46 ICm 419/2012
46 ICm 419/2012-182 KSUL 46 INS 10249/2010

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Fellnerem v právní věci žalobce Česká insolvenční v.o.s., IČ 288 10 341, se sídlem Hradec Králové-Pražské Předměstí, Fráni Šrámka 1139/2, PSČ 500 02, insolvenční správce dlužníka ZEMKA Praha, s.r.o., IČ 256 31 691, se sídlem Kladenská 138/53, Vokovice, 160 00 Praha 6, zastoupeného JUDr. Martinem Kulířem, advokátem v Hradci Králové, Fráni Šrámka 1139/2, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce MACBURRY STAR LIMITED, mezinárodní obchodní společnost, reg.č. 133390, se sídlem Suite 13, First Floor, Oliaji Trade Centre, Francis Rachel Street, Victoria, Mahe, Seychely, zastoupeného Mgr. Michalem Davidem, advokátem v Praze 4, K Dolům 1924/42, proti žalovaným 1) Ing. Vladimíra Jechová Vápeníková, se sídlem Révová 3242/3, Praha 10, insolvenční správkyně dlužníka STZ a.s., IČ 272 94 099, se sídlem Žukovova 100/27, Střekov, 400 03 Ústí nad Labem, zastoupené Mgr. Miroslavem Švendou, advokátem v Praze 1, Jánský vršek 323/13 a 2) BLACKDZAAR, a.s., IČ 279 33 539, se sídlem České Budějovice, Osiková 1781/2c, PSČ 370 08, o určení neplatnosti kupní smlouvy

takto:

I. Zamítá se žaloba na určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 31.3.2010 uzavřené mezi úpadcem STZ a.s. a žalovaným 2), kterou došlo k převodu movitých věcí.

II. Žalobce a vedlejší účastník na straně žalobce jsou povinni zaplatit žalované 1) na náhradu nákladů řízení částku 16.743,-Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované 1); žalovanému 2) se náhrada nákladů řízení ve vztahu k žalobci a k vedlejšímu účastníkovi na straně žalobce nepřiznává.

Odůvodnění:

Žalobou doručenou soudu dne 14.2.2012 se žalobce ZEMKA Praha, s.r.o. (jenž přihlásil /přihláška P4/ v insolvenčním řízení ve věci dlužníka STZ a.s. vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 46 INS 10249/2010 pohledávku v částce isir.justi ce.cz

19.401.221,19 Kč) domáhal určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 31.3.2010, kterou převedla společnost STZ a.s. na žalovaného 2) movité věci, tvořící zařízení lisovny. Právní zájem na určení byl v žalobě tvrzen tak, že žalobce tento zájem jako přihlášený věřitel má, neboť v případě, že dojde k určení neplatnosti smlouvy a k vrácení věcí, které byly jejím předmětem, zvýší se uspokojení žalobce, jakož i dalších věřitelů v insolvenčním řízení. Důvody pro vyslovení neplatnosti smlouvy spočívají v tom, že byla uzavřena v době faktického úpadku společnosti STZ a.s. a byla schválena valnou hromadou dne 27.5.2010, přičemž ovšem někteří z akcionářů nebyli na valné hromadě řádně zastoupeni, a ke schválení prodeje na valné hromadě došlo v době, kdy společnosti STZ a.s. byl již doručen exekuční příkaz na prodej podniku vydaný dne 18.5.2010 pod sp. zn. 098 EX 3832/10 soudním exekutorem JUDr. Milanem Usnulem. Prodejem věcí (bez závazků) napadenou smlouvou byl zvýhodněn věřitel J & T BANKA, a.s., a tím, že nedošlo k prodeji podniku (k prodeji lisovny spolu se závazky), byli znevýhodněni další věřitelé, včetně žalobce.

