46 ICm 2949/2014
46 ICm 2949/2014-60 č. j. KSUL 46 INS 36073/2013-C1-11

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Lubošem Dörflem v právní věci žalobce: T-Mobile Czech Republic a.s., IČO: 64949681, se sídlem Tomíčkova 2144/1, 148 00, Praha 4-Chodov, proti žalovaným: 1) Ing. Aleš Klaudy, se sídlem Masarykovo nám. 191/18, 405 02 Děčín I., insolvenční správce dlužníků Jána anonymizovano , anonymizovano a Boženy anonymizovano , anonymizovano , oba bytem Bratislavská 948, 407 47 Varnsdorf, zastoupen Mgr. et Mgr. Milanem Svobodou, advokátem se sídlem Tyršova 1434/4, 405 01 Děčín, 2) Ján anonymizovano , anonymizovano , bytem Bratislavská 948, 407 47 Varnsdorf a 3) Božena anonymizovano , anonymizovano , bytem Bratislavská 948, 407 47 Varnsdorf, o určení pravosti pohledávky,

takto:

I. Žaloba o určení, že pohledávka žalobce přihlášená pod č. P20 v insolvenčním řízení dlužníků Jána anonymizovano a Boženy anonymizovano , projednávaném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 46 INS 36073/2013, je co do výše 11.641,80 Kč po právu, s e z a m í t á .

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) náhradu nákladů řízení ve výši 8.228,-Kč k rukám advokáta Mgr. et Mgr. Milana Svobody do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 2) a 3) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. isir.justi ce.cz (KSUL 46 INS 36073/2013)

Odůvodnění:

Žalobou doručenou Krajskému soudu v Ústí nad Labem dne 5. 9. 2014 se žalobce domáhal proti žalovanému 1) Ing. Aleši Klaudymu, insolvenčnímu správci dlužníků Jána anonymizovano a Boženy anonymizovano a dále žalovanému 2) Jánu Savko a žalované 3) Boženě anonymizovano (dále také dlužník, dlužnice, dlužníci) určení pravosti popřené žalobcovy pohledávky vůči dlužníkům přihlášené do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 46 INS 36073/2013 ve výši 11.641,80 Kč (celá dílčí pohledávka č. 2), tedy v rozsahu popření přihlášky žalovaným 1) jako insolvenčním správcem. Svoji dílčí pohledávku přihlásil žalobce jako pohledávku nevykonatelnou z titulu smluvní pokuty (dále jen smluvní pokuta) vzniklé z účastnických smluv č. 11117643 ze dne 23. 12. 2009 a č. 16279629 ze dne 29. 4. 2013 (dále jen účastnické smlouvy) dle ustanovení článku 8.2, všeobecných podmínek společnosti T-Mobile Czech Republic a.s. (dále jen všeobecné obchodní podmínky) uzavřených s žalovanými 2) a 3).

Žalobce nesouhlasil s popřením své pohledávky. Zejména tvrdil, že strany si v účastnických smlouvách odkazem sjednaly, že součástí jejich obsahu jsou i všeobecné obchodní podmínky a jako k součásti je nutno k nim přistupovat. Po nikoli řádném a včasném hrazení ze strany dlužnice, proto žalobce vyúčtoval smluvní pokutu dle článku 8.2 všeobecných obchodních podmínek. Z účastnické smlouvy č. 11117643 účtoval smluvní pokutu ve výši 4.283,64 Kč jako polovinu paušálů za období 26. 8. 2013 až 19. 5. 2015 a dále z účastnické smlouvy č. 16279629 účtoval smluvní pokutu ve výši 3.740,63 Kč jako polovinu paušálů za období 26. 8. 2013 až 30. 4. 2015. Nesouhlasil s argumentací insolvenčního správce k popření pohledávky, která se opírala o závěry nálezu Ústavního soudu I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013 (zejména, že ve formuláři smlouvy podepsaném spotřebitelem neexistovala zmínka o smluvní pokutě), neboť se domnívá, že situace řešená Ústavním soudem je odlišná. Na rozdíl od situace zmíněné v nálezu totiž dlužník podepisuje formulář s odkazem na možnost smluvní pokuty, která je dále konkrétně uvedena ve smluvních podmínkách. Nejedná se tedy o nepoctivé jednání žalobce ve vztahu ke spotřebiteli. Navrhl, aby soud určil, že jeho pohledávka byla přihlášena po právu.

