45 ICm 4110/2013
45 ICm 4110/2013-46 (KSUL 45 INS 893/2010)

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Jaroslavou Mištovou v právní věci žalobce Mgr. Martina Koláře, se sídlem Na Vinici 1227/32, 405 02 Děčín, zast. Mgr. Martinou Knickou, advokátkou se sídlem Tyršova 1434/4, 405 01 Děčín, insolvenčnímu správci dlužníka Vladimíra Zosika, bytem Jirkovská 5047, 430 01 Chomutov, adresa pro doručování: Mládežnická 1267, Jirkov, proti žalovanému Tomáši anonymizovano , anonymizovano , bytem Chomutovská 1120, 431 11 Jirkov, zast. obecným zmocněncem Mgr. Stanislavem Kubicou, Zámecká cesta 1181, 431 11 Jirkov, adresa pro doručování: Pobřežní 667/78, 186 00 Praha 8, o uložení povinnosti dle § 178 insolvenčního zákona

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit do majetkové podstaty dlužníka Vladimíra Zosika částku 70.000,00 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 9.900,00 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně Mgr. Martiny Knické.

III. Žalovaný je povinen zaplatit České republice částku 5.000,00 Kč na soudním poplatku dle pol. 13 bodu 1 a) s použitím § 2 odst. 3 Sazebníku soudních poplatků na účet č. 3703-3024411/0710, VS 4550411013 do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění: (KSUL 45 INS 893/2010)

Žalobce se ve své žalobě doručené soudu dne 27.11.2013 domáhal uložení povinnosti zaplatit určenou částku do majetkové podstaty dlužníka dle ust. § 178 IZ. V žalobě uvedl, že žalovaný přihlásil jako navrhovatel do insolvenčního řízení KSUL 45 INS 893/2010 na dlužníka Vladimíra Zosika nevykonatelnou pohledávku přihláškou P1 ve výši jistiny 342.000,00 Kč jako nezaplacenou kupní cenu z kupní smlouvy za koupi nemovitosti, u níž nebyl proveden vklad do katastru nemovitostí a zákonného úroku z prodlení 27.902,00 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. První přezkumné jednání se konalo dne 17.05.2010 a přihláška navrhovatele byla dlužníkem i správcem popřena ve výši 322.784,30 Kč. Probíhal incidenční spor 45 ICm 638/2010; dne 19.04.2013 bylo řízení zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby bez udání důvodu. Dne 24.06.2013 byla usnesením č.j. KSUL 45 INS 893/2010-P1-5 ukončena účast věřitele č. 1 v řízení (právní moci nabylo dne 24.07.2013). Žalobce v žalobě uvedl, že žalovaný významně zasáhl do průběhu insolvenčního řízení, neboť se domáhal toho, aby soud zrušil usnesení o povolení zpeněžení nemovitosti z majetkové podstaty dlužníka za nejvyšší nabídku a trval na minimální ceně 300.000,00 Kč. Za tuto cenu se nemovitost nedařilo prodat tři roky a nakonec se dne 12.03.2013 prodala za 150.000,00 Kč. Žalobce argumentoval, že má za to, že jsou splněny podmínky § 178 IZ, neboť skutečná výše přihlášené pohledávky nyní činí méně 50% přihlášené pohledávky a nejsou současně dány důvody pro aplikaci § 180 IZ.

