45 ICm 2417/2017
45 ICm 2417/2017-26 KSOS 14 INS 27708/2016

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudcem JUDr. Martinem Putíkem, Ph.D. v právní věci žalobce JUDr. Martina Frische, IČ 71446699, se sídlem Havířov-Město, Svornosti 2, insolvenčního správce dlužníků a) Jiřího anonymizovano , anonymizovano a b) Věry anonymizovano , anonymizovano , oba bytem Opava-Kateřinky, Antonína Sovy 1511/17, proti žalovanému Zdeňku Zabloudilovi, nar. 12.10.1968, bytem Hlušovice 177, zastoupenému Mgr. Stanislavou Jurčíkovou, advokátkou se sídlem Brno, Královopolská 84, o určení existence vykonatelné pohledávky,

takto:

I. Žaloba na určení, že žalovaný nemá za dlužníky a) Jiřím anonymizovano , anonymizovano a b) Věrou anonymizovano , r.č. 685209/0124, oba trvale bytem Opava, Kateřinky, Antonína Sovy 1511/17, v insolvenčním řízení vedeném Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. KSOS 14 INS 27708/2016 dílčí pohledávku č.1 ve výši 350.000,-Kč z titulu neuhrazeného závazku ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 15.07.2013, se zamítá.

II. Žaloba na určení, že žalovaný nemá za dlužníky a) Jiřím anonymizovano , anonymizovano a b) Věrou anonymizovano , r.č. 685209/0124, oba trvale bytem Opava, Kateřinky, Antonína Sovy 1511/17, v insolvenčním řízení vedeném Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. KSOS 14 INS 27708/2016 dílčí pohledávku č.2 ve výši 830.724,-Kč z titulu neuhrazeného smluvního úroku ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 15.07.2013, se zamítá. isir.justi ce.cz

III. Žaloba na určení, že žalovaný nemá za dlužníky a) Jiřím anonymizovano , anonymizovano a b) Věrou anonymizovano , r.č. 685209/0124, oba trvale bytem Opava, Kateřinky, Antonína Sovy 1511/17, v insolvenčním řízení vedeném Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. KSOS 14 INS 27708/2016 dílčí pohledávku č.3 ve výši 866.600,-Kč z titulu neuhrazené smluvní pokuty ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 15.07.2013, se zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě dne 16.05.2017 se žalobce domáhal určení, že žalovaný nemá za dlužníky Jiřím anonymizovano a Věrou anonymizovano dílčí pohledávku č. 1 přihlášenou z titulu neuhrazeného závazku ze smlouvy o úvěru ze dne 15.07.2013 ve výši 350.000 Kč, dílčí pohledávku č. 2 přihlášenou z titulu neuhrazeného smluvního úroku ze smlouvy o úvěru ze dne 15.07.2013 ve výši 830.724 Kč a dílčí pohledávku č. 3 přihlášenou z titulu neuhrazené smluvní pokuty ze smlouvy o úvěru ze dne 15.07.2013 ve výši 866.600 Kč, když všechny pohledávky byly přihlášeny jako vykonatelné na základě notářského zápisu notářky JUDr. Lenky Vrzalové ze dne 15.07.2013, sp. zn. NZ 268/2013, N 278/2013. Žalobu odůvodnil tím, že předmětná smlouva o podnikatelském úvěru ze dne 15.07.2013 je absolutně neplatná, neboť se fakticky jedná o smlouvu o spotřebitelském úvěru a z jejího obsahu vyplývá, že vyváženost práv a povinností smluvních stran je ve výrazném nepoměru v neprospěch dlužníků. Ačkoliv jsou dlužníci ve smlouvě označeni jako podnikatelé, nikdy fakticky nepodnikali, pouze si dle pokynu zprostředkovatele vyřídili živnostenské oprávnění, kdy takto měl být pro ně úvěr výhodnější. Dlužníkům byla nadto poskytnuta pouze částka 145.000 Kč, kterou s ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy, byli povinni vrátit z titulu bezdůvodného obohacení. Dlužníci tak učinili, neboť právnímu předchůdci věřitele uhradili v 29 splátkách po 5.542 Kč celkem částku 160.718 Kč. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru pak není důvodný ani nárok na úhradu zesplatněného smluveného úroku z úvěru ve výši 18,52 % p.a. z dlužné částky ve výši 350.000 Kč. Smluvní úrok byl nadto zesplatněn i za dobu po rozhodnutí o úpadku dlužníků a uspokojení takovéto pohledávky je dle insolvenčního zákona vyloučeno. Ze stejného důvodu (absolutní neplatnost úvěrové smlouvy) pak žalovaný nemůže požadovat ani smluvní pokutu, která byla v úvěrové smlouvě sjednána pro případ prodlení dlužníků se splácením zesplatněného závazku ve výši 0,2 % z dlužné částky ve výši 350.000 Kč za každý den prodlení. Ujednání o smluvní pokutě je navíc s ohledem na její nepřiměřenou výši v rozporu s dobrými mravy a tudíž neplatné i z tohoto důvodu.

Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že žalobní nárok neuznal a navrhoval, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Namítal, že argumentace žalobce, že smlouva o podnikatelském úvěru je neplatná a že by se na danou smlouvu měla aplikovat ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru a o ochraně spotřebitele je lichá. Uváděl, že to byli dlužníci, kteří věřitele oslovili se žádostí o poskytnutí podnikatelského úvěru, V žádosti o úvěr uvedli, že jsou podnikajícími osobami, což osvědčili výpisem z živnostenského registru, kdy zde byli jako OSVČ vedeni již více než tři měsíce před uzavření smlouvy o úvěru. S ohledem na poskytnuté informace tak věřitel nemohl a neměl informace, o tom, že by dlužníci nikdy nepodnikali a poskytnuté prostředky ani neplánovali použít za účelem jejich podnikání. Uvedené jednání dlužníků tak nelze přičítat k tíži žalovaného. Samotnou smlouvu o podnikatelském úvěru dlužníci uzavřeli jako svéprávné osoby a jednoznačně jsou zde označeni jako podnikající fyzické osoby na základě identifikačního čísla a místa podnikání, což jednoznačně svědčí o charakteru předmětného závazku. V tomto směru pak poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.09.2010, sp. zn. 23 Cdo 1129/2008. Smlouva o úvěru pak obsahuje veškeré náležitosti dle ust. § 497 a násl. obchodního zákoníku a na jejím charakteru nemůže nic změnit ani okolnost, že následně došlo k ukončení živnostenského oprávnění dlužníků. Pokud se jedná o argumentaci, že dlužníkům nebyla řádně vyplacena celá částka úvěru ve výši 350.000 Kč pak s odkazem na výdajový pokladní doklad ze dne 15.07.2013, na dvě oznámení o provedení příkazu k úhradě ze dne 02.08.2013 dovozoval opak, s tím, že dlužníkům byly finanční prostředky poskytnuty v hotovosti a dále zaslány na účet uvedený ve smlouvě o úvěru. Takto jim byla poskytnuta částka 340.000 Kč, kdy zbylých 10.000 Kč bylo v souladu se smlouvou automaticky vyčerpáno na úhradu poplatku za sjednání úvěru.

Z vyhlášky Krajského soudu v Ostravě sp. zn. KSOS 14 INS 27708/2016 ze dne 06.12.2016 a z usnesení Krajského soudu v Ostravě č.j. KSOS 14 INS 27708/2016-A8 ze dne 13.02.2017 soud zjistil, že dne 06.12.2016 bylo ve věci dlužníků Jiřího anonymizovano , anonymizovano a Věry anonymizovano , anonymizovano zahájeno insolvenční řízení, přičemž dne 13.02.2017 byl zjištěn jejich úpadek, insolvenčním správcem byl jmenován žalobce, povoleno řešení jejich úpadku oddlužením, věřitelé, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky byli vyzváni, aby tak učinili ve lhůtě 30 dnů ode dne zveřejnění usnesení o úpadku v insolvenčním rejstříku a na den 19.04.2017 byla nařízeno přezkumné jednání.