Žalovaný 1) s uplatněným nárokem žalobce nesouhlasil a navrhoval zamítnutí žaloby. Uvedl, že trvá na svém popěrném stanovisku z přezkumného jednání, že pohledávka nevznikla. Ujednání o smluvní pokutě považuje za neplatné, neboť je sjednáno ve všeobecných obchodních podmínkách tvořících nedílnou část účastnické smlouvy (jako smlouvy spotřebitelské), ale ujednání není součástí smlouvy samotné, k níž připojil dlužník podpis. Odkázal na nález Ústavního soudu I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013, který značně zpřísnil výklad podmínek spotřebitelských smluv, dle nějž ani podpis u tzv. včleňovací klauzule nepostačí k naplnění podmínky seznámení se dlužníka se smluvním ujednáním o smluvní pokutě, což žalobce neprokázal. Navrhl žalobu zamítnout.

Z insolvenčního spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem 46 INS 36073/2013 soud zjistil, že byl dne 1. 4. 2014 (A-27) zjištěn úpadek dlužníků. Usnesením ze dne 5. 6. 2014 (B-6) bylo insolvenčním soudem schváleno oddlužení plněním splátkového kalendáře. Insolvenční řízení dosud není skončeno, schválené oddlužení trvá. Žalobce přihlásil v insolvenčním řízení dlužníků svou přihláškou pohledávky P20 v celkové výši 17.395,60 Kč: (KSUL 46 INS 36073/2013) dílčí pohledávka č. 2 jako pohledávka nezajištěná, z titulu smluvní pokuty ve výši 11.641,80 Kč z účastnických smluv č. 11117643 ze dne 23. 12. 2009 a č. 16279629 ze dne 29. 4. 2013 za prodlení se splácením závazku dle článku 8.2, všeobecných podmínek společnosti. Dále z insolvenčního spisu vyplývá, že dne 27. 5. 2014 byla přezkoumána pohledávka žalobce při přezkumném řízení s výsledkem, že pohledávka byla částečně popřena žalovaným ve výši 11.641,80 Kč s odůvodněním popření spočívající v neplatně sjednané smluvní pokutě. Žalobce podal žalobu v zákonné lhůtě.

Mezi účastníky nebylo sporné sepsání účastnické smlouvy, obsah smlouvy (objednávky služeb) ani znění všeobecných obchodních podmínek.

Z účastnické smlouvy č. 11117643 ze dne 23. 12. 2009 a č. 16279629 ze dne 29. 4. 2013 soud zjistil, že uvedené smlouvy byly uzavřeny na listině označené jako Objednávka služeb a na založený vztah byl vztáhnut zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v platném znění. Jako obsah účastnických smluv byla označena Objednávka služeb, platné všeobecné podmínky společnosti T-Mobile Czech Republic a.s., společně s ceníkem služeb a podmínkami dalších služeb. Objednávka služeb zároveň v obou případech obsahuje ustanovení, že dlužník převzal výše uvedené dokumenty, seznámil se s nimi a bez výhrad s nimi souhlasí. Dlužníkovi byly smlouvou poskytnuty služby elektronických komunikací, na dobu 24 měsíců. Obě objednávky služeb byly dlužníkem podepsány. Z účastnické smlouvy č. 16279629 ze dne 29. 4. 2013 dále ještě vyplývá, že pro případ porušení povinností vyplývajících z účastnické smlouvy si strany sjednaly smluvní pokuty uvedeny konkrétně ve všeobecných obchodních podmínkách, které jsou součástí účastnické smlouvy.

Z připojených všeobecných podmínek společnosti T-Mobile Czech Republic a.s., soud zjistil, že článek 8.2 upravuje povinnost dlužníka zaplatit smluvní pokutu v případě prodlení s úhradou tří po sobě jdoucích vyúčtování nebo prodlení peněžitého závazku déle než 90 dnů. Soud zároveň zjistil, že všeobecné obchodní podmínky nejsou dlužníkem podepsány.

Z vyúčtování smluvní pokuty a dalších pohledávek č. 9313034408 soud zjistil, že dle účastnické smlouvy č. 11117643 účtoval žalobce smluvní pokutu ve výši 4.283,64 Kč jako polovinu paušálů za období 26. 8. 2013 až 19. 5. 2015 a dále dle účastnické smlouvy č. 16279629 účtoval smluvní pokutu ve výši 3.740,63 Kč taktéž jako polovinu paušálů za období 26. 8. 2013 až 30. 4. 2015.

