45 ICm 1547/2013
č.j.: 45 ICm 1547/2013-49 (KSUL 45 INS 1015/2013)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl soudkyní JUDr. Jaroslavou Mištovou ve věci žalobce Mgr. Miroslavy Laňkové, IČ 662 38 081, se sídlem 5. května 154/1, 412 01 Litoměřice, insolvenčního správce dlužnice Veroniky anonymizovano , anonymizovano , bytem Brozanská 291, 411 56 Bohušovice nad Ohří, proti žalovanému Profidebt, s.r.o., IČ 272 21 971, se sídlem Klimentská 1216/46, 110 00 Praha 1, o žalobě na popření vykonatelné pohledávky,

takto:

I. Určuje se, že dílčí pohledávka č. 1 uplatněná žalovaným v insolvenčního řízení vedeném Krajským soudem v Ústí nad Labem pod spis. zn. KSUL 45 INS 1015/2013 přihláškou P1 není v částce 57.985,92 Kč pohledávkou po právu.

II. Určuje se, že dílčí pohledávka č. 2 uplatněná žalovaným v insolvenčního řízení vedeném Krajským soudem v Ústí nad Labem pod spis. zn. KSUL 45 INS 1015/2013 přihláškou P1 není v částce 78.637,49 Kč pohledávkou po právu.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit České republice částku 5.000,00 Kč na soudním poplatku dle pol. 13 bodu 1 a) s použitím § 2 odst. 3 Sazebníku soudních poplatků na účet č. 3703-3024411/0710, VS 4550154713 do 3 dnů od právní moci rozsudku. (KSUL 45 INS 1015/2013)

Žalobou doručenou soudu dne 01.05.2013 se žalobce domáhal, aby soud určil, že dílčí pohledávky žalovaného č. 1 v částce 57.985,92 Kč a č. 2 v částce 78.637,49 Kč, přihlášené žalovaným prostřednictvím přihlášky P1 za dlužníkem do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 45 INS 1015/2013 (dále jen insolvenční řízení ), nejsou pohledávkami po právu. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaný do insolvenčního řízení dlužníka přihlásil pohledávku v celkové výši 292.478,02 Kč jako pohledávku nezajištěnou a vykonatelnou. Konkrétně byla žalovaným přihlášena dílčí pohledávka č. 1 ve výši 124.048,14 Kč, jako důvod vzniku pohledávky byla žalovaným označena dohoda o uznání dluhu č. 1598010086 ze dne 27.10.2008, kterou byl uznán dluh dlužníka ze smlouvy o úvěru uzavřené se společností GE Money Bank, a.s. ze dne 19.03.2007, č. úvěru 0182588027 (dále jen uznání dluhu č. 1 ) a smlouva o úvěru ze dne 19.03.2007 uzavřená mezi dlužníkem a právním předchůdcem žalovaného dne 19.03.2007 (dále jen smlouva o úvěru č. 1 ). Důvodem vzniku žalovaným uplatněné dílčí pohledávky č. 2 je dle žalovaného dohoda o uznání dluhu č. 1597910084 ze dne 27.10.2008, kterou byl uznán dluh dlužníka ze smlouvy o úvěru uzavřené s právním předchůdcem žalovaného ze dne 19.01.2007, č. úvěru 0181922812 (dále jen uznání dluhu č. 2 ) a tato smlouva o úvěru uzavřená s právním předchůdcem žalobce dne 19.01.2007 (dále jen smlouva o úvěru č. 2 ). Žalovaný dále svou přihlášku podložil rozhodčími nálezy čj. P 200/09-9 ze dne 17.04.2009 a čj. P 201/09-09 ze dne 17.04.2009 (dále jen rozhodčí nálezy ). Žalobce ve funkci insolvenčního správce dlužníka při zvláštním přezkumném jednání v rámci insolvenčního řízení dlužníka konaném dne 02.04.2013 přezkoumal žalovaným přihlášené pohledávky jako vykonatelné, přičemž žalobce popřel jak vykonatelnost pohledávek, tak dílčí pohledávku č. 1 z titulu úroků z prodlení co do pravosti v částce 57.485,92 Kč (rozdílu mezi zákonným a sjednaným úrokem z prodlení) z důvodu, že ujednání o úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně je v rozporu se zákonem a v částce 500,-Kč, neboť žalovanému dle žalobce nevznikl proti dlužníkovi nárok na zaplacení nákladů rozhodčího řízení. Žalobce rovněž při stejném přezkumném jednání popřel co do pravosti dílčí pohledávku č. 2 v částce 78.137,49 Kč (rozdílu mezi zákonným a sjednaným úrokem z prodlení) z důvodu, že ujednání o úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně je v rozporu se zákonem a v částce 500,-Kč, neboť žalovanému dle žalobce nevznikl proti dlužníkovi nárok na zaplacení nákladů rozhodčího řízení.