Z přihlášky pohledávky č. P9 soud zjistil, že žalovaný přihlásil za dlužníky do předmětného insolvenčního řízení vykonatelnou dílčí pohledávku č. 1 ve výši 350.000 Kč odpovídající neuhrazené jistině ze smlouvy o úvěru ze dne 15.07.2013 na základě které byl dlužníkům společně a nerozdílně poskytnut úvěr ve výši 350.000 Kč se sjednaným úrokem ve výši 18,52 % ročně z dlužné jistiny úvěru a kdy se dlužníci zavázali věřiteli jistinu s uvedeným úrokem vrátit ve 240-ti anuitních splátkách ve výši 5.542 Kč měsíčně, počínaje 20.08.2013 do zaplacení celé pohledávky. Dále pak žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení vykonatelnou dílčí pohledávku č. 2 ve výši 830.724 Kč představující zesplatněný smluvní úrok ze shora uvedené smlouvy o úvěru ze dne 15.07.2013, s tím, že celkem měli dlužníci v rámci splátek na úrocích uhradit věřiteli částku 980.080 Kč. Vzhledem k tomu, že nehradili splátky řádně a včas, byla pohledávka na základě ujednání v úvěrové smlouvě v celé výši jistiny a příslušenství zesplatněna, přičemž ke dni podání přihlášky do insolvenčního řízení dlužníci uhradili na příslušenství částku 149.356 Kč. Konečně pak žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení vykonatelnou dílčí pohledávku č. 3 ve výši 866.600 Kč představující sjednanou smluvní pokutu z předmětné smlouvy o úvěru ze dne 15.07.2013, kdy pro případ prodlení s úhradou zesplatněného závazku ze smlouvy o úvěru byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,2 % z dlužné částky jistiny za každý den prodlení dlužníků až do jejího úplného zaplacení. Vykonatelnost těchto pohledávek žalovaný doložil notářským zápisem ze dne 15.07.2013 JUDr. Lenkou Vrzalovou, notářkou se sídlem v Prostějově, Hlaváčkovo nám. 1.

Z protokolu o přezkumném jednání a z přezkumného listu k přihlášené pohledávce č. P9 ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 14 INS 27708/2016 soud dále zjistil, že dne 19.04.2017 proběhlo v předmětné věci přezkumné jednání na němž byla přezkoumána přihlášená pohledávka č. P9, přičemž žalobce jakožto insolvenční správce popřel dílčí pohledávky žalovaného č. 1, 2 a 3 v celém rozsahu. Popěrný úkon odůvodnil tím, že smlouva o podnikatelském úvěru ze dne 15.07.2013 je neplatná od samého počátku, když se fakticky jedná o smlouvu o spotřebitelském úvěru a vyváženost práv a povinností smluvních stran je ve výrazném nepoměru. Ačkoliv jsou dlužníci ve smlouvě označeni jako podnikatelé, nikdy fakticky nepodnikali, pouze si dle pokynu zprostředkovatele úvěru vyřídili živnostenské oprávnění, kdy takto měl být pro ně úvěr výhodnější. Z důvodu neplatnosti smlouvy pak byli dlužníci povinni vrátit pouze částku 145.000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, když jiné finanční prostředky od věřitele neobdrželi. Svou povinnost pak splnili tím, že na pohledávku zaslali věřiteli celkem částku 149.634 Kč. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru nemohl věřiteli vzniknout ani nárok na úhradu zesplatněného smluveného úroku z úvěru ve výši 18,52 % p.a. z dlužné částky jistiny, když nadto žalobce namítal, že věřitelem byl zesplatněn úrok i za dobu po rozhodnutí o úpadku dlužníků a uspokojení takovéto pohledávky je dle insolvenčního zákona vyloučeno. Ze stejného důvodu (absolutní neplatnost úvěrové smlouvy) pak žalobce namítal, že žalovaný nemůže požadovat ani smluvní pokutu, která byla v úvěrové smlouvě sjednána pro případ prodlení dlužníků se splácením zesplatněného závazku ve výši 0,2 % z dlužné částky ve výši 350.000 Kč za každý den prodlení a dále připojil, že ujednání o smluvní pokutě je navíc s ohledem na její nepřiměřenou výši v rozporu s dobrými mravy a tudíž neplatné i z tohoto důvodu.

