45 ICm 3522/2013
45 ICm 3522/2013-10 (KSUL 45 INS 19544/2013)

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Jaroslavou Mištovou v incidenční věci žalobce insolvence JP v.o.s., IČ 287 42 796, se sídlem Wagnerova 394, 403 21 Ústí nad Labem, insolvenční správce dlužnice Edity Tvrdé, Mírové náměstí 8, 403 01 Dolní Zálezly, proti žalovanému O.K.V. Leasing, s.r.o., IČ 634 87 063, se sídlem Strojírenská 396, 591 01 Žďár nad Sázavou, o žalobě na popření vykonatelné pohledávky

takto:

I. Určuje se, že popření pohl. č. 2 z přihl. č. P1 žalovaného O.K.V. Leasing, s.r.o., IČ 634 87 063, se sídlem Strojírenská 396, 591 01 Žďár nad Sázavou učiněné insolvenčním správcem v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 45 INS 19544/2013 ve výši 10.078,00 Kč jako smluvní pokuty ve výši 0,2 % denně z dlužné částky 10.160,00 Kč od 21.04.2012 do 30.08.2013 za dlužnicí Editou anonymizovano , anonymizovano , bytem Mírové náměstí 8, 403 01 Dolní Zálezly je po právu.

II. Žalovaná má v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 45 INS 19544/2013 za dlužnicí Editou anonymizovano , anonymizovano , bytem Mírové náměstí 8, 403 01 Dolní Zálezly, vykonatelnou pohledávku v celkové zjištěné výši 24.296,00 Kč.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit České republice částku 5.000,00 Kč na soudním poplatku dle pol. 13 bodu 1 a) s použitím § 2 odst. 3 Sazebníku soudních poplatků na účet č. 3703-3024411/0710, VS 4550352213 do 3 dnů od právní moci rozsudku. (KSUL 45 INS 19544/2013)

Odůvodnění:

Žalobou ze dne 20.10.2013, doručenou Krajskému soudu v Ústí nad Labem dne 21.10.2013, se žalobce insolvence JP v.o.s., IČ 287 42 796, se sídlem Wagnerova 394, 403 21 Ústí nad Labem, insolvenční správce dlužnice Edity Tvrdé, Mírové náměstí 8, 403 01 Dolní Zálezly, domáhal proti žalovanému O.K.V. Leasing, s.r.o., IČ 634 87 063, se sídlem Strojírenská 396, 591 01 Žďár nad Sázavou určení, že pohledávka žalovaného uplatněná do insolvenčního řízení výše uvedené dlužnice, které je vedeno u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 45 INS 19544/2013, přihláškou pohledávky č. 2 ve výši 10.078,00 Kč evidovanou pod č. P1 v celkové přihlášené výši 34.374,00 Kč, je popřena správcem po právu co do smluvní pokuty ve výši 0,2 % denně z dlužné částky 10.160,00 Kč od 21.04.2012 do 30.08.2013 (úpadek byl zjištěn 28.08.2013). Žalobu insolvenční správce dlužnice zakládá na skutečnosti, že ve smlouvě o spotřebitelském úvěru nelze sjednat jakékoli smluvní ujednání, způsobující nerovnováhu v právech a povinnostech, tedy ani nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu; takové jednání má za následek jeho neplatnost. Smluvní pokuta 2 % denně dle bodu 6.1 úvěrových podmínek představuje dle žalobce úročení 73 % p.a. V žalobě žalobce uvedl, že dlužnice obdržela 18.000,00 Kč, zavázala se zaplatit 30.480,00 Kč (tedy 169 % půjčené částky) a dále smluvní pokutu ve výši 0,2 % denně z dlužné částky (73 % p.a.), další smluvní pokutu 5.000,00 Kč dle bodu 6.4 obchodních podmínek za prodlení s placením dvou splátek. Tímto postupem se smluvními pokutami a náklady řízení navýšila pohledávka o 24.214,00 Kč, tedy o 238 %. Správce jako žalobce považuje takový postup jako zvýhodňující žalovaného věřitele před ostatními věřiteli v insolvenčním řízení co do výše přihlášené částky. Ujednání o smluvní pokutě považuje za neplatné z důvodu rozporu s dobrými mravy.

