45 ICm 1472/2017
45 ICm 1472/2017-25 KSOS 37 INS 14498/2016

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudcem JUDr. Martinem Putíkem, Ph.D. ve věci žalobce: VENOLI Solution s.r.o., IČO 02152797, Sokolská 1605/66, 120 00, Praha-Nové Město proti žalovanému: Mgr. Tomáš Zahumenský, sídlem Josefa Václava Sládka 35, 738 01, Frýdek-Místek, insolvenční správce dlužníka-Danuše Jalowiczorová, r.č. 495314/236, bytem Nádražní 847, 739 91 Jablunkov, zastoupenému Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem Krkoškova 748/28, 613 00 Brno o určení pořadí pohledávek,

takto :

I. Určuje se, že dílčí pohledávka žalobce č. 1 v rozsahu částky 226.481,20 Kč za dlužnicí Danuší Jalowiczorovou, nar. 14.03.1949, bytem Nádražní 847, PSČ 739 91 Jablunkov, přihlášená do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 37 INS 14498/2016 přihláškou číslo P9 z titulu zesplatněných úroků ze Smlouvy o úvěru č. 4814000288 ze dne 28.11.2014, je po právu.

II. Určuje se, že dílčí pohledávka žalobce č. 3 v rozsahu částky 66.662,62 Kč za dlužnicí Danuší Jalowiczorovou, nar. 14.03.1949, bytem Nádražní 847, PSČ 739 91 Jablunkov, přihlášená do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 37 INS 14498/2016 přihláškou číslo P9 z titulu zesplatněných úroků ze Smlouvy o úvěru č. 4815000212 ze dne 26.6.2015, je po právu.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. isir.justi ce.cz

Odůvodnění :

Žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě dne 14.03.2017 se žalobce domáhal určení, že jeho dílčí pohledávka č. 1 v rozsahu úroků z úvěru ve výši 226.482,80 Kč a dílčí pohledávka č. 3 v rozsahu úroků z úvěru ve výši 66.662,62 Kč, obě přihlášené do insolvenčního řízení dlužnice Danuše Jalowiczorové vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 37 INS 14498/2016 přihláškou č. P9, byly přihlášeny co do pořadí po právu. Žalobu odůvodnil tím, že při přezkumném jednání, které se konalo dne 03.11.2016 vyloučil žalovaný uvedené částky z přezkumu s tím, že se jedná o úroky přirostlé až po rozhodnutí o úpadku a jedná se tedy o pohledávky, které se ve smyslu ust. § 170 písm. a) insolvenčního zákona v insolvenčním řízení neuspokojují. Vzhledem ke spornosti pohledávky pak insolvenční soud usnesením ze dne 13.02.2017, č.j. KSOS 37 INS 14498/2016-B8, uložil žalobci, aby ve lhůtě v usnesení stanovené podal žalobu na určení pořadí uplatněných dílčích pohledávek ve vztahu k vyloučené částce 293.143,82 Kč. Předmětnou žalobou tak žalobce učinil a dále argumentoval, že žalovaným zpochybněný nárok na uspokojení smluvních úroků přirostlých k jistině vznikl žalobci na základě ujednání v příslušných úvěrových smlouvách v nichž byl sjednán úrok z jistiny úvěru fixní sazbou ve výši 16% p.a. a v čl. V. odst. 5 smluv bylo dále ujednáno, že věřitel má právo, v případě, že dlužník nesplní povinnost uhradit kteroukoliv splátku řádně a včas, prohlásit úvěr za zesplatněný, a to včetně dosud nesplaceného příslušenství (tj. úroku). Vzhledem k tomu, že taková okolnost nastala, byl závazek dlužníka z první smlouvy o úvěru zesplatněn ke dni 21.09.2015 a z druhé smlouvy o úvěru zesplatněn ke dni 20.11.2015. Možnost takovéhoto ujednání způsobu splatnosti závazku pak připouští v ust. § 1931 samotný občanský zákoník a judikatorní závěry Nejvyššího soudu ČR, z nichž vyplývá, že v takovém případě (zesplatnění v budoucnu splatného příslušenství pohledávky v době před rozhodnutím o úpadku dlužníka) nelze § 170 písm. a) insolvenčního zákona aplikovat.

