46 ICm 1090/2011
46 ICm 1090/2011-731 KSUL 46 INS 2933/2010

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Fellnerem v incidenčním sporu žalobce BASCEKO, a.s., se sídlem Praha 8-Karlín, Peckova 280/9, PSČ 18000, IČ 273 87 119, zastoupeného Mgr. Romanem Strakou, advokátem v Praze 7, V Přístavu 1585/12, proti žalované Ing. Vladimíře Jechové Vápeníkové, se sídlem Révová 3243/3, Praha 10, insolvenční správkyni dlužníka SETUZA a.s., se sídlem Ústí nad Labem, Střekov, Žukovova 100/27, PSČ 40003, IČ 467 08 707, zastoupené Mgr. Miroslavem Švendou, advokátem v Praze 1, Jánský vršek 323/13 (usnesením ze dne 30.1.2017 č.j. KSUL 46 INS 2933/2010-B-164 byl ustanoven zástupcem insolvenční správkyně Ing. David Jánošík, se sídlem Hradec Králové, Gočárova 1105/36), o určení pravosti pohledávky

takto:

I. Do částky 141.588.123,16 Kč se určuje pravost dílčí pohledávky č. 2 z přihlášky žalobce P50 v insolvenčním řízení dlužníka SETUZA a.s. vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 46 INS 2933/2010, a to jako pohledávky z bezdůvodného obohacení za užívání rafinerie.

II. Do částky 59.244.114,84 Kč se žaloba na určení pravosti dílčí pohledávky č. 2 z přihlášky žalobce P50 v insolvenčním řízení dlužníka SETUZA a.s. vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 46 INS 2933/2010, a to jako pohledávky z bezdůvodného obohacení za užívání rafinerie zamítá.

III. Žádnému z účastníků řízení se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím.

IV. Žalobce je povinen zaplatit státu na náhradu nákladů řízení částku 16.176,-Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Krajského soudu v Ústí nad Labem; vůči žalované se státu právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

Žalobou doručenou soudu dne 3.5.2011 se žalobce Sonchen Consulting Limited, se sídlem Arch. Makariou III, 199, NEOCLEOS BUILDING, 3030 Limassol, Kypr, vůči žalované jako insolvenční správkyni dlužníka SETUZA a.s. (dále jen dlužník ) domáhal určení pravosti a výše nevykonatelných pohledávek, přihlášených uvedeným žalobcem v insolvenčním řízení isir.justi ce.cz dlužníka vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 46 INS 2933/2010, evidovaných jako P3 a P50. V přihlášce P3 (celková výše přihlášených pohledávek 12.018.987,36 Kč) byly uplatněny čtyři dílčí pohledávky-č. 1 v částce 1.097.132,-Kč, č. 2 v částce 1.274.050,89 Kč, č. 3 v částce 8.540.859,67 Kč a č. 4 v částce 1.106.944,80 Kč). V přihlášce P50 (celková výše přihlášených pohledávek 313.588.550,-Kč) byly uplatněny tři dílčí pohledávky-č. 1 v částce 317.722,-Kč, č. 2 v částce 200.832.238,-Kč a č. 3 v částce 112.438.590,-Kč). Při přezkumném jednání konaném dne 8.3.2011 byly všechny tyto dílčí pohledávky z obou těchto přihlášek popřeny insolvenční správkyní a dlužníkem do pravosti a výše. Vyrozumění o popření pohledávek bylo dne 18.4.2011 doručeno advokátovi JUDr. Tomáši Zachovi, třebaže věřitele zastupoval JUDr. Pavel Šafář. Věřitel Sonchen Consulting Limited s popřením nesouhlasil, proto podal žalobu na určení pravosti a výše těchto pohledávek. V žalobě též uvedl, že přihlášené pohledávky byly předmětem řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 32 Cm 84/2004, přičemž rozsudkem ze dne 2.12.2009 č.j. 32 Cm 84/2004-380 soud žalobě zčásti vyhověl (pokud šlo o pohledávky přihlášené přihláškou P3) a zčásti žalobu zamítl (pokud šlo o pohledávky přihlášené přihláškou P50); věřitel v postavení žalobce podal odvolání, o němž ale nebylo do rozhodnutí o úpadku dlužníka odvolacím soudem rozhodnuto, a uvedené pravomocně neskončené řízení je nyní přerušeno.

