45 ICm 2141/2017
45 ICm 2141/2017-47 KSOS 37 INS 22452/2016

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudcem JUDr. Martinem Putíkem, Ph.D. v právní věci žalobce Mgr. Tomáše Zahumenského, se sídlem Frýdek-Místek, Josefa Václava Sládka 35, insolvenčního správce dlužnice Jarmily anonymizovano , anonymizovano , bytem Orlová -Lutyně, Masarykova třída 1008, zastoupeného Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem Brno, Burešova 6, proti žalovanému Tomáši Rotkögelovi, nar. 18.07.1971, bytem Havířov, T.G. Masaryka 796/10, zastoupenému Mgr. Faridem Alizeyem, advokátem se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Stodolní 7/834, o neúčinnost darovací smlouvy a vydání plnění z neúčinného právního úkonu,

takto:

I. Určuje se, že darovací smlouva uzavřená mezi dlužnicí a žalovaným dne 26.08.2014, kterou dlužnice převedla na žalovaného pozemky parc. č. 3540/1, parc. č. 3541/1, parc. č. st. 3541/12, jehož součástí je stavba rodinný dům č. p. 50 jakož i pozemek parc. č. 3541/3, jehož součástí je stavba bez č.p./č.e., zem. stav., to vše zapsáno na LV č. 658 pro KÚ Petřvald u Karviné obec Petřvald, je vůči věřitelům dlužnice právně neúčinná.

II. Žalovaný je povinen vydat plnění z neúčinného právního úkonu dle výroku I. do majetkové podstaty dlužnice v insolvenčním řízení vedeném Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. KSOS 37 INS 22452/2016.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 20.570,-Kč isir.justi ce.cz

k rukám Mgr. Davida Zahumenského, advokáta se sídlem Brno, Burešova 6, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Krajského soudu v Ostravě soudní poplatek ve výši 2.000,-Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě dne 27.04.2017 se žalobce domáhal po žalovaném určení, že darovací smlouva uzavřená mezi ním a dlužnicí dne 26.08.2014, kterou dlužnice převedla na žalovaného nemovitosti specifikované v odst. I. výroku rozsudku je vůči věřitelům dlužnice právně neúčinná a dále vydání předmětných nemovitostí do majetkové podstaty dlužnice. Žalobu odůvodnil tím, že předmětná darovací smlouva je úmyslně zkracujícím právním úkonem ve smyslu ust. § 242 insolvenčního zákona neboť byla uzavřena mezi dlužnicí a jejím synem, tedy osobou blízkou v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení a úmysl dlužnice zkrátit věřitele lze dovodit z té skutečnosti, že v uvedené době měla dlužnice závazky vůči více věřitelům, kteří následně podali přihlášky svých pohledávek do insolvenčního řízení. Dlužnice si tak musela být vědoma toho, že darováním nemovitostí dojde ke zkrácení možnosti jejich uspokojení. Formálnosti a účelovosti převodu nemovitostí nasvědčuje i fakt, že dlužnice současně s darovací smlouvou uzavřela s žalovaným i smlouvu o zřízení věcného břemene-práva k užívání a požívání, resp. bydlení v domě s pozemky tvořícími předmět darovací smlouvy. Rovněž i žalovanému s ohledem na situaci jeho matky musel být její úmysl zkrátit věřitele znám, kdy tuto skutečnost lze dovodit též na základě právní domněnky formulované v odst. 2 § 242 insolvenčního zákona. V neposlední řadě žalobce taktéž namítal, že předmětná darovací smlouva naplňuje i veškeré znaky právního úkonu bez přiměřeného protiplnění, kdy darovací smlouvou se dlužnice zavázala poskytnout plnění bezúplatně, úkon učinila v době kdy byla v úpadku, když její úpadek je presumován neboť tak učinila ve prospěch osoby blízké, úkon byl učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení a zároveň nepředstavuje výjimku ve smyslu ust. § 240 odst. 4 insolvenčního zákona.

Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že žalobní nárok neuznal a navrhoval, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Namítal, že předmětná darovací smlouva nemůže být právním úkonem bez přiměřeného protiplnění ani úmyslně zkracujícím. Darování je ze své podstaty institutem bezplatným a není tedy na místě posuzovat jej ve světle ust. § 240 insolvenčního zákona. V uvedeném období druhé poloviny roku 2014, kdy došlo k uzavření darovací smlouvy, měla dlužnice pouze několik závazků, které byly ve vztahu k hodnotě dotčených nemovitostí bagatelní, tyto závazky pravidelně splácela a nic nenasvědčovalo tomu, že by měla být v úpadku. O tom svědčí i ta skutečnost, že ke dni uzavření darovací smlouvy nedošlo k zesplatnění celkových závazků dlužnice a z pouhé mnohosti věřitelů nelze úpadek její vyvozovat. O úpadku dlužnice pak bylo rozhodnuto soudem až ke dni 24.10.2016. Žalovaný sám byl pak v dobré víře, když po něm nelze po právu požadovat osvědčení solventnosti dlužnice. Dlužnice nebyla v nakládání s vlastnictvím nemovitého majetku nijak omezena, neexistovalo žádné zajišťovací právo věřitelů vůči nemovitému majetku a ani nebyla vůči ní vedena žádná exekuce.