Žalobce se v žalobě vyjádřil k vykonatelnosti sporné pohledávky, nejprve napadl samotný způsob sjednání rozhodčí doložky, když ujednání o ní je uvedeno drobným písmem v dohodě o uznání dluhu, resp. ve všeobecných smluvních ujednáních obsažených na zadní straně dohody a dlužník neměl možnost vyloučit žádné z těchto ujednání, včetně ujednání o úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně. Uvedl, že doložka neobsahuje transparentní a jednoznačná pravidla pro určení osoby rozhodce, rozhodce nebyl určen ad hoc a že samotné rozhodčí řízení nezaručuje účastníkům procesní práva srovnatelná se soudním řízením. Z tohoto důvodu považuje žalobce rozhodčí doložku neplatnou a na jejím základě vydané rozhodčí nálezy za nicotné akty. Nicotnost rozhodčích nálezů pak představuje cestu k možnosti žalobce jako insolvenčního správce posoudit oprávněnost jednotlivých nároků žalovaného tak, jak jím byly uplatněny v insolvenčním řízení dlužníka. Žalobce se dále obsáhle vyjádřil k výši úroku z prodlení v případě spotřebitelských smluv a možnosti (resp. nemožnosti) si úrok z prodlení v tomto případě sjednat v jiné než zákonné výši. Náklady rozhodčích řízení vedených na základě této doložky rovněž nejsou pohledávkami po právu. (KSUL 45 INS 1015/2013)

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě doručenému soudu dne 20.05.2013 navrhl zamítnutí žaloby. Své stanovisko odůvodnil odkazem na znění § 199 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ), dle kterého lze jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které vydání tohoto rozhodnutí předcházelo; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. Žalovaný uvedl, že doložil vykonatelnost jím uplatněné pohledávky rozhodčími nálezy, které byly vydány na základě rozhodčí doložky, která byla dle žalovaného sjednána platně, jak v souladu s právním řádem České republiky, tak v souladu s příslušnými předpisy Evropského společenství týkajícími se ochrany spotřebitele a rovněž nebyla sjednána v rozporu s příslušnou judikaturou Evropského soudního dvora. Žalovaný uvedl, že samotná skutečnost, že rozhodčí doložka byla sjednána ve formulářové smlouvě, nečiní tuto doložku neplatnou, neboť dlužník měl možnost a hlavně povinnost se s jejím zněním při podpisu smlouvy seznámit. Uzavřel, že ohledně jím uplatněných pohledávek byly vydány rozhodčí nálezy, které zakládají překážku věci pravomocně rozhodnuté, nelze tedy v rámci incidenčního sporu přezkoumávat pohledávku, která již byla těmito rozhodčími nálezy žalovanému proti dlužníku přiznána. K tvrzením žalobce ohledně přiměřenosti sjednaného úroku z prodlení pak žalovaný uvedl, že jeho sjednání je projevem autonomie vůle obou smluvních stran, jde o smluvní pokutu, jejíž je dle žalovaného přiměřená významu povinností dlužníka, jejíž splnění zajišťuje.

Soud nejprve posuzoval včasnost žaloby.

Dle ust. § 192 odst. 1 IZ může být pravost, výše a pořadí všech přihlášených pohledávek popřena insolvenčním správcem, dlužníkem a přihlášenými věřiteli, popření pohledávky lze vzít zpět.

Dle ust. § 199 odst. 1 IZ insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu.

Zvláštní přezkumné jednání ohledně pohledávky žalovaného v insolvenční věci dlužníka bylo konáno dne 02.04.2013, při něm žalobce popřel shora uvedenou vykonatelnou pohledávku žalovaného co do pravosti. Jelikož byla pohledávka přezkoumána jako vykonatelná, i když byla žalobcem její vykonatelnost napadena, povinnost podat žalobu měl žalobce jako insolvenční správce. Posledním dnem k podání žaloby bylo datum 02.05.2013. Žaloba byla doručena soudu dne 01.05.2013, tedy včas v zákonné 30ti denní lhůtě od konání zvláštního přezkumného jednání.

Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání na základě účastníky předložených listinných důkazů, neboť žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasil a žalobce se k výzvě soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřil (§ 115a a 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o.s.ř. ) ve spojení s ust. § 7 odst. 1 a 161 odst. 1 IZ). (KSUL 45 INS 1015/2013)

Jelikož byla žalobou napadena vykonatelná pohledávka uplatněná žalovaným, která byla žalovanému přiznána rozhodčím nálezem (resp. nálezy), byl žalobce limitován ust. § 199 odst. 2 IZ: jako důvod popření mohl uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu; důvodem popření a následné žaloby však nemohlo být jiné právní posouzení věci. Žalobce však napadl rovněž samotnou existenci pravomocného rozhodnutí, resp. pravomoc rozhodce dané rozhodčí nálezy vydat, neboť dle jeho názoru je neplatná samotná rozhodčí doložka, na jejímž základě byla tato pravomocná rozhodnutí (rozhodčí nálezy) vydána.

Soud při právním posuzování věci vycházel z nálezu Ústavního soudu ze dne 27.09.2012, sp. zn. III. ÚS 1624/12. Ústavní soud v tomto nálezu judikoval, že zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení. Nevypořádá-li se soud s námitkami účastníka o nedostatku pravomoci rozhodce, postupuje v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Přitom platí, že není-li spor rozhodován rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek takového rozhodování .

Soud je toho názoru, že insolvenčnímu soudu stejně jako soudu exekučnímu při rozhodování o nařízení exekuce (s ohledem na vznik exekučního titulu v důsledku zjištění přihlášené pohledávky při přezkumném jednání v rámci insolvenčního řízení) přísluší při incidenčním sporu o pravosti přihlášené pohledávky přiznané rozhodčím nálezem zkoumat k námitce účastníka platnost rozhodčí doložky a otázku pravomoci rozhodce spor rozhodnout. Samotná věcná správnost rozhodčího nálezu vydaného orgánem k jeho vydání příslušným pak předmětem přezkumu být nemůže, jeho obsahem je soud vázán a je povinen z něj vycházet.

Nelze tedy přisvědčit argumentaci žalovaného, že posuzovat platnost rozhodčí doložky je oprávněn pouze rozhodce při zkoumání, zda je založena jeho pravomoc vydat rozhodčí nález a v případě soudního přezkumu rozhodčího nálezu dle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezu (dále jen ZZŘ ), nikoli však v rámci rozhodování soudu v incidenčním sporu.

Soud proto nejprve zkoumal, zda byly rozhodčí nálezy, kterými byla žalovanému přiznána jím uplatňovaná pohledávka, vydány orgánem příslušným, tedy zda mezi žalovaným a dlužníkem byla platně sjednána rozhodčí doložka, resp. rozhodčí doložky.

Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalovaný je právním nástupcem věřitele dlužníka z původních smluv o úvěru a že dne 27.10.2008 byly mezi žalovaným jako věřitelem a dlužníkem uzavřeny dohody o uznání dluhu čj. 1598010086 a čj. 1597910084. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že dohody o uznání dluhu zajišťují závazek dlužníka ze smluv o úvěru, které dlužník uzavřel v pozici spotřebitele. Dále je mezi účastníky nesporným, že dohody o uznání dluhu ze dne 27.10.2008 byly mezi věřitelem a dlužníkem uzavřeny platně, výši takto uznaného dluhu pak žalobce rovněž nesporoval.