Žalovaný na svou procesní obranu uvedl v podání, doručeném soudu dne 08.01.2014, že nárok, uplatněný žalobou ani z části neuznává. Sdělil, že není splněna hmotně právní podmínka § 180 IZ, neboť svá práva, spojená s nezajištěnou pohledávkou, nevykonával. Žalobce použil příliš extenzivní výklad. Odkázal na komentář v ASPI k § 180 IZ, který vymezuje, co se rozumí uplatněním či výkonem práva s tím, že účelem právní úpravy bylo a je eliminovat posílení vlivu věřitelů držících nadhodnocené pohledávky a tím zneužívání svého postavení. K jednání, které vedlo ke zrušení rozhodnutí soudu o minimální výši, za níž bude prodána bytová jednotka dlužníka, uvedl, že byl veden snahou vylepšit uspokojení všech věřitelů a nečinil tento úkon s využitím výše své přihlášené pohledávky. Je toho názoru, že jeho úkon nevedl k prodloužení insolvenčního řízení, naopak, bylo to usnesení soudu, který na jeho návrh reagoval a které muselo být ještě v budoucnu měněno, neboť byt byl i za původní cenu nezpeněžitelný. Na závěr uvedl, že žalobcem je presumována špatná víra žalovaného, což dosud nebylo podpořeno žádnými důkazy. Navíc namítá, že žalobce nepodal žalobu bez zbytečného odkladu poté, kdy se dověděl, že účast navrhujícího věřitele byla v řízení ukončena. V podání, doručeném soudu dne 05.08.2014 se vyjádřil tak, že podle něj nespravedlivý rozsudek ve věci 45 ICm 389/2010 mu zcela změnil život; s politováním konstatoval, že soud uvěřil těm, kteří lhali, a nevěřil těm, kteří mluvili před soudem pravdu a v důsledku toho on i jeho rodina přišla o naspořené finanční prostředky, měl rodinné problémy a nyní žijí v prodaném bytě nepřizpůsobiví spoluobčané a obtěžují hlukem, zápachem a špínou. (KSUL 45 INS 893/2010)

Žalobce souhlasil, aby soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání, žalovaný souhlas dle § 115a o.s.ř. nedal. Jednání ve věci včetně dokazování se konalo dne 23.09.2014 a v jeho závěru byl veřejně vyhlášen rozsudek.

Před soudem byly provedeny listinné důkazy z veřejně přístupného insolvenčního rejstříku: -z insolvenčního návrhu vyplývá, že žalobce byl navrhovatelem v řízení KSUL 45 INS 893/2010 s přihlášenou pohledávkou P1 ve výši 342.000,00 Kč; právní důvod přihlášené pohledávky bylo bezdůvodné obohacení z kupní ceny u kupní smlouvy, která nebyla zavkladována do katastru nemovitostí -z oddílu P vyplývá, že další věřitelé byli přihlášeni takto: KB a.s.-104.660,65 Kč Společenství vlastníků-32.010,00 Kč SMART Capital, a.s.-8.953,00 Kč CETELEM ČR, a.s.-55.219,00 Kč RWE Energie, s.r.o.-2.392,65 Kč -první přezkumné jednání se konalo dne 17.05.2010 a přihláška navrhovatele byla dlužníkem i správcem popřena ve výši 322.784,30 Kč

-z oddílu C je zřejmé, že probíhal incidenční spor 45 ICm 638/2010; řízení bylo dne 19.04.2013 zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby -v oddílu P byla následně dne 24.06.2013 usnesením č.j. KSUL 45 INS 893/2010-P1-5 ukončena účast věřitele č. 1 v řízení (právní moc vyznačena dnem 24.07.2013)

-z oddílu B dále vyplývá, že dne 25.06.2010 správce požádal soud o souhlas s prodejem mimo dražbu nejvyšší nabídce (přičemž znalecký posudek z 24.09.2010 byl na 220.000,00 Kč) usnesení soudu vyhovělo správci dne 01.10.2010 a bez určení minimální hranice souhlasil soud s prodejem nejvyšší nabídce dne 05.10.2010 doručil žalovaný jako věřitel s nejvyšší pohledávkou (zde žalovaný) soudu nesouhlas se znaleckým posudkem a dokládal prodeje podobných bytů za cenu cca 400.000,00 Kč ve stejném období; nesouhlas odůvodnil nedostatečným uspokojením věřitelů a případnou způsobenou škodou věřitelům i samotnému dlužníku; navrhoval prodávat nemovitost nejméně za 300.000,00 Kč 26.10.2010 soud tedy změnil souhlas se zpeněžením s dolní hranicí 300.000,00 Kč následně k podnětu správce změnil soud dne 10.10.2011 souhlas s uvedením dolní hranice 220.000,00 Kč dle znaleckého posudku dne 14.09.2012 změnil soud opět k podnětu správce souhlas s uvedením dolní hranice 180.000,00 Kč dne 06.03.2013 změnil soud k žádosti správce souhlas s uvedením dolní hranice 150.000,00 Kč dne 12.03.2013 byla bytová jednotka zpeněžena za částku 150.000,00 Kč Z poslední průběžné zprávy IS vyplývá, že hodnota zjištěných pohledávek činí v současnosti 203.235,30 Kč, v majetkové podstatě se nachází 153.792,00 Kč