Podáním soudu doručeným dne 12.11.2013 se k předmětné žalobě na výzvu soudu ze dne 29.10.2013 vyjádřil žalovaný, přičemž v tomto podání výslovně uvedl, že s podanou žalobou zcela nesouhlasí, pročež navrhl zamítnutí žaloby v plném rozsahu. Žalovaný poukázal na skutečnost, že jím do insolvenčního řízení výše uvedené dlužnice uplatněná pohledávka č. P1 je vykonatelná, byla žalovanému přiznána v rozhodčím řízení nezávislým rozhodcem, kterého si strany zvolili namísto obecných soudů a výše smluvní pokuty je taková z důvodu ležícího na straně dlužnice, tedy z důvodu dlouhé doby prodlení s placením svého dluhu. Ohledně přiměřenosti smluvní pokuty odkázal na konzistentní a ucelenou judikaturu Nejvyššího soudu ČR a poukázal zejména na rozhodnutí pod sp.zn. 33 Odo 438/2005, kde NS judikoval, že smluvní pokuta sjednaná ve výši zhruba 0,5 % denně z dlužné částky je posuzována jako platní ujednání, které je v souladu s dobrými mravy, ujednání o smluvní pokutě ve výši 1 % denně je považováno za neplatný právní úkon, který se příčí dobrým mravům . Na to pak dále navázal v rozhodnutí pod sp.zn. 33 Cdo 1628/2007, kde uzavřel, že zatímco smluvní pokuta ve výši zhruba 0,5 % denně z dlužné částky je posuzována ještě jako odpovídající dobrým mravům, ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,67 %, resp. 0,71 % denně z dlužných částek je již nutno považovat s přihlédnutím k okolnostem daného případu za neplatný právní úkon, který se příčí dobrým mravům . Dále žalovaný poukázal na rozhodnutí NS sp.zn. 32 Odo 1299/2006, kde dovolací soud judikoval, že Na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou !denní sazbu smluvní pokuty. Opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka . Na toto rozhodnutí navázal NS i v rozhodnutí pod sp.zn. 33 Odo 872/2006, kde uzavřel, že Smluvní strana se nemůže bránit splnění své smluvní povinnosti poukazem na dobré mravy, jestliže mohla (KSUL 45 INS 19544/2013) zabránit růstu celkové výše smluvní pokuty tím, že by svou povinnost, která je smluvní pokutou zajištěna, splnila v co nejkratší době .

K výzvě soudu č.j.-7 ze dne 13.11.2013 žalobce sdělil, že souhlasí s tím, aby soud ve věci jeho žalobního návrhu soud rozhodl bez nařízení jednání ve smyslu ust. § 115a o.s.ř.; tato skutečnost je doložena přípisem žalobce doručeným soudu dne 18.11.2013 (č.l.-8 soudního spisu); žalovaný se nevyjádřil (v usnesení byl soudem poučen, že jeho mlčení bude znamenat souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání).

Soud konstatuje, že před vlastním meritorním projednáním žaloby na uplatnění popření vykonatelné pohledávky přihlášeného věřitele zkoumal, zda jsou splněny všechny formální předpoklady pro projednání žaloby tak, jak vyplývají z ust. § 199 IZ, a to zejména s ohledem k předmětu žaloby, včasnosti žaloby a okruhu účastníků řízení. Podle ust. § 199 odst. 1 IZ insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu. Odstavec druhý citovaného ustanovení stanovuje, že jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. Odstavec třetí citovaného ustanovení dále stanovuje, že v žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel.

Soud dále konstatuje, že provedl všechny důkazy předložené nebo navržené oběma stranami. Z insolvenčního spisu vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 45 INS 19544/2013 soud provedl důkaz rozhodnutím o zjištění úpadku dlužnice č.l. A-10 ze dne 28.08.2013, z něhož je zřejmé, že žalobce je insolvenčním správcem dlužnice a byl tedy jakožto osoba v postavení insolvenčního správce aktivně legitimován k popěrnému úkonu a je rovněž v souladu s ust. § 199 IZ osobou aktivně legitimovanou k podání této incidenční žaloby. Z usnesení o schválení oddlužení č.l. B-4 ze dne 21.10.2014 vyplývá současný stav insolvenčního řízení, kdy zjištěný úpadek dlužnice je řešen oddlužením ve formě plnění splátkového kalendáře.

