46 ICm 2355/2017
č. j. 46 ICm 2355/2017

17 VSOL 411/2017-30 (KSOS 34 INS 24466/2016) ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Maiové a soudkyň JUDr. Magdaleny Vinklerové a JUDr. Lenky Kypré ve věci

žalobce: Ing. Peter Režnický sídlem Keltská 380, 252 62 Statenice, Praha-západ insolvenční správce dlužnice Anny anonymizovano , anonymizovano bytem Na Najmanské 396/25, 710 00 Ostrava-Slezská Ostrava zastoupený advokátem Mgr. Milanem Kvasnicou sídlem Na Úvoze 392, 735 52 Bohumín-Záblatí

proti žalovanému: JUDr. Marcel Smékal, IČO 60351268 sídlem Michelská 1326/62, 140 00 Praha 4 o popření vykonatelné pohledávky jako incidenční spor v insolvenčním řízení dlužnice Anny anonymizovano , anonymizovano , vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 34 INS 24466/2016, k odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 8. 2017, č. j.-17 (KSOS 34 INS 24466/2016)

takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Shodu s prvopisem potvrzuje Dana Langová. isir.justi ce.cz 17 VSOL 411/2017 (KSOS 34 INS 24466/2016)

1. Soud prvního stupně v záhlaví označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že žalovaný nemá za dlužnicí Annou anonymizovano , n anonymizovano vykonatelnou pohledávku přihlášenou pod č. P7 ve výši 7 865 Kč do insolvenčního řízení, vedeného Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. KSOS 34 INS 24466/2016 (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). V důvodech svého rozhodnutí soud prvního stupně konstatoval skutková tvrzení žalobce, a sice že žalovaný jako soudní exekutor v předmětné exekuci nic nevymohl, přičemž právo na náhradu nákladů exekuce vzniká exekutorovi až v okamžiku, kdy při provádění exekuce vymůže pohledávku nebo její část nebo pokud cokoli nevymůže, vniká mu nárok jen za situace, kdy v exekučním řízení aktivně konal. Žalovaný v přihlášce své pohledávky nic z těchto okolností netvrdil. Nad rámec uvedeného vznesl žalobce vůči pohledávce žalovaného námitku promlčení, bez konkrétního zdůvodnění. Soud prvního stupně uvedl rovněž stanovisko žalovaného, který popíral důvodnost žaloby spolu s tvrzením, že soudnímu exekutorovi vzniká nárok na úhradu nákladů exekuce za povinným již samotným nařízením exekuce. V odůvodnění soud dále konstatoval prokázané skutečnosti z listin, které jsou součástí spisu vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 34 INS 24466/2016, a to: zahájení insolvenčního řízení vůči dlužnici, usnesení ze dne 28. 11. 2016, kterým byl zjištěn úpadek dlužnice, insolvenčním správcem ustanoven žalobce a bylo povoleno řešení úpadku oddlužením. Konstatoval zjištění z přihlášky pohledávky č. P7 vedené v insolvenčním řízení, tedy přihlášky pohledávky žalovaného ze dne 1. 12. 2016 ve výši 7 865 Kč jako pohledávky vykonatelné, spočívající v náhradě nákladů soudního exekutora v exekučním řízení 081 Ex 02764/11. Konstatoval zjištění z protokolu o 1. přezkumném jednání a zápisu ze schůze věřitelů ze dne 11. 4. 2017, zjištění z usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 2. 2011, č. j. 51 Exe 10498/2011-6, kterým byla nařízena exekuce pro vymožení pohledávky dle elektronického platebního rozkazu téhož soudu ze dne 1. 7. 2010, č. j. 156 EC 342/2010-8 a provedením exekuce byl pověřen žalovaný. Uvedl zjištění z příkazu k úhradě nákladů exekuce vydaného žalovaným dne 28. 4. 2014, č. j. 081 Ex 02764/11-100 a příkazu k úhradě nákladů exekuce vydaný žalovaným dne 28. 4. 2014, č. j. 081 Ex 02764/11-099. Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba není důvodná. Zdůraznil, že nařízení exekuce v exekučním řízení se vztahuje i na povinnost k úhradě nákladů exekuce bez toho, že by již v této fázi byly specifikovány. Soudní exekutor má nárok na úhradu nákladů exekuce zásadně ze strany povinného již od okamžiku nařízení exekuce. Jde-li o příkaz k úhradě nákladů exekuce ve smyslu § 88 odst. 1 exekučního řádu, není rozhodnutí, kterým by byla autoritativně určena konkrétní výše nákladů exekuce, tím rozhodnutím, které by teprve zakládalo povinnost povinného k jejich úhradě, neboť tato povinnost povinnému vzniká již samotným nařízením exekuce. Soud prvního stupně dále uvedl, že u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím není jako důvod popření pravosti nebo výše vyloučeno právní posouzení věci, ovšem jen pokud z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu žádné právní posouzení věci neplyne. V dané věci však závěr soudu, uvedený v usnesení o nařízení exekuce, v sobě zahrnuje úsudek, vztahující se jak k samotné exekuci, tak i nákladům, které v souvislosti s ní vzniknou. Obsahuje tedy právní posouzení věci ohledně přiznaného nároku. Žalobcem uplatněné důvody popření jsou ovšem jiným právním posouzením věci, což je důvod popření zapovězený ustanovením § 199 odst. 2 věta za středníkem IZ. V neposlední řadě soud prvního stupně uvedl, že žalobcem vznesenou námitku promlčení považuje za nepřiléhavou, neboť v dané věci nemohlo k uplynutí promlčecí 10 leté doby dojít. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil odkazem na ustanovení § 163 a § 202 odst. 1 věta prvá IZ. 2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas odvolání, v němž namítl nesprávné právní posouzení věci. Uvedl, že svůj právní názor opírá o rozhodnutí Ústavního soudu IV. ÚS 3250/14 (z něhož