-z oddílu P dále vyplývá, že (KSUL 45 INS 893/2010)

přihláška P1 byla podána spolu s ins. návrhem ze dne 01.02.2010 (datována 27.01.2010) doplnění přihlášky bylo provedeno dne 09.04.2010 a jednalo se o specifikaci jistiny 342.000,00 Kč a přísl. 27.902,00 Kč, celkem 369.902,00 Kč na P1-3 se nachází vyrozumění o popření přihl. P1 ve výši 322.784,00 Kč a její zjištění ve výši 47.117,70 Kč na č.l. P1-5 je usnesení soudu o odmítnutí přihlášky a ukončení účasti věřitele v řízení, s vyznačení právní moci dnem 24.07.2013.

-z oddílu C vyplývá, že žaloba 45 ICm 638/2010 byla podaná Tomášem Kubicou dne 28.06.2010, rozsudek soudu 1. stupně byl vydán pod č.j. 45 ICm 638/2010-106 dne 20.06.2011 usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 102 VSPH 187/2011-143 ze dne 21.05.2012, vydaný ke včasnému odvolání žalobce, kterým odvolací soud zrušil rozsudek soudu 1. stupně a věc vrátil k dalšímu řízení. Právní moci nabylo dne 14.06.2012. Ke zrušovacímu rozhodnutí dospěl odvolací soud z důvodu, že žaloba nebyla podána též proti popírajícímu dlužníku v souladu se závazným právním názorem odvolacího soudu správce vyrozuměl žalobce o právu podat žalobu proti popírajícímu dlužníku, což žalobce ve lhůtě ani později neučinil a dne 14.03.2013 doručil soudu zpětvzetí žaloby bez odůvodnění se zpětvzetím žaloby vyslovil souhlas žalovaný dne 22.03.2013. soud řízení zastavil usnesením č.j. 45 ICm 638/2010-174 ze dne 28.03.2013, které nabylo právní moci dne 19.04.2013.

Po zhodnocení provedených důkazů (§132 o.s.ř.), dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu:

Věř. č. 1 (žalovaný) podal přihl.č. P1 soudu dne 04.02.2010 do řízení KSUL 45 INS 893/2010. Přezkumné jednání se konalo dne 17.05.2010; popřeno insolvenčním správcem i dlužníkem bylo 322.784,30 Kč, uznáno a tedy zjištěno bylo 47.117,70 Kč. Žalovaný uvedl jako důvod přihlášky pohledávky bezdůvodné obohacení dlužníka z neplatného právního úkonu s argumentací, že dlužník věděl o exekucích a tím o generálním inhibitoriu a nechal si vyplatit kupní cenu; sám si údaje z katastru nemovitostí nezjišťoval. Spatřoval v tom neplatnost právního úkonu dlužníka. Dlužník následně vrátil pouze 18.000,-Kč jako vybrané nájemné od manželů Patkaňových. Incidenční spor 45 ICm 638/2010 skončil dne 19.04.2013 zastavením řízení z důvodu zpětvzetí žaloby a následně byla dne 24.06.2013 usnesením č.j. KSUL 45 INS 893/2010-P1-5 ukončena účast věřitele č. 1 v řízení (právní moc vyznačena dnem 24.07.2013).