Soud incidenční spor projednal a rozsudkem ze dne 27.12.2011 č.j.-439 žalobě na určení pravosti a výše pohledávek vyhověl do částky 6.104.709,-Kč, do částky 319.502.828,86 Kč žalobu zamítl a uložil žalobci nahradit žalované náklady řízení v částce 13.508,-Kč.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17.5.2012 č.j. 102 VSPH 73/2012-486 ve znění opravného usnesení ze dne 11.6.2012 č.j. 102 VSPH 73/2012-495 změnil-v napadeném zamítavém výroku-rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27.12.2011 č.j.-439 tak, že vyhověl žalobě na určení pravosti a výše pohledávek ještě do (další) částky 4.923.182,94 Kč, ohledně rozhodnutí o pohledávce v částce 200.832.238,-Kč z bezdůvodného obohacení (a v závislém výroku o náhradě nákladů řízení) rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a v další části pak zamítavý výrok rozsudku potvrdil. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ve znění opravného usnesení vyplývá, že pokud jde o pohledávky přihlášené přihláškou P3, byl zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že odvolací soud vyhověl na určení pravosti a výše zde přihlášených pohledávek ještě v další částce 4.923.182,94 Kč, a pokud jde o pohledávky přihlášené přihláškou P50, byl zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ohledně dílčí pohledávky č. 1 v částce 317.722,-Kč a ohledně dílčí pohledávky č. 3 v částce 112.438.590,-Kč a zrušen byl rozsudek (a spor byl v tomto rozsahu vrácen k dalšímu projednání) jen ohledně dílčí pohledávky č. 2 v částce 200.832.238,-Kč. Zrušeno bylo tedy rozhodnutí soud prvního stupně o určení pravosti a výše dílčí pohledávky č. 2 z přihlášky P 50 v částce 200.832.238,-Kč (jedná se o pohledávku na náhradu za bezdůvodné užívání rafinerie dlužníkem za období od 1.7.2002 do 31.5.2009) a v závislém nákladovém výroku (a v tomto rozsahu byl spor vrácen k dalšímu řízení), kdy odvolací soud uvedl, že na rozdíl od soudu prvního stupně je ve shodě se žalobcem v tom, že pokud dlužník neuhradil řádně a včas všechny leasingové splátky podle smlouvy o finančním leasingu (tj. smlouvy č. 015/99 ze dne 8.6.1999 uzavřené mezi Alincon Limited jako předchůdcem přihlašujícího se věřitele a dlužníkem), když kupř. třetí leasingová splátka jím byla uhrazena až 181 dnů po splatnosti, nemohl dlužník v žádném případě legitimně očekávat, že mu uplynutím doby trvání leasingu vznikne právo na odkoupení rafinerie, která byla předmětem leasingové smlouvy, do vlastnictví. Závěr soudu, že se dlužník ke dni 8.6.2002 (uplynutím doby leasingu) stal vlastníkem rafinerie, tudíž není správný. Neztotožnil se ani závěrem soudu prvního stupně o tom, že se žalobce mohl stát vlastníkem rafinerie na základě dodatku č. 2 datovaného 6.5.2003 ke smlouvě o postoupení pohledávek, pokud soud prvního stupně uzavřel, že smlouvou o postoupení pohledávky nelze převádět věcné (vlastnické) právo. Dodatek je sice označen jako postupní smlouva, avšak podle obsahu (převod vlastnického práva k rafinerii za 1.000,-USD) jde o smlouvu kupní k movité věci (rafinerii) podle § 409 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále obch. zák.). Závěr, že se žalobce nestal vlastníkem rafinerie, a tudíž mu nepřísluší nárok na vydání bezdůvodného obohacení za jeho užívání dlužníkem, je tak za dosud zjištěného skutkového stavu předčasný. Soud se proto v dalším řízení měl opětovně zabývat, resp. měl posoudit, zda žalobce na základě kupní smlouvy ze dne 6.5.2003 vlastnické právo k rafinerii (s ohledem na ustanovení § 443 obch. zák.) nabyl, a pokud ano, tak měl posoudit výši bezdůvodného obohacení za užívání rafinerie.

V dalším řízení (po odchodu soudkyně JUDr. Renaty Zlámalové do důchodu) byl incidenční spor opatřením předsedy insolvenčního soudu ze dne 1.8.2015 přikázán podepsanému soudci.