Shodu s prvopisem potvrzuje Dana Langová. 17 VSOL 411/2017 (KSOS 34 INS 24466/2016)

citoval některé ze závěrů) a současně uvedl, že v projednávané věci žalovaný netvrdil, že by v exekučním řízení jakkoli konal. V takovém případě proto nemohla žalovanému vzniknout vůči dlužnici pohledávka. Navrhl změnu napadeného rozsudku tak, že žalobě bude zcela vyhověno. 3. Vzhledem k tomu, že odvolání žalobce bylo podáno pouze z jím tvrzeného důvodu nesprávného právního posouzení věci, vyzval odvolací soud usnesením ze dne 20. 11. 2017 účastníky ke sdělení, zda souhlasí s tím, aby odvolacím soudem bylo rozhodnuto bez nařízení jednání (§ 214 odst. 3 o.s.ř.). Účastníci byli současně poučeni o tom, že v případě, kdy se ve stanovené lhůtě (7 dnů) nevyjádří, soud bude předpokládat jejich souhlas. Žalobce vyslovil souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání, žalovaný, jemuž bylo usnesení doručeno dne 21. 11. 2017, se k výzvě odvolacího soudu nevyjádřil. 4. Odvolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek, i řízení mu předcházející (§ 212, § 212a o.s.ř.), a bez nařízení jednání (§ 214 odst. 3 o.s.ř.) dospěl k následujícím zjištěním a závěrům. 5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobou, doručenou soudu prvního stupně dne 11. 5. 2017, se žalobce proti žalovanému domáhal vydání rozhodnutí, jímž by bylo určeno, že žalovaný nemá za dlužnicí Annou anonymizovano pohledávku přihlášenou v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 INS 24466/2016 přihláškou P7 ve výši 7 865 Kč, vykonatelnou dle usnesení o nařízení exekuce. Ve skutkových tvrzeních žalobce uvedl, že u Krajského soudu v Ostravě (pod výše uvedenou spisovou značkou) bylo rozhodnuto o úpadku dlužnice a žalobce byl ustanoven insolvenčním správcem, přičemž žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení svoji pohledávku vedenou pod č. P7 ve výši 7 865 Kč jako vykonatelnou dle usnesení o nařízení exekuce. Tuto pohledávku žalobce na přezkumném jednání dne 11. 4. 2017 popřel, neboť v předmětné exekuci nebylo ničeho vymoženo a soudnímu exekutorovi vzniká právo na náhradu nákladů exekuce až v okamžiku, kdy vymohl při provádění exekuce pohledávku nebo její část. Současně namítl promlčení nároku žalovaného. Dále uvedl, že žalovaný v přihlášce pohledávky netvrdil, že by čehokoli vymohl a netvrdil, že by učinil jakékoliv úkony. Tvrdil pouze, že mu pohledávka vznikla tím, že byla nařízena exekuce. V neposlední řadě žalobce uvedl, že pokud by snad žalovanému nějaké náklady vznikly, nárok na jejich úhradu je již promlčen. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě odkázal na svá stanoviska k totožným incidenčním žalobám, jejichž předmětem bylo popření vzniklých nákladů soudního exekutora a také na rozhodnutí ve shodné věci vedené pod sp. zn. 9 ICm 4241/2016. Z obsahu spisu je dále zřejmé, že soud prvního stupně při jednání ve věci provedl dokazování listinami, tvořící obsah spisu vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 34 INS 24466/2016, jmenovitě vyhláškou o zahájení insolvenčního řízení ze dne 26. 10. 2016, usnesením ze dne 28. 11. 2016, přihláškou pohledávky vedenou pod č. P7 žalovaného, protokolem o 1. přezkumném jednání a zápisu ze schůze věřitelů ze dne 11. 4. 2017, včetně seznamu přihlášených pohledávek, usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 2. 2011, č. j. 51 Exe 10498/2011-6, příkazy k úhradě nákladů exekuce vydanými soudním exekutorem-žalovaným dne 28. 4. 2014, č. j. 081 Ex 02764/11-100 a z téhož data č. j. 081 Ex 02764/11099, a poté rozhodl odvoláním napadeným rozsudkem. 6. V projednávané věci je právním důvodem podané žaloby uplatnění popření vykonatelné pohledávky insolvenčním správcem postupem podle ustanovení § 199 IZ. 7. Podle ustanovení § 199 IZ (ve znění rozhodném pro toto řízení) platí, že insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání nebo od právní moci rozhodnutí o schválení zprávy o přezkumu podle § 410 odst. 3 písm. a) u insolvenčního