Obecný zmocněnec žalovaného navrhnul výslech manželky žalovaného jako svědkyně, kterým chtěl prokázat dobrou víru žalovaného, tkvící v tom, že z prostředků SJM byla zaplacena kupní cena za nemovitost a následně nebyla z důvodu bezdůvodného obohacení dlužníka při nezavkladování vlastnického práva žalovaného k nemovitosti tato částka žalovanému vrácena. (KSUL 45 INS 893/2010)

Soud zamítl tento důkaz s odůvodněním, že dokazováním v tomto řízení nelze jakkoli nahrazovat či sanovat výsledek původního incidenčního sporu, jehož výsledkem bylo ukončení účasti věřitele v řízení. Soud je dále názoru, že v tomto řízení nelze zkoumat dobrou víru přihlašujícího věřitele, že zkoumáno a posuzováno má být pouze zda věřitel svá práva vykonával či nevykonával. Jde tedy o otázku, co se považuje z hlediska insolvenčního zákona za výkon práva a k tomu svědecká výpověď manželky žalovaného neobjasní ničeho.

Řízení o incidenční žalobě nebránilo tomu, aby souběžně probíhalo zpeněžování majetkové podstaty. Dne 25.06.2010 správce požádal soud o souhlas s prodejem mimo dražbu nejvyšší nabídce, když znalecký posudek z 24.09.2010 zněl na částku 220.000,00 Kč. První usnesení soudu vyhovělo správci dne 01.10.2010 a bez určení minimální hranice soud souhlasil s prodejem nejvyšší nabídce. Dne 05.10.2010 doručil žalovaný jako věřitel s nejvyšší pohledávkou (zde žalovaný) soudu nesouhlas se znaleckým posudkem a dokládal prodeje podobných bytů za cenu cca 400.000,00 Kč ve stejném období; nesouhlas odůvodnil nedostatečným uspokojením věřitelů a případnou způsobenou škodou věřitelům i samotnému dlužníku; navrhoval prodávat nemovitost nejméně za 300.000,00 Kč. Soud tedy změnil souhlas se zpeněžením s dolní hranicí 300.000,00 Kč dne 26.10.2010. Byt nebylo možné za uvedené minimální ceny zpeněžit, proto následně k podnětu správce změnil soud dne 10.10.2011 souhlas s uvedením dolní hranice 220.000,00 Kč dle znaleckého posudku a dne 14.09.2012 změnil soud opět k podnětu správce souhlas s uvedením dolní hranice 180.000,00 Kč. Ani za tuto částku byt nebyl prodán. Dne 06.03.2013 změnil soud k žádosti správce souhlas s uvedením dolní hranice 150.000,00 Kč a dne 12.03.2013 byla bytová jednotka za tuto částku zpeněžena.

Z provedeného dokazování vyplynulo, že -žalovaný byl navrhujícím věřitelem -schůze věřitelů se nezúčastnil -žalovaný zasáhl do procesu zpeněžování majetku vahou své pohledávky co do její výše, znalostí okolí (vlastnil sousední byt), časově od 01.10.2010 do zpeněžení 12.03.2013 -namísto výtěžku ze zpeněžení dle znaleckého posudku 220.000,00 Kč bylo dosaženo výtěžku 150.000,00 Kč -od 28.06.2010 do 19.04 2013 se vedl incidenční spor o jeho pohledávku a dnem 23.07.2014 byla ukončena jeho účast v řízení

Podle ust. § 178 IZ, účinného do 31.12.2013, bude-li po přezkoumání postupem podle tohoto zákona přihlášená pohledávka zjištěna tak, že skutečná výše přihlášené pohledávky činí méně než 50 % přihlášené částky, k přihlášené pohledávce se nepřihlíží ani v rozsahu, ve kterém byla zjištěna. Věřiteli, který takovou pohledávku přihlásil, může insolvenční soud na návrh insolvenčního správce uložit, aby ve prospěch majetkové podstaty zaplatil částku, kterou určí se zřetelem ke všem okolnostem přihlášení a přezkoumání pohledávky, nejvýše však částku, o kterou přihlášená pohledávka převýšila rozsah, ve kterém byla zjištěna;

Podle ust. § 180 IZ, účinného do 31.12.2013, povinnost zaplatit částku podle § 178 nebo 179 nelze uložit věřiteli, který práva spojená s nezjištěnou pohledávkou v průběhu řízení nevykonával. (KSUL 45 INS 893/2010)

Po právním posouzení skutkových zjištění dospěl soud zejména vzhledem ke shora uvedeným zákonným ustanovením k závěru, že žaloba je důvodná.

