48 ICm 2336/2011
Č.j. 48 ICm 2336/2011-38 (KSPA 48 INS 7744/2011)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Schreierem ve věci žalobce: EOS KSI Česká republika, s.r.o., Novodvorská 994, 142 21, Praha 4, IČ 25117483, zast. Mgr. Veronikou Nedbalovou LL.M., advokátkou se sídlem Novodvorská 994, 142 21, Praha 4-Braník, proti žalovaným: 1) Ing. Karel Kuna, Velké Hamry 393, 562 01, Ústí nad Orlicí (insolvenční správce druhého žalovaného), 2) Milan anonymizovano , anonymizovano , Semanínská 2085, 560 02 Česká Třebová, zast. Mgr. Martinem Červinkou, advokátem se sídlem Čechova 396, 560 02, Česká Třebová, o určení popřené pohledávky, t a k t o :

I. Zamítá se žaloba, v níž se žalobce domáhal určení, že má vůči druhé mu žalované mu Milanu anonymizovano , anonymizovano , pohledávku ve výši 38.491,05 Kč.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení ve výši 21.371,--Kč, a to k rukám je jich zástupce Mgr. Martina Červinky, advokáta se sídlem Čechova 396, 560 02 Česká Třebová, do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Od ůvo d ně n í:

Žalobce se podanou žalobou domáhal určení, že má vůči dlužníkovi (druhému žalovanému) pohledávku ve výši 38.491,05 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že si vůči dlužníkovi přihlásil svoji pohledávku, která byla popřena jak insolvenčním správcem tak dlužníkem z důvodu promlčení. Pohledávka vznikla na základě smlouvy o osobním úvěru ze dne 22.11.2005. Dlužník řádně nesplácel a proto původní věřitel dne 12.10.2006 od smlouvy odstoupil a dluh zesplatnil ke dni 16.10.2006 ve výši 18.772,--Kč. Dle názoru žalobce pohledávka promlčena není, neboť v obchodních podmínkách byla promlčecí doba prodloužena na 10 let. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze ne 23.11.2009 sp.zn. 32 Cdo 786/2009 s tím, že prohlášení dle § 401 obchodního zákoníku nelze považovat za rozporné s dobrými mravy a proto neplatné.

Žalovaní ve vyjádření uvedli, že pohledávku považují za promlčenou, neboť prodloužení promlčecí lhůty je neplatné, protože bylo sjednáno v rozporu s ustanoveními o ochraně spotřebitele. K judikátu, k němuž odkazoval žalobce, podotkl, že pokud smlouva, ze které žalobce svůj nárok dovozuje, byla uzavřena dne 22.11.2005, je na ni nutno nahlížet měřítky ustanovení o spotřebitelských smlouvách.

V replice žalobce uvedl, že nový občanský zákoník bude umožňovat prodloužení promlčecí doby až na 15 let.

Žalovaní replikovali, že prodloužení promlčecí doby zakomponované do všeobecných smluvních podmínek nesplňuje zákonné náležitosti jednostranného adresného prohlášení dlužníka vůči žalobci. Dále uvedl, že ani v novém občanském zákoníku nebude akceptováno prodloužení promlčecí doby ve spotřebitelských smlouvách.

Zástupce žalobce při jednání uvedl, že prodloužení promlčecí doby není pro dlužníka nevýhodné, naopak mu poskytuje delší dobu na urazení dluhu.

Zástupce žalovaných při jednání uvedl, že prodloužení promlčecí doby nebylo vzájemné, ale pouze jednostranné ze strany dlužníka. Námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, neboť ji vznesl správce, který hájí zájmy všech věřitelů a dlužník navíc marné uplynutí neprodloužené promlčecí doby nezavinil. Prodloužení promlčecí doby ponechává dlužníka v delší nejistotě.