Žalovaný s žalobou nesouhlasil a navrhoval, aby ji soud jako nedůvodnou zamítl a přiznal mu náhradu nákladů řízení. Uváděl, že dílčí pohledávka č. 1 byla žalobcem přihlášena ve výši 452.964 Kč a byla tvořena jistinou úvěru a dosud neuhrazeným zesplatněným smluvním úrokem z úvěru ve výši 257.282,19 Kč, když zesplatněná část úroků měla přirůst k jistině. Dílčí pohledávka č. 3 byla žalobcem přihlášena ve výši 133.326 Kč a byla tvořena jistinou a neuhrazeným zesplatněným smluvním úrokem z úvěru ve výši 74.659,32 Kč. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 22.07.2016, č.j. KSOS 37 INS 14498/2016-A5, byl zjištěn úpadek dlužnice a povoleno jeho řešení oddlužením. V okamžiku prohlášení úpadku dlužnice tak žalobci, pokud se jedná o dílčí pohledávku č. 1, vznikl nárok na zaplacení úroku pouze v rozsahu splátek 1-20, tedy celkem ve výši 56.001,80 Kč (20 x 2.800,09 Kč), přičemž částka 25.200,81 Kč byla dlužnicí v rámci splátek uhrazena. Výše dosud neuhrazených a žalobcem požadovatelných smluvních úroků v rámci dílčí pohledávky č. 1 tak činí částku 30.800,99 Kč a nikoliv částku 257.282,19 neboť zbylá část úroků (226.481,20 Kč), byť zesplatněná, se totiž jakožto plody peněz váže až k období po vydání usnesení o úpadku dlužnice. Pokud se jedná o dílčí pohledávku č. 3, pak v okamžiku prohlášení úpadku dlužnice vznikl žalobci nárok na zaplacení úroku v rozsahu splátek 1-14, tedy celkem ve výši 11.195,38 Kč (14 x 799,67 Kč), přičemž platbami dlužnice v rámci splátek byla uhrazena částka 3.198,68 Kč. Výše dosud neuhrazených a žalobcem požadovatelných smluvních úroků v rámci dílčí pohledávky č. 3 tak činí částku 7.996,70 Kč a nikoliv částku 74.659,32 Kč neboť i zde se zbylá část úroků (66.661,62 Kč), byť zesplatněná, váže až k období po vydání usnesení o úpadku dlužnice. V této souvislosti pak odkázal na právní názor vyjádřený v rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28.02.2012, č.j., 12 VSOL 24/2011 a nad výše uvedené argumentoval rovněž tím, že ujednání v úvěrových smlouvách týkající se možnosti zesplatnit celou jistinu a včetně všech úroků v případě jakkoliv dlouhého prodlení (třebas jednoho dne) s jedinou splátkou úvěru je neplatné pro rozpor s dobrými mravy, veřejným pořádkem a se zásadou ochrany spotřebitele.

V souladu s ustanovením § 115a o.s.ř. rozhodl soud ve věci bez nařízení jednání, když ve věci bylo lze rozhodnout na základě navrhovaných listinných důkazů a žalobce ani žalovaný nevznesli oproti poučení dle ust. § 101 odst. 4 o.s.ř. ve výzvě k vyjádření se proti takovémuto postupu žádných námitek. Usnesení s výzvou bylo jak žalobci, tak žalovanému doručeno dne 01.11.2017.

