46 ICm 387/2014
46 ICm 387/2014-41 KSUL 46 INS 30120/2013-C1-4

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní Mgr. Ing. Monikou Fraňkovou ve věci žalobce Mgr. et Mgr. Milana Svobody, sídlem Tyršova 1434/4, Děčín 1, insolvenčního správce dlužníka Michala anonymizovano , anonymizovano , bytem Děčín, Příbramská 1911/32, zast. advokátkou Mgr. Martinou Knickou, sídlem Tyršova 1434/4, Děčín, proti žalovanému MONETA Money Bank, a.s., IČ: 25672720, sídlem Vyskočilova 1422/1a, 140 28 Praha 4-Michle, o žalobě na popření vykonatelné pohledávky,

t a k t o:

I. Žaloba ze dne 4.2.2014, doručená soudu dne 5.2.2014, na určení, že vykonatelná pohledávka č. P9/1 žalovaného věřitele MONETA Money Bank, a.s., se sídlem Vyskočilova 1422/1a, Praha 4, IČ: 25672720 není co do výše 96.186,26 Kč po právu, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Do insolvenčního řízení dlužníka vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 46 INS 30120/2013 přihlásil žalovaný přihláškou č. P9 pohledávky v celkové výši 260.663,05 Kč, přiznanou pravomocným platebním rozkazem Okresního soudu v Děčíně, ze dne 25.8.2008, č.j. 40 Ro 1512/2008-15. Insolvenčním správcem byla při isir.justi ce.cz možno sjednat smluvní úrok z prodlení. V rozsahu 155.663,05 Kč byla pohledávka zjištěná.

Včas podanou žalobou se žalobce domáhá určení, že pohledávka žalovaného nebyla ve výši 96.186,26 Kč přihlášena do insolvenčního řízení dlužníka po právu (v rozsahu 8813,74 Kč nebyla žaloba podána), když není možno sjednat úrok z prodlení smluvně nad rámec zákonného úroku z prodlení. Žalobce v žalobě uvedl, že důvod popření představuje skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí, na základě nějž se pohledávka žalovaného stala vykonatelnou a žalobce nesouhlasí s tím, že by se jednalo o jiné právní posouzení ve smyslu § 199 insolvenčního zákona (dále jen IZ ), když v takovém případě by nebylo možné v insolvenčním řízení rozporovat určité skupiny pohledávek, které objektivně neexistují, přestože byly pravomocně přiznány v nalézacím řízení, a uspokojováním takových pohledávek by mohlo dojít ke škodě ostatních věřitelů.

Žalovaný uvedl, že nárok uplatněný žalobou neuznává, když pohledávka byla přihlášena jako vykonatelná a to na základě pravomocného platebního rozkazu Okresního soudu v Děčíně, č.j. 40 Ro 1512/2008-15, jako důvod popření pravosti a výše vykonatelné pohledávky lze uplatnit jen skutečnosti které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání nalézacího rozhodnutí, důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci a dle žalovaného námitky uplatněné žalobcem jsou jiným právním posouzením, a proto navrhuje žalobu zamítnout.

V replice na vyjádření žalovaného žalobce opětovně poukázal na skutečnost, že v případě nemožnosti rozporovat objektivně neexistující pohledávky jen z důvodu jejich pravomocného přiznání v rámci nalézacího řízení dochází k poškozování ostatních věřitel na jejich majetkových právech a právu na spravedlivý proces a rozhodnutí zakládající vykonatelnost je v rozporu s hmotným právem. Dále uvedl, že se domnívá, že ustanovení § 199 odst. 2 IZ je v rozporu s ústavním pořádkem.

Žalobce i žalovaný souhlasili s rozhodnutím bez nařízení jednání.

Podle § 192 odst. insolvenčního zákona mohou pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek popírat insolvenční správce, dlužník a přihlášení věřitelé; popření pohledávky lze vzít zpět.

Dle § 193 insolvenčního zákona jde o popření pohledávky co do její pravosti tehdy, je-li namítáno, že pohledávka nevznikla nebo že již zcela zanikla anebo že se zcela promlčela.

Z ustanovení § 199 odst. 1 insolvenčního zákona vyplývá, že insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu. (KSUL 46 INS 30120/2013)

Podle § 199 odst. 2 insolvenčního zákona lze jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci.

Dle § 199 odst. 3 insolvenčního zákona může žalobce v žalobě podle odst. 1 proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel.

Protože dle § 115a o.s.ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, případně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, rozhodl soud ve věci bez nařízení ústního jednání.

Soud má z listin, založených ve spise a stranami označených jako důkazy prokázány následující skutečnosti:

Žaloba byla podána včas a osobou oprávněnou.

Ze smlouvy o úvěru č. 3142560461 ze dne 12.2.2004 (dále jen smlouva o úvěru ) vyplývá, že dlužník je fyzickou osobou, která při uzavírání a plnění smlouvy nejednala v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání (není označen IČ podnikatele, ani jinde ze smlouvy nevyplývá, že by jednal jako podnikatel), a je tedy v postavení spotřebitele dle ust. § 52 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době uzavření smlouvy o úvěru (dále jen ObčZ). Žalovaný byl osobou, která při uzavírání a plnění smlouvy jednala v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti a tedy podnikatelem dle ust. § 52 odst. 2 ObčZ.

Dle ust. § 262 odst. 4 obchodního zákoníku (ve znění účinném v době uzavření smlouvy o úvěru) smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.