Ze smlouvy o úvěru o podnikatelském úvěru ze dne 15.07.2013 soud dále zjistil, že dne 15.07.2013 uzavřeli dlužníci se společností Bolona a.s. jako věřitelem písemnou smlouvu, na základě které se věřitel zavázal poskytnout dlužníkům částku ve výši 350.000 Kč na dobu 240 měsíců. Dlužníci se zavázali úvěr splácet v 240 měsíčních splátkách po 5.542 Kč, celkem tedy částku 1.330.080 Kč. Úroková míra činila 18,52 % p.a z jistiny úvěru. Ve smlouvě byli dlužníci označeni identifikačním číslem a místem podnikání, v čl. I odst. 2 smlouvy prohlásili, že jsou podnikateli, přičemž v čl. I. odst. 3 a dále rovněž v čl. II. odst. 1 bylo ujednáno, že úvěr je poskytován pro podnikatelské účely (rozvoj podnikání) dlužníků. Čerpání úvěru bylo dohodnuto tak, že v den podpisu měl věřitel vyplatit dlužníkům v hotovosti částku 80.000 Kč, do dvou dnů od předložení formulářové dohody o převodu členských práv a povinností k členskému podílu v SBD Rozvoj z dlužníků na ručitele se zavázal věřitel dále vyplatit dlužníkům částku 40.000 Kč a dále částku 220.000 Kč na účet č. 2800425348/2010. V čl. III. smlouvy pak bylo dohodnuto, že dlužníci zaplatí věřiteli částku 10.000 Kč jako poplatek za sjednání úvěru, přičemž pohledávka z tohoto nároku věřitele bude započtena na pohledávku dlužníků za věřitelem na výplatu úvěru, a to dnem uzavření úvěrové smlouvy. Dle čl. VI. smlouvy bylo ujednáno, že budou-li dlužníci v prodlení s úhradou některé splátky po dobu více než 15 dnů je věřitel oprávněn úvěr zesplatnit-uplatnit vůči dlužníkům právo ztráty výhody splátek, přičemž využitím tohoto práva se stává splatným celý dluh věřitele včetně příslušenství (smluvní úroky, úroky z prodlení) a smluvních pokut. Dlužníci jsou v tomto případě povinni uhradit věřiteli veškeré závazky z úvěrové smlouvy ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy bylo vůči dlužníkům právo ztráty výhody splátek uplatněno. V čl. XI. smlouvy bylo sjednáno, že pro případ prodlení dlužníků s plněním jejich závazků dle smlouvy činí úrok z prodlení 0,2 % denně z dlužné částky. Dále bylo sjednáno, že v případě prodlení dlužníků s úhradou některé splátky úvěru jsou dlužníci povinni uhradit společně a nerozdílně věřiteli za první tři dny prodlení dlužníků smluvní pokutu ve výši 1.500 Kč a za čtvrtý a následující dny prodlení smluvní pokutu ve výši 0,2% z dlužné částky splátky, v případě neuhrazení dvou splátek úvěru byli dále dlužníci povinni uhradit věřiteli smluvní pokutu ve výši 50.000 Kč a v případě uplatnění ztráty výhody splátek pro prodlení dlužníků s úhradou některé splátky úvěru nebo pro porušení smlouvy pro které může věřitel úvěr zesplatnit byla sjednána smluvní pokuta ve výši 50% z částky součtu původní poskytnuté jistiny úvěru a dosud nezaplacených úroků z úvěru za celou zbývající sjednanou dobu splácení úvěru. Naposledy pak v případě zesplatnění úvěru a prodlení dlužníků s úhradou všech závazků dlužníků vůči věřiteli v rámci zesplatnění byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,2% z dlužné částky jistiny úvěru za každý den prodlení dlužníků až do jejího zaplacení s tím, že tato pokuta je splatná v každém dni samostatně.

Z notářského zápisu sepsaného dne 15.07.2013 JUDr. Lenkou Vrzalovou, č.j. NZ 268/2013, N 278/2013 soud zjistil, že věřitel, společnost Bolona a.s. a dlužníci učinili před notářkou prohlášení, že je mezi nimi nesporný obsah shora uvedené úvěrové smlouvy a dle ust. § 71b notářského řádu uzavřeli dohodu s prohlášením povinných osob o svolení k přímé exekuční vykonatelnosti, kdy pro případ, že by dlužníci své závazky z úvěrové smlouvy neuhradili řádně a včas, pak tito jako osoby povinné dali výslovné svolení k tomu, aby notářský zápis byl exekučním titulem a mohla být podle něj, bez předchozí žaloby, vedena exekuce.