Výsledek přezkoumání pohledávek žalobce byl prokázán protokolem o přezkumném jednání č.l. B-3 ze dne 15.10.2013, z něhož (a jeho příloh, které jsou nedílnou součástí protokolu z přezkumného jednání), je zřejmé i to, které části pohledávky žalovaného byly uznány, které popřeny, kým popřeny a jaký byl důvod jejich popření.

Rozhodující důkazy pak byly soudem provedeny z přihlášky pohledávky žalovaného, která je evidována pod č. P1, a z jejich příloh. Z formuláře přihlášky pohledávky č. P1 je zřejmé, že uvedená přihláška byla podána v zákonné lhůtě. Přihláškou pohledávky č. P1 byly žalovaným do insolvenčního řízení uplatněny čtyři pohledávky vůči dlužnici v celkové přihlášené výši 34.374,00 Kč sestávající z pohl.č. 1-z jistiny ve výši 10.160,-Kč, z pohl.č. 2 -smluvní pokuty ve výši 02 % denně z dlužné částky 10.160,00 Kč od 21.04.2012 do 30.08.2013 částkou 10.078,00 Kč, pohl.č. 3-smluvní pokuta ve výši 5.000,00 Kč ze dvě nesplacené splátky a pohl.č. 4-náklady nalézacího řízení ve výši 8.236,00 Kč (s poznámkou, (KSUL 45 INS 19544/2013)

že dlužnice uhradila dobrovolně částku 2.540,00 Kč). Celkem se jedná o částku 33.474,00 Kč, žalovaný však částky sečetl a přihlásil ve výši 34.374,00 Kč. Z takto přihlášené výše vycházel správce, insolvenční soud a nyní i incidenční soud. Přihláška byla soudu doručena včas. Lhůta k přihlášení uplynula 27.09.2013, přihláška byla soudu doručena dne 04.09.2013.

Soud konstatuje, že podle ust. § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších právních předpisů (dále jen o.s.ř. ), soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Zákon vychází ze zásady volného hodnocení důkazů, která nahradila zásadu formálního hodnocení důkazů a která vyjadřuje, že závěr, který soudce učiní o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností vzhledem ke zprávám získaným z provedených důkazů je věcí vnitřního soudcova přesvědčení a jeho logického myšlenkového postupu. Při hodnocení důkazů postupoval soud v souladu s výše uvedeným; kdy se nejprve zabýval podmínkami řízení, vypořádal se s jednotlivými námitkami žalobce, zhodnotil meritum věci, jakož i posoudil oprávněnost popěrných důvodů insolvenčního správce-žalobce, přičemž dospěl k následujícím závěrům.

Z předložených listin, písemných vyjádření účastníků a shodných tvrzení v nich obsažených má soud za nesporné, že mezi žalovaným a dlužnicí byla dne 26.10.2010 podepsána Smlouva o úvěru č. 913218, na základě které žalovaný poskytl dlužnici úvěr ve výši 20.000,-Kč s celkovou cenou úvěru 30.480,00 Kč s RPSN 55,7 % a výší splátek 1.270,00 Kč s dobou splácení 24 měsíců.

Dlužnice své povinnosti z předmětné úvěrové smlouvy řádně nesplnila, pročež byl vydán na základě návrhu žalovaného (dle rozhodčí doložky, která byla součástí úvěrové smlouvy a určovala rozhodce Mgr. Marcela Labounka) dne 20.09.2012 rozhodcem Mgr. Marcelem Labounkem Rozhodčí nález č.j. R 433/2012, který nabyl právní moci 06.10.2012. Předmětným rozhodčím nálezem bylo dlužnici uloženo uhradit žalovanému pohledávku ve výši 10.160,00 Kč do 3 dnů od právní moci rozhodčího nálezu, dále smluvní pokutu ve výši 0,2 % denně z částky 10.160,00 Kč od 21.04.2012 do zaplacení, dále smluvní pokutu 5.000,00 Kč do tří dnů od právní moci rozhodčího nálezu a též povinnost zaplatit věřiteli náklady řízení, představující zaplacený poplatek za rozhodčí řízení ve výši 900,00 Kč a náklady zastoupení ve výši 10.776,00 Kč do tří dnů od právní moci rozhodčího nálezu.