Dle kogentního ust. § 517 ObčZ dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Jestliže jej nesplní ani v dodatečné přiměřené lhůtě věřitelem mu poskytnuté, má věřitel právo od smlouvy odstoupit; jde-li o plnění dělitelné, může se odstoupení věřitele za těchto podmínek týkat i jen jednotlivých plnění (odst. 1). Jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis (odst. 2).

Přihláškou č. P9 uplatnil žalovaný (dříve GE Money Bank, a.s.) v insolvenčním řízení pohledávku v celkové výši 260.663,05 Kč, sestávající z jistiny ve výši 53.320,59 Kč, úroky řízení 16.668,-Kč a úroky z prodlení byly vyčísleny na 124.796,16 Kč.

Z platebního rozkazu Okresního soudu v Děčíně ze dne 25.8.2008, č.j. 40 Ro 1512/2008-15 byplývá, že dlužníku bylo uloženo uhradit pohledávku ve výši 66.240,-Kč s 0,1 % úrokem z prodlení denně od 13.3.2008 do zaplacení z částku 66.240,-Kč a částku 40.416,-Kč (úrok z prodlení) a náhradu nákladů řízení ve výši 25.462,30 Kč.

V ust. § 199 insolvenčního zákona je výrazně omezeno právo insolvenčního správce nebo věřitelů popírat vykonatelné pohledávky. Jako důvod popření vykonatelné pohledávky založené rozhodnutím uplatnit (odst. 3) jen skutečnosti, které v řízení, jež předcházelo vykonatelnému rozhodnutí, neuplatnil dlužník; současně se zapovídá popření takové pohledávky jen pro jiné právní posouzení věci popírajícím.

Uvedeným ustanovením se zabýval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 18.7.2013, sp.zn. 29 ICdo 7/2013, ve kterém uvedl, že jakkoli ustanovení § 157 odst. 3 o. s. ř. omezuje odůvodnění rozsudku pro uznání pouze na vymezení předmětu řízení (se zjevným záměrem odlišit takto rozsouzenou věc od jiných věcí týchž účastníků) a na stručné vyložení důvodů, pro které soud rozhodl rozsudkem pro uznání, i při takto strukturovaném odůvodnění je závěr o splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání (ať již v textu takového odůvodnění formulovaný výslovně nebo prostřednictvím poukazu na příslušná ustanovení občanského soudního řádu dovolující soudu rozhodnout podle uznání) současně závěrem, jímž soud navenek dává najevo, že nenalezl překážky, jež mu brání rozhodnout o věci podle uznání. Soud při vydání rozsudku pro uznání, tedy v případě, kdy žalovaný nárok nebo základ nároku uznal, nebo nastala-li fikce uznání nároku žalovaným, je provedeno právní posouzení věci, kdy úvahy soudu o vydání rozsudku pro uznání jsou založeny především na posouzení, zda vydání rozsudku pro uznání nebrání skutečnost, že ve věci nelze uzavřít a schválit smír. Přitom smír nelze schválit a rozsudek pro uznání nelze vydat, je-li v rozporu s právními předpisy. Dále uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje na rozsudek NS ČR ze dne 21.10.2003, sp. zn. 29 Odo 296/2003, ve kterém je uveden závěr, že základem pro vydání rozsudku pro uznání mohou být jen taková žalobní tvrzení, která vedou k závěru, že podle nich lze výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá. Je-li žaloba zjevně bezdůvodná, neodůvodňuje povaha věci ani okolnosti případu, aby žalovaný byl vyzván k vyjádření dle ust. § 114b o.s.ř. a nelze tedy o takové žalobě rozhodnout rozsudkem pro uznání. Právní posouzení věci je tedy promítnuto v předem definovaném a zákonem omezeném typu odůvodnění. Současně dle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 31/2013 ze dne 29.8.2013 soud má povinnosti i před vydáním elektronického platebního rozkazu zkoumat, zda uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem. Elektronický platební rozkaz tak je rozhodnutím, které obsahuje právní posouzení ve smyslu § 199 odst. 2 insolvenčního zákona.

Ačkoliv lze přisvědčit výhradám insolvenčního správce proti příslušenství pohledávky přiznanému pravomocným platebním rozkazem, je třeba, na základě výše uvedeného, uzavřít, že námitky správce jsou jiným právním posouzením věci, jež insolvenčnímu správci jako důvod popření pravosti nebo výše takové pohledávky nepřísluší dle ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona, když vydáním platebního rozkazu Okresního soudu v Děčíně, tento (KSUL 46 INS 30120/2013) soud osvědčil, že podle něj uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem-včetně uplatněného úroku z prodlení a námitka, že měl být stanoven úrok pouze do výše dle občanskoprávních předpisů je námitkou právní, která je dle § 199 odst. 2 vyloučena.

Z výše uvedeného vyplývá, že insolvenční správce popřel pohledávku co do výše 96.186,26 Kč nedůvodně, když příslušenství žalovaného bylo vyčísleno v souladu s pravomocným platebním rozkazem Okresního soudu v Děčíně a proto soud žalobu zamítl (výrok I. rozsudku).

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s § 202 odst. 1 insolvenčního zákona, který stanoví, že ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladu řízení proti insolvenčnímu správci (výrok II.), a proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 o.s.ř.).

V Ústí nad Labem dne 14. října 2016 Mgr. Ing. Monika Fraňková v. r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Adéla Švorcová