Z textu dohody o uznání dluhu č. 1598010086 se splátkovým kalendářem ze dne 27.10.2008 bylo zjištěno, že na první straně této dohody je uvedeno ujednání stran, že (KSUL 45 INS 1015/2013) nedílnou součásti dohody jsou smluvní ujednání uvedená na zadní straně listu. Podpis dlužníka je připojen jak na přední straně dohody o uznání dluhu, tak i na zadní straně, na níž jsou obsažena smluvní ujednání, na něž je na přední straně dohody upozorňováno. Rovněž je třeba uvést, že u kolonek údajů uvedených na přední straně smlouvy (např. splatnost splátek, smluvní pokuta apod.) je vždy uveden odkaz na shodně číselně označenou část smluvních ujednání na zadní straně dohody. Článek 10 smluvních ujednání je pak označen jako Rozhodčí doložka, v níž je obsaženo ujednání stran, že spory účastníků z dohody budou řešeny v rozhodčím řízení, které bude jednoinstanční, písemné, konané v sídle rozhodců a vedené samostatně rozhodcem, kterému bude kteroukoli ze stran dohody doručena žaloba (bod 10.1 článku 10). Tento článek rovněž obsahuje uvedení dvou konkrétních rozhodců, kteří jsou oprávněni spor rozhodovat, jmenovitě jde o JUDr. Evu Vaňkovou a Mgr. Marka Landsmanna a ujednání, že v případě, že žádná z těchto osob nebude ochotna nebo schopna funkci rozhodce přijmout, bude rozhodce určen věřitelem ze seznamu advokátů vedeného Českou advokátní komorou (bod 10.1 článku 10). Dále článek obsahuje ujednání stran ohledně nákladů rozhodčího řízení (bod 10.3 článku 10) a rovněž ujednání, které opravňuje rozhodce stanovit opatrovníka té ze stran, které se během rozhodčího řízení nepodaří doručit písemnost (bod 10.4 článku 10) a ujednání o podpůrné platnosti Řádu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky v platném znění (bod 10.6 článku 10), tedy procesními pravidly stálého rozhodčího soudu zřízeného na základě zákona č. 301/1992 Sb., o Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. Text dohody o uznání dluhu č. 1598010084 se splátkovým kalendářem ze dne 27.10.2008 je totožný se zněním shora uvedené dohody, liší se pouze ve výši uznaných částek.

Soud při posuzování platnosti rozhodčí doložky vycházel z kritérií stanovených zákonem č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném do 30.06.2009 (dále jen ZRŘ), neboť rozhodčí smlouva byla uzavřena dne 27.10.2008. Zároveň vzal v potaz skutečnost, že rozhodčí smlouva byla uzavřena v souvislosti se spotřebitelskou smlouvou o úvěru, upravenou zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, na tuto smlouvu se pak subsidiárně užijí ustanovení zákona č. 40/1963 Sb., občanský zákoník (dále jen OZ) ve znění účinném do 19.07.2009, resp. jeho části upravující spotřebitelské smlouvy a jejich platnost (§ 51a až § 57 OZ).

Z ust. § 51a OZ vyplývá, že hlava pátá OZ zapracovává příslušné předpisy Evropských společenství a upravuje ochranu spotřebitele ve spotřebitelských smlouvách a některé povinnosti při uzavírání spotřebitelských smluv. Vnitrostátní právní úpravu je soud povinen vykládat eurokonformním způsobem, tzn. souladu se smyslem a obsahem souvisejících předpisů Evropského společenství, neboť vnitrostátní právní úprava spotřebitelských smluv je výsledkem transpozice těchto předpisů (jmenovitě směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 05.04.1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách-dále jen směrnice ) do právního řádu České republiky.

Dle článku 3 odst. 1 směrnice je smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele. Důsledkem nepřiměřených smluvních podmínek musí být jejich (KSUL 45 INS 1015/2013) nezávaznost pro spotřebitele (článek 6 odst. 1 směrnice). V článku 3 odst. 3 je uveden odkaz na přílohu směrnice, která dle své dikce obsahuje informativní a nevyčerpávající seznam podmínek, které mohou být pokládány za nepřiměřené. Nepřiměřenost smluvních podmínek je pak třeba posuzovat s ohledem na povahu zboží nebo služeb, které jsou předmětem smlouvy, dobu uzavření smlouvy a okolnosti její uzavření provázející (článek 4 odst. 1 směrnice). Písm. q) Přílohy směrnice pak mezi nepřiměřené podmínky smlouvy řadí zbavení spotřebitele práva podat žalobu nebo jiný opravný prostředek, zejména požadovat na spotřebiteli, aby předkládal spory výlučně rozhodčímu soudu, na který se nevztahují ustanovení právních předpisů, nebo bránění uplatnění tohoto práva, nepřiměřené omezování důkazů, které má spotřebitel k dispozici nebo ukládání důkazního břemene, které by dle použitelných právních předpisů mělo příslušet druhé smluvní straně, spotřebiteli.