Soud nejprve posoudil včasnost podané žaloby. Pohledávka žalobce byla popřena při přezkumném jednání dne 16.8.2011, při němž nebyl žalobce přítomen, a žalobce byl vyrozuměn dne 26.8.2011 (kopie dodejky u vyrozumění přiložená u přihlášky), a žaloba pak byla podána dne 31.8.2011, tedy ve lhůtě 30 dnů od přezkumného jednání a 15 dní od vyrozumění, tj. včas dle § 198 insolvenčního zákona.

Z vlastní činnosti je soudu známo, že u druhého žalovaného byl zjištěn úpadek, bylo povoleno oddlužení a insolvenčním správcem byl ustanoven první žalovaný (KSPA 48 INS 7744/2011-A-10).

Z přihlášky pohledávky plyne, že si žalobce včas přihlásil nezajištěnou a nevykonatelnou pohledávku ve výši 38.491,05 Kč sestávající z jistiny 15.012,99 Kč a příslušenství 23.478,06 Kč jako nedoplatek ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 9428624 ze dne 22.11.2005.

Z protokolu o přezkumném jednání, z přezkumného listu a z vyrozumění o popření soud zjistil, že prvý žalovaný dne 16.8.2011 popřel pravost celé přihlášené pohledávky 38.491,05 Kč.

Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1.8.2008, z přílohy k ní a z oznámení soud zjistil, že společnost Beneficia Finance a.s. (původní věřitel z úvěrové smlouvy) postoupila na žalobce pohledávku vůči dlužníkovi ze smlouvy č. 9428624 včetně příslušenství a že dlužníkovi toto bylo oznámeno.

Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 9428624 soud zjistil, že právní předchůdce žalobce (Beneficia Finance a.s.) se zavázal poskytnout úvěr ve výši 14.199,--Kč s úrokem 38,79 % ročně (RPSN 46,29 % ročně) a dlužník se zavázal jej splácet ve 20 splátkách po

974,--Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly učiněny obchodní podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru. Z obchodních podmínek soud zjistil, že v bodu 4 písm. a) bylo sjednáno, že pokud dlužník nezaplatí kteroukoli měsíční splátku do 30 dnů od jejího data splatnosti, a to ani na výzvu, může věřitel od smlouvy odstoupit písemným oznámením, a všechny závazky ze smlouvy budou okamžitě splatné k datu uvedenému v takovém oznámení. V bodu 5 písm. h) bylo uvedeno, že podpisem této smlouvy prohlašujete v souladu s § 401 obchodního zákoníku, že prodlužujete promlčecí dobu ohledně jakýchkoli práv, která můžeme v souvislosti s touto smlouvu uplatnit, na 10 let od okamžiku, kdy takováto promlčecí doba začne běžet . Z úvodního ustanovení smlouvy plyne, že my se rozumí Beneficia Finance a.s. a vy se rozumí žadatel-tedy dlužník.

Z oznámení o odstoupení od smlouvy a zesplatnění ze dne 12.10.2006 soud zjistil, že právní předchůdce žalobce opakovaně vyzýval dlužníka o uhrazení dlužných splátek, avšak bezvýsledně, proto od úvěrové smlouvy odstoupil a zesplatnil celou dlužnou částku 18.772,--Kč s tím, že splatnost nastala dne 16.10.2006.

Z výpisu z úvěrového účtu vyplývá, že smlouva byla vypovězena dne 12.10.2006 s částkou 18.772,--Kč a poslední úhrada byla provedena dne 18.6.2007.

Z výstupů z počítačového programu o výpočtu běžného úroku a úroku z prodlení soud zjistil, že úroky v přihlášce jsou vyčísleny od 17.10.2006 do 16.6.2011, a to ve výši 18.429,11 Kč (běžné úroky) a 5.048,95 Kč (úroky z prodlení).