Mezi žalobcem a žalovaným je nesporným hmotněprávní nárok žalovaného vůči dlužnici v celkové výši 10.160,00 Kč (sestávající z jistiny), smluvní pokuta ve výši 5.000,00 Kč (za nezaplacené 2 splátky) a náklady nalézacího řízení ve výši 8.236,00 Kč. V uvedených výších, tj. v úhrnné výši 24.296,00 Kč, pak byla pohledávka žalovaného na přezkumném jednání konaném u Krajského soudu v Ústí nad Labem dne 15.10.2013 žalobcem uznána.

Sporným mezi žalobcem a žalovaným je hmotněprávní nárok žalovaného ve výši 10.078,00 Kč odpovídající smluvní pokutě ve výši 0,2 % denně z částky 10.160,00 Kč od 21.04.2012 do 30.08.2013. Ve sporné části pohledávky č. P1 pak byla pohledávka žalovaného na přezkumném jednání žalobcem (insolvenčním správcem dlužnice) popřena, a to jako pohledávka vykonatelná. Dlužnice při přezkumném jednání uznala pohledávku žalovaného co do pravosti, důvodu a v plné přihlášené výši. (KSUL 45 INS 19544/2013)

Žalobce uplatnil své popření v souladu s ust. § 199 odst. 1 IZ žalobou podanou proti osobě, která vykonatelnou pohledávku do insolvenčního řízení přihlásila. Soud konstatuje, že 30 denní lhůta k podání žaloby na určení počítaná ode dne konání přezkumného jednání ve smyslu ust. § 199 odst. 1 IZ plynula ode dne 15.10.2013 do dne 14.11.2013. Předmětná žaloba byla podána dne 21.10.2013, tj. ve lhůtě stanovené ust. § 199 odst. 1 IZ, žalobcem-insolvenčním správcem dlužnice, který vykonatelnou pohledávku žalovaného částečně popřel, tedy osobou, která je dle ust. § 199 odst. 1 IZ osobou aktivně legitimovanou k podání předmětné incidenční žaloby. Soud uzavírá, že předmětná žaloba byla podána včas osobou k podání žaloby aktivně legitimovanou proti osobě pasivně legitimované, jsou tedy splněny formální předpoklady pro věcné projednání žaloby.

Základ soudu předloženého incidenčního sporu nicméně spočívá v zodpovězení otázky, zda a za jakých podmínek lze popřít vykonatelnou pohledávku v částech, ve kterých již byla věřiteli pravomocně přiznána.

Podle ust. § 199 odst. 2 IZ jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. V žalobě podle § 199 odst. 1 IZ může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel (odstavec 3 téhož ustanovení).

Obecně tedy ve shodě s dikcí ust. § 199 odst. 2 insolvenčního zákona platí, že u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu (kdy příslušným orgánem může být nejen soud, ale např. též orgán veřejné správy, rozhodce nebo rozhodčí soud) lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše pouze skutkové námitky a to konkrétně jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí. Přitom je irelevantní, zda takové skutečnosti dlužník neuplatnil vlastní vinou např. proto, že zcela rezignoval na svou procesní obranu v příslušném řízení, čímž přivodil vznik exekučního titulu založeného rozhodnutím, jež se neodůvodňuje vůbec (např. platební rozkaz nebo směnečný platební rozkaz) nebo rozhodnutím, jež se odůvodňuje jen minimálně (např. rozsudkem pro zmeškání nebo rozsudkem pro uznání).

Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí č.j. 29 ICdo 7/2013 ze dne 18.7.2013 vyložil, že pro úspěch takového popření je určující, zda skutečnosti, které dříve neuplatnil dlužník, jsou způsobilé změnit výsledek sporu o pohledávku , kdy právě ony jsou důvodem ve výsledku jiného právního posouzení věci a tedy, že v porovnání se skutečnostmi, které dlužník dříve uplatnil, jsou skutečnosti, které dříve uplatněny nebyly a jsou zároveň rozhodující příčinou pro určení, že žalovaný věřitel nemá vůči dlužníku označenou vykonatelnou pohledávku nebo pro určení, že žalovaný věřitel má vůči dlužníku označenou vykonatelnou pohledávku v určité (výrokem rozhodnutí určené) výši (nižší, než je výše přihlášené vykonatelné pohledávky).

Pravidlo, podle kterého u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu nemůže být důvodem popření její pravosti nebo výše jiné právní posouzení věci (§ 199 odst. 2 část věty za středníkem insolvenčního zákona), typově dopadá na situace, kdy při nezpochybněném skutkovém základu věci (tedy, nejsou-li (KSUL 45 INS 19544/2013) důvodem popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí) měl zjištěný skutkový stav vést k jinému právnímu posouzení věci, než které o něm v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, učinil příslušný orgán.

Nejvyšší soud ve shora citovaném rozhodnutí připustil, že chybné právní posouzení věci příslušným orgánem mohlo vést k přiznání pohledávky věřiteli vůči dlužníku tam, kde by jiné (správné) právní posouzení věci vedlo k závěru, že pohledávka není po právu nebo že nemá být přiznána v požadované výši. Přitom Nejvyšší soud výslovně uvedl, že přizná-li příslušný orgán věřiteli vůči dlužníku jiné než zákonem předepsané příslušenství pohledávky, tím, že chybně určí právní předpis, který stanoví, jaký druh příslušenství k pohledávce náleží, je kritika takového rozhodnutí kritikou správnosti právního posouzení věci-tedy je jiným právním posouzením věci.

Nejvyšší soud dále vyložil, že právní posouzení věci není vyloučeno jako důvod popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky, jestliže z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci neplyne. Není-li zde žádné právní posouzení, pak právní posouzení uplatněné jako důvod popření pravosti nebo výše takové pohledávky nemůže být jiné . Zdůraznil však, že jakékoli právní posouzení (byť kusé, málo srozumitelné nebo hrubě nepřesné) vždy vylučuje možnost popření takové pohledávky pro právní posouzení jiné .

Zbývá tedy určit, zda možnost popřít přihlášenou vykonatelnou pohledávku co do pravosti nebo výše pro jiné právní posouzení má insolvenční správce tehdy, jde-li o pohledávku, kterou rozhodce pravomocně přiznal věřiteli rozhodčím nálezem; rozhodce věc právně hodnotil, užil správnou právní normu, ale v rovině právní jeho závěry užité právní normě neodpovídají.

Ve všech označených typech rozhodnutí soudu či rozhodce či jiného orgánu je Nejvyšším soudem ČR v rozhodnutí č.j. 29 ICdo 7/2013 ze dne 18.7.2013 presumováno, že bylo rozhodujícím orgánem provedeno právní posouzení nároku věřitele a má za to, že žalobní tvrzení vedou k závěru, že podle nich by bylo možno výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žaloba domáhala. Takové presumované právní posouzení věci (v rovině zkoumání předpokladů, za nichž mohla být takový rozhodnutí vydána) se následně promítá buď v předem definovaném a zákonem omezeném typu odůvodnění (§ 153 odst. 3 o. s. ř. u rozsudků pro uznání a pro zmeškání) nebo v tom, že soud (rozhodce) taková rozhodnutí (jež neobsahují odůvodnění žádné) vydal (platební rozkaz, včetně elektronického platebního rozkazu a směnečný nebo šekový platební rozkaz).