Soud při posuzování, zda projednání sporu ze spotřebitelské smlouvy v rozhodčím řízení automaticky způsobuje nerovnováhu v neprospěch spotřebitele právech a povinnostech stran spotřebitelské smlouvy vycházel z nálezu Ústavního soudu ze dne 08.03.2011 sp. zn. I. ÚS 3227/07, dle kterého neznamená projednání věci v rozhodčím řízení vzdání se právní ochrany, nýbrž představuje její přesunutí na jiný rozhodující orgán, jenž nalézá právo. V odůvodnění nálezu Ústavní soud mimo jiné uvádí, že rozhodčí řízení je druhem civilního procesu. Základní rozdíl oproti civilnímu procesu, odehrávajícímu se v soudním řízení (tj. v civilním řízení soudním), spočívá ve vymezení toho, kdo plní funkci řídicího a rozhodujícího orgánu. Zatímco v civilním soudním procesu je jím soud, v rozhodčím řízení rozhodce či stálý rozhodčí soud (dále jen "rozhodce"). Pravomoc rozhodce projednat a rozhodnout spor se zakládá na shodné vůli sporných stran, projevené v rozhodčí smlouvě. Touto procesní dohodou sporné strany derogují (s ohledem na § 106 odst. 1 o. s. ř. pouze podmíněně) pravomoc soudu a zakládají pravomoc rozhodce. Na základě dobrovolného jednání stran tedy rozhodce nahrazuje (státní) soud, který by měl věc jinak projednat a rozhodnout. Dispoziční oprávnění stran však jdou ještě dále a umožňují procesním stranám určovat kupř. takové otázky, jako jsou osoby rozhodců, procesní pravidla, místo konání rozhodčího řízení, ústní či písemný způsob projednání věci, nebo dokonce hlediska, podle nichž má být posouzena věc sama (§ 25 odst. 3 ZRŘ). Rozhodčí řízení vylučuje, aby v téže věci probíhalo paralelně civilní řízení; přiznání účinků pravomocného soudního rozhodnutí rozhodčímu nálezu (§ 28 odst. 2 ZRŘ) rovněž zakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté pro opětovné projednání téže věci soudem. Právní řád v souladu se zásadou autonomie vůle svobodně projevenou vůli stran směřující k projednání a rozhodnutí sporu rozhodcem respektuje, a proto soudům umožňuje do rozhodčího řízení zasahovat pouze v těch úzce vymezených případech, které stanoví ZRŘ. To však na druhou stranu neznamená, že by účelem rozhodčího řízení mělo být vyloučení či snížení úrovně ochrany, která by se stranám dostala v civilním řízení soudním; jeho účelem, stejně jako v civilním soudním procesu, je nastolení právního míru mezi stranami. Strany pouze z nějakého důvodu (např. vyšší rychlosti či důvěrnosti projednávaných informací) považují za vhodnější, aby věc byla projednána rozhodcem. Projednání věci v rozhodčím řízení z tohoto hlediska neznamená vzdání se právní ochrany, nýbrž představuje spíše její přesunutí na jiný rozhodující orgán, jenž nalézá právo; jinak by ostatně bylo pojmově nemyslitelné považovat rozhodčí řízení ve vztahu k soudnímu řízení za alternativní způsob řešení sporů. ZRŘ v § 18 kogentně stanoví, že strany mají v rozhodčím řízení rovné postavení a musí jim být dána plná příležitost k uplatnění jejich práv. Jakékoliv ujednání stran příčící se tomuto pravidlu by bylo neplatné. Rovnost stran a poskytnutí plné příležitosti k uplatnění (KSUL 45 INS 1015/2013) jejich práv platí i v případech, kdy postup rozhodce bude vyplývat z řádu stálého rozhodčího soudu, nebo kdy jej budou určovat sami rozhodci; ostatně zřetelně to vyjadřuje druhá věta § 19 odst. 2 ZRŘ.