Ohledně skutkové stránky nebylo mezi stranami sporu a oba žalovaní popřeli pouze pravost pohledávky a nikoli její výši. Ze shora provedených listinných důkazů je navíc dostatečně prokázáno, že žalobce si přihlásil pohledávku nezajištěnou a nevykonatelnou ve výši 38.491,05,--Kč jako nedoplatek na jistině a příslušenství ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 9428624. V této úvěrové smlouvě se dlužník zavázal hradit poskytnutý úvěr 14.199,--Kč způsobem uvedeným shora. S ohledem na neplnění povinností ze strany dlužníka došlo v souladu s obchodními podmínkami k zesplatnění úvěru a dlužníkovi byla poskytnuta lhůta k uhrazení všech závazků do 16.10.2006. Pohledávka byla popřena jak dlužníkem tak insolvenčním správce co do pravosti z důvodu promlčení.

Po právní stránce soud posoudil věc následovně.

Podle § 52 odst. 1 spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. Podle odst. 2 dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Podle odst. 3 spotřebitelem je fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání. Podle § 55 odst. 2 občanského zákoníku platí, že se ujednání ve spotřebitelských smlouvách ve smyslu § 56 považují za platná, pokud se spotřebitel nedovolá jejich nepalnosti (ve znění účinném do 31.7.2010), a že se ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná (ve znění účinném od 1.8.2010). Podle § 56 odst. 1 občanského zákoníku spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednán, které v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

Podle § 401 obchodního zákoníku strana, vůči níž se právo promlčuje, může písemným prohlášením druhé straně prodloužit promlčecí dobu, a to i opakovaně; celková promlčecí doba nesmí být delší než 10 let od doby, kdy počala poprvé běžet. Toto prohlášení lze učinit i před počátkem běhu promlčecí doby.

Soud smlouvu posoudil jako smlouvu o úvěru dle § 497 a násl. obchodního zákoníku, avšak současně se jednalo o spotřebitelskou smlouvu dle § 52 a násl. občanského zákoníku ve spojení s § 262 odst. 4 obchodního zákoníku, neboť žalobce ji uzavřel v rámci své podnikatelské činnosti a dlužník jako spotřebitel. Úvěrová smlouva byla uzavřena v roce 2005, tedy v době, kdy ustanovení o ochraně spotřebitele již byla součástí občanského zákoníku.

Mezi stranami byl spor ohledně právní stránky věci, tj. zda pohledávka je či není promlčená v návaznosti na případné prodloužení promlčecí doby.