Žalovaná se v dalším řízení před soudem prvního stupně žalobě na určení pravosti a výše dílčí pohledávky č. 2 z přihlášky P50 v částce 200.832.238,-Kč bránila a navrhovala její zamítnutí. Předně podle názoru žalované vlastnické právo podle kupní smlouvy ze dne 6.5.2003 z poskytovatele leasingu (Alincon Limited) na původního žalobce (Sonchen Consulting Limited) nepřešlo, neboť nedošlo k předání rafinerie mezi účastníky této smlouvy, tedy kupující nad ní nezískal faktickou kontrolu, ani nebyla rafinerie předána formou předávacího protokolu či oštítkováním (označením vlastníka). Ohledně výše bezdůvodného obohacení, pokud by soud dospěl k závěru, že vlastnické právo kupujícímu na základě této smlouvy přece jen vzniklo, tak žalovaná zdůraznila, že cenu technologie zaplatil dlužník již v rámci leasingových splátek Alinconu Limited, a nyní by ji měl platit ještě jednou. Pokud ale byla cena technologie v leasingovém vztahu uhrazena, měla by být zůstatková hodnota technologie nulová. Tomu odpovídá i cena, za kterou nabyl technologii věřitel od poskytovatele leasingu, tj. 1.000,-USD.

V dalším řízení dosavadní žalobce Sonchen Consulting Limited smlouvou ze dne 11.11.2015 pohledávky, které v insolvenčním řízení dlužníka jako věřitel uplatnil (P3 a P50) postoupil společnosti BASCEKO, a.s. (tedy postoupil i dílčí pohledávku č. 2 z přihlášky P50, o kterou se dále vede incidenční spor). Insolvenční soud na základě společného prohlášení věřitele a nabyvatele rozhodl o tom, že na místo dosavadního věřitele vstupuje nabyvatel pohledávky (předmětné pohledávky se týká usnesení ze dne 11.12.2015 č.j. KSUL 46 INS 2933/2010-B50-4. Tento procesní nástupce dosavadního věřitele tak podle § 19 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona (dále IZ) vstoupil na místo původního věřitele v incidenčním sporu.

Spor byl v dalším řízení projednán u jednání konaného dne 29.7.2016, 11.8.2017 a 6.12.2017, kdy o něm soud znovu rozsudkem rozhodl.

Jelikož v předchozím řízení nebyla výslovně posouzena včasnost žaloby (insolvenční soud v incidenčním sporu i odvolací soud ji však považovaly za včasnou, pokud se jí věcně zabývaly), konstatuje soud, že přezkumné jednání, kde byla předmětná pohledávka (P50) co do pravosti a výše popřena, se konalo dne 8.3.2011, vyrozumění o popření pohledávky datované 6.4.2011 (č.l. 40 spisu) bylo doručeno advokátovi JUDr. Tomáši Zachovi z advokátní kanceláře Konečná a Šafář s.r.o. dne 18.4.2011 (č.l. 676 spisu) a žaloba byla podána 3.5.2011.

Žaloba byla tedy podána sice více než 30 dnů ode dne konání přezkumného jednání, avšak před uplynutím lhůty 15 dnů od doručení vyrozumění o popření pohledávky. Žaloba byla tedy podána včas, v zákonné lhůtě (§ 198 odst. 1 IZ).

V rozsudku ze dne 27.12.2011 soud žalobu na určení pravosti a výše pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení za užívání rafinerie dlužníkem za období od 1.7.2002 do 31.5.2009 zamítl s tím, že vlastníkem rafinerie, která byla předmětem smlouvy o finančním leasingu č. 015/99 ze dne 8.6.1999 uzavřené mezi Alincon Limited (jako předchůdcem Sonchenu Consulting Limited) a dlužníkem, se po skončení leasingové smlouvy stal dlužník, a že ani nedošlo k převodu vlastnického práva z Alinconu Limited na Sonchen Consulting Limited. S tím se ale odvolací soud neztotožnil a konstatoval, že k rozhodnému dni neměl dlužník splněny všechny své závazky (včetně sankčních) z leasingové smlouvy, proto mu na základě jeho žádosti o převod předmětu leasingu do vlastnictví nemohlo vzniknout vlastnické právo k rafinerii, a konstatoval též, pokud jde o otázku převodu rafinerie z Alinconu Limited na Sonchen Consulting Limited, tak není na závadu, že převod byl nazván jako postoupení pohledávky, je ale třeba zkoumat, zda na základě této smlouvy, která je svým obsahem smlouvou kupní, kupující (Sonchen Consulting Limited) rafinerii nabyl.