Soud dospěl k závěru, že samotné ujednání stran o řešení sporu ze spotřebitelské smlouvy rozhodci nemůže být ve světle shora uvedeného ujednáním bez dalšího neplatným. Přenesení pravomoci řešit spor účastníků smlouvy ze soudu na rozhodce, byť se jedná o smlouvu spotřebitelskou, je právem smluvních stran vždy (za splnění podmínek uvedených v § 2 ZRŘ), jde o zákonem upravený alternativní způsob řešení sporů, na který jsou právním řádem kladeny požadavky obdobné požadavkům kladeným na řízení před soudem a jeho právní úpravu. Zvýšená ochrana spotřebitele se pak promítá do povinnosti soudu i bez návrhu obligatorně zkoumat přiměřenost sjednané rozhodčí smlouvy, je-li mu v rámci jeho rozhodování předložen rozhodčí nález. Pokud jsou v rozhodčí smlouvě stranami ujednána taková pravidla rozhodčího řízení, které nejsou v rozporu s nároky kladenými na řízení před soudem (rovnost stran, jasná pravidla pro určení rozhodce, procesní pravidla, která nejdou nedůvodně k tíži jedné ze stran) je rozhodčí smlouva platnou. Podmínky uvedené v Příloze směrnice je třeba vykládat vždy v souvislosti se zněním článku 3 odst. 1 směrnice. Lze rovněž přisvědčit žalovanému, že samotná skutečnost, že rozhodčí smlouva je součástí smluvních podmínek a není sjednána samostatně, nezakládá sama o sobě důvod neplatnosti takto sjednané doložky. Takto sjednanou doložku je vždy třeba posuzovat v kontextu shora uvedeného s tím, že ujednání o zbavení spotřebitele práva podat žalobu nebo jiný opravný prostředek, zejména požadovat na spotřebiteli, aby předkládal spory výlučně rozhodčímu soudu, na který se nevztahují ustanovení právních předpisů, nebo bránění uplatnění tohoto práva, je tedy ujednáním nepřiměřeným pouze za předpokladu, že způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele.

Soud v případě rozhodčích doložek dospěl k závěru, že tyto nebyly mezi žalovaným a dlužníkem sjednány platně, a to z následujících důvodů.

Rozhodčí doložka není ani v jednom případě sjednána individuálně, v případě obou listin součástí smluvních ujednání, která jsou nedílnou součástí dohody mezi žalovaným a dlužníkem, avšak na stránce smlouvy obsahující tato smluvních ujednání je text psán výrazně menším písmem než hlavní text dohody, a toto písmo je velice špatně čitelné. Tento rozdíl ve velikosti písma je rozdílem značným a dle názoru soudu jej nelze opodstatnit snahou žalovaného vměstnat tato ustanovení na jeden list smlouvy ale spíše snahou žalovaného toto ujednání před dlužníkem fakticky skrýt do textu dalších smluvních ujednání. Ujednání, že v případě nemožnosti osob rozhodců uvedených v doložce vést rozhodčí řízení vybere nového rozhodce věřitel, je dle názoru soudu ujednáním posilujícím postavení věřitele (žalovaného) na úkor spotřebitele (dlužníka). Zároveň se soudu jako problematické jeví ujednání o možnosti rozhodce stanovit v případě nedoručení písemnosti jedné ze stran během rozhodčího řízení stanovit opatrovníka. Tímto ujednáním je rovněž oslabena pozice spotřebitele, neboť na základě tohoto ujednání lze fakticky vyloučit spotřebitele z účasti na rozhodčím řízení, aniž by byly splněny podmínky pro ustanovení opatrovníka, které stanoví o.s.ř. (§ 29 odst. 3 o.s.ř.) a které by dle názoru soudu měly být minimálním standardem pro podobná ujednání v rámci rozhodčí doložky. Lze oprávněně předpokládat, že tato situace nastane spíše na straně spotřebitele (fyzické osoby) než na straně věřitele, který je právnickou osobou a který, jak je (KSUL 45 INS 1015/2013) soudu z jeho úřední činnosti známo, ve větším rozsahu poskytuje finanční prostředky fyzickým osobám a vymáhání (a následné vymožení) takto poskytnutých finančních prostředků v rámci rozhodčího řízení je v jeho nejvyšším zájmu. Formát textu, do něhož byla sjednaná doložka vložena, je oproti ostatnímu textu dohody velice špatně čitelný, a pro jeho přečtení je nutné, aby spotřebitel vyvinul takové úsilí, které výrazně převyšuje míru obvyklé opatrnosti, kterou lze po spotřebiteli v procesu uzavírání smluv požadovat. Rozhodčí doložka též obsahuje ujednání, která jsou v rozporu s principem rovnosti účastníků (osoba oprávněná vybrat rozhodce), který platí jak pro řízení před soudem, tak i pro rozhodčí řízení a rovněž částečně potlačují právo spotřebitele osobně se řízení účastnit, když je pro rozhodce stanoveno velice široké oprávnění ustanovit spotřebiteli pro účely rozhodčího řízení opatrovníka. Každá z takto zmíněných věcí by sama o sobě v rozhodčí doložce obstála, avšak jejich kombinace spolu se skutečností, že nebyla sjednána individuálně, způsobuje onu výraznou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele (dlužníka). Její sjednání tedy je nepřiměřeným smluvním ujednáním, které je postihováno neplatností dle ust. § 56 odst. 1 OZ (resp. nezávazností dle článku 6 odst. 1 směrnice).