Z vyhlášky Krajského soudu v Ostravě sp. zn. KSOS 37 INS 22452/2016 ze dne 30.09.2016 a dále z usnesení Krajského soudu v Ostravě č.j. KSOS 37 INS 22452/2016-A6 ze dne 24.10.2016 soud zjistil, že dne 30.09.2016 bylo u Krajského soudu v Ostravě zahájeno ve věci dlužnice insolvenční řízení. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 24.10.2016 byl dále zjištěn úpadek dlužnice, ustanoven insolvenční správce, povoleno řešení úpadku dlužnice oddlužením a věřitelé, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky byli vyzváni, aby tak učinili ve lhůtě 30 dnů ode dne zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku.

Z darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 26.08.2014, z výpisů z katastru nemovitostí pro LV č. 658, k.ú. Petřvald u Karviné ze dne 06.08.2014 a ze dne 03.11.2016 včetně návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí ze dne 11.09.2014, soud zjistil, že darovací smlouvou ze dne 26.08.2014 uzavřenou mezi dlužnicí a žalovaným bylo dlužnicí na žalovaného převedeno vlastnické právo k pozemku parc. č. 3540/1, k pozemku parc. č. 3541/1, k pozemku parc. č. st. 3541/2 jehož součástí je stavba Petřvald, č.p. 50, rodinný dům, a k pozemku parc .č. 3541/3 jehož součástí je stavba bez čp/če, zem. stavba, to vše zapsáno na LV č. 658 pro k.ú. Petřvald u Karviné, s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 11.09.2014. Zároveň pak bylo k předmětným nemovitostem bezúplatnou smlouvou ve prospěch dlužnice zřízeno věcné břemeno užívání a bydlení v rodinném domě č.p.50 a břemeno užívání a požívání pozemků.

Z přihlášky č. P1 včetně jejích příloh (smlouva o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření ze dne 27.09.2005 včetně obchodních podmínek, výzva ke splacení dluhu ze dne 30.09.2016) soud zjistil, že věřitel Raiffeisen stavební spořitelna, a.s. přihlásil do insolvenčního řízení vedeného vůči dlužnici pohledávku ve výši 16.023,23 Kč z titulu uzavřené smlouvy o poskytnutí překlenovacího úvěru a úvěru ze stavebního spoření č. 6973/2005/01 ze dne 27.09.2005, kdy jí byl poskytnut úvěr ve výši 50.000 Kč. Po splnění podmínek pro úvěr ze stavebního spoření dle čl. VI. smlouvy byl dluh na překlenovacím úvěru vč. příslušenství dne 31.08.2015 ponížen o uspořenou částku stavebního spoření ve výši 21.099,22 Kč a úvěr se stal úvěrem ze stavebního spoření, Dne 30.09.2016 z důvodu vstupu dlužnice do insolvenčního řízení pak byla dlužnici zaslána zesplatňující výzva na jednorázovou úhradu nesplacené dlužné částky ve výši 16.523,23 Kč.

Z přihlášky č. P5 včetně jejích příloh (smlouva o úvěru č. 0072303 ze dne 30.05.2014) soud zjistil, že věřitel ANO spořitelní družstvo přihlásil do insolvenčního řízení vedeného vůči dlužnici pohledávku v celkové výši 22.275 Kč z titulu uzavřené smlouvy o úvěru č. 0072303 ze dne 30.05.2014, kdy jí byla uvedeného dne poskytnuta částka 25.000 Kč a kdy dlužnice se zavázala splatit věřiteli úvěr spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 5.000 Kč a s poplatkem za vyhodnocení úvěrového rizika ve výši 844 Kč a s obchodním úrokem ve výši 15% p.a. v 13 měsíčních splátkách po 3.122 Kč splatných vždy k 30. dni v měsíci počínaje dnem 30.06.2014. Dlužnice za trvání smlouvy uhradila 5 splátek v celkové výši 20.966 Kč.