Soud v dalším řízení vychází ze zjištění, že dne 6.5.2003 byla mezi Alincon Limited a Sonchen Consulting Limited uzavřena smlouva (č.l. 128 spisu), nazvaná jako dodatek č. 2 ke smlouvě o postoupení pohledávky ze dne 12.6.2000 (č.l. 114) a k jejímu dodatku č. 1 ze dne 21.5.2002 (č.l. 122), v níž se uvádí, že společnost Alincon Limited zahájila proces likvidace a proto chce převést svá aktiva, naproti tomu společnost Sonchen Consulting Limited má zájem nabýt movitý majetek a stroje pronajaté společností Alincon společnosti SETUZA a.s., proto se tyto dvě strany dohodly, že společnost Alincon Limited tímto převádí na společnost Sonchen Consulting Limited své vlastnické právo k rafinerii na výrobu pokrmových olejů, jak je blíže popsána ve smlouvě o finančním leasingu č. 015/99 ze dne 8.6.1999, uzavřené mezi Alincon Limited a SETUZA a.s. za dohodnutou kupní cenu 1.000,-USD. Podpisem dodatku č. 2 stvrdila společnost Alincon Limited přijetí kupní ceny, a bylo sjednáno, že dodatek nabývá platnosti a účinnosti jeho podpisem oběma stranami. Ve smlouvě o postoupení pohledávky ze dne 12.6.2000 přitom bylo sjednáno, že smlouva a vztah z ní vzniklý se řídí právem České republiky (článek 12).

Jelikož jde o věc s cizím prvkem (kupní smlouvu ze dne 6.5.2003 týkající se věci nacházející se v tuzemsku uzavřely dvě cizozemské společnosti), bylo třeba předně posoudit, jakým právem se smluvní vztah (jeho vznik a obsah) řídí; odvolací soud přitom ve svém rozhodnutí zmínil obchodní zákoník. V tomto ohledu se věc se posuzuje podle zák. č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, jenž byl zrušen k 1.1.2014 zákonem č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (§ 123 odst. 1 zák. č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém).

Podle § 9 odst. 1 zák. č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, účastníci smlouvy mohou si zvolit právo, jímž se mají řídit jejich vzájemné majetkové vztahy; mohou tak učinit i mlčky, není-li vzhledem k okolnostem o projevené vůli pochybnost. Podle § 1 zák. č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, účelem tohoto zákona je stanovit, kterým právním řádem se řídí občanskoprávní, rodinné, pracovní a jiné podobné vztahy s mezinárodním prvkem, upravit právní postavení cizinců, jakož i stanovit postup československých justičních orgánů při úpravě těchto vztahů a rozhodování o nich a tím napomáhat mezinárodní spolupráci.

Soud dospěl k právnímu závěru, že strany postupní smlouvy a jejího dodatku č. 2 ze dne 6.5.2003 (Alincon Limited z Jersey a Sonchen Consulting Limited z Kypru) si zvolily v souladu s ustanovením § 9 odst. 1 zák. č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, české právo jako právo, jímž se bude řídit tato jejich smlouva a vztah touto smlouvou založený.

Vzhledem k ustanovení § 3028 odst. 3 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se řídí právní poměry vzniklé před účinností občanského zákoníku (před 1.1. 2014) dosavadními předpisy; sporná věc se tak dále posuzuje podle občanského zákoníku (dále obč. zák.) a obchodního zákoníku, jež byly k tomuto datu zrušeny (§ 3080 bod 1. a 72. zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).

To, zda byla platně uzavřena kupní smlouva a zda podle ní vzniklo kupujícímu vlastnické právo, se tedy posuzuje podle českého práva (na základě volby rozhodného práva), přičemž jelikož šlo o vztah mezi dvěma cizozemskými podnikateli, kdy předmětem smlouvy byla movitá věc, posuzují se tyto otázky podle obchodního zákoníku (§ 261 odst. 1 obch. zák.).

