žalobce (KSPA 48 INS 4081/2011), účinky rozhodnutí o úpadku nastaly dne 26.5.2011.

Z přihlášek pohledávek žalovaného plyne, že si včas přihlásil vykonatelnou a nezajištěnou pohledávku ve výši 308.535,50 Kč sestávající z jistiny 129.098,90 Kč dle platebního rozkazu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí č.j. 30 Ro 948/2006-30 a z úroku z prodlení od 18.12.2002 do 7.4.2011 v sazbě 18.80 % ročně ve výši 156.312,60 Kč a z nákladů exekuce 23.124,--Kč.

Z protokolu o přezkumném jednání a z přezkumného listu plyne, že žalobce pohledávku v celém rozsahu popřel, když z platebního rozkazu není zřejmý právní důvod pohledávky ani oprávněnost nároku.

Z platebního rozkazu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí č.j. 30 Ro 946/2006-30 ze dne 20.2.2007 (právní moc dne 8.6.2007) soud zjistil, že dlužnici bylo uloženo uhradit žalobci částku 100.158,90 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 18,80 % ročně od 18.12.2002 do zaplacení a dále náklady řízení 28.940,--Kč.

Z příkazu k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora JUDr. Petra Kociána, se sídlem Brno-Venkov, Příkop 6, 604 25 Brno, č.j. 137 Ex 18585/10-25, ze dne 12.4.2011, soud zjistil, že náklady exekuce byly vyčísleny ve výši 23.124,--Kč, z čehož ovšem odměna a náklady exekutora včetně DPH činily 7.800,--Kč a samotné náklady oprávněného (žalovaného) činily jen 15.324,--Kč.

Z platebního rozkazu i z příkazu exekutora plyne, že jak v nalézacím tak v exekučním řízení byl žalovaný zastoupen advokátem.

Ze smlouvy o úvěru č. 1306487813 ze dne 17.1.2002 soud zjistil, že právní předchůdce žalobce společnost Česká spořitelna a.s. se zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 100.000,--Kč za účelem koupě auta. Úrok byl sjednán ve výši 15.80 % ročně a v bodu 12 pro případ prodlení pak úrok zvýšený o 3 %, tj. 18,80 % ročně. Dlužnice se zavázala úvěr splácet v řádných splátkách ve výši a termínech dle smlouvy. Z úvěrové smlouvy plyne, že dlužnice smlouvu uzavírala jako fyzická osoba-spotřebitel.

Ze smluv o postoupení pohledávek ze dne 6.8.2003 a ze dne 1.9.2006 bylo zjištěno, že pohledávka byl nejprve postoupena na společnost Loaninvest Limited a následně na žalovaného.

Z výzvy k zaplacení ze dne 27.11.2002 soud zjistil, že Česká spořitelna a.s., v důsledku prodlení dlužnice s hrazením úvěru, zesplatnila ke dni 23.10.2002 celý zůstatek úvěru, který k danému dni činil 100.158,90 Kč. Současně byla dlužnice vyzvána k jeho úhradě do 18.12.2002.

Z námitek podaných dlužnicí proti vyúčtování nákladů exekuce a z postoupení soudního exekutora soud zjistil, že proti shora uvedeném příkazu k úhradě nákladů exekuce byly podány námitky, které byly postoupeny Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí.

Ohledně skutkové stránky věci dospěl soud k následujícímu závěru. Mezi právním předchůdcem žalovaného Českou spořitelnou a.s. a dlužnicí byla uzavřena úvěrová smlouva, na jejímž základě byl dlužnici poskytnut úvěr 100.000,--Kč s úrokem 15,80 % ročně a pro případ prodlení s úrokem o tři procenta vyšším. S ohledem na to, že dlužnice úvěr řádně nesplácela, byl ke dni 23.10.2002 úvěr zesplatněn v částce 100.158,90 Kč a dlužnici byla poskytnuta lhůta pro úhradu do 18.12.2002. Pohledávka byla následně postoupena na žalovaného a tomu byla pravomocným platebním rozkazem přiznána částka 100.158,90 Kč spolu s úrokem z prodlení od 18.12.2002 do zaplacení v sazbě 18.80 % ročně a náklady řízení 28.940,--Kč. Z přihlášky pak vyplývá, že v jistině 129.098,90 Kč je zahrnuta jistina dle platebního rozkazu spolu s náklady řízení. Úroky z prodlení v přiznané výši 18,80 % ročně byly požadovány od 18.12.2002 do 7.4.2011. V rámci exekučního řízení pak po zahájení insolvenčního řízení byly určeny náklady exekuce včetně nákladů oprávněného, proti kterým byly podány námitky. Z obsahu úvěrové smlouvy a platebního rozkazu neplyne, že by se mezi dlužnicí a žalovaným jednalo o obchodně závazkový vztah, naopak z úvěrové smlouvy vyplývá, že dlužnice ji uzavírala jako spotřebitel. Ostatně ani žalovaný netvrdil opak.