Shodu s prvopisem potvrzuje Dana Langová. 17 VSOL 411/2017 (KSOS 34 INS 24466/2016)

soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu (odstavec 1). Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci (odstavec 2). 8. Z hlediska skutkového stavu soud prvního stupně správně zjistil, že insolvenční řízení bylo zahájeno dne 26. 10. 2016, že usnesením ze dne 28. 11. 2016 (KSOS 34 INS 24466/2016-A6) byl zjištěn úpadek dlužnice, insolvenčním správcem ustanoven Ing. Peter Režnický a dlužnici bylo povoleno řešení jejího úpadku oddlužením. Poté, kdy usnesením ze dne 28. 11. 2016 byl zjištěn úpadek dlužnice Anny anonymizovano , žalovaný jako věřitel v insolvenčním řízení, přihlásil svoji pohledávku za dlužnicí v celkové výši 7 865 Kč; pohledávku přihlásil jako pohledávku vykonatelnou. Pohledávka takto žalovaným přihlášena byla přezkoumána na přezkumném jednání, které se konalo dne 11. 4. 2017 a popřena byla insolvenčním správcem. Žalobce uplatnil popření této pohledávky žalobou, doručenou insolvenčnímu soudu dne 11. 5. 2017, tedy v zákonné 30denní lhůtě od přezkumného jednání. 9. Protože žalobce nezpochybňoval skutková zjištění, která učinil soud prvního stupně z listinných důkazů, námitky ve vztahu ke zjištěním nevznesl ani v podaném odvolání, odvolací soud při svém rozhodování vycházel ze zjištění, která učinil soud prvního stupně z listin, jež jsou součástí spisu vedeného u Krajského soudu v Ostravě sp. zn. KSOS 34 INS 24466/2016. Lze tedy konstatovat, že v projednávané věci není sporu o tom, že žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení vedeného ve věci dlužnice Anny anonymizovano pod výše uvedenou spisovou značkou mimo jiné svoji pohledávku ve výši 7 865 Kč, která je v insolvenčním řízení vedena pod č. P7. Jeho pohledávka byla přihlášena jako vykonatelná a dokládána usnesením Okresního soudu v Ostravě č. j. 51 Exe 10498/2011-6 ze dne 11. 2. 2011, jímž byla nařízena podle elektronického platebního rozkazu exekuce, a příkazy k úhradě nákladů exekuce č. j. 081 Ex 02764/11-100 ze dne 28. 4. 2014 (4 235 Kč) a č. j. 081 Ex 02764/11-099 ze dne 28. 4. 2014 (3 630 Kč). 10. K odvolacím námitkám žalobce, v nichž vytýká soudu prvního stupně nesprávné právní posouzení věci s odkazem na nález Ústavního soudu IV. ÚS 3250/14, odvolací soud především konstatuje správné závěry soudu prvního stupně i správné posouzení věci a naproti tomu zcela nesprávný výklad závěrů Ústavního soudu, obsažených v nálezu IV. ÚS 3250/14 žalobcem. Ústavní soud v tomto nálezu uvedl své stanovisko k nákladům exekuce, jejíž právní úprava je zakotvena v § 87-§ 89 zákona č. 120/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen exekuční řád), kterou nelze interpretovat bez vztahu k obecné úpravě nákladů řízení o výkon rozhodnutí dle ustanovení § 270 a § 271 o.s.