Na základě provedených důkazů hodnotí soud skutkový stav tak, že žalobce s dlužnicí uzavřel účastnickou smlouvu, kterou se žalobce zavázal poskytnout služby elektronických komunikací, a dlužnici naproti tomu vznikla povinnost za poskytnuté služby zaplatit sjednanou cenu. Objednávky účastnické smlouvy č. 11117643 a č. 16279629 shodně obsahují odkaz, že součástí smlouvy jsou všeobecné obchodní podmínky, zároveň ujednání, že se s nimi dlužnice seznámila. Objednávka účastnické smlouvy č. 16279629 navíc uvádí, že pro případ porušení povinnosti se sjednávají smluvní pokuty uvedené ve všeobecných obchodních podmínkách. Všeobecné obchodní podmínky nejsou podepsány dlužníkem.

Sporné bylo mezi účastníky právní posouzení, zda vznikla platně povinnost dlužnice zaplatit smluvní pokutu za porušení povinnosti plynoucí z uzavřených účastnických smluv č. 11117643 ze dne 23. 12. 2009 a č. 16279629 ze dne 29. 4. 2013 dle článku 8.2 všeobecných obchodních podmínek. (KSUL 46 INS 36073/2013)

V žalobě týkající se dílčí přihlášky žalobce č. 2 za smluvní pokutu soud posoudil námitku neplatnosti ujednání o smluvní pokutě a dospěl k závěru, že smluvní pokuta byla sjednána neplatně.

Při posouzení uplatněných nároků soud vycházel z ustanovení zákona č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2010, v rámci nároku smluvní pokuty dle účastnické smlouvy č. 11117643 a ve znění účinném do 30. 6. 2013, v rámci nároku smluvní pokuty dle účastnické smlouvy č. 16279629 (dále jen obch. zák.), jakožto speciálního zákona vůči zákoníku občanskému, a dále ze zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2009, v rámci nároku smluvní pokuty dle účastnické smlouvy č. 11117643 a ve znění účinném do 31. 12. 2013, v rámci nároku smluvní pokuty dle účastnické smlouvy č. 16279629 (dále jen obč. zák.), a to s ohledem na přechodná ustanovení § 3028 odst. 1 a 3 o.z.

V daném případě si strany vyhradily užití zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Protože ujednaná účastnická smlouva má charakter spotřebitelské smlouvy s ohledem na dlužníka v postavení spotřebitele platí, že ve spotřebitelském vztahu se použijí ve smyslu ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák., ustanovení směřující k ochraně spotřebitele, zde zejména § 52 až 65 obč. zák. a zák. č. 321/2001 Sb. Tato ustanovení je třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, pak nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nesmí být výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů v rozporu s dobrými mravy. Podle ustanovení § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází, anebo se příčí dobrým mravům.

Aby byl právní úkon podle § 39 obč. zák. považován za příčící se dobrým mravům, musel by se jeho obsah ocitnout v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní pokutě v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami.

Při posouzení nároku na úhradu smluvní pokuty vyšel soud mimo jiné z obsahu nálezu Ústavního soudu ČR, sp. zn. I. ÚS 3512/11 z 11. 11. 2013, v němž se Ústavní soud podrobně zabýval otázkou přiměřenosti smluvních podmínek ve spotřebitelských vztazích se závěrem, že nepřiměřená smluvní podmínka způsobuje nerovnováhu v právech a povinnostech stran dané smlouvy k újmě spotřebitele a je proto neplatná pro rozpor s dobrými mravy dle § 39 obč. zák. Rovněž stanovil, že v rámci spotřebitelských smluv mohou být v obchodních podmínkách obsažena pouze ujednání technického a vysvětlujícího charakteru, nikoliv však zásadní ustanovení dopadající na právní vztah, jako jsou například ujednání o rozhodčí doložce nebo o smluvní pokutě, a to bez ohledu na podpis pod tzv. včleňovací (KSUL 46 INS 36073/2013) klauzulí pro uplatnění obchodních podmínek (tato ujednání musí být součástí spotřebitelské smlouvy samotné-listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis). Podstatným je pro uplatnění obchodních podmínek prokázání známosti smluvních podmínek. Ústavní soud v citovaném nálezu výslovně vyjádřil, že ujednání o smluvní pokutě, které je včleněno v obchodních podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, je absolutně neplatné ujednání s ohledem na ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák. z důvodu, že takto nepřiměřená smluvní podmínka způsobuje k újmě spotřebitele nerovnováhu v právech a povinnostech stran dané smlouvy v neprospěch spotřebitele.