Ohledně úroků z prodlení nad rámce jejich zákonné výše dospěl soud k následujícímu závěru.

Podle § 199 odst. 1 IZ insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu. Podle odst. 2 citovaného ustanovení jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. Podle odst. 3 citovaného ustanovení v žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel.

Soud dospěl k závěru, že u popření úroků z prodlení nad jejich zákonnou výši se jednalo o popření, jehož důvodem bylo jiné právní posouzení věci, které není dle § 199 odst. 2 IZ přípustné. Přizná-li příslušný orgán věřiteli vůči dlužníku jiné než ze zákona plynoucí úroky z prodlení tím, že chybně určí jejich druh či výši, je kritika takového rozhodnutí kritikou správnosti právního posouzení věci ( jiným právním posouzením věci). Lze samozřejmě uvést, že právní posouzení věci není vyloučeno jako důvod popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky, jestliže z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci neplyne. Není-li zde žádné právní posouzení, pak právní posouzení uplatněné jako důvod popření pravosti nebo výše takové pohledávky není jiné . Zde je však na místě zdůraznit, že jakékoli (byť kusé, málo srozumitelné nebo hrubě nepřesné právní posouzení věci příslušným orgánem) právní posouzení vždy vylučuje možnost popření takové pohledávky pro právní posouzení jiné .

Vedle úpravy pro rozsudek pro uznání a pro rozsudek pro zmeškání (srov. § 153b odst. 3 o. s. ř. a § 157 odst. 3 o. s. ř.), jejichž odůvodnění je ze zákona stručné a omezené na uvedení zákonem požadovaných náležitostí, lze ve stejném duchu poukázat též na platební rozkaz (§ 172 o. s. ř.), včetně elektronického platebního rozkazu (§ 174a o. s. ř.) a na směnečný (šekový) platební rozkaz (§ 175 o. s. ř.). Tato rozhodnutí mají poté, co nabudou právní moci, účinky pravomocného rozsudku (§ 174 odst. 1, § 175 odst. 3 věta první o. s. ř.) a neodůvodňují se vůbec, kdy absence odůvodnění plyne přímo ze zákona. Přitom ovšem skutečnost, že byla vydána, osvědčuje, že soud zkoumal (s pozitivním výsledkem) předpoklady, za nichž vydána být mohla, tedy především, že (u platebního rozkazu a elektronického platebního rozkazu) uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem (§ 172 odst. 1 věta první o. s. ř.), nebo že (u směnečného /šekového/ platebního rozkazu) žalobce předložil v prvopisu směnku nebo šek, o jejichž pravosti není důvodu pochybovat, a další listiny nutné k uplatnění práva (§ 175 odst. 1 věta první o. s. ř.). (zde srov. argumentaci v rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 29 ICdo 7/2013 ze dne 18.7.2013, v řízení sp.zn. KSPL 56 INS 23224/2011)

Soud je toho názoru, že stejně tak tato rozhodnutí osvědčují, že soud zkoumal také oprávněnost a výši přiznaných úroků z prodlení a shledal důvody pro přiznání v takové výši a za takové období, jak je uvedeno shora.