Z přihlášky č. P6 včetně jejích příloh (smlouva o úvěru č. 0072303 ze dne 30.05.2014) soud zjistil, že věřitel EC Financial Services, a.s., přihlásil do insolvenčního řízení vedeného vůči dlužnici pohledávku v celkové výši 4.179,99 Kč z titulu nezaplaceného poplatku za zprostředkování spotřebitelského úvěru u společnosti ANO spořitelní družstvo, kdy dle uvedeného ujednání v předmětné úvěrové smlouvě činil poplatek za zprostředkování částku 7.500 Kč a byl splatný ve splátkách společně se splátkovou úvěru dle úvěrové smlouvy. Předmětná pohledávka věřitele byla insolvenčním správcem popřena v celém rozsahu z důvodu neplatnosti ujednání o předmětném poplatku pro rozpor s dobrými mravy. Věřitel ve stanovené lhůtě nepodal incidenční žalobu na určení pravosti pohledávky a pohledávka byla usnesením insolvenčního soudu ze dne 25.05.2017 č.j. KSOS 37 INS 22452/2016-P6-3 odmítnuta.

Z přihlášky č. P7 včetně jejích příloh (smlouva o úvěru č. CS 8035002 ze dne 05.05.2010, listina-stav úvěru v minulosti ze dne 24.10.2016) soud zjistil, že věřitel Česká spořitelna a.s. přihlásil do insolvenčního řízení vedeného vůči dlužnici pohledávku v celkové výši 26.389,93 Kč z titulu uzavřené smlouvy o úvěru č. CS 8035002 ze dne 05.05.2014, kdy jí byla uvedeného dne poskytnuta částka 200.000 Kč a kdy dlužnice se zavázala splatit věřiteli úvěr spolu se sjednanými poplatky a úrokem ve výši 13,7 % p.a. v 84 pravidelných měsíčních splátkách po 3.620 Kč měsíčně splatných vždy k 20. dni v měsíci, přičemž první splátka byla splatná dne 21.06.2010. Věřitel po dobu trvání úvěrového vztahu nevyužil svého práva dluh z úvěru zesplatnit.

Z přihlášky č. P8 včetně jejích příloh (smlouva o půjčce č. 572433383 ze dne 21.01.2013 včetně smluvních podmínek a historie provedených splátek od roku 2013 do roku 2016) soud zjistil, že věřitel Provident financial s.r.o. přihlásil do insolvenčního řízení vedeného vůči dlužnici pohledávku v celkové výši 32.478 Kč z titulu uzavřené smlouvy o půjčce č. 572433383 ze dne 21.01.2013, kdy dlužnici byla poskytnuta částka 56.000 Kč a kdy dlužnice se zavázala vrátit uvedenou částku spolu se sjednaným poplatkem ve výši 24.772 Kč, který se skládal z úroku ve výši 11.607 Kč, a poplatku za administrativní činnost ve výši 13.135 Kč v 100 pravidelných týdenních (po sedmi dnech) splátkách po 808 Kč, když první splátka byla splatná nejpozději do sedmi kalendářních dnů od připsání půjčky na účet dlužnice. Dle historie splátek pak vyplynulo, že od úhrady 30. týdenní splátky v roce 2013 se dlužnice s úhradou předmětného dluhu ze smlouvy o půjčce dostala do prodlení a byla v něm celý rok 2014, 2015 a 2016, když sjednané splátky nehradila řádně a včas.

Z přihlášky č. P15 včetně jejích příloh (úvěrová smlouva č. 4210074778 ze dne 11.10.2012 včetně úvěrových podmínek a historie provedených splátek, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 05.10.2016) soud zjistil, že věřitel AB 4 B.V., přihlásil do insolvenčního řízení vedeného vůči dlužnici dílčí pohledávku č. 1 v celkové výši 89.746,49 Kč z titulu uzavřené smlouvy o úvěru mezi dlužnicí a právním předchůdcem věřitele č. 4210074778 ze dne 11.10.2012 kdy dlužnici byl na základě uvedené smlouvy poskytnut úvěr ve výši 150.000 Kč a dlužnice se zavázala splatit věřiteli úvěr spolu se sjednanými poplatky a úrokem ve výši 13,89 % p.a. v 84 pravidelných měsíčních splátkách po 2.924 Kč měsíčně splatných vždy k 15. dni v měsíci, přičemž první splátka byla splatná právě po měsíci od data poskytnutí úvěru. Z historie splátek vyplynulo, že předmětný úvěr dlužnice řádně a včas hradila až do dne 12.07.2016, tj. do 44. splátky. Dále věřitel přihlásil do insolvenčního řízení vedeného vůči dlužnici dílčí pohledávku č. 2 v celkové výši 8.985 Kč a dílčí pohledávku č. 3 ve výši 1.143 Kč z titulu vyúčtovaných smluvních pokut v souvislosti s prodlením a následným zesplatněním pohledávky z úvěru ke dni 04.10.2016.