Soud je toho názoru, že prolongace promlčecí doby je nepřípustným ujednáním v rámci spotřebitelských smluv a představuje výrazný neprospěch vůči spotřebiteli a podstatnou odchylku od zákonné (neprodloužené) promlčecí doby. Obecně je sjednání promlčecí doby v rámci obchodním podmínek přípustné, neboť ty představují vzájemná smluvní ujednání a jednostranný projev vůle v nich rovněž může být zachycen. Takové sjednání prodloužení promlčecí doby je však nepřípustné ve spotřebitelských smlouvách. Soud je toho názoru, že prodloužení promlčecí doby je u úvěrových smluv v podstatě vždy ve prospěch věřitele, neboť ten na počátku úvěrového vztahu poskytne určitou částku a je pak na dlužníkovi, aby ji postupně splácel, přičemž je to dlužník, kdo se především může dostat do prodlení. To je ostatně důvod, proč bankovní či nebankovní instituce prodloužení promlčecí doby sjednávají, neboť si tím zajistí delší časový prostor pro vymáhání případné pohledávky. Nelze odhlédnout od toho, že v daném případě byla prolongace zakotvena ve formulářových všeobecných podmínkách, tedy v listině vyhotovené samotným věřitelem (žalovaným). Je-li však prodloužení promlčecí doby jedné straně ku prospěchu, současně to jde k tíži druhé strany (dlužníka), neboť té se prodlužuje doba, po kterou námitku promlčení nemůže uplatnit (srov. rovněž nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 1845/11). Toto ujednání je tak v neprospěch spotřebitele při srovnání s běžnou promlčecí dobou vyplývající z právního předpisu (ať už občanského či obchodního zákoníku). Námitka, že prodloužení promlčecí doby je pro dlužníka výhodné, neboť mu poskytuje delší prostor pro splácení, není důvodná. Prodlužení doby splatnosti lze jistě dosáhnout i jinak, a to především vzájemnou dohodou o změně termínu splátek či posunutí úhrady celého dluhu. Navíc promlčecí doba obecně není určena k tomu, aby vymezovala dobu, po kterou má dlužník možnost dluh splácet, ale vymezuje dobu, kdy má věřitel pohledávku začít příslušným způsobem vymáhat. Odkaz žalobce na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 32 Cdo 786/2009 ze dne 23.11.2010 není případný, neboť ve zmíněném řízení se jednalo o smlouvu o revolvingovém úvěru uzavřenou dne 21.12.2000, tedy v době, kdy ustanovení o ochraně spotřebitele v občanském zákoníku dosud nebyla účinná. Z formulace použité v obchodních podmínkách pak navíc plyne, že prodloužení promlčecí doby bylo pouze jednostranné, tj. pouze dlužník prohlásil, že veškerá práva a pohledávky vůči němu se promlčí ve lhůtě 10 let ode dne, kdy začnou poprvé běžet (srov. čl. bod 5 písm. h)). Z tohoto znění vůbec neplyne, že by i žalobce vůči dlužníkovi prohlásil, že prodlužuje promlčecí dobu. Jedná se tedy o výraznou nevyváženost v neprospěch dlužníka jako spotřebitele. Odkaz na nový občanský zákoník není důvodný, neboť v tomto řízení se posuzovala platnost ujednání dle smlouvy uzavřené v roce 2005, tedy dlouhou dobu před schválením či nabytím účinnosti nového občanského zákoníku a lze se jen těžko domnívat, že by původní úvěrová smlouva byla stranami uzavírána s vědomí toho, že za několik let bude schválen nový občanský zákoník. Z těchto důvodů soud dospěl k závěru, že ujednání o prodloužení promlčecí doby je neplatné dle § 55 odst. 2 občanského zákoníku.

K neplatnosti pak soud dle znění od 1.8.2010 přihlédl z úřední povinnosti a navíc tato námitka je obsažena rovněž v popěrném úkonu jak dlužníka tak správce.

Soud v daném případě neshledal, že by námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy. Z tvrzení stran ani z provedeného dokazování neplyne, že by žalobce nezavinil marné uplynutí promlčecí doby či že by se na marném uplynutí promlčecí doby podílel dlužník, a že by tak námitka promlčení byla výrazem zneužití tohoto práva na úkor žalobce. K marnému uplynutí promlčecí doby tak došlo proto, že se žalobce spoléhal na neplatné prodloužení promlčecí doby a v řádné promlčecí době nezačal svoji pohledávku vymáhat. Sám žalobce ostatně námitku, že by námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy, nevznesl (v žalobě pouze uvedl, že ujednání o prodloužení promlčecí doby dle § 401 obchodního zákoníku není rozporné s dobrými mravy).

Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že prodloužení promlčecí doby bylo sjednáno neplatně a pohledávka se tak promlčela v řádné čtyřleté promlčecí době dle § 397 obchodního zákoníku. Promlčecí doba začala běžet dnem 17.10.2006, tj. dnem následujícím po uplynutí lhůty k úhradě zesplatněného dluhu, neboť tento den mohla být pohledávka uplatněna u soudu. Čtyřletá promlčecí doba pak uplynula dne 17.10.2010, přičemž pohledávka byla přihlášena dne 11.7.2011. I pokud by soud poslední platbu provedenou dne 18.6.2007 interpretoval jako uznání dluhu dle § 407 odst. 2 a 3 obchodního zákoníku, tak i tak by nová čtyřletá promlčecí doba uplynula dnem 19.6.2011, tedy stále před podáním přihlášky. K tomu však soud považuje za nutné uvést, že dle jeho názoru ve spotřebitelských smlouvách nelze toto ustanovení použít. Ustanovení, dle něhož placení úroků či částečné plnění závazků má za následek, že dojde k uznání dluhu, nemá svůj protějšek v občanském zákoníku a je jednoznačně v obchodním zákoníku zakotveno ve prospěch věřitele tak, aby usnadnilo jeho pozici při vymáhání dluhu. Toto ustanovení je tím však nevýhodné pro dlužníka-spotřebitele. Předpokládá se, že obchodní společnosti a podnikatelé by si v rámci svých podnikatelských aktivit měli být vědomi tohoto ustanovení a následků z něj plynoucích a jednat tedy již s jeho vědomím. U spotřebitelů však něco takového nelze očekávat. Žalobce pak námitku v tomto směru nevznesl.