Závěry soudů v původním nalézacím řízení, že ohledně žalované částky, příslušenství (úroků z prodlení) a nákladů řízení lze rozhodnout platebním rozkazem a že je lze přiznat v dané výši, v sobě tedy zahrnuje též úsudek, že přiznávané částky neodporují právním předpisům (§ 153a odst. 2, § 99 odst. 2 věta první část věty za středníkem o. s. ř.). Takový úsudek je současně postačující pro závěr, že platební rozkaz obsahuje právní posouzení věci ohledně přiznaných nákladů řízení. Výhrady snesené proti výši úroků z prodlení přiznanému pravomocným platebním rozkazem v rovině právní (argumentem, že věřiteli /žalovanému/ podle zákona úroky z prodlení v takové výši nenáležejí) jsou pak jiným právním posouzením věci, jež je insolvenčnímu správci jako důvod popření pravosti nebo výše takové pohledávky zapovězeno ustanovením § 199 odst. 2 části věty za středníkem insolvenčního zákona. Námitka insolvenčního správce, že v tomto rozsahu měl přihlášený věřitel nárok na úroky z prodlení pouze v zákonné výši, není způsobilým důvodem popření vzhledem k ustanovení § 199 odst. 2 části věty za středníkem insolvenčního zákona.

Žalovaná má dle pravomocného platebního rozkazu nárok na úroky z prodlení ve výši 18,80 % ročně z částky 100.158,90 Kč od 18.12.2002 do zaplacení. V přihlášce pak žalobce požaduje úroky do 7.4.2011. V doplňujícím vyjádření sice žalovaný uvedl, že je požadoval do 14.3.2011, tj. do prohlášení konkursu, avšak k tomu je nutno dodat, že v daném případě nebyl konkurs prohlašován, dne 14.3.2011 bylo insolvenční řízení teprve zahájeno a úpadek byl pak zjištěn až dne 26.5.2011. Pro posouzení doby, do kdy žalovaný požaduje úroky z prodlení, je závazné jejich vymezení v přihlášce, kde bylo jasně uvedeno že je žalobce uplatňuje do 7.4.2011. Rozšíření období, za nějž je požadován úrok z prodlení pak v rámci incidenční žaloby není přípustné. Smluvní úrok z prodlení za období od 18.12.2002 do 7.4.2011 činil 156.365,33 Kč (vypočteno v aplikaci ASPI verze 2012). Žalovaný pak tyto úroky vyčíslil ve výši o nepatrně nižší 156.312,60 Kč a v rámci insolvenčního řízení tak budou uspokojovány ve výši dle podané přihlášky, neboť navýšení již jednou přihlášené částky rovněž není v rámci incidenčního sporu možné. Pro úplnost je třeba dodat, že z platebního rozkazu plyne, že žalovaný uplatnil pouze smluvní úroky z prodlení a nikoli tzv. běžné úroky z úvěru ve výši 15,80 % ročně, byť mohl případně uplatnit jak tento běžný úrok, tak zákonný úrok z prodlení, který od roku 2002 činil v průměru více než tři procenta.

Z částky 156.312,60 Kč pak žalovaný vzal žalobu částečně zpět ohledně částky 28.880,06 Kč, a soud řízení v této části dle § 96 odst. 1 a 2 o.s.ř. zastavil, a zbývající část přihlášených úroků z prodlení tak činí 127.432,54 Kč. Ohledně této části proto soud žalobu zamítl, neboť na tuto částku žalovanému vznikl nárok dle pravomocného platebního rozkazu.

Pouze na okraj soud považuje za nutné uvést, že si je vědom toho, že judikatura soudu již přijala závěr, že při spotřebitelských úvěrech má věřitel nárok pouze na úroky z prodlení v zákonné výši a nikoli ve výši dle smluvních ujednání-zde srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Odo 1117/2003 ze dne 17.3.2005, podle nějž povaha ustanovení § 517 odst. 2 občanského zákoníku vylučuje, aby výše úroku z prodlení byla v občanskoprávních vztazích dohodnuta jinak, než stanoví právní předpis, který toto ustanovení provádí , a dále soud odkazuje na § 262 odst. 4 obchodního zákoníku, a na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích-pobočka v Táboře ze dne 18.12.2008, sp. zn. 15 Co 707/2008, dle nějž má-li smlouva o úvěru uzavřená mezi peněžním ústavem a fyzickou osobou charakter spotřebitelského úvěru podle zákona č. 321/2001 Sb., lze platně sjednat úrok z prodlení pouze do výše stanovené občanskoprávními předpisy. Popěrný úkon žalobce a jeho argumentace však byla v rovině právní, které nejsou u vykonatelné pohledávky důvodem popření, jak již shora uvedeno. Pro úplnost soud uvádí, že zákonný úrok z prodlení z jistiny 100.158,90 Kč za shora uvedené období od 18.12.2002 do 7.4.2011 (dle přihlášky) by činil 29.110,57 Kč (spočteno v aplikaci ASPI verze 2012)

Ohledně popřených nákladů exekučního řízení ve výši 23.124,--Kč dospěl soud k následujícím závěrům.