Podle § 55 odst. 1 obč. zák. smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Podle odst. 2 ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná. Podle § 56 odst. 1 obč. zák. Spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty závisí vždy na okolnostech konkrétního případu.

Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků, které v době uzavření smlouvy souhrnně upravovala ustanovení § 544 až § 558 obč. zák. a jejichž smyslem a účelem je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků. Účelem smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku.

Soud shledal ujednání o smluvní pokutě, které není obsaženo přímo v uzavřené smlouvě, jako neplatné. V první smlouvě pouze uvedený odkaz na všeobecné obchodní podmínky nebo v druhém případě blíže nerozvedený odkaz o možnosti žalobce požadovat smluvní pokutu nejsou z hlediska ochrany spotřebitele dostatečným provedením, jak obchodní podmínky uplatnit. V samotné smlouvě smluvní pokuta jako závazek, jehož obsahem jsou konkrétní práva a povinnosti, sjednána nebyla. Pokud by k takovému ujednání o smluvní pokutě mělo dojít ve všeobecných obchodních podmínkách, musel by být naplněn požadavek reálného seznámení se dlužníka s obchodními podmínkami. Žalobce vědomost dlužnice o všeobecných obchodních podmínkách neprokázal. Podpis na objednávce služeb, listině přímo neobsahující všeobecné obchodní podmínky a ustanovení o smluvní pokutě se nedá považovat za prokázání seznámení se s obsahem. Tento závěr nevyvrátí ani skutečnost, že formulářová objednávka obsahuje ustanovení, že se dlužník seznámil s obchodními podmínkami, neboť stejně jako odkaz neprokazuje podpis takového ustanovení, že se s ustanovením zakládajícím mu takto důležitou povinnost opravdu seznámil. Konkrétní podrobnosti smluvní pokuty jsou sice dále obsaženy ve všeobecných obchodních podmínkách, ale ujednání o smluvní pokutě je nutno považovat za ujednání, které vybočuje z pouhých technických ujednání.

Ve světle závěrů Ústavního soudu nelze samotný odkaz (bez prokázání známosti všeobecných obchodních podmínek dlužníkem) ve smlouvě hlavní, včleňující všeobecné obchodní podmínky, považovat za dostatečnou formu chránící dlužníka před nerovnými podmínkami, a tedy za platné, nýbrž za ujednání nepřiměřené, a tudíž v rozporu s dobrými mravy dle § 3 obč. zák. a § 39 obč. zák. (KSUL 46 INS 36073/2013)

Námitky žalobkyně, že ústavní soud řešil odlišný případ, soud nezohlednil, neboť v projednávaném případě se plně závěry citovaného nálezu promítají, jedná se totiž o adhezní smlouvu, která obsahuje pouhý odkaz na ujednání závazku-smluvní pokuty ve všeobecných obchodních podmínkách.

Soud proto z uvedených důvodů žalobě o určení pravosti pohledávky žalobce nevyhověl, neboť popření pohledávky žalovaným 1) shledal důvodným.

O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný 1) byl úspěšný zcela, a proto mu soud přiznal v bodu II. výroku proti žalobci náhradu požadovaných nákladů řízení v celkové výši 8.228,-Kč, sestávající z odměny za zastupování advokátem za 2 úkony (převzetí a příprava zastoupení, písemné vyjádření k žalobě) podle § 9 odst. 4 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném do 31. 12. 2013, v celkové výši 6.200,-Kč (2 x 3.100,-Kč) a z paušální náhrady hotových výdajů advokáta v celkové částce 600,-Kč za uvedené 2 úkony právní služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. po 300,-Kč za 1 úkon právní služby zvýšené o sazbu daně z přidané hodnoty 21% ve výši 1.428,-Kč.

O náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovanými 2) a 3) soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaní by dle zásady úspěchu ve věci měli právo na náhradu nákladů řízení, ale žalovaný 2) se náhrady nákladů řízení vzdal a žalované 3) náklady řízení nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 o.s.ř.).

V Ústí nad Labem dne 23. září 2016

Mgr. Luboš Dörfl v. r. samosoudce

Za správnost vyhotovení Jana Okrutová