Jelikož je rozhodčí doložka neplatná, nelze v případě rozhodčích nálezů vydaných na jejím základě posuzovat tyto nálezy jako rozhodnutí příslušného orgánu ve smyslu ust. § 199 odst. 2 IZ a žalobci tedy nic nebrání v tom, aby napadl pohledávku uplatněnou žalovaným za dlužníkem. Ze shora uvedeného zároveň vyplývá, že žalovaným uplatněná pohledávka z titulu nákladů rozhodčího řízení v rámci dílčí pohledávky č. 1 ve výši 500,-Kč není pohledávkou po právu, neboť rozhodčí řízení bylo vedeno na základě neplatné rozhodčí doložky, v případě dílčí pohledávky č. 2 rovněž, ze stejného důvodu a ve stejné výši.

Jak již bylo shora uvedeno, účastníci nesporovali, že oba závazkové vztahy byly uzavřeny mezi žalovaným (resp. jeho právním předchůdcem) jako věřitelem a dlužníkem, který byl v pozici spotřebitele. Mezi stranami nebylo sporu o tom, že závazek dlužníka vůči věřiteli ve výši jistiny (49.622,-Kč, resp. 67.448,-Kč) ke dni jeho uznání trval. Mezi stranami rovněž nebylo sporu o tom, že dlužník se s placením svého závazku vůči žalovanému dostal do prodlení, a to v případě částky 49.622,-Kč od 06.01.2009, v případě částky 67.448,-Kč od 06.01.2009.

Sporným mezi účastníky zůstala výše úroků z prodlení, když žalobce má za to, že pohledávka z titulu úroku z prodlení tak, jak jí za dlužníkem přihlásil žalovaný, není po právu, neboť úrok z prodlení nelze v případě spotřebitelských smluv sjednat v jiné než zákonné výši. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 20.05.2013 žalobou napadené ujednání označuje jako ujednání o smluvní pokutě, přičemž sjednanou výši této smluvní pokuty považuje za přiměřenou výši povinnosti, jejíž splnění pokuta zajišťuje.

Soud ve věci provedl důkaz dohodou o uznání dluhu č. 1598010086 se splátkovým kalendářem ze dne 27.10.2008, dohodou o uznání dluhu č. 1598010084 se splátkovým kalendářem ze dne 27.10.2008 a přílohou rámcové smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 30.05.2005-seznamu postupovaných pohledávek č. 36 ze dne 16.07.2008, z jejichž obsahu vyplývá, že právní předchůdce žalovaného postoupil na žalovaného k tomuto datu pohledávku za dlužníkem v celkové výši 40.378,08 Kč (v případě uznání dluhu č. 2) a 54.878,87 Kč (v případě uznání dluhu č. 1), přičemž dlužník nejenže tento svůj dluh dne 27.10.2008 vůči (KSUL 45 INS 1015/2013)

žalovanému uznal co do důvodu a výše, ale uznal i svůj dluh zaplatit smluvní pokutu ve výši 10.093,08 Kč, resp. 13.719,13 Kč, v jejichž případě nejde o pohledávku, která byla postoupena z původního věřitele na žalovaného. Těmito uznáními založil dlužník vyvratitelnou právní domněnku, že tento dluh v době uznání v této výši trval. Zároveň je v dohodě vedle ujednání o smluvní pokutě (článek 5 a 6 smluvních ujednání) uvedeno ujednání o úroku z prodlení (článek 7 smluvních ujednání) ve výši 0,1 % denně z dlužné částky.

Z kontextu dohod je tedy zřejmé, že vůle stran směřovala ke sjednání úroku z prodlení, nikoli smluvní pokuty (§ 35 OZ), která již byla sjednána v jiném ustanovení. Soud tedy nemá nejmenší pochybnost, že v případě části dílčí pohledávky č. 1 uplatňované žalovaným za dlužníkem ve výši 73.426,14 Kč přihláškou P1 se skutečně jedná o pohledávku z titulu úroku z prodlení z částky 50.472,-Kč za období od 06.01.2009 do 14.08.2009 a z částky 49.622,-Kč za období od 15.08.2009 do 30.01.2013, resp. že v případě dílčí pohledávky č. 2 žalovaným uplatněné ve výši 100.481,88 Kč o pohledávku z titulu úroku z prodlení z částky 68.598,-Kč za období od 06.01.2009 do 14.08.2009 a z částky 67.448,-Kč za období od 15.08.2009 do 30.01.2013.