Ze spisu vedeného Krajským soudem v Ostravě pod sp.zn. KSOS 37 INS 14498/2016 vzal soud za prokázané, že dne 17.06.2016 bylo ve věci dlužnice zahájeno insolvenční řízení přičemž usnesením ze dne 22.07.2016 č.j. KSOS 37 INS 14498/2016-A5 byl mimo jiné zjištěn její úpadek (výrok I.), ustanoven insolvenční správce dlužnice (výrok II.), povoleno řešení úpadku dlužnice oddlužením (výrok IV.) a věřitelé, kteří dosud nepodali přihlášky svých pohledávek do insolvenčního řízení byli vyzvání, aby tak učinili ve lhůtě nejpozději do 30 dnů od zveřejnění předmětného usnesení v insolvenčním rejstříku (výrok V.). V uvedeném výroku I. nabylo usnesení právní moci dne 25.07.2016. Přihláškou pohledávky č. P9 doručenou insolvenčnímu soudu dne 17.08.2016 (po částečném zpětvzetí přihlášky ze dne 17.10.2016), přihlásil žalobce do předmětného řízení dílčí pohledávku č. 1 ze smlouvy o úvěru č. 4814000288 ze dne 28.11.2014 odpovídající zesplatněné jistině ve výši 452.964 Kč, která se skládala z částky splatné jistiny ve výši 195.681,81 Kč a z částky kapitalizovaného zesplatněného úroku z úvěru ve výši 257.282,19 Kč. Dále pak přihláškou č. P9 přihlásil žalobce do předmětného řízení dílčí pohledávku č. 3 ze smlouvy o úvěru č. 4815000212 ze dne 26.06.2015 odpovídající zesplatněné jistině ve výši 133.326 Kč, která se skládala z částky splatné jistiny ve výši 58.666,68 a z částky kapitalizovaného zesplatněného úroku z úvěru ve výši 74.659,32 Kč. Pohledávky byly přihlášeny jako nevykonatelné, přičemž dílčí pohledávka č. 1 byla přihlášena a jako zajištěná na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 28.11.2014. Žalovaný na přezkumném jednání dne 03.11.2016 uznal předmětnou dílčí pohledávku č. 1 žalobce uplatněnou přihláškou č. P9 co do částky 226.482,80 Kč na jistině, když ji v části zesplatněných a kapitalizovaných úroků z úvěru ve výši 226.481,20 Kč vyloučil z přezkumu. Obdobně žalovaný na přezkumném jednání dne 03.11.2016 uznal předmětnou dílčí pohledávku č. 3 žalobce uplatněnou přihláškou č. P9 co do částky 66.663,38 Kč na jistině, když ji v části zesplatněných a kapitalizovaných úroků z úvěru ve výši 66.662,62 vyloučil z přezkumu. Jako důvod žalobce uvedl, že byť se v uvedených částkách jedná o zesplatněné úroky z úvěru (v prvém případě ke dni 21.09.2015 a v druhém případě ke dni 20.11.2015) stále se jedná o příslušenství pohledávky-úroky, které měly dle smlouvy o úvěru přirůst až v době po rozhodnutí o úpadku dlužnice v insolvenčním řízení (tj. po 25.07.2016), a jako takové je nelze dle ust. § 170 písm. a) insolvenčního zákona v insolvenčním řízení uspokojit. Usnesením ze dne 13.02.2017, č.j. KSOS 37 INS 14498/2016-B8 pak insolvenční soud uložil žalobci dle ust. § 203a odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), aby ve lhůtě 30 dnů od doručení tohoto usnesení podal u insolvenčního soudu žalobu na určení pořadí uplatněné pohledávky ve výši 293.143,82 Kč (částky 226.481,20 Kč + 66.662,62 Kč jež byly vyloučeny z přezkumu). Předmětné usnesení bylo žalobci doručeno dne 21.02.2017. (usnesení insolvenčního soudu ze dne 22.07.2016 č.j. KSOS 37 INS 14498/2016-A5, přihláška č. P9 včetně doplnění přihlášky ze dne 06.10.2016 a částečného zpětvzetí přihlášky ze dne 17.10.2016, protokol o přezkumném jednání ze dne 03.11.2016, upravený seznam přihlášených pohledávek ze dne 03.11.2016, vyrozumění o popření pohledávky a o nepřezkoumání pohledávky ze dne 07.11.2016, usnesení insolvenčního soudu ze dne 13.02.2017, č.j. KSOS 37 INS 14498/2016-B8)

