45 ICm 1360/2010
45 ICm 1360/2010-24 (KSUL 45 INS 9028/2010)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Jaroslavou Mištovou v právní věci žalobce SMART Capital, a.s., IČ: 26865297, Hněvotínská 241/52, 779 00 Olomouc, proti žalovanému GRM Insolvence v.o.s., IČ 28716671, se sídlem Vaníčkova 1070/29, 400 01 Ústí nad Labem, insolvenční správce dlužníka Jiřího Malcovského, nar. 31.12.1958, zast. Mgr. Janem Faltejskem, advokátem se sídlem Mírové nám. 101/25, 400 01 Ústí nad Labem, o určení pravosti nevykonatelné pohledávky ve výši 18.135,-Kč

takto:

I. Žaloba na určení, že žalobcem SMART Capital, a.s., IČ: 26865297, se sídlem Hněvotínská 241/52, 779 00 Olomouc uplatněná pohledávka ve výši 18.135,-Kč v řízení KSUL 45 INS 9028/2010 je po právu, se zamítá.

II. Žalobce je povinen do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 10.900,-Kč k rukám právního zástupce Mgr. Jana Faltejska, Mírové nám. 101/25, 400 01 Ústí nad Labem. (KSUL 45 INS 9028/2010)

Odůvodnění:

Žalobou, doručenou soudu dne 07.10.2010, se domáhal žalobce rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že jeho pohledávka z titulu uplatněné smluvní pokuty za 13 měsíců prodlení s placením dluhu ze smlouvy o úvěru ve výši 18.135,-Kč je po právu.

Žalobce k žalobě nepřiložil žádné listinné důkazy. Odkázal na smlouvu o úvěru č. 102009-2992 ze dne 19.06.2009, založenou v insolvenčním spisu a na svou přihlášku pohledávky. Svůj nárok odůvodnil tak, že smluvní pokuta měla funkci zajišťovací a měla dlužníka donutit co nejrychleji splnit svůj dluh a zkrátit tak dobu plnění, neboť se jednalo o částku 46,50 Kč za jeden den, tedy 1.395,-Kč za měsíc, tedy za 13 měsíců prodlení částku 18.135,-Kč. Ohledně přiměřenosti smluvní pokuty odkazoval žalobce na současnou judikaturu Nejvyššího soudu v Brně (např. 33 Odo 810/2006, 33 Odo 71/2006, 33 Odo 1385/2004) v tom smyslu, že smluvní pokuta ve výši 0,5% z dlužné částky denně je ještě z pohledu dobrých mravů obecně akceptovatelná. Výše je pouze odrazem dlouhodobého prodlení, jak se praví v rozhodnutích Nejvyššího soudu 33 Odo 1385/2004, 33 Odo 1779/2006.

Žalovaný na svou procesní obranu uvedl, že daná úvěrová smlouva má charakter smlouvy spotřebitelské a kromě jiných sankcí rozpuštěných v měsíčních splátkách (zákonného úroku z prodlení a zpochybnitelného smluvního úroku) obsahuje i ujednání o smluvní pokutě v obchodních podmínkách, která jsou v rozporu s § 56 odst. 3 písm. h) obč. zákoníku. Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu v Brně a zejména na nález Ústavního soudu III ÚS 77/97 ze dne 08.07.1977 a v neposlední řadě na rozpor se Směrnicí Rady ES č. 93/13 EHS ze dne 05.04.1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Směrnice stanoví, že spotřebitelské smlouvy musí být sepsány jasným a srozumitelným jazykem. Přitom žalovaný upozornil na skutečnost, že všechna důležitá ujednání smlouvy jsou uvedena v obchodních podmínkách malým písmem na zadní straně smlouvy, neovlivnitelná dlužníkem, čímž působí jako jednostranná ujednání. Zmínil též nedostatek současného právního řádu spočívající v absenci úpravy lichevní smlouvy, jak tomu bylo v Obecném zákoníku občanském z roku 1811. Podle nálezu Ústavního soudu III ÚS 77/97 ze dne 08.07.1977 zásad uznávaných až do zrušení Obecného zákoníku občanského z r. 1811 zákonem č, 141/1950 Sb., tedy do doby, kdy po násilném zvratu v čs. státě počalo docházet k rozrušování právního řádu, zcela odpovídajícího demokratickým hodnotám státu (čl. 1, čl. 2 odst. 4, čl. 4 úst. Zák. č. 1/1993 Sb.), je třeba dbát i v současné době a z nich při aplikaci současného práva vycházet, a to zejména tam, kde současná právní úprava vykazuje mezery, které nezbývá než překlenout výkladem . Z toho žalovaný dovodil absolutní neplatnost ustanovení o smluvní pokutě podle § 39 obč. zák. při z neužití něčí nezkušenosti, tísně nebo rozumové slabosti, nebo něčího rozrušení s odkazem na plnění, která jsou ve vzájemném hrubém nepoměru, sledující zisk, nikoli funkci zajišťovací. (KSUL 45 INS 9028/2010)

Na ústním jednání dne 02.12.2010 soud konstatoval včasné podání žaloby Přezkumné jednání se konalo dne 04.10.2010, žalobce byl o popření jeho přihlášky pohledávky vyrozuměn správcem dne 06.10.2010 a žaloba byla podána dne 07.10.2010. Jednání se konalo v nepřítomnosti žalobce, který se z jednání omluvil a žádal, aby soud rozhodl obdobně jako Krajský soud v Plzni pod sp. zn. 139 Cm 32/2009, KSPL 20 INS 6917/2010). Soud neprováděl dokazování navrženým důkazem (zamítl tento návrh usnesením), neboť má za to, že každou jednotlivou věc je třeba posuzovat individuálně podle podmínek toho kterého posuzovaného případu, navