46 ICm 388/2014
46 ICm 388/2014 KSUL 46 INS 30120/2013-C2-4

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní Mgr. Ing. Monikou Fraňkovou ve věci žalobce Mgr. et Mgr. Milana Svobody, sídlem Tyršova 1434/4, Děčín 1, insolvenčního správce dlužníka Michala anonymizovano , anonymizovano , bytem Děčín, Příbramská 1911/32, zast. advokátkou Mgr. Martinou Knickou, sídlem Tyršova 1434/4, Děčín, proti žalovanému Český inkasní kapitál, a.s., IČ: 27646751, sídlem Václavské náměstí 808/66, Praha 1, zast. advokátem JUDr. Romanem Majerem, sídlem Krakovská 1256/24, Praha 1, o žalobě na popření vykonatelné pohledávky,

t a k t o:

I. Žaloba ze dne 4.2.2014 na určení, že vykonatelná pohledávka žalovaného věřitele č. 6 Český inkasní kapitál, a.s, IČ 27646751, se sídlem Václavské nám. 66, 100 00 Praha 1 přihlášena přihláškou č. P6 není co do výše 31.072,22 Kč po právu, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Do insolvenčního řízení dlužníka vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 46 INS 30120/2013 přihlásil žalovaný přihláškou č. P6 mimo jiné dílčí vykonatelnou pohledávku č. 1 v celkové výši 215.892,29 Kč, přiznanou pravomocným platebním rozkazem Okresního soudu v Děčíně, ze dne 5.5.2006, č.j. 39 Ro 651/2006-28. Insolvenčním správcem byla při přezkumném jednání dne 7.1.2014 pohledávka popřena do isir.justi ce.cz z důvodu nemožnosti sjednat smluvní úrok z prodlení nad rámec zákonného.

Včas podanou žalobou se žalobce domáhá určení, že pohledávka žalovaného nebyla ve výši 31.072,22 Kč přihlášena do insolvenčního řízení dlužníka po právu, když není možno sjednat úrok z prodlení smluvně nad rámec zákonného úroku z prodlení. Žalobce v žalobě uvedl, že důvod popření představuje skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí, na základě nějž se pohledávka žalovaného stala vykonatelnou a žalobce nesouhlasí s tím, že by se jednalo o jiné právní posouzení ve smyslu § 199 insolvenčního zákona (dále jen IZ ), když v takovém případě by nebylo možné v insolvenčním řízení rozporovat určité skupiny pohledávek, které objektivně neexistují, přestože byly pravomocně přiznány v nalézacím řízení, a uspokojováním takových pohledávek by mohlo dojít ke škodě ostatních věřitelů.

Žalovaný uvedl, že nárok uplatněný žalobou neuznává, když dílčí vykonatelná pohledávka č. P 6/1 v celkové výši 215.892,29 Kč byla insolvenčním správcem popřena co do výše 31.072,22 Kč-tedy co do rozdílu mezi smluvním a zákonným úrokem z prodlení. Dále uvedl, že pohledávka byla přiznána platebním rozkazem Okresního soudu v Děčíně ze dne 5.5.2006, č.j. 39 Ro 651/2006-28 a důvodem popření nemůže být jiné právní posouzení věci, tak jak je uvedeno v § 199 IZ. Žalovaný je toho názoru, že nemožnost sjednat si ve spotřebitelském vztahu smluvní úrok z prodlení není v žádném právním předpise výslovně stanovena a k této skutečnosti dospěl Nejvyšší soud ČR v rámci své rozhodovací praxe v souvislosti s výkladem právních předpisů na ochranu spotřebitele ve vazbě na výklad ustanovení § 517 občanského zákoníku. V tomto případě tak odchylný názor znamená jiné právní posouzení věci. Námitky ohledně nesprávnosti exekučního titulu z hlediska hmotného práva jsou pro vedení exekučního řízení nevýznamné, neboť případné námitky je nutné uplatnit vždy v řízení nalézacím.

V replice na vyjádření žalovaného žalobce opětovně poukázal na skutečnost, že v případě nemožnosti rozporovat objektivně neexistující pohledávky jen z důvodu jejich pravomocného přiznání v rámci nalézacího řízení dochází k poškozování ostatních věřitel na jejich majetkových právech a právu na spravedlivý proces a rozhodnutí zakládající vykonatelnost je v rozporu s hmotným právem. Dále uvedl, že se domnívá, že ustanovení § 199 odst. 2 IZ je v rozporu s ústavním pořádkem.

Žalobce i žalovaný souhlasili s rozhodnutím bez nařízení jednání.

Podle § 192 odst. insolvenčního zákona mohou pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek popírat insolvenční správce, dlužník a přihlášení věřitelé; popření pohledávky lze vzít zpět.

Dle § 193 insolvenčního zákona jde o popření pohledávky co do její pravosti tehdy, je-li namítáno, že pohledávka nevznikla nebo že již zcela zanikla anebo že se zcela promlčela. KSUL 46 INS 30120/2013-C2-4

Z ustanovení § 199 odst. 1 insolvenčního zákona vyplývá, že insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu.

Podle § 199 odst. 2 insolvenčního zákona lze jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci.

Dle § 199 odst. 3 insolvenčního zákona může žalobce v žalobě podle odst. 1 proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel.

Protože dle § 115a o.s.ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, případně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, rozhodl soud ve věci bez nařízení ústního jednání.

Soud má z listin, založených ve spise a stranami označených jako důkazy prokázány následující skutečnosti:

Žaloba byla podána včas a osobou oprávněnou.

Ze smlouvy o úvěru č. 043002220072 ze dne 26.2.2002 (dále jen smlouva o úvěru ) vyplývá, že dlužník je fyzickou osobou, která při uzavírání a plnění smlouvy nejednala v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání (není označen IČ podnikatele, ani jinde ze smlouvy nevyplývá, že by jednal jako podnikatel), a je tedy v postavení spotřebitele dle ust. § 52 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době uzavření smlouvy o úvěru (dále jen ObčZ). Právní předchůdce žalovaného (Komerční banka, a.s.-smlouva o postoupení pohledávek byla žalovaným předložena) byl osobou, která při uzavírání a plnění smlouvy jednala v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti a tedy podnikatelem dle ust. § 52 odst. 2 ObčZ.

Dle ust. § 262 odst. 4 obchodního zákoníku (ve znění účinném v době uzavření smlouvy o úvěru) smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.

Dle kogentního ust. § 517 ObčZ dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Jestliže jej nesplní ani v dodatečné přiměřené lhůtě věřitelem mu poskytnuté, má věřitel právo od smlouvy odstoupit; jde-li o plnění dělitelné, může se odstoupení věřitele za peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis (odst. 2).

V čl. IV. odst. 1 smlouvy o úvěru je uveden úrok z prodlení v odlišné výši, tedy ve výši 17,12 % p.a.

Přihláškou č. P6 uplatnil žalovaný v insolvenčním řízení pohledávku v celkové výši 234.779,19 Kč, sestávající z dílčí pohledávky č. 1 ve výši 215.892,29 Kč a dílčí pohledávky č. 2 ve výši 18.886,90 Kč. Dílčí pohledávky č. 1 se dále dělí na jistinu ve výši 62.486,10 Kč a úroky úvěru, úroky z prodlení a náklady řízení ve výši 153.406,19 Kč (přičemž dle specifikace příslušenství úrok z úvěru činí 84.437,12 Kč, úrok z prodlení 49.773,37 Kč a náklady nalézacího řízení 19.195,70 Kč).

Z platebního rozkazu Okresního soudu v Děčíně ze dne 5.5.2006, č.j. 39 Ro 651/2006-28 vyplývá, že dlužník byl povinen zaplatit právnímu předchůdci žalovaného pohledávku ve výši 62.486,10 Kč s úrokem ve výši 25.258,67 Kč a úrokem ve výši 17,12 % p.a. z částku 57.606,10 Kč od 12.9.2005 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 12.197,55 Kč a úrok z prodlení ve výši 7,88 % p.a. z částku 57.606,10 Kč od 12.9.2005 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 25 % p.a. z částku 25.258,67 Kč od 12.92005 do zaplacení a náhradu nákladů řízení ve výši 19.195,70 Kč.

V ust. § 199 insolvenčního zákona je výrazně omezeno právo insolvenčního správce nebo věřitelů popírat vykonatelné pohledávky. Jako důvod popření vykonatelné pohledávky založené rozhodnutím uplatnit (odst. 3) jen skutečnosti, které v řízení, jež předcházelo vykonatelnému rozhodnutí, neuplatnil dlužník; současně se zapovídá popření takové pohledávky jen pro jiné právní posouzení věci popírajícím.

Uvedeným ustanovením se zabýval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 18.7.2013, sp.zn. 29 ICdo 7/2013, ve kterém uvedl, že jakkoli ustanovení § 157 odst. 3 o. s. ř. omezuje odůvodnění rozsudku pro uznání pouze na vymezení předmětu řízení (se zjevným záměrem odlišit takto rozsouzenou věc od jiných věcí týchž účastníků) a na stručné vyložení důvodů, pro které soud rozhodl rozsudkem pro uznání, i při takto strukturovaném odůvodnění je závěr o splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání (ať již v textu takového odůvodnění formulovaný výslovně nebo prostřednictvím poukazu na příslušná ustanovení občanského soudního řádu dovolující soudu rozhodnout podle uznání) současně závěrem, jímž soud navenek dává najevo, že nenalezl překážky, jež mu brání rozhodnout o věci podle uznání. Soud při vydání rozsudku pro uznání, tedy v případě, kdy žalovaný nárok nebo základ nároku uznal, nebo nastala-li fikce uznání nároku žalovaným, je provedeno právní posouzení věci, kdy úvahy soudu o vydání rozsudku pro uznání jsou založeny především na posouzení, zda vydání rozsudku pro uznání nebrání skutečnost, že ve věci nelze uzavřít a schválit smír. Přitom smír nelze schválit a rozsudek pro uznání nelze vydat, je-li v rozporu s právními předpisy. Dále uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje na rozsudek NS ČR ze dne 21.10.2003, sp. zn. 29 Odo 296/2003, ve kterém je uveden závěr, že základem pro vydání rozsudku pro uznání mohou být jen taková žalobní tvrzení, která vedou k závěru, že podle KSUL 46 INS 30120/2013-C2-4 nich lze výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá. Je-li žaloba zjevně bezdůvodná, neodůvodňuje povaha věci ani okolnosti případu, aby žalovaný byl vyzván k vyjádření dle ust. § 114b o.s.ř. a nelze tedy o takové žalobě rozhodnout rozsudkem pro uznání. Právní posouzení věci je tedy promítnuto v předem definovaném a zákonem omezeném typu odůvodnění.

Ačkoliv lze přisvědčit výhradám insolvenčního správce proti příslušenství pohledávky přiznanému pravomocným platebním rozkazem a konstatovat, že došlo k pochybení v případě právního posouzení při vydání zmiňovaného platebního rozkazu, je třeba, na základě výše uvedeného, uzavřít, že námitky správce jsou jiným právním posouzením věci, jež insolvenčnímu správci jako důvod popření pravosti nebo výše takové pohledávky nepřísluší dle ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona.

Z výše uvedeného vyplývá, že insolvenční správce popřel pohledávku co do výše 31.072,22 Kč nedůvodně, když příslušenství žalovaného bylo vyčísleno v souladu s pravomocným platebním rozkazem Okresního soudu v Děčíně a proto soud žalobu zamítl (výrok I. rozsudku).

Podle výsledku řízení má v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 občanského soudního řádu nárok na náhradu nákladů řízení žalovaný, když žalobce nebyl v řízení úspěšný. Žalovaný žádal přiznání nákladů řízení. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s § 202 odst. 1 insolvenčního zákona, který stanoví, že ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladu řízení proti insolvenčnímu správci (výrok II.), a proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 o.s.ř.).

V Ústí nad Labem dne 13. července 2016 Mgr. Ing. Monika Fraňková v. r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Adéla Švorcová