Z úvěrové smlouvy č. 4814000288 ze dne 28.11.2014 jakož i z nesporovaných tvrzení žalobce obsažených v přihlášce pohledávky č. P9 a z oznámení o zesplatnění úvěru a uložení smluvních pokut ze dne 21.09.2015 včetně poštovního podacího archu vzal soud za prokázané, že právní předchůdce žalobce (společnost VITACREDIT s.r.o.) dne 28.11.2014 uzavřel jako věřitel s Danuší Jalowiczorovou jako dlužnicí písemnou smlouvu, na základě které poskytl dlužnici částku ve výši 210.000 Kč na dobu 132 měsíců. Dlužnice se zavázala úvěr splácet ve 132 pravidelných měsíčních splátkách po 4.391 Kč (kdy částka 1.590,91 Kč připadla na úhradu jistiny a částka 2.800,09 Kč připadala na úhradu úroku) s tím, že poslední splátka měla být ve výši 4.391 Kč. Splatnost první splátky byla sjednána ke dni 02.12.2014 a splatnost dalších splátek byla sjednána vždy k 22. dni každého následujícího měsíce počínaje lednem 2015. Celkem tedy měla dlužnice vrátit částku 579.600 Kč. Celková částka úroku činila částku 369.600 Kč. Úroková míra byla sjednána ve výši 16 % p.a. Dle čl. V. odst. 5 úvěrové smlouvy bylo dále sjednáno, že věřitel má právo v případě, že dlužnice nesplní povinnost uhradit kteroukoliv splátku řádně a včas, prohlásit úvěr za zesplatněný. Okamžikem odeslání oznámení o zesplatnění úvěru se stává splatným celý doposud nesplacený zůstatek jistiny a doposud neuhrazená a/nebo nesplatná část úroků, včetně příslušenství. Žalovaná následně neuhradila splátku úvěru splatnou dne 22.05.2015 a dne 22.09.2015 a věřitel využil svého oprávnění ze smlouvy o úvěru a ke dni 21.09.2015 a celý úvěr včetně dosud neurazeného a nesplatného úroku z úvěru (za celé období, po které měl být úvěr splácen) zesplatnil a vyzval dlužnici k jednorázové úhradě celé dlužné částky.

Z úvěrové smlouvy č. 4815000212 ze dne 26.06.2015 jakož i z nesporovaných tvrzení žalobce obsažených v přihlášce pohledávky č. P9 a z oznámení o zesplatnění úvěru a uložení smluvních pokut ze dne 20.11.2015 včetně poštovního podacího archu soud dále zjistil, že právní předchůdce žalobce dne 26.06.2015 uzavřel jako věřitel s Danuší Jalowiczorovou jako dlužnicí písemnou smlouvu, na základě které poskytl dlužnici částku ve výši 60.000 Kč na dobu 180 měsíců. Dlužnice se zavázala úvěr splácet ve 180 pravidelných měsíčních splátkách po 1.133 Kč (kdy částka 333,33 Kč připadla na úhradu jistiny a částka 799,67 Kč připadala na úhradu úroku) s tím, že poslední splátka měla být ve výši 1.193 Kč. Splatnost první splátky byla sjednána ke dni 30.06.2015 a splatnost dalších splátek byla sjednána vždy k 22. dni každého následujícího měsíce počínaje červencem 2015. Celkem tedy měla dlužnice vrátit částku 211.000 Kč. Celková částka úroku činila částku 144.000 Kč. Úroková míra byla sjednána ve výši 16 % p.a. Dle čl. V. odst. 5 úvěrové smlouvy bylo dále sjednáno, že věřitel má právo v případě, že dlužnice nesplní povinnost uhradit kteroukoliv splátku řádně a včas, prohlásit úvěr za zesplatněný. Okamžikem odeslání oznámení o zesplatnění úvěru se stává splatným celý doposud nesplacený zůstatek jistiny a doposud neuhrazená a/nebo nesplatná část úroků, včetně příslušenství. Žalovaná následně neuhradila splátku úvěru splatnou dne 22.08.2015 a věřitel využil svého oprávnění ze smlouvy o úvěru a ke dni 20.11.2015 a celý úvěr včetně dosud neurazeného a nesplatného úroku z úvěru (za celé období, po které měl být úvěr splácen) zesplatnil a vyzval dlužnici k jednorázové úhradě celé dlužné částky.

Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15.05.2016 č. V082016 vzal soud dále za prokázané, že uvedeného dne právní předchůdce žalobce-společnost VITACREDIT .s.r.o. jako postupitel uzavřela se společností žalobce jako postupníkem smlouvu na základě níž společnost VITACREDIT s.r.o. postoupila veškeré své pohledávky za dlužnicí z úvěrových smluv č. 4814000288 ze dne 28.11.2014 a č. 4815000212 ze dne 26.06.2015 na žalobce.

Podle ust. § 170 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, v insolvenčním řízení se neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek přihlášených věřitelů, vzniklých před rozhodnutím o úpadku, pokud přirostly až v době po tomto rozhodnutí,

Podle ust. § 203a zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, v pochybnostech o tom, zda pohledávka uplatněná věřitelem podle § 203 je pohledávkou za majetkovou podstatou nebo pohledávkou postavenou jí na roveň anebo pohledávkou, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje (§ 170), uloží insolvenční soud i bez návrhu věřiteli, který ji uplatnil, aby do 30 dnů podal u insolvenčního soudu žalobu na určení pořadí uplatněné pohledávky; na návrh insolvenčního správce tak učiní vždy. Žaloba musí být vždy podána proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba o určení pořadí pohledávky uplatněné jako pohledávka za majetkovou podstatou nebo jako pohledávka postavená na roveň pohledávce za majetkovou podstatou ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu nebo není-li žalobě vyhověno, považuje se podání, jímž věřitel takovou pohledávku uplatnil, za přihlášku pohledávky a uspokojení pohledávky jako pohledávky za majetkovou podstatou nebo pohledávky postavené jí na roveň je v insolvenčním řízení vyloučeno. Nedojde-li žaloba o určení pořadí pohledávky, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje, ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu nebo není-li žalobě vyhověno, je uspokojení takové pohledávky v insolvenčním řízení vyloučeno.

Soud se na prvním místě zabýval včasností incidenční žaloby a dospěl k závěru, že incidenční žaloba byla žalobcem podána včas, když byla ve smyslu ust. § 203a insolvenčního zákona podána v rámci lhůty 30 dnů od doručení výzvy (usnesením) insolvenčního soudu žalobci k podání žaloby na určení pořadí uplatněných pohledávek, které byla vyloučena z přezkumu přihlášených pohledávek u přezkumného jednání konaného dne 03.11.2016. Usnesení s výzvou bylo žalobci doručeno dnem 21.02.2017, tudíž hmotněprávní lhůta pro podání žaloby běžela nejdříve od 21.02.2017 do 23.03.2017 a žaloba byla podána u soudu dne 14.03.2017, tj. ve lhůtě.

Dále je třeba předeslat, že ustanovení § 170 IZ dopadá jak na věřitele uplatňující v insolvenčním řízení pohledávky za majetkovou podstatou a jim na roveň postavené pohledávky, tak i na věřitele pohledávek, které jsou přihlašovány k insolvenčnímu soudu.

V daném případě se nejednalo o spor zda je v insolvenčním řízení možno uspokojit příslušenství jako nárokovanou zapodstatovou (popř. jí na roveň postavenou) pohledávku či nikoliv, když je jeho uspokojení vyloučeno (srov. znění § 170 písm. a) a § 203 insolvenčního zákona)-takto svou pohledávku žalobce ani neuplatnil, nýbrž o spor o právní posouzení (za jinak nesporovaného skutkového stavu) zda nárokovaný úrok z úvěru, který žalobce uplatnil v insolvenčním řízení za dlužníkem přihláškou, je pohledávkou, která ve smyslu § 170 písm. a) insolvenčního zákona přirostla (měla přirůst) před nebo až po rozhodnutí o úpadku a zda tedy uvedený úrok byl přihlášen přihláškou po právu či nikoliv. Promítnuto do situace žalobce a žalovaného v daném případě nebylo na místě vyloučit předmětné pohledávky z přezkumu nýbrž popřít jejich pravost. Jestliže tak přesto bylo učiněno (tj. pohledávky nebyly přezkoumány), je třeba uvést následující.