Podle § 409 obch. zák., kupní smlouvou se prodávající zavazuje dodat kupujícímu movitou věc (zboží) určenou jednotlivě nebo co do množství a druhu a převést na něho vlastnické právo k této věci a kupující se zavazuje zaplatit kupní cenu. (odst. 1) Ve smlouvě musí být kupní cena dohodnuta nebo musí v ní být alespoň stanoven způsob jejího dodatečného určení, ledaže z jednání o uzavření smlouvy vyplývá vůle stran ji uzavřít i bez určení kupní ceny. V tomto případě je kupující povinen zaplatit kupní cenu stanovenou podle § 448. (odst. 2)

Podle § 443 obch. zák., kupující nabývá vlastnického práva ke zboží, jakmile je mu dodané zboží předáno. (odst. 1) Před předáním nabývá kupující vlastnického práva k přepravovanému zboží, když získá oprávnění zásilkou nakládat. (odst. 2) Podle § 444 obch. zák., strany si mohou písemně dojednat, že kupující nabude vlastnické právo před dobou uvedenou v § 443, jestliže předmětem koupě je zboží jednotlivě určené nebo zboží určené podle druhu a v době přechodu vlastnického práva bude dostatečně označeno k odlišení od jiného zboží, a to způsobem sjednaným mezi stranami, jinak bez zbytečného odkladu sděleným kupujícímu. Podle § 445 obch. zák., strany si mohou smluvit, že kupující nabude vlastnického práva ke zboží později, než je stanoveno v § 443. Nevyplývá-li z obsahu této výhrady vlastnického práva nic jiného, má se za to, že kupující má nabýt vlastnického práva teprve úplným zaplacením kupní ceny.

Dodatek č. 2 ze dne 6.5.2003 soud posoudil jako platnou kupní smlouvu podle § 409 a násl. obch. zák. (na základě volby českého práva účastníky smlouvy), přičemž za situace, kdy rafinerie, která byla předmětem smlouvy, byla u třetí osoby, u dlužníka (jenž se též považoval za jejího vlastníka počínaje skončením leasingu 8.6.2002), přešlo vlastnické právo k rafinerii na základě ujednání ve smlouvě, že smlouva je nejen platná, ale též i účinná podpisem, tedy v souladu s ustanovením § 444 obch. zák. i bez předávacího aktu (tradice); vlastnické právo k rafinerii nabyl tedy kupující Sonchen Consulting Limited již podpisem této kupní smlouvy.

Dlužník se vlastníkem rafinerie nestal, rafinerii tak v období od 1.7.2002 do 31.5.2009 užíval bez právního důvodu.

Podle § 451 obč. zák., kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. (odst. 1) Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. (odst. 2)

Podle § 458 odst. 1 obč. zák., musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.

Původní žalobce při uplatnění pohledávky za užívání rafinerie dlužníkem bez právního důvodu vycházel ze znaleckého posudku zpracovaného znaleckým ústavem Česká znalecká, a.s. ze dne 1.6.2009 č. 3597/2009 znaleckého deníku, jímž byla výše bezdůvodného obohacení stanovena na 200.832.238,-Kč. Tímto posudkem byl v řízení, které skončilo vydáním rozsudku v roce 2011, proveden důkaz. Jelikož určení adekvátní výše peněžité náhrady za užívání rafinerie dlužníkem bez právního důvodu za období, jak je v přihlášce uvedeno, tj. od 1.7.2002 do 31.5.2009, je otázkou odbornou, soud v dalším řízení s ohledem na připomínky a výhrady žalované ke správnosti uvedeného posudku usnesením ze dne 30.8.2016 č.j.-546 nařídil soud znalecký posudek z oboru ekonomika a k jeho podání ustanovil znalecký ústav Česká znalecká, a.s., přičemž znalec měl jednak posudek ze dne 1.6.2009 zapsaný pod č. 3597/2009 deníku doplnit (podle § 127a o.s.ř.) doložkou, že je znalec vědom následků vědomě nepravdivého posudku a dále měl zaujmout stanovisko k výhradám žalované. Znalec Česká znalecká, a.s. posudek z roku 2009 doplnil uvedenou doložkou a dodatkem č. 1 ze dne 4.1.2017 výši bezdůvodného obohacení nově stanovil na 189.846.473,-Kč, poté na základě výzvy soudu ze dne 9.5.2017 č.j.-638 znalec posudek doplnil stanoviskem ze dne 17.7.2017 a byl vyslechnut u jednání konaného 11.8.2017, poté na základě výzvy soudu ze dne 25.9.2017 č.j.-677 (podle níž měl znalec posudek přepracovat tak, aby výpočet vycházel z celé znalcem uvažované doby životnosti rafinerie, tj. 14 let) znalec posudek doplnil dodatkem č. 2 ze dne 24.11.2017, jímž výši bezdůvodného obohacení stanovil na 124.344.143,76 Kč, avšak tento dodatek obsahoval početní chybu, což znalec sdělil soudu podáním ze dne 6.12.2017 s tím, že výsledek výpočtu činí správně 141.588.123,16 Kč. Takto-po zohlednění relevantních připomínek a výhrad účastníků-znalcem určená částka 141.588.123,16 Kč je tedy bezdůvodným obohacením, jehož se dostalo dlužníkovi užíváním rafinerie bez právního důvodu za období od 1.7.2002 do 31.5.2009.