Z přihlášky č. P16 včetně jejích příloh (úvěrová smlouva č. 3603106916 ze dne 11.03.2006 včetně úvěrových podmínek a historie provedených splátek a schválené žádosti o změnu výše úvěrového rámce ze dne 22.02.2008, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 05.10.2016) soud zjistil, že věřitel AB 4 B.V., přihlásil do insolvenčního řízení vedeného vůči dlužnici dílčí pohledávku č. 1 v celkové výši 42.605,09 Kč z titulu uzavřené smlouvy o revolvingovém úvěru mezi dlužnicí a právním předchůdcem věřitele č. 5609025534 ze dne 11.03.2006 kdy dlužnici byl na základě uvedené smlouvy poskytnut úvěrový rámec ve výši 40.000 Kč jež dlužnice mohla vyčerpat prostřednictvím úvěrové karty a dlužnice se zavázala vrátit věřiteli vyčerpané peněžní prostředky a uhradit sjednané úroky v pravidelných měsíčně splatných splátkách za podmínek ujednaných ve smlouvě. Z historie čerpání a splátek vyplynulo, že předmětný úvěr dlužnice vyčerpala a řádně a včas hradila až do dne 18.07.2016. Dále věřitel přihlásil do insolvenčního řízení vedeného vůči dlužnici dílčí pohledávku č. 2 v celkové výši 247,46 Kč z titulu vyúčtované smluvní pokuty a poplatku za výpis z účtu dle smluvních ujednání v souvislosti s prodlením a následným zesplatněním pohledávky z úvěru ke dni 04.10.2016.

Z přihlášky č. P17 včetně jejích příloh (smlouva o poskytnutí úvěru a rámcová smlouva o platebních službách č. 208491143669316 včetně obchodních podmínek, sazebníku poplatků a historie provedených splátek) soud zjistil, že věřitel BNP Paribas Personal Finance přihlásil do insolvenčního řízení vedeného vůči dlužnici pohledávku v celkové výši 42.955,52 Kč z titulu uzavřené smlouvy o revolvingovém úvěru mezi dlužnicí a právním předchůdcem věřitele č. 208491143669316 ze dne 24.03.2010 kdy dlužnici byl na základě uvedené smlouvy poskytnut úvěrový rámec ve výši 100.000 Kč jež dlužnice mohla vyčerpat prostřednictvím úvěrové karty a dlužnice se zavázala vrátit věřiteli vyčerpané peněžní prostředky a uhradit sjednané úroky v pravidelných měsíčně splatných splátkách za podmínek ujednaných ve smlouvě-5 % z dlužné vyčerpané částky, nejméně však 500 Kč splatných k poslednímu dni v kalendářním měsíci. Z historie čerpání a splátek vyplynulo, že předmětný úvěr dlužnice vyčerpala v částce 40.000 Kč a řádně a včas hradila s výjimkami, kdy byla se splátkami v prodlení ne však delším než 3 měsíce až do dne 30.06.2016.

Z výpovědi Tomáše Rotkögla jako účastníka řízení vyplynulo, že pokud se jedná o okolnosti převodu předmětných nemovitostí, které mu matka v roce 2014 darovala, pak v uvedené době spolu nebydleli, vídali se přibližně 1x za tři měsíce. V uvedenou dobu za ním matka přišla s tím, že na něj chce předmětný rodinný dům a zahradu přepsat. O její finanční situaci se nezajímal. O tom jaké závazky v uvedené době měla, kolik jich měla, u jakých společností spolu nemluvili. Nevěděl tedy, že by měla nějaké závazky a ani se nesnažil v tomto směru nic zjišťovat. Co se týče pohnutek matky, které ji vedly k převodu předmětných nemovitostí, pak vycházel z toho že mu matka chce předmětný dům a zahradu darovat a nic bližšího k tomu nezjišťoval. K otázce, zda matka v předmětné nemovitosti bydlela uvedl, že nikoliv.