Z výdajového pokladního dokladu na částku 80.000,-Kč ze dne 15.07.2013, z oznámení o provedení platby ze dne 02.08.2013 a z oznámení o provedení platby na účet ze dne 02.08.2013 soud zjistil, že společnost Bolona a.s. vyplatila dlužníkům dle uzavřené smlouvy o úvěru dne 15.07.2013 v hotovosti částku 80.000 Kč, dne 02.08.2013 částku 220.000 Kč bezhotovostně na účet č. 2800425348/2010 a dále dne 02.08.2013 částku 40.000 Kč bezhotovostně na účet č. 2300166589/2010.

Z výpisu z osobního účtu č. 476966003/0800 za období od srpna 2013 do prosince 2015 soud dále zjistil, že dlužníci zaplatili na splátkách úvěru společnosti Bolona a.s. celkem částku 149.634 Kč (celkem 27 splátek) kdy uhradili první splátku dne 21.08.2013 a dále splátky za září a říjen 2013 neuhradili.

Z oznámení o zesplatnění závazků ze dne 17.10.2013 včetně dodejek soud zjistil, že dne 18.10.2013 doručila společnost Bolona a.s. dlužníkům listinu nazvanou oznámení o zesplatnění závazku a uložení smluvních pokut, kdy jejím obsahem je oznámení, že ke dni 21.09.2013 využila svého oprávnění ze smlouvy o úvěru a závazek ze smlouvy o úvěru zesplatnila z důvodu prodlení dlužníků s jeho splácením.

Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 17.10.2015 soud zjistil, že uvedeného dne společnost Bolona a.s. jako postupitel uzavřela se Zdeňkem Zabloudilem a Erikou Pressfreundovou jako postupníky smlouvu na základě níž společnost Bolona a.s. postoupila svou pohledávku za dlužníky z úvěrové smlouvy ze dne 15.07.2013 písemnou smlouvou na Zdeňka Zabloudila a Eriku Pressfreundovou. S postoupením pohledávky přešlo i její příslušenství a všechna práva s ní spojená.

Ze zprávy živnostenského úřadu Opava ze dne 20.07.2017 a ze sdělení finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj, územní pracoviště Opava ze dne 24.07.2017 soud zjistil, že dlužníci Jiří Náhlík a Věra anonymizovano byli evidováni u Magistrátu Města Opavy-obecního živnostenského úřadu jako fyzické osoby podnikatelé v době od 10.04.2013 (vznik živnostenského oprávnění) do 16.12.2015, resp. 23.12.2015 (zánik živnostenského oprávnění). Za uvedené období pak nepodávali prohlášení k dani z příjmu.

Z čestného prohlášení dlužníků ze dne 22.06.2016 soud zjistil, že oba dlužníci sdělili, že živnostenské oprávnění si zřídili za účelem získání úvěru u společnosti Bolona a.s. Podnikatelskou činnost nikdy fakticky neprovozovali.

Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu.