Jelikož jde o úročení peněžitého závazku ze smlouvy o úvěru dle ust. § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen OBCHZ), tedy tzn. absolutní obchod podřízený režimu obchodního zákoníku, a dlužník vystupuje v tomto závazkovém vztahu jako spotřebitel, je třeba aplikovat rovněž ust. § 261 odst. 4 OBCHZ, které stanoví, že ve vztazích podle § 261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.

Dlužník porušil svou povinnost hradit peněžitý závazek vůči věřiteli řádně a včas, čímž se dostal do prodlení a žalovanému vzniklo právo na úrok z prodlení ve smyslu ust. § 517 odst. 2 OZ. Výši úroku z prodlení pak stanoví prováděcí právní předpis (vyhláška č. 142/1994 Sb.). Výši úroku v tomto případě nelze sjednat jinak, neboť povaha tohoto ustanovení je povahou kogentní (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.03.2005, sp. zn. 33 Odo 1117/2003). Pokud tedy žalovaný svou přihláškou uplatňoval za dlužníkem úrok z prodlení ve vyšší výši, než kterou připouští zákon, není takto uplatněná pohledávka pohledávkou po právu. Za období prodlení dlužníka s plněním peněžitého závazku do dne zahájení insolvenčního řízení pak vzniklo žalovanému právo na úrok z prodlení ve výši 16.220,26 Kč v případě dílčí pohledávky č. 1 (2.780,09 Kč z částky 50.472,-Kč za období od 06.01.2009 do 14.08.2009 a 13.440,17 Kč z částky 49.622,-Kč za období od 15.08.2009 do 30.01.2013) a ve výši 22.047,17 Kč v případě dílčí pohledávky č. 2 (3.778,51 Kč z částky 68.598,-Kč za období od 06.01.2009 do 14.08.2009 a 18.268,66 Kč z částky 67.448,-Kč za období od 15.08.2009 do 30.01.2013). Dílčí pohledávka žalovaného č. 1 uplatněná v insolvenčním řízení přihláškou č. P1 z titulu úroku z prodlení tedy není po právu v částce 57.705,88 Kč, dílčí pohledávka č. 2 (KSUL 45 INS 1015/2013) z téhož právního titulu není po právu v částce 78.434,71 Kč.

Jelikož však žalobce při přezkumném jednání popřel dílčí pohledávku č. 1 z titulu úroků z prodlení toliko v částce 57.485,92 Kč a dílčí pohledávku č. 2 z téhož titulu toliko v částce 78.137,49 Kč, je soud při rozhodování o oprávněnosti takto popřené pohledávky limitován rozsahem popěrného úkonu žalobce, který však nedosahuje v případě úroků z prodlení soudem zjištěného rozsahu neoprávněnosti pohledávky a tento rozdíl je nutné považovat za pohledávku již zjištěnou.

Soud proto žalobě zcela vyhověl, a to jak v části, v níž byla popřena pohledávka z titulu nákladů rozhodčích řízení, tak i v části v níž byla popírána pohledávka z titulu smluvních úroků z prodlení.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 7 odst. 1 IZ ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce měl v řízení zcela úspěšný. Z obsahu spisu však vyplývá, že žalobci v souvislosti s řízení žádné náklady nevznikly, soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.

V bodě IV. výroku rozsudku soud rozhodl o přenosu poplatkové povinnosti ze žalobce-insolvenčního správce na žalovaného, neboť insolvenční správce je od placení soudního poplatku v incidenčních sporech podle § 11 odst. 2 písm. g) zák.č. 549/1991 Sb. osvobozen. Soud tedy uložil žalovanému zaplatit na účet soudu č. 3703-3024411/0710, VS 4550154713 soudní poplatek ve výši 5.000,00 Kč dle pol. 13 bodu 1 a) s použitím § 2 odst. 3 Sazebníku soudních poplatků, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15ti dnů od doručení jeho písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem.

V Ústí nad Labem dne 17.01.2014 JUDr. Jaroslava Mištová v. r. soudkyně Za správnost vyhotovení: Petra Gabrielová