Z výpovědi Jarmily anonymizovano jako účastnice řízení vyplynulo, že předmětné nemovitosti v roce 2012 dostala od své matky a následně se s ohledem na svůj věk rozhodla, že si vypořádá své majetkové poměry a že nemovitosti převede na syna. Rozhodně neměla v úmyslu se zbavovat majetku za účelem toho, že by nechtěla hradit závazky vůči svým věřitelům. V uvedené době si byla vědoma svých závazků, nicméně konkretizovat své závazky neuměla. K dotazu zda v uvedené době měla závazky po splatnosti, nebyla schopna s určitostí odpovědět. Pokud jí bylo předestřeno, že měla v uvedené době více závazků např. u spol. Česká spořitelna, a.s., uvedla, že má za to, že jej řádně splácela a že nebyla v prodlení. Další závazky nebyla schopna konkrétně uvést. Vzpomněla si na závazek u spol. PROVIDENT, kde potvrdila, že tento závazek řádně nehradila. Žádnou dohodu o tom, že by mohla hradit tento závazek nepravidelně neuzavřela, nicméně paní, které splácela jednotlivé splátky jí říkala, že může hradit nepravidelně, nicméně ať nemá dlouhé prodlevy. K dotazu zda se její syn zajímal o to, proč na něj uvedené nemovitosti převádí, uvedla, že nikoliv. Rovněž se ani nezajímal o to, jaká je její finanční situace, případně jaké má další závazky. Rovněž uvedla, že v uvedené době (roku 2014 a předcházející) si brala půjčky z důvodu nedobré situace jejího druhého syna, tak aby mu pomohla. Nemovitosti darovala proto svému prvnímu (staršímu) synovi neboť druhý syn měl problémy. V předmětném rodinném domě nebydlela ani nebydlí, bydlí v něm její matka. Věcné břemeno k užívání k předmětným nemovitostem si zřídila z toho důvodu, že původně toto měla zřízeno její matka a totéž chtěla následně i ona.

Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu.

Dlužnice darovací smlouvou ze dne 26.08.2014 uzavřenou mezi ní a žalovaným převedla na žalovaného vlastnické právo k pozemku parc. č. 3540/1, k pozemku parc. č. 3541/1, k pozemku parc. č. st. 3541/2 jehož součástí je stavba Petřvald, č.p. 50, rodinný dům, a k pozemku parc .č. 3541/3 jehož součástí je stavba bez čp/če, zem. Stavba, to vše zapsáno na LV č. 658 pro k.ú. Petřvald u Karviné, s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 11.09.2014. Zároveň pak bylo k předmětným nemovitostem bezúplatnou smlouvou ve prospěch dlužnice zřízeno věcné břemeno užívání a bydlení v rodinném domě č.p.50 a břemeno užívání a požívání pozemků.

K datu podpisu darovací smlouvy jakož i k datu účinků převodu vlastnického práva, tj. k 11.09.2014, měla dlužnice závazky vůči nejméně 7 věřitelům ze smluv o úvěru, resp. o půjčce, kteří se i následně se svými pohledávkami za dlužnicí včas přihlásili do insolvenčního řízení vedeného vůči dlužnici u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 37 INS 22452/2016, které bylo zahájeno dne 30.09.2016 a kdy byl usnesením Krajského soudu v Ostravě č.j. KSOS 37 INS 22452/2016-A6 ze dne 24.10.2016 zjištěn úpadek dlužnice. Jednalo se o věřitele-společnost Raiffeisen stavební spořitelna a.s. a její pohledávku ze smlouvy o poskytnutí překlenovacího úvěru ze smlouvy o stavebním spoření, kdy byla dlužnici poskytnuta částka ve výši 50.000 Kč, společnost ANO spořitelní družstvo a jeho pohledávku ze smlouvy o úvěru, kdy byla žalobkyni poskytnuta částka 25.000 Kč, společnost Česká spořitelna a.a. a její pohledávku ze smlouvy o úvěru, kdy byla dlužnici poskytnuta částka 200.000 Kč, společnost Provident financial s.r.o. a její pohledávku ze smlouvy o úvěru, kdy byla dlužnici poskytnuta částka 56.000 Kč, společnost AB 4 B.V., kdy byla jejím právním předchůdcem poskytnuta částka 150.000 Kč, opět společnost AB 4 B.V., kdy byl jejím právním předchůdcem dlužnici poskytnut úvěrový rámec k čerpání prostředků prostřednictvím úvěrové karty až do výše 40.000 Kč a společnost BNP Paribas Personal Finance, kdy byl jejím právním předchůdcem dlužnici poskytnut úvěrový rámec k čerpání prostředků prostřednictvím úvěrové karty až do výše 100.000 Kč. Dále bylo prokázáno, že ke dni 11.09.2014 (datum účinků převodu vlastnického práva) byla dlužnice v prodlení s hrazením svého závazku vůči společnosti Provident financial s.r.o., a to se sjednanými jednotlivými splátkami poskytnutého úvěru v době delší než 30 dnů po splatnosti (již od 30. týdenní splátky v roce 2013) a neplnila je déle než 1 rok. Co se týče hrazení závazku vůči společnosti Česká spořitelna v uvedené době, tj. zda byly splátky hrazeny řádně a včas či nikoliv, případně jak dlouho po splatnosti byly jednotlivé splátky dlužnice, pak v tomto směru nebylo prokázáno ničeho. Dlužnice u svého výslechu sice uváděla, že má za to, že tento závazek hradila řádně a včas, nicméně její výpověď má soud v tomto směru za důkaz nedostatečný, když z její výpovědi zároveň vyplynulo, že o svých závazcích v uvedené době nemá přehled a nemůže s určitostí říci, zda a jaké závazky měla a zda byly po splatnosti. Co se týče zbylých závazků dlužnice u společnosti Raiffeisen stavební spořitelna a.s., u společnosti AB 4 B.V. a jejího právního předchůdce a u společnosti BNP Paribas Personal Finance a jejího právního předchůdce pak lze mít z potvrzení, že žalobkyně ke dni 31.08.2015 splnila podmínky pro změnu z překlenovacího úvěru na řádný úvěr ze stavebního spoření (tvrzení společnosti Raiffeisen stavební spořitelna a.s. v přihlášce pohledávky) a z platební historie zbylých úvěrů a půjčky za prokázané, že v těchto případech dlužnice v předmětné době (data účinků převodu vlastnického práva ke sporným nemovitostem) nebyla v prodlení s dlužnými splátkami v době delší než 30 dnů a že je neplnila po dobu delší než 3 měsíce.