Mezi dlužníky a právním předchůdcem žalovaného byla uzavřena smlouva o úvěru ze dne 15.07.2013. Právní předchůdce žalovaného se dle uvedené smlouvy zavázal poskytnout dlužníkovi úvěr ve výši 350.000 Kč a dlužníci se zavázali tento úvěr uhradit v 240 měsíčních pravidelných splátkách po 5.542 Kč a uhradit poplatek za uzavření smlouvy ve výši 10.000 Kč. Dále se smluvní strany dohodly na tom, že v případě neuhrazení splátky po dobu více než 15 dnů je věřitel oprávněn zesplatnit úvěr včetně příslušenství a smluvních pokut. Strany taktéž sjednaly (mimo jiné) smluvní pokutu pro případ prodlení s úhradou všech závazků dlužníků vůči věřiteli v rámci zesplatnění ve výši 0,2% z dlužné částky jistiny úvěru za každý den prodlení dlužníků až do jejího zaplacení. Úvěr byl dlužníkům vyplacen tak, že částka 10.000 Kč byla vyčerpána na uhrazení poplatku za sjednání úvěru, částka ve výši 80.000 Kč byla vyplacena v hotovosti a dále zbylá částka byla vyplacena ve dvou splátkách bezhotovostně na bankovní účty uvedené ve smlouvě o úvěru. Dne 15.07.2013 právní předchůdce žalobce a dlužníci učinili před notářkou prohlášení, že je mezi nimi nesporný obsah předmětné úvěrové smlouvy a pro případ, že by dlužníci své závazky z úvěrové smlouvy neuhradili řádně a včas, pak tito jako osoby povinné dali výslovné svolení k tomu, aby notářský zápis byl exekučním titulem a mohla být podle něj, bez předchozí žaloby, vedena exekuce. Dlužníci od uzavření smlouvy do rozhodnutí o úpadku uhradili dále 27 splátek, přičemž 2. a 3. splátku neuhradili. Dne 18.10.2013 právní předchůdce žalobce dlužníkům oznámil zesplatnění závazku a uložení smluvních pokut na základě jejich prodlení se splácením úvěru. Pohledávka z úvěru (včetně příslušenství a smluvních pokut) byla následně na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 17.10.2015 postoupena na žalovaného. Dlužníci byli ve smlouvě označeni identifikačním číslem jako podnikatelé, úvěr byl účelově vázán na předmět podnikání dlužníků. Živnostenské oprávnění dlužníků bylo zřízeno dne 10.04.2013 a zaniklo dne 15.12.2015, resp. 23.12.2015. Dne 06.12.2016 bylo ve věci dlužníků zahájeno insolvenční řízení, přičemž dne 13.02.2017 byl zjištěn jejich úpadek a povoleno oddlužení. Dne 19.04.2017 proběhlo přezkumné jednání, na kterém ustanovený insolvenční správce popřel mimo jiné pohledávku v přihlášce žalovaného č. P9 co do pravosti a výše v celkové částce přihlášené jistiny úvěru, příslušenství a smluvní pokuty ve výši 2.047.324 Kč. Pohledávka žalovaného byla přihlášena a přezkoumána jako vykonatelná. Důvody popření pohledávky insolvenčním správcem uvedené u přezkumného jednání jsou totožné s důvody uvedenými v žalobě jak jsou popsány shora.

Soud se na prvním místě zabýval včasností incidenční žaloby, kdy dospěl k závěru, že incidenční žaloba je včasná, neboť byla ve smyslu ust. § 199 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, (dále též IZ) podána do 30 dnů od přezkumného jednání (přezkumné jednání se konalo dne 19.04.2017, tudíž hmotněprávní lhůta pro podání žaloby běžela od 19.04.2017 do 19.05.2017, přičemž žaloba byla doručena soudu dne 16.05.2017, tedy před jejím uplynutím). Popřené dílčí pohledávky č. 1, 2 a 3 uplatněné přihláškou č. P9 byly přezkoumány jako vykonatelné, přičemž žaloba byla podána insolvenčním správcem, který je ve smyslu ust. § 199 odst. 1 insolvenčního zákona ve věci aktivně věcně legitimován.

Pro úplnost lze dodat, že u pohledávek, jejichž vykonatelnost vyplývá z notářských zápisů se svolením k přímé vykonatelnosti, se neuplatní omezení popěrných úkonů vyplývající z § 199 odst. 2 IZ (to se týká pouze pohledávek přiznaných rozhodnutím příslušného orgánu) a popírající insolvenční správce tak není v popěrném úkonu nijak omezen, nicméně co se týče obsahu podané incidenční žaloby je nadále vázán skutečnostmi, pro které pohledávku u přezkumného jednání popřel (srov. § 199 odst. 3 IZ).

Shora uvedené skutkové závěry následně soud posoudil podle zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění účinném od 1.1.2014, insolvenčního zákona, a dále dle přechodného ust. § 3028 zák. č. 89/2012 Sb. občanský zákoník podle zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník, ve znění účinném v době uzavření smlouvy o úvěru (dále jen obč. zák.) a zákona č. 513/1991 Sb. obchodní zákoník, ve znění účinném v době uzavření smlouvy o úvěru (dále jen obch. zák.).

Dle ust. § 497 obch. zák. smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

Z judikatury Nejvyššího soudu ČR se podává, že podnikatel, který uvedl ve smlouvě své identifikační číslo osoby a daňové identifikační číslo, dává zřetelně najevo, že se smlouva týká jeho podnikatelské činnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.09.2010, sp. zn. 23 Cdo 1129/2008 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.09.2006, sp. zn. 32 Odo 843/2005).

Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.07.2016 sp. zn. 29 Icdo 47/2016 se dále podává, že neuhradil-li dlužník splátku půjčky, v důsledku čehož se stala její jistina včetně příslušenství splatnou ještě před právní mocí rozhodnutí o úpadku, věřitel, jenž pohledávku z předmětné smlouvy o půjčce přihlásil do insolvenčního řízení, v insolvenčním řízení uplatnil pohledávku, která se stala splatnou před rozhodnutím o úpadku; ustanovení § 170 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), na takovou situaci nelze aplikovat.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.10.2009 sp. zn. 31 Cdo 2707/2007 se podává, že ujednání o smluvní pokutě v obchodněprávních vztazích je možné posuzovat jako neplatný právní úkon pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák. pouze v případě, že by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, a to i případně ve spojení se skutečností, že byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta. Ujednání o smluvní pokutě není však možno v obchodněprávních vztazích považovat za neplatné podle § 39 obč. zák. pouze z důvodu nepřiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty.

Na základě shora uvedených ustanovení zákona s přihlédnutím z citované judikatuře dospěl soud k následujícím závěrům.

Předně bylo nutno posoudit zda se v daném případě uzavřené úvěrové smlouvy jedná o spotřebitelský vztah či nikoliv, neboť toto má zásadní dopad na další právní hodnocení skutkového stavu. Po zhodnocení důkazů dospěl soud k závěru, že předmětná smlouva o úvěru je smlouvou o podnikatelském úvěru, který byl poskytnut dlužníkům za účelem rozvoje jejich podnikání. Ze smlouvy lze opakovaně vyčíst, že se jedná o podnikatelský úvěr, který je k tomuto účelově vázán a dlužníci jsou v ní specifikováni svým identifikačním číslem a místem podnikání jako podnikatelé. Ze shora citované judikatury Nejvyššího soudu ČR pak vyplývá, že podnikatel, který ve smlouvě uvede své identifikační číslo osoby, dává zřetelně najevo, že smlouva se týká jeho podnikatelské činnosti. Na podnikatele jsou pak kladeny zvýšené nároky i z hlediska kontraktačního procesu. Uvedl-li podnikatel, jakožto účastník smlouvy, údaje identifikující jej jako podnikatele lze dojít k závěru, že žalovaný, jako podnikatel, musel být (nebo měl být) seznámen s důsledky svého jednání a výslovně s nimi souhlasil. Pokud s důsledky svého jednání dlužníci seznámeni nebyli, nelze takovou skutečnost ve smluvním vztahu mezi podnikateli přičíst k tíži věřitele. Tvrzení žalobce, potažmo dlužníků, osvědčené jejich čestným prohlášením, že si živnostenské oprávnění zřídili na pokyn (zprostředkovatele úvěru) jako splnění podmínky, aby jim byl předmětný úvěr poskytnut pak nemůže obstát, neboť smlouva byla dlužníky uzavřena dobrovolně a pokud se zřízením živnostenského oprávnění dlužníci nesouhlasili, neměli tak činit a danou smlouvu uzavírat. Z tohoto důvodu pak soud rovněž neprovedl navrhovaný důkaz výslechem dlužníků, neboť i prokázané tvrzení, že pokud by si nezřídili živnostenské oprávnění, nebyla by s nimi uzavřena smlouva, nemůže mít na posouzení věci vliv. Jediný závěr, který by bylo možno z takového (prokázaného) tvrzení dovodit, je to, že dlužníci si zřídil živnostenské oprávnění právě proto, aby mohli uzavřít smlouvu jako podnikatelé, tj. za jiných podmínek než kdyby měli být v pozici spotřebitelů. Pokud jde o námitku žalobce, že dlužníci nikdy fakticky nepodnikali a úvěr nebyl použit na podnikatelské účely, pak ani tato není způsobilá změnit právní hodnocení daného vztahu založeného smlouvou, když bylo prokázáno, že dlužníci byli jako podnikatelé na základě živnostenského oprávnění evidováni již od dubna 2013 a pokud ve skutečnosti neplánovali použít finanční prostředky na rozvoj podnikání (jak uvedeno ve smlouvě) ale za jiným účelem (např. na úhradu jiných dluhů apod.) nemůže toto jít opět k tíži věřitele.

Žalobce pak rovněž namítal, že věřitel dlužníkům nepředal celou sjednanou částku, nicméně z důkazů provedených v řízení vyplynul opak, když z předložených potvrzení o provedení plateb vyplynulo, že věřitel vyplatil finanční prostředky dlužníkům přesně způsobem ujednaným ve smlouvě.