ř. Takováto interpretace je nutná již proto, že uvedená ustanovení exekučního řádu vystihují jen zvláštnosti exekučního řízení s tím, že jinak se uplatní důsledky obecné podpůrnosti občanského soudního řádu podle § 52 odst. 1 exekučního řádu. Oba tyto řády, jak exekuční, tak občanský soudní řád, přitom zásadně v Části šesté vychází z toho, že procesní stranou, které svědčí plný úspěch ve věci, je oprávněný, neboť nařízením exekuce (pověřením exekutora jejím provedením ve smyslu § 43a exekučního řádu) bylo jeho návrhu vyhověno. V exekučním řízení proto platí, že nařízení exekuce se vztahuje i na povinnost k úhradě nákladů exekuce a nákladů oprávněného, a to bez toho, že by již zde byly specifikovány (vyčísleny). Jinými slovy řečeno, soudní exekutor má nárok na úhradu nákladů exekuce zásadně povinným již od okamžiku nařízení exekuce, resp. okamžiku, kdy byl jejím provedením exekučním soudem pověřen. Je-li poté vydán příkaz k úhradě nákladů exekuce (§ 88 odst. 1 exekučního řádu), nelze než tento považovat pouze za rozhodnutí, kterým je s ohledem na

Shodu s prvopisem potvrzuje Dana Langová. 17 VSOL 411/2017 (KSOS 34 INS 24466/2016)

průběh předmětného exekučního řízení určena konkrétní výše nákladů exekuce. Není tedy tím rozhodnutím, které by teprve zakládalo povinnost povinného k jejich úhradě, neboť tato povinnost povinnému vznikla již samotným nařízením exekuce. 11. Pro úplnost odvolací soud dodává, že pokud žalobce v žalobě odkazoval na judikaturu Nejvyššího soudu, dle níž by soudnímu exekutorovi vzniklo právo na náhradu nákladů exekuce až v okamžiku, pokud by vymohl při provádění exekuce pohledávku nebo její část, byl tento názor Nejvyššího soudu překonán právě závěry obsaženými v již výše zmiňovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3250/14. 12. S odkazem na vše shora uvedené dospěl odvolací soud k závěru, že žaloba žalobce není důvodná a proto rozsudek soudu prvního stupně, jako věcně správný, potvrdil (§ 219 o.s.ř.). 13. O náhradě nákladů odvolacího řízení, v němž nebyl žalobce úspěšný, rozhodl odvolací soud tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku, dle ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 202 odst. 1 IZ.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, dospěje-li dovolací soud na základě dovolání podaného ve lhůtě do dvou měsíců od jeho doručení, k Nejvyššímu soudu ČR v Brně, prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Olomouc 18. prosince 2017

JUDr. Jana Maiová v.r. předsedkyně senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje Dana Langová.