Zároveň pak má soud za prokázané, že dlužnice v předmětné době a jí předcházející čerpala finanční prostředky z úvěrů ve prospěch svého druhého syna, kterému se tak snažila pomoci. Žalovaný se s ní stýkal jednou za tři měsíce, o její finanční situaci se nezajímal, nevěděl, že dlužnice má finanční závazky a ani nepátral po tom proč mu chce předmětné nemovitosti v k. ú. Petřvald u Karviné darovat. V rodinném domě, který byl předmětem daru, pak sama dlužnice nebydlela ani nebydlí.

Podle ust. § 3 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, dlužník je v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen "platební neschopnost").

Podle ust. § 3 odst. 2 písm. b) zák. č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona má se za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle ust. § 239 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, i když nejde o osobu s dispozičními oprávněními, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat.

Podle ust. § 239 odst. 3 . č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne.

Podle ust. § 240 odst. 1, 2 a 3 zák. č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník. Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby.

Podle ust. § 242 odst. 1, 2 a 3 zák. č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, odporovat lze rovněž právnímu úkonu, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám. Má se za to, že u úmyslně zkracujícího právního úkonu učiněného ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, byl dlužníkův úmysl této osobě znám. Úmyslně zkracujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení.

Soud se na prvním místě zabýval včasností incidenční žaloby, kdy dospěl k závěru, že incidenční žaloba je včasná, neboť byla ve smyslu ust. § 239 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, podána ve lhůtě 1 roku od ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku (usnesení, kterým byl zjištěn úpadek dlužnice bylo vydáno dne 24.10.2016 a žaloba byla podána dne 27.04.2017).

Předmětem sporu bylo, zda předmětný úkon (darovací smlouva), na základě něhož bylo převedeno vlastnické právo k nemovitostem uvedeným ve výroku rozsudku z dlužnice na žalovaného, byl ve smyslu insolvenčního zákona vůči insolvenčním věřitelům neúčinným právním úkonem. Po provedeném dokazování a aplikaci citovaných ustanovení zákona má soud za to, že uvedený úkon naplňuje skutkovou podstatu neúčinného právního úkonu a to jak dle ust. § 240 insolvenčního zákona tak dle ust. § 242 insolvenčního zákona.