Pokud se jedná o přihlášené zesplatněné smluvní úroky z úvěru, pak v projednávané věci bylo prokázáno, že mezi stranami byly dne 28.11.2014 a dne 26.06.2015 platně sjednány dvě smlouvy o úvěru dle ust. § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák.), v nichž bylo ve smyslu ust. § 1931 obč. zák. sjednáno právo věřitele pro případ prodlení dlužnice se splácením jakékoliv (byť jediné splátky), prohlásit celý úvěr za splatný, tj. že v případě zesplatnění úvěru je splatný celý zůstatek jistiny a doposud neuhrazená a nesplatná část úroků za dobu celého smluvního vztahu). Toto právo věřitel využil a pohledávka z úvěru včetně úroku z úvěru jím byla zesplatněna ke dni 21.09.2015, resp. ke dni 20.11.2015 (dílčí pohledávka č. 3 z druhého úvěru). Dále pak bylo prokázáno, že o úpadku dlužníka bylo rozhodnuto insolvenčním soudem dne 22.07.2016. Nejedná se zde tedy o úroky z úvěru, které by ve smyslu § 170 písm. a) insolvenčního zákona přirostly až po zjištění úpadku, nýbrž na základě smluvního ujednání se jedná o novou jistinu. Uvedené právní hodnocení pak odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu ČR, který naposledy v rozsudku ze dne 22.12.2016 sp. zn. 29 ICdo 88/2014 uzavřel, že tam, kde se před rozhodnutím o úpadku dlužníka stala (podle dohody účastníků smlouvy o půjčce nebo smlouvy o úvěru) pro prodlení dlužníka s hrazením dohodnutých splátek půjčky (úvěru) splatnou celá dosud neuhrazená část půjčky (úvěru) i s dohodnutými úroky z půjčky (z úvěru) za celou dobu, po kterou měla být půjčka (úvěr) splácena a takto kapitalizovaný úrok se stal součástí nesplacené jistiny, není na místě aplikace ustanovení § 170 písm. a) insolvenčního zákona. Ke dni rozhodnutí o úpadku zde již totiž nejsou žádné úroky , jež by po tomto rozhodnutí ještě mohly přirůst k jistině pohledávky jako její příslušenství (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. prosince 2014, sp. zn. 29 ICdo 29/2012 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.07.2016 sp. zn. 29 ICdo 47/2016).

Krajský soud s právním názorem Nejvyššího soudu ČR vyjádřeným v uvedených rozhodnutích souhlasí, nemá co podstatného k němu dodat a v plném rozsahu na něj odkazuje, když má za to, že uvedené závěry se uplatní i v předmětné věci.

Ust. § 170 písm. a) insolvenčního zákona nemá za cíl kogentně upravit způsob, jak, kdy a v jaké výši má být hrazena odměna za půjčení peněz v právních vztazích, ale pouze z procesního hlediska omezuje narůstání výše přihlášených pohledávek o další plnění v průběhu insolvenčního řízení. V daném případě se o takové další navyšování plnění nejedná, a tedy smysl ustanovení není nijak popřen či obcházen.

Z judikatury Nejvyššího soudu dále rovněž vyplývá, že ujednání o zesplatnění půjčky či úvěru z důvodu prodlení (§ 565 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31.12.2013, resp. § 1931 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 01.01.2014) jsou obvyklou součástí úvěrových smluv poskytovaných bankovními i nebankovními subjekty, přičemž povinnému v takovém případě vzniká toliko povinnost uhradit skutečně poskytnutou částku a úrok z úvěru, a to v důsledku vlastního prodlení, nikoli povinnost zaplatit vyšší částku, než kterou by byl býval uhradil v případě, že by svůj dluh řádně splácel a proto nelze než uzavřít, že ujednání o předčasném splacení závazku v případě prodlení dlužníka není ani v rozporu se zásadou ochrany spotřebitele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 01.07.2016 sp. zn. 20 Cdo 5266/2015).