V předloženém incidenčním sporu žalobce namítal, že mezi dlužnicí a žalovanou byla sjednána smlouva o poskytnutí úvěru, která byla s ohledem na postavení účastníků právního vztahu sjednána jako smlouva spotřebitelská, v níž není dle stávající judikatury přípustné sjednání smluvní pokuty ve výši 0,2 % denně vedle další smluvní pokuty, nýbrž má věřitel v případě prodlení dlužníka s plněním peněžitého závazku právo požadovat vedle plnění pouze zákonné úroky z prodlení, jinak se jedná o neplatné ujednání v rozporu s dobrými mravy. (KSUL 45 INS 19544/2013)

Soud se nad rámec výše rozvedeného posouzení primární otázky přípustnosti popěrného důvodu, zabýval posouzením právní povahy předložené úvěrové smlouvy, přičemž učinil shodně s žalobcem skutkový závěr, že dlužnice neuzavírala posuzovanou předmětnou úvěrovou smlouvu v postavení podnikatele jednajícího v rámci své podnikatelské činnosti. Skutečnost, že by dlužnice jednala při uzavírání předmětné úvěrové smlouvy v postavení podnikatele, navíc nebyla žalovaným tvrzena ani prokazována. Soud tak uzavírá, že předmětná úvěrová smlouva je co do své povahy smlouvou spotřebitelskou, přičemž na uvedené smlouvy dopadají (mimo jiné) ustanovení zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, neboť v daném případě se jednalo o poskytnutí úvěru, přičemž předmětná úvěrová smlouva byla uzavřena mezi žalovaným jako dodavatelem (při uzavření smlouvy jednal žalovaný v rámci své podnikatelské činnosti) a spotřebitelem (dlužnicí). Na takové smlouvy se rovněž subsidiárně vztahují ustanovení občanského zákoníku, a to jak ustanovení o spotřebitelských smlouvách přímo (§ 52 až § 57 OZ), tak i obecná ustanovení zákoníku o platnosti právních úkonů.

Soud dále konstatuje, že dle ust. § 261 odst. 3 písm. d) obch. zák. je smlouva o úvěru jedním z tzv. absolutních obchodů, tj. řídí se částmi obchodního zákoníku upravujícími obchodní závazkové vztahy bez ohledu na povahu jeho účastníků. Dle ust. § 262 odst. 4, posl. věta, obch. zák., stanovuje, že ta smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z obchodních závazkových vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku. Ust. § 517 odst. 2 obč. zák. stanovuje, že v případě prodlení s plněním peněžitého závazku má věřitel právo od dlužníka požadovat vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatků z prodlení stanoví prováděcí právní předpis (nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení).

V otázce možnosti sjednání smluvních pokut a smluvních úroků z prodlení v občanskoprávních vztazích soud uvádí, že možnost sjednání smluvních úroků v občanskoprávních vztazích je vyloučena. Právní závěr, podle něhož je ust. § 517 odst. 2 obč. zák. ustanovením kogentní povahy, řešil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku ze dne 17.03.2005, sp. zn. 33 Odo 1117/2003, které bylo publikováno ve Sbírce rozhodnutí a soudních stanovisek pod č. 26/2006. V předmětném rozhodnutí soud konstatoval, že povaha ust. § 517 odst. 2 obč. zák. vylučuje, aby výše úroků z prodlení byla v občanskoprávních vztazích smluvně stanovena odlišně od výše stanovené k tomuto ustanovení přijatém prováděcím právním předpise, tj. v nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení. Na základě uvedeného soud konstatuje, že v případech, kdy jsou mezi smluvními stranami smluvně ujednány úroky z prodlení ve výši odlišné od výše stanovené nařízením vlády č. 142/1994 Sb., je takové ujednání absolutně neplatné pro rozpor se zákonem.

Na základě výše uvedeného soud uzavírá, že ačkoliv jsou úvěrové smlouvy dle ust. § 261 odst. 3 obch. zák. tzv. absolutními obchody (§ 261 odst. 3 písm. d) obch. zák.), tj. řídí se právní úpravou obchodních závazkových vztahů obsaženou v obchodním zákoníku bez ohledu na postavení smluvních stran, je na základě ust. § 262 odst. 4 obch. zák. nutno aplikovat ustanovení chránící nepodnikatele, a to včetně norem upravujících právní následky (KSUL 45 INS 19544/2013) povinností vzniklých v důsledku porušení povinností ze závazkového vztahu. Jak již je uvedeno výše, při uzavírání předmětné úvěrové smlouvy dlužnice vystupovala jako nepodnikatel, pročež je nutné aplikovat ustanovení chránící nepodnikatele obsažená (mimo jiné) v občanském zákoníku.

Soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ujednání o smluvní pokutě ve výši 5.000,00 Kč bylo v rámci úvěrové smlouvy duplováno ujednáním o smluvní pokutě, mající povahu ujednání o smluvních úrocích z prodlení ve výši 0,2 % denně z dlužné částky, které je obsaženo v předmětné úvěrové smlouvě a je tudíž absolutně neplatné pro rozpor se zákonem, pročež z hlediska hmotného práva žalovanému vzniklo toliko právo požadovat úroky z prodlení v zákonné výši, nikoliv úroky z prodlení ve smluvní výši, koncipované jako smluvní pokuta.

Lze tedy uzavřít, že rozhodce, rozhodující v daném případě o nároku věřitele rozhodčím nálezem, provedl právní hodnocení nároku věřitele tak, že též zhodnotil úvěrovou smlouvu jako smlouvu spotřebitelskou a uzavřel, že dohoda o smluvní pokutě ve výši 0,2% denně za každý den prodlení je smluvní pokutou a nikoli smluvním úrokem a jako takovou jí hodnotil a jako takovou ji jako oprávněnou věřiteli přiznal, učinil chybné právní posouzení správně aplikované právní normy, která stanoví, jaký druh příslušenství k pohledávce náleží. V daném případě, i když nebyla opomenuta právní povaha uzavřené uvěrové smlouvy coby smlouvy spotřebitelské (§ 52 až § 57 OZ) nebylo správně aplikováno ust. § § 517 odst. 2 obč. zák., které vylučuje, aby výše úroků z prodlení byla v občanskoprávních vztazích smluvně stanovena odlišně od výše stanovené k tomuto ustanovení přijatém prováděcím právním předpise, tj. v nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Dlužnice neuplatnila své výhrady v řízení nalézacím, proto byl insolvenční správce oprávněn tyto výhrady uplatnit v řízení insolvenčním. Správce vyšel z neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy, zatímco soud posoudil neplatnost právního ujednání pro rozpor se zákonem. Jelikož se jedná o posouzení absolutní neplatnosti, mohl soud věc projednat a o věci rozhodnout, neboť absolutní neplatností se zabývat musí a není omezen zkoumáním, zda se jedná o jiné právní posouzení věci.

Soud proto s ohledem na právní závěry, učiněné výše, žalobě v bodě I. výroku rozsudku zcela vyhověl a v bodě II. postavil najisto, v jaké výši své pohledávky je věřitel nadále účasten insolvenčního řízení v rámci plnění splátkového kalendáře dlužnicí.

Soud dále rozhodoval o nákladech řízení. Podle výsledku řízení náleží v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 ve spojení s § 138 odst. 1 občanského soudního řádu náhrada nákladů řízení účastníku, který byl ve věci úspěšný. Žalobci-insolventnímu správce-žádné náklady nevznikly (žádné náklady neuplatnil). Proto soud v bodě III. výroku rozsudku nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.

V bodě IV. výroku rozsudku soud rozhodl o přenosu poplatkové povinnosti ze žalobce-insolvenčního správce na žalovaného, neboť isnolvenční správce je od placení soudního poplatku v incidenčních sporech podle § 11 odst. 2 písm. g) zák.č. 549/1991 Sb. osvobozen. Soud tedy uložil žalovanému zaplatit na účet soudu č. 3703-3024411/0710, VS 4550352213 soudní poplatek ve výši 5.000,00 Kč dle pol. 13 bodu 1 a) s použitím § 2 odst. 3 Sazebníku soudních poplatků, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. (KSUL 45 INS 19544/2013)

Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení (§ 80 odst. 1 a § 160 odst. 3 IZ) jeho písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího.

V Ústí nad Labem dne 07.02.2014 JUDr. Jaroslava Mištová v. r. soudkyně

Za správnost vyhotovení: Petra Gabrielová