Pro posouzení věci bylo třeba vyřešit dle soudu, zda jednání navrhujícího věřitele v průběhu insolvenčího řízení bylo či nebylo výkonem práva a dále se zabývat tím, zda má být předmětem dokazování v tomto sporu dobrá víra žalovaného při přihlašování pohledávky.

Soud dospěl k závěru, že dobrá víra při přihlašování pohledávky žalovaného mohla být zkoumána pouze v předcházejícím incidenčním sporu, tedy ve sporu o pravost a výši pohledávky. Toto řízení nemůže již pravomocně skončené řízení suplovat. Žalovaný měl možnost na základě řádně opětovně (dle závazného právního názoru odvolacího soudu) doručeného vyrozumění o popření pohledávky správcem i dlužníkem, podat novou incidenční žalobu, kde by byl prostor jak pro prokazování dobré víry, tak pro prokazování řádného odstoupení od smlouvy kupní a povinnosti dlužníka vrátit, co mu bylo věřitelem plněno a posouzení toho, zda vráceno bylo či nebylo. Nová žaloba podána nebyla. Namísto toho byla žaloba vzata v celém rozsahu zpět.

Proto soud uzavřel, že předmětem tohoto sporu je pouze dokazování v tom směru, zda žalovaný věřitel svá práva vykonával či nikoli. Je zřejmé, že právem věřitele (resp. výkonem práva věřitele) je již podání insolvenčního návrhu, podání přihlášky pohledávky, dispozice s přihláškou, popírání přihlášek ostatních věřitelů, účast na schůzi věřitelů, hlasování na schůzi věřitelů či mimo ni, účast ve věřitelském orgánu, podání řádných nebo mimořádných opravných prostředků. Takový výkon práva je obecně vnímán jako základní právo každého věřitele. Váže však na sebe i určitou odpovědnost, která se může promítnout do povinností, mimo jiné i dle § 178 IZ. Je otázkou, jak vnímat v souvislostech charakter pohledávky a postavení takového věřitele, který je navrhujícím věřitelem (a v podstatě řízení vyvolá) a do řízení se přihlásí věřitelé s pohledávkami v celkové výši 203.235,30 Kč + navrhující věřitel s pohledávkou 369.902,00 Kč a nakonec je s navrhujícím věřitelem ukončena účast v řízení a zůstávají zjištěny pohledávky ve výši 203.235,30 Kč. Mohl by své dluhy v takové výši dlužník zaplatit? Byl by toho schopen? Byl by v úpadku? Byl řízením poškozen? Nebyli řízením poškozeni sami věřitelé, neboť bez insolvenčního řízení by pohledávky dlužník splácel?

Z mozaiky skutečností, jež vyšly v řízení najevo je zřejmé, že pohledávka žalovaného jako navrhujícího věřitele byla dominantní, jeho postavení v řízení bylo odlišné od postavení dalších věřitelů, neboť jen tento věřitel znal prostředí, v němž byl zpeněžován majetek. Sám chtěl inkriminovanou bytovou jednotku koupit a kupní smlouvu s dlužníkem uzavřel a stavěl se tak, že ví, v jakých výších jsou zde byty prodávány. Proto jeho zpochybnění ceny, určené znaleckým posudkem vedlo soud k obezřetnosti, zejména pokud vznesl věřitel argumenty ohledně způsobení škody ostatním věřitelům. Jelikož bylo jako způsob oddlužení schváleno zpeněžení majetkové podstaty, mohla právě minimální cena, udaná do výběrového řízení na nejvyšší nabídku, významně ovlivnit uspokojení nejen navrhujícího, ale všech věřitelů. Pokud žalovaný vystupoval v řízení se znalostí věci a s největší pravděpodobností zamezil zpeněžení bytové jednotky za minimálně cenu určenou znaleckým posudkem, tj. 220.000,00 Kč, když v počáteční fázi prodeje zájemci byli, šlo dle názoru soudu o výkon práva, který (KSUL 45 INS 893/2010) ovlivnil řízení, a to negativním způsobem nejen pro samotného navrhujícího věřitele, ale pro všechny věřitele.