Co se týče naplnění znaků uvedených v ust. § 240 insolvenčního zákona je v prvé řadě třeba uvést, že úkonem bez přiměřeného protiplnění může být jen takový úkon, který zkracuje možnost uspokojení dlužníkových věřitelů, tedy úkon, bez něhož by věřitelé (nebo jen určití z nich) objektivně mohli dosáhnout vyššího či úplného uspokojení svých pohledávek za dlužnicí a dále je třeba zjistit zda dlužnice získala úkonem protiplnění a pokud ano, zda je jeho hodnota přiměřená (§ 240 odst. 1 insolvenčního zákona). Rovněž pak musí být naplněna podmínka, že v době kdy k úkonu došlo, se dlužnice nacházela ve stavu úpadku či že dotčený úkon ke stavu jejího úpadku vedl (§ 240 odst. 2, věta první insolvenčního zákona). Důkazní břemeno o splnění uvedených předpokladů neúčinnosti úkonu tíží žalobce (§ 7 insolvenčního zákona, § 120 o.s.ř.). S ohledem na to, že úkon bez přiměřeného protiplnění dlužnice učinila vůči osobě blízké (synovi) ve smyslu ust. § 20 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, však zde nastala vyvratitelná právní domněnka, že dlužnice úkon v době kdy úkon učinila, v úpadku byla (§ 240 odst. 2, věta druhá, insolvenčního zákona). Bylo věcí žalovaného, aby tuto právní domněnku vyvrátil a bez nejmenších pochybností prokázal, že v době odporovaného úkonu dlužnice v úpadku nebyla. V této souvislosti bylo prokázáno, že žalovaný se na základě darovací smlouvy stal výlučným vlastníkem nemovitostí, z výtěžku jejichž zpeněžení mohly být uspokojeny pohledávky věřitelů dlužnice. Pokud je dlužnice převedla na žalovaného, aniž by za ně obdržela likvidní protihodnotu, zkrátila tím možnost uspokojení pohledávek svých věřitelů. Na tom nemění ničeho ani ta skutečnost, že ve prospěch dlužnice bylo k darovaným nemovitostem zřízeno věcné břemeno užívání. (k tomu srov. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24.11.2010, sp. zn. 12 Cmo 9/2010). Předpoklad neúčinnosti dle § 240 odst. 1 insolvenčního zákona je tedy v této věci naplněn a nemůže uspět obrana žalovaného, že darování je úkon ze své podstaty bezplatný.

Zároveň je nutno dospět k závěru, že předmětný úkon byl učiněn i v době, kdy byla dlužnice v úpadku, neboť žalovanému se i přes poskytnuté poučení dle ust. § 118a odst. 1,3 o.s.ř., které se mu dostalo ze strany soudu u jednání dne 21.09.2017 nepodařilo vyvrátit právní domněnku stanovenou v odst. 2 § 240 insolvenčního zákona. Bylo prokázáno, že v době účinků převodu vlastnického práva, tj. k 11.04.2014 byla dlužnice v prodlení s hrazením svého závazku ze smlouvy o půjčce vůči společnosti Provident financial s.r.o., a to se sjednanými jednotlivými splátkami poskytnutého úvěru v době delší než 30 dnů a neplnila je více než 1 rok, přičemž dále co se týče závazku z úvěrové smlouvy věřitele České spořitelny a.s. pak zda byly splátky dlužnicí v uvedené době hrazeny řádně a včas či nikoliv, případně jak dlouho po splatnosti byly jednotlivé splátky, nebylo prokázáno ničeho. Je tedy nutno stále vycházet z právní domněnky, že dlužnice byla v uvedené době v úpadku, když měla nejméně 2 věřitele, u nichž nebylo vyvráceno, že by u nich neměla peněžité závazky po splatnosti delší 30 dnů a neplnila je po dobu delší než tří měsíců.

Naposledy pak byla splněna i podmínka v ust. § 240 odst. 3 insolvenčního zákona, když předmětný úkon (darovací smlouva) byla učiněna v době posledních tří let před zahájením insolvenčního řízení, když právní účinky předmětné smlouvy jsou datovány dnem 11.09.2014 a insolvenční řízení dlužnice bylo zahájeno dnem 30.09.2016.

Pokud se jedná o naplnění znaků uvedených v ust. § 242 insolvenčního zákona pak k naplnění skutkové podstaty daného ustanovení se vyžaduje dlužníkův úmysl zkrátit věřitele a zároveň je nutná vědomost (vzhledem k okolnostem případu) druhé strany o tomto úmyslu. S ohledem na to, že se jednalo o darování mezi osobami blízkými (jak shora uvedeno žalovaný-nabyvatel nemovitostí je synem dlužnice), bylo opět na žalovaném, aby prokázal, že úmysl dlužnice zkrátit uspokojení věřitelů nemohl ani se zřetelem ke všem okolnostem znát (vyvratitelná právní domněnka stanovená v ust. § 242 odst. 2 insolvenčního zákona).