Podáním doručeným soudu dne 22.9.2014 vstoupila do řízení společnost MACBURRY STAR LIMITED jako vedlejší účastník na straně žalobce. Uvedla, že má právní zájem na výsledku řízení, když je rovněž přihlášeným věřitelem (přihláška P45) v insolvenčním řízení ve věci dlužníka STZ a.s., přičemž sdílí názor žalobce o neplatnosti napadené smlouvy a stejně jako žalobce také míní, že na určení je naléhavý právní zájem, když úspěchem ve sporu se zvýší rozsah majetkové podstaty úpadce a tím i míra uspokojení věřitelů. Vedlejší účastenství v incidenčních sporech je přípustné (§ 16 odst. 2 zák. č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon /dále IZ/); o nepřípustnosti vedlejšího účastenství by soud rozhodoval jen na návrh (§ 7 IZ a § 93 odst. 2 občanského soudního řádu /dále o.s.ř./) a ten podán nebyl.

Po zahájení incidenčního řízení došlo k tomu, že usnesením Městského soudu v Praze č.j. MSPH 79 INS 24023/2011-A-39 ze dne 12.2.2013 byl zjištěn úpadek společnosti ZEMKA Praha, s.r.o. a na její majetek byl prohlášen konkurs. Insolvenčním správcem byla ustanovena Česká insolvenční v.o.s. (usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 79 INS 24023/2011-B-102 a č.j. MSPH 79 INS 24023/2011-B-109). Tento insolvenční správce oznámil podáním ze dne 7.5.2015, že bude jednat za dlužníka; soud proto po rozhodnutí o úpadku původního žalobce a po rozhodnutí o řešení tohoto úpadku konkursem pokračoval vzhledem k tomuto oznámení v incidenčním sporu jako se žalobcem s insolvenčním správcem původního žalobce ZEMKA Praha, s.r.o., tedy s Českou insolvenční v.o.s.

Žalovaná 1) navrhovala zamítnutí žaloby. Poukazovala na nedostatek naléhavého právního zájmu na určovací žalobě, jinak se ovšem podrobně vyjadřovala k uváděným důvodům neplatnosti s tím, že tyto neshledala; napadenou smlouvu má za úkon, který je platný a není neúčinný. Poukázala též na skutečnost, že její činnost v daném směru byla na podnět žalobce prověřována věřitelským výborem i insolvenčním soudem.

Žalovaný 2) se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil.

K obraně žalované 1) se pak znovu vyjádřili žalobce i vedlejší účastník na straně žalobce, přičemž dále argumentovali ve prospěch závěru o neplatnosti napadené smlouvy.

Opatřením předsedy insolvenčního soudu ze dne 1.8.2015 byla věc-vedle dalších-přikázána k projednání a rozhodnutí podepsanému soudci.

Ve věci bylo nařízeno jednání na 9.9.2016 (§ 161 odst. 1 IZ) a u tohoto jednání soud žalobu projednal a rozhodl o ní.

U jednání seznámil soud účastníky řízení s tím, že primárně se bude zabývat otázkou naléhavého právního zájmu na požadovaném určení.

Na výzvu soudu doplnil žalobce tvrzení o naléhavém právním zájmu tím, že má pohledávku bezmála 20 milionů Kč, převedená technologie lisovny má pak hodnotu stovek milionů Kč, pokud by se neplatnou smlouvou převedené věci či náhrada za ně vrátily do majetkové podstaty, bylo by uspokojení přihlášených věřitelů daleko vyšší. Vedlejší účastník se v daném ohledu připojil k tvrzením žalobce, odkázal na ně.

Aplikovaná právní úprava (§ 231 IZ a § 80 o.s.ř.) se za trvání incidenčního sporu změnila.

Podle § 231 IZ ve znění účinném do 31.12.2013 (před novelou zákonem č. 294/2013 Sb.), insolvenční soud není vázán rozhodnutím jiného soudu či jiného orgánu, kterým v průběhu insolvenčního řízení došlo ke zjištění neplatnosti právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazků dlužníka, ani jiným způsobem tohoto zjištění. (odst. 1) V průběhu insolvenčního řízení posoudí neplatnost takového právního úkonu pouze insolvenční soud, a to buď jako otázku předběžnou nebo v incidenčním sporu, jehož předmětem je tato otázka. Žalobu v tomto sporu mohou podat účastníci insolvenčního řízení s výjimkou dlužníka, nejde-li o dlužníka s dispozičními oprávněními, insolvenční správce a státní zastupitelství. Žalobcem nebo žalovaným musí být vždy insolvenční správce. (odst. 2) Je-li k neplatnosti právního úkonu nutné, aby ten, kdo je takovým úkonem dotčen, se jeho neplatnosti dovolal, může tak učinit i insolvenční správce. (odst. 3)

Podle § 80 o.s.ř. písm. c) o.s.ř. ve znění účinném do 31.12.2013 (před novelou zákonem č. 293/2013 Sb.), žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Podle čl. II zákona č. 294/2013 Sb., zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Jelikož žaloba byla podána před 1.1.2014, posuzuje se aktivní věcná legitimace k podání žaloby na určení neplatnosti právního úkonu podle § 231 odst. 2 IZ ve znění účinném do 31.12.2013 (od 1.1.2014 novelou insolvenčního zákona zákonem č. 294/2013 Sb. došlo k posunu co do aktivní věcné legitimace osob oprávněných k podání určovací žaloby /§ 159 odst. 1 písm. g) a § 231 IZ ve znění účinném od 1.1.2014/, což ale s ohledem na citované přechodné ustanovení /podle něhož účinky již podané žaloby jsou zachovány/, není pro tento spor rozhodné).

Dokazováním, jež bylo vedeno-s ohledem na dále zdůvodněný závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení-jen v omezeném rozsahu, soud ověřil, že žalobce a vedlejší účastník jsou přihlášenými věřiteli (to zjistil z přihlášek P4 a P 45), přičemž pohledávka žalobce byla sice při přezkumu insolvenční správkyní popřena, avšak poté uspěl žalobce se žalobou na určení této pohledávky (protokol B-13 a rozsudek Krajského soudu Ústí nad Labem ze dne 13.4.2016 sp. zn. 46 ICm 665/2011), zatímco pohledávka vedlejšího účastníka byla při přezkumném jednání zjištěna (B-13).

Aktivní věcná legitimace žalobce k podání žaloby tedy byla dána, stejně jako právní zájem vedlejšího účastníka na výsledku řízení.

Soud dále z provedených důkazů zjistil, že z podnětu žalobce se (mimo jiného) otázkou převodu lisovny a postupu žalované 1) jako insolvenční správkyně zabýval při výkonu dohledu insolvenční soud, převodem lisovny se zabýval i věřitelský výbor (KSUL 46 INS 10249/2010, B-30,33,34,37,86,87).

Naléhavý právní zájem na požadovaném určení soud neshledal.

Při posouzení otázky naléhavého právního zájmu na požadovaném určení vycházel soud ze závěrů formulovaných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17.7.2014 sp. zn. 29 Cdo 914/2014. V tomto rozhodnutí konstatoval Nejvyšší soud, že přípustnost určovací žaloby podané ve smyslu § 231 IZ u insolvenčního soudu je poměřována ustanovením § 80 písm. c) o. s. ř. a že věřitel, který má za to, že do soupisu majetkové podstaty dlužníka měl insolvenční správce zahrnout i další majetek, který by byl následně v insolvenčním řízení zpeněžen a výtěžek zpeněžení použit k poměrnému uspokojení přihlášených věřitelů, má k dispozici jiné právní nástroje k dosažení sledovaného cíle, než žalobu na určení vlastnického práva dlužníka k takovému majetku. V prvé řadě může navrhnout insolvenčnímu soudu, aby při výkonu dohlédací činnosti (§ 10 písm. b), § 11 odst. 1 IZ) uložil insolvenčnímu správci zapsat do soupisu majetkové podstaty i další věci, o nichž se domnívá, že by tam měly být zahrnuty, dále může požádat věřitelský výbor (byl-li ustaven), aby se k otázce soupisu takového majetku vyjádřil (§ 58, § 217 IZ) a konečně v situaci, kdy by insolvenční soud nebo insolvenční správce jeho návrhům nevyhověli (v rozporu se zákonem), má věřitel k dispozici žalobu na náhradu škody. Konečně nelze přehlédnout, že ani případné vyhovující rozhodnutí by (samo o sobě) nemělo účinky soupisu majetkové podstaty ve smyslu § 217 a násl. IZ. Nejvyšší soud shrnul, že přihlášený věřitel zpravidla nemá naléhavý právní zájem na určení, že dlužník je vlastníkem určitého majetku (jenž dosud nebyl sepsán do majetkové podstaty dlužníka), ani tehdy, je-li žaloba podána (za trvání insolvenčního řízení) u insolvenčního soudu, jelikož insolvenční zákon mu přiznává jiné právní nástroje k dosažení sledovaného cíle.