Soud proto došel k závěru, že předmětná úvěrová smlouva byla sjednána platně ve smyslu ust. § 497 obchodního zákoníku a není na místě na uvedený vztah aplikovat ochranná ustanovení týkající se neplatnosti jednostranně znevýhodňujících ujednání ve smlouvě či ujednání, které se odchylují od zákona v neprospěch spotřebitele (srov. zejm. § 55 a § 56 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31.12.2013). Přihlášená pohledávka žalovaného na jistině úvěru je tedy po právu.

Stejně tak bylo po právu přihlášeno příslušenství v podobě zesplatněného úroku z úvěru za celou dobu trvání úvěrového vztahu a rovněž i smluvní pokuta, když v prvé řadě (s ohledem na výše uvedené) nelze dojít k závěru o neplatnosti úvěrové smlouvy jako celku.

Pokud se jedná o přihlášené zesplatněné smluvní úroky z prodlení pak v projednávané věci bylo mezi stranami sjednáno, že v případě zesplatnění úvěru je splatný celý dluh včetně příslušenství a smluvních pokut. Pohledávka z úvěru včetně úroku z úvěru pak byla zesplatněna věřitelem ke dni 21.09.2013. Nejedná se zde tedy o úroky z půjčky, které by ve smyslu § 170 písm. a) IZ přirostly až po zjištění úpadku, nýbrž na základě smluvního ujednání se jedná o novou jistinu. Tomu odpovídá i shora uvedený právní názor Nejvyššího soudu ČR uvedený v usnesení ze dne 26.07.2016 sp. zn. 29 ICdo 47/2016, který dále odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. prosince 2014, sen. zn. 29 ICdo 29/2012, kdy Nejvyšší soud ČR vyšel ze skutečnosti, že ujednání o zesplatnění veškerých úroků jakoby úvěr (půjčka) trval po celou dobu, není ujednáním a priori nemravným, jelikož věřitel úvěr poskytuje pro ekonomické zhodnocení v čase a pokud je toto zhodnocení zmařeno v důsledku porušení smluvní povinnosti dlužníkem, nelze mít za nemravné, pokud věřitel následně vyžaduje tento očekávaný výnos. Nejvyšší soud ČR v uvedeném rozhodnutí rovněž konstatoval, že ust. § 170 písm. a) IZ nemá za cíl kogentně upravit způsob, jak, kdy a v jaké výši má být hrazena odměna za půjčení peněz v právních vztazích, ale pouze z procesního hlediska omezuje narůstání výše přihlášených pohledávek o další plnění v průběhu insolvenčního řízení. V daném případě se o takové další navyšování plnění nejedná, a tedy smysl ustanovení není nijak popřen či obcházen.

Námitka žalobce, že smluvní úrok není v daném případě přihlášen po právu, když byl zesplatněn i za dobu po rozhodnutí o úpadku dlužníků a uspokojení takovéto pohledávky je dle insolvenčního zákona vyloučeno proto nemůže s ohledem na právní závěry Nejvyššího soudu ČR obstát.

Co se týče popření smluvní pokuty pak žalobce dále nemohl být úspěšný ani se svou námitkou neplatnosti ujednání o smluvní pokutě z důvodu, že její výše, odporuje dobrým mravům. Jak již bylo shora v první části odůvodnění uvedeno, v daném případě úvěrové smlouvy se jednalo o obchodněprávní vztah, kdy dlužníci ji uzavřeli jako podnikatelé a v takovém případě platí, že ujednání o smluvní pokutě není možno v obchodněprávních vztazích považovat za neplatné podle § 39 obč. zák. pouze z důvodu nepřiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty. Takovou situaci totiž řeší ustanovení § 301 obch. zák., upravující moderační oprávnění soudu (k tomu srov. shora uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.11.2011, sp.zn. 23 Cdo 3789/2011). Jiné okolnosti neplatnosti ujednání smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy žalobce nenamítal a rovněž výše přihlášené smluvní pokuty nebyla z jeho strany při přezkumném jednání popírána.

Proto soud rozhodl tak, jak uvedeno ve výroku I. tohoto rozhodnutí.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 202 odst. 1 IZ, dle kterého ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15-ti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Olomouci, prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě.

V Ostravě dne 9. listopadu 2017

Za správnost vyhotovení: JUDr. Martin Putík, Ph.D., v.r. Ivana Ledvoňová samosoudce