Pokud žalovaný odkázal na komentář v ASPI k § 180 IZ, který vymezuje, co se rozumí uplatněním či výkonem práva s tím, že účelem právní úpravy bylo a je eliminovat posílení vlivu věřitelů držících nadhodnocené pohledávky a tím zneužívání svého postavení, tento výčet jistě není taxativní. Pokud by tomu tak mělo být, byl by vtělen výčet přímo do zákona. Soud má za to, že výkonem práva z pohledu ust. § 180 IZ je každé jednání, které je způsobilé ovlivnit podstatnějším způsobem insolvenční řízení. Jednání (výkon práva) vedl k prodloužení insolvenčního řízení a nelze argumentovat, že to byla usnesení soudu, kterými bylo řízení protahováno, neboť došlo několikrát ke změně pokynů ohledně nejnižší ceny. Námitka, že žalobce nepodal žalobu bez zbytečného odkladu poté, kdy se dověděl, že účast navrhujícího věřitele byla v řízení ukončena, je irelevantní, neboť zákon žádnou lhůtu nestanoví. Prodleva 4 měsíců se soudu nejeví jako vybočující zásadním způsobem běhu lhůt v insolvenčním řízení a neohrozila nijak délku řízení.

Soud posoudil žalobu v bodě I. výroku rozsudku jako důvodnou, ale nedomnívá se, že by navrhující věřitel měl do majetkové podstaty zaplatit celou výši své popřené pohledávky (322.784,30 Kč), ale jen rozdíl, o nějž byla majetkové podstata zkrácena při zpeněžení nemovitosti, tj. 70.000,00 Kč, neboť časový aspekt (tři roky marného zpeněžování nemovitosti) lze stěží ocenit. I sama skutečnost, že spory, které byly vyvolány přihláškou pohledávky navrhujícího věřitele, a které brání ukončení insolvenčního řízení a zasahují podstatným způsobem do délky řízení, jsou výkonem práva věřitele. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v bodě II. výroku rozsudku podle § 137 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalobce vyúčtoval náklady řízení ve výši 9.900,00 Kč jako 3 x 3.000,00 Kč za sepsi žaloby, převzetí právního zastoupení a účast na jednom jednání ve věci + 3 x režijní paušál po 300,00 Kč, celkem tedy 9.900,00 Kč. Cestovné uplatněno nebylo.

V bodě III. výroku rozsudku soud rozhodl o přenosu poplatkové povinnosti ze žalobce na žalovaného, neboť insolvenční správce je od placení soudních poplatků osvobozen ze zákona. Žalovaný je tedy povinen zaplatit České republice částku 5.000,00 Kč na soudním poplatku dle pol. 13 bodu 1 a) s použitím § 2 odst. 3 Sazebníku soudních poplatků do 3 dnů od právní moci rozsudku, když lhůta byla určena podle § 160 odst. 1 IZ.

Žalovaný podal po vyhlášení rozsudku do protokolu blanketní odvolání. Poučení:

Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení (§ 80 odst. 1 a § 160 odst. 3 IZ) jeho písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím podepsaného soudu. (KSUL 45 INS 893/2010)

V Ústí nad Labem dne 23.09.2014 JUDr. Jaroslava Mištová v. r. soudkyně Za správnost vyhotovení: Petra Gabrielová