Ujednání o zesplatnění veškerých úroků, jakoby úvěr (půjčka) trval po celou dobu, pak není ani ujednáním nemravným. Pokud totiž dovolené důsledky zakládá zákonný nástroj, nemůže být smluvní ujednání se stejnými důsledky v rozporu s dobrými mravy. Ujednání o okamžitém zesplatnění budoucích splátek včetně smluvních úroků je nutno chápat toliko jako smluvně založený způsob reakce na zvýšené riziko jejich neuhrazení v důsledku nepříznivé změny v poměrech na dlužnické straně. Smluvní akcelerace závazků v důsledku porušení smluvních povinností řádně a včas splácet je u závazků vyplývajících z úvěrových smluv (resp. smluv o půjčce) nutno brát jako zcela standardní a v podstatě očekávané ujednání (srov. např. Tomáš Richter, Insolvenční právo, Wolters Kluver, 2008, kap. 5.2.2, str. 235). Tento závěr souvisí i s povahou takových právních vztahů, když pohledávka na splacení úroku jako ceny za poskytnutý kapitál je z ekonomického hlediska věřitele důvodem existence těchto vztahů.

Námitka žalovaného, že smluvní úrok nebyl v daném případě přihlášen po právu, když byl zesplatněn i za dobu po rozhodnutí o úpadku dlužníků a uspokojení takovéto pohledávky je dle insolvenčního zákona vyloučeno a zároveň je v rozporu se zásadou ochrany spotřebitele a s dobrými mravy, proto nemůže s ohledem na shora uvedené právní závěry Nejvyššího soudu ČR obstát.

Soud proto konstatuje, že dílčí pohledávka žalobce č. 1 v částce jistiny připadající na zesplatněný úrok z úvěru ve výši 226.481,20 Kč a dílčí pohledávka č. 3 v částce jistiny připadající na zesplatněný úrok z úvěru ve výši 66.662,62 Kč byly přihlášeny přihláškou do insolvenčního řízení po právu, a nemohly být insolvenčním správcem vyloučeny z přezkumu, když se nejednalo ani o pohledávky zapodstatové či jim na roveň postavené (§168 a § 169 insolvenčního zákona) ani o pohledávky, které se v insolvenčním řízení neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku (§ 170 insolvenčního zákona).

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

Podle ust. § 202 odst. 1 IZ ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Náhrada nákladů řízení přiznaná v tomto sporu vůči dlužníku se pokládá za přihlášenou podle tohoto zákona a uspokojí se v insolvenčním řízení ve stejném pořadí jako pohledávka, o kterou se vedl spor. Náklady, které v tomto sporu vznikly insolvenčnímu správci, se hradí z majetkové podstaty; do ní náleží i náhrada nákladů řízení přiznaná insolvenčnímu správci.

V daném případě byla žaloba podána důvodně, neboť pohledávka přihlášená do insolvenčního řízení, která byla žalovaným vyloučena z přezkumu a popřena, byla v incidenčním řízení shledána po právu. Na základě plného procesního úspěchu ve věci tedy žalobci obecně svědčí právo na náhradu nákladů řízení ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. Nicméně se jedná o spor o určení pravosti pohledávky a ve smyslu shora citovaného ustanovení § 202 odst. 1 IZ, které je vůči ust. § 142 o.s.ř. ustanovením specielním, platí, že žabce nemá v tomto sporu právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15-ti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Olomouci, prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě.

V Ostravě dne 19. prosince 2017

Za správnost vyhotovení: JUDr. Martin Putík, Ph.D., v.r. Ivana Ledvoňová samosoudce