Jelikož insolvenční zákon přiznává žalobci co přihlášenému věřiteli jiné právní nástroje k dosažení sledovaného cíle (aby do soupisu majetkové podstaty dlužníka insolvenční správkyně zahrnula i další majetek, který by byl následně v insolvenčním řízení zpeněžen a výtěžek zpeněžení použit k uspokojení přihlášených věřitelů), jak jsou zmíněny v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu (a některé z nich ostatně žalobce již využil), a jelikož ani případné vyhovění žalobě by nemělo účinky soupisu, není pro žalobu na určení neplatnosti smlouvy mezi insolvenčním dlužníkem a žalovaným 2) dán naléhavý právní zájem.

Pro nedostatek naléhavého právního zájmu tak soud žalobu zamítl.

Další navrhované důkazy neprovedl, když z vyložených důvodů je zřejmé, že uvedený zákonný předpoklad pro řešení otázky neplatnosti napadené smlouvy splněn není.

Úspěšným žalovaným přiznal soud podle § 163 IZ a § 142 odst. 1 o.s.ř. právo na plnou náhradu nákladů, které vynaložili k účelné obraně práva.

V procesním vztahu žalobce a vedlejšího účastníka na straně jedné a žalovaného 2) na straně druhé odráží znění nákladového výroku v písemném vyhotovení rozhodnutí skutečnost, že žalovanému 2) žádné náklady v řízení nevznikly (tedy toto znění nákladového výroku v písemném vyhotovení rozsudku je ekvivalentem výroku formulovaného při jednání, podle něhož by doslovně šlo v tomto vztahu o nulovou náhradu).

V případě žalované 1) se pak jedná o tyto náklady (§ 137 o.s.ř):

-odměna za právní zastoupení za čtyři hlavní úkony právní pomoci z pc. 50.000,-Kč (převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě, vyjádření k podání vedlejšího účastníka, účast u jednání 9.9.2016) po 3.100,-Kč (§ 9 odst. 4 písm. c), § 7 bod 5. a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb.), tedy 12.400,-Kč

-čtyři režijní paušály po 300,-Kč podle č. 177/1996 Sb. (§ 13 odst. 1, 3) za uvedené úkony, tj. 1.200,-Kč

-jízdné vlakem ČD v částce 287,-Kč

-DPH 21 % v částce 2.856,-Kč.

Celkové náklady žalované 1) tak činí 16.743,-Kč.

Lhůta k plnění byla určena podle § 160 odst. 1 o.s.ř. a platební místo náhrady nákladů podle § 149 odst. 1 o.s.ř.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím podepsaného soudu.

Náhrada nákladů incidenčního sporu je zvláštní pohledávkou, na kterou se nevztahuje § 170 písm. f) IZ (§ 163 věta druhá IZ), a to pohledávkou za majetkovou podstatou (§ 168 odst. 2 písm. k) IZ).

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (návrh na nařízení exekuce).

V Ústí nad Labem dne 9. září 2016 Mgr. Jiří Fellner soudce