Na základě shora uvedeného pak soud žalobu zamítl, neboť pohledávka je promlčena a její popřené bylo důvodné.

O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce nebyl se svojí žalobou úspěšný a plný úspěch měli naopak žalovaní. Poté, co Ústavním soudem ČR byla zrušena vyhláška č. 484/2000 Sb. (viz nález Ústavního soudu publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013 Sb.), soud náhradu nákladů řízení v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 31 Cdo 3043/2010, ze dne 15.5.2013, a s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 19/2012, ze dne 30. 5. 2013, přiznal dle § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, tedy jako za určovací žalobu. Tarifní hodnota dle zmíněného ustanovení advokátního tarifu činí 35.000,--Kč (od 1.1.2013), popř. 25.000,--Kč (do 31.12.2012), a sazba mimosmluvní odměny tak činí dle § 7 advokátního tarifu částku 2.500,--Kč (od 1.1.2013), popř. 2.100,--Kč (do 31.12.2012), za jeden úkon právní služby. Soud přiznal žalovanému odměnu za 4 úkony právní služby (převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě dne 14.12.2011, replika ze dne 20.5.2013 a účast u jednání), z toho dva úkony učiněné do 31.12.2012 (převzetí zastoupení a vyjádření k žalobě) a dva úkony učiněny po 1.1.2013 (replika a účast při jednání) tedy 9.200,--Kč-dle § 12 odst. 3 advokátního tarifu za každého ze zastupovaných žalovaných je tato částka snížená o 80 %, tedy 2 x 7.360,--Kč, tj. 14.720,--Kč, k tomu je nutno přičíst čtyři paušální náhrady po 300,--Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 1.200,--Kč, dále 21 % DPH z odměny a paušální náhrady ve výši 3.343,--Kč, celkem 19.263,--Kč. Dále soud přiznal náhradu za ztrátu času za šest půlhodin po 100,--Kč dle § 14 vyhlášky č. 177/1996 Sb., tedy 600,--Kč, včetně DPH pak 726,--Kč, dále cestovné za cestu na jednání z České Třebové do Pardubic a zpět v délce 144 km osobním vozem Volvo S80, reg.zn. 3E6 2003 při spotřebě dle technického průkazu 12 l na 100 km, vyhláškové ceně Naturalu 95 ve výši 36,10 Kč (vyhl. č. 472/2012 Sb.) a sazbě základní náhrady ve výši 3,60 za 1 km, celkem jízdné ve výši 1.142,--Kč, včetně DPH pak 1.382,--Kč. Náklady řízení tak celkem činí 21.371,--Kč.

Po uče ní :

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení rozsudku, a to k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích (ustanovení § 201 a § 204 odst. 1 o.s.ř.).

Lhůta k podání opravného prostředku začíná běžet ode dne, kdy bude toto usnesení doručeno adresátovi zvláštním způsobe m (ustanovení § 74 odst. 2 insolvenčního zákona, ve spojení s ustanovením § 160 odst. 3 insolvenčního zákona).

V Pardubicích dne 26. července 2013 Mgr. Martin Schreier v. r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Iva Dirgasová, DiS.