Podle § 109 odst. 1 písm. c) IZ po zahájení insolvenčního řízení výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit nebo zahájit, nelze jej však provést; k úkonům a rozhodnutím, které tomu odporují, se nepřihlíží.

Podle § 87 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, má oprávněný právo na náhradu nákladů účelně vynaložených k vymáhání nároku (dále jen "náklady oprávněného"). Náklady oprávněného hradí oprávněnému povinný.

Podle § 88 odst. 1 exekučního řádu náklady exekuce a náklady oprávněného určuje exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce, který doručí oprávněnému a povinnému.

Předně je nutno uvést, že z příkazu k úhradě nákladů exekuce (viz shora) plyne, že přiznané náklady žalovaného (oprávněného) měly činit pouze 15.324,--Kč (náklady právní pomoci, 2x advokátní paušál a DPH) a že zbývající částka 7.800,--Kč byly odměna a hotové výdaje exekutora a na tuto částku tedy žalovanému ani nemohl vzniknout nárok.

Náklady žalovaného v exekučním řízení dle odůvodnění příkazu představují náklady na zastoupení advokátem, advokátní paušál a DPH. Tato pohledávka však vyplývá z příkazu vydaného až po zahájení insolvenčního řízení. Na tento příkaz se vztahovalo ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) IZ a exekuce již neměla být po zahájení insolvenčního řízení dále prováděna. Určení nákladů oprávněného dle § 88 odst. 1 exekučního řádu je dalším prováděním exekuce, ke kterému však již po zahájení insolvenčního řízení nemělo dojít. Pokud k takovému vydání exekučního příkazu došlo, tak sice náklady exekuce pro exekuční řízení byly stanoveny, avšak tato pohledávka v rámci insolvenčního řízení nemůže být uspokojována. Pohledávka nákladů exekuce je procesní pohledávka, která vzniká až právní moci exekučního příkazu, kde je jejich výše určena. Pro potřeby insolvenčního řízení však soud nemůže shora uvedené příkazy zohlednit, neboť byly vydány až po zahájení insolvenčního řízení (zde srov. také § 109 odst. 6 IZ ve znění zákona č. 294/2013 Sb. účinného od 1.1.2013). Pokud by pohledávka nákladů řízení určených až po zahájení insolvenčního řízení měla být v rámci insolvence zohledněna, tak by takové náklady mohly být určeny např. také až po schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře a jednalo by se o novou pohledávku dle § 412 odst. 1 písm. g) IZ, kterou by byl dlužník nucen uhradit, aby se vyhnul následkům zrušení oddlužení dle § 418 odst. 1 písm. c) IZ.

Soud proto žalobě v části vyhověl a určil, že žalovaný nemá vůči dlužnici pohledávky z titulu nákladů v exekučním řízení ve výši 23.124,--Kč.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 202 odst. 1 IZ. Žalobce měl ve sporu úspěch ohledně pohledávek ve výši 156.312,6 Kč (tj. částky ohledně kterých bylo řízení částečně zastaveno a žaloba byla částečně zamítnuta) a žalobce měl úspěch u pohledávek ve výši 23.124,--Kč. Žalovaný by tedy měl nárok na poměrnou výši nákladů, avšak v tomto typu sporu mu proti žalujícímu insolvenčnímu správci náhrada nákladů nepřísluší. Soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku IV. rozsudku.

Po uče ní :

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení rozsudku, a to k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích (ustanovení § 201 a § 204 odst. 1 o.s.ř.).

Lhůta k podání opravného prostředku začíná běžet ode dne, kdy bude toto usnesení doručeno adresátovi zvláštním způsobe m (ustanovení § 74 odst. 2 insolvenčního zákona, ve spojení s ustanovením § 160 odst. 3 insolvenčního zákona).

V Pardubicích dne 25. října 2013 Mgr. Martin Schreier v. r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Kacetlová Judita