Úmysl dlužníka vyjadřuje jeho vnitřní psychický stav k jeho právnímu úkonu a nemůže být proto sám o sobě předmětem dokazování. Dokazovat lze pouze okolnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní psychický vztah dlužníka k jeho právnímu úkonu projevuje navenek, tj. takové okolnosti z nichž lze dovodit, zda dlužník při svém právním úkonu sledoval zkrácení věřitele v přímém nebo nepřímém úmyslu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.05.2014, sp. zn. 21 Cdo 2594/2013). V tomto směru bylo ve věci prokázáno, že dlužnice v předmětné době měla nejméně 7 věřitelů ze smluv o úvěru či ze smlouvy o půjčce. Hodnota jejích závazků v součtu představovala částku přesahující nejméně 100.000 Kč přičemž u jednoho věřitele měla své závazky po splatnosti v době přesahující jeden rok. Dále vyšlo najevo, že uvedené závazky přijala taktéž z toho důvodu, aby mohla vypomoci svému druhému synovi, který měl potíže. Za dané situace pak darovala předmětné nemovitosti žalovanému (druhému-staršímu synovi). Soud proto s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že úmysl dlužnice zkrátit uspokojení věřitelů v případě uzavřené darovací smlouvy byl dán, přičemž jej shledal ve formě nepřímé, když dlužnice musela vědět že svým jednáním může způsobit zkrácení uspokojení svých věřitelů a pro případ že se tak stane s tím byla srozuměna.

Byť žalovaný ve své výpovědi, kterou potvrzovala i samotná dlužnice, uvedl, že o úmyslu matky (proč mu nemovitosti daruje) nic nevěděl ani jej nezjišťoval, když o její finanční situaci s ní nemluvil, ani s ní nežil a stýkal se s ní 1x za tři měsíce, má soud za to, že s ohledem na situaci, kdy dlužnice v inkriminované době neměla pouze jednoho či dva věřitele, ale věřitelů sedm a kdy přijímala finanční závazky z důvodu zjevné (finanční) pomoci druhému synovi, který měl problémy, a jednalo se o významný, nikoliv nepatrný dar, musel mu být úmysl dlužnice vzhledem k těmto okolnostem znám.

Předmětný úkon (darovací smlouva) pak splňuje rovněž i podmínku stanovenou v ust. § 242 odst. 3 insolvenčního zákona, neboť byl učiněn ve lhůtě zde uvedené, tj. v pěti letech před zahájením insolvenčního řízení (právní účinky předmětné smlouvy jsou datovány dnem 11.09.2014 a insolvenční řízení dlužnice bylo zahájeno dnem 30.09.2016).

Proto soud rozhodl tak jak je uvedeno v odst. I. výroku rozsudku za současné povinnosti žalovaného vydat předmět neúčinného právního úkonu do majetkové podstaty dlužnice (ust. § 237 odst. 1 ve spojení s ust. § 239 odst. 4 insolvenčního zákona).

O povinnosti žalovaného nahradit žalobci náklady soudního řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, neboť žalobce byl ve věci zcela úspěšný. Ve smyslu ustanovení § 137 odst. 1, 2, 3 a § 151 odst. 1, 2 občanského soudního řádu byla přiznána náhrada za náklady právního zastoupení, a to za odměnu za právní zastoupení podle vyhl. č. 177/l996 Sb. za 5 úkonů právní pomoci, a to převzetí věci, sepis předžalobní výzvy k plnění ze dne 31.03.2017, sepis žaloby a 2 x účast u jednání ve dnech 21.09.2017 a 16.11.2017, z tarifní hodnoty sporu 50.000 Kč, tedy 5 x 3.100 Kč a 5 x režijní paušál po 300 Kč-§ 9 odst. 4 písm. c), § 7 bod 5, § 11 odst. 1 písm. a),d),g) a § 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., v platném znění a dále DPH podle zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty, ve výši 21% z přiznané odměny za právní zastoupení v částce 3.570 Kč, když zástupce žalobce před soudem osvědčil, že je jejím plátcem. Celkové náklady řízení tak představují částku ve výši 20.570 Kč a žalovaný je povinen zaplatit je dle § 149 odst. 1 občanského soudního řádu na účet advokáta.

O povinnosti žalovaného uhradit České republice, Krajskému soudu v Ostravě soudní poplatek ve výši 2.000 Kč rozhodl soud podle § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, podle kterého je-li navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení nebo není-li též od poplatku osvobozen.

Žalobce je ze zákona osvobozen od soudních poplatků dle ust. § 11 odst. 2 písm. n) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Vzhledem k tomu, že byl v řízení zcela úspěšný, je povinen soudní poplatek připadající na uvedený návrh zaplatit soudu dle výsledku řízení žalovaný, neboť tento zároveň nebyl od soudních poplatků osvobozen a nemá proti žalobci nárok na náhradu nákladů řízení. Soudní poplatek připadající na uvedený předmět sporu činí v daném případě 2.000 Kč (položka číslo 13 bod 1 písm. d) Sazebníku poplatků), a žalovaný je povinen jej zaplatit na účet Krajského soudu v Ostravě.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15-ti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Olomouci, prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě.

V Ostravě dne 16. listopadu 2017

Za správnost vyhotovení: JUDr. Martin Putík, Ph.D., v.r. Ivana Ledvoňová samosoudce