V tomto rozsahu soud žalobě vyhověl a určil pravost a výši dílčí pohledávky č. 2 z přihlášky P50 do částky 141.588.123,16 Kč.

K obraně žalované soud konstatuje, že vlastnické právo k rafinerii kupujícímu (Sonchen Consulting Limited) na základě kupní smlouvy ze dne 6.5.2003 vzniklo tak (což soud vyložil v předchozí části odůvodnění); tedy nemohl se ztotožnit s názorem žalované, že původní žalobce se vlastníkem rafinerie nestal. Dále na základě znaleckého posudku (k němuž žalovaná formulovala výhrady, na jejich základě byl výpočet náhrady znalcem upraven) soud určil relutární náhradu za bezdůvodné obohacení spočívající v užívání rafinerie dlužníkem za období od 1.7.2002 do 31.5.2009. Připomínka žalované, že dlužník takříkajíc už jednou hodnotu rafinerie zaplatil poskytovateli leasingu Alinconu Limited, nemá právní význam-podstatné je, že dlužník se po skončení leasingu nestal vlastníkem rafinerie. Přestože v rozsudku ve věci sp. zn. 32 Cm 84/2004, tedy v řízení vedeném ještě před rozhodnutím o úpadku dlužníka, soud přijal závěr, že vlastníkem rafinerie se ke dni skončení leasingu, tj. 8.6.2002, stal dlužník (strana 6. až 9. rozsudku ze dne 2.12.2009 č.j. 32 Cm 84/2004-380), tak v incidenčním sporu je soud v daném ohledu vázán právním názorem odvolacího soudu, že se vlastníkem rafinerie dlužník nestal (že se jím stát nemohl, jelikož neplnil řádně povinnosti vyplývající z leasingové smlouvy). Obrana žalované byla tedy důvodná jen potud, nakolik šlo o výhrady a připomínky týkající se samotné výše bezdůvodného obohacení, které byly znalcem při stanovení hodnoty bezdůvodného obohacení reflektovány.

V dalším rozsahu, tedy co do částky 59.244.114,84 Kč, žalobu zamítl, neboť v tomto rozsahu přesahuje uplatněná pohledávka obvyklou (adekvátní) hodnotu bezdůvodného obohacení.

Při rozhodování o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem vycházel soud z toho, že žalobce byl z celkové částky cca 325 mil. Kč úspěšný do částky cca 153 mil. Kč a neúspěšný do částky cca 172 mil. Kč. Úspěch žalobce činil tedy cca 47 % a úspěch žalované cca 53 %; žalovaná by tak měla právo na náhradu 6 % nákladů, tedy jen zanedbatelné části nákladů. Vzhledem k tomu soud žalované náhradu nákladů nepřiznal, resp. vyslovil, že žádná ze stran nemá na náhradu nákladů právo (§ 142 odst. 2 o.s.ř.).

Stát platil ve sporu přiznané znalečné v rozsahu nekrytém zálohou žalobce a vynaložil tak částku 30.521,-Kč (nejprve 27.532,-Kč a poté 2.989,-Kč). Podle výsledku řízení uložil soud žalobci nahradit státu částku 16.176,-Kč (což odpovídá neúspěchu žalobce 53 %), zatímco vůči žalované soud státu náhradu nákladů přiznat nemohl, jelikož ta je osvobozena od soudního poplatku (§ 148 odst. 1 o.s.ř.).

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím podepsaného soudu.

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 2 IZ); lhůta k podání odvolání začíná běžet ode dne, kdy bylo rozhodnutí doručeno adresátu zvláštním způsobem (§ 74 odst. 2 IZ).

V Ústí nad Labem dne 6. prosince 2017 Mgr. Jiří Fellner, v.r. soudce Za správnost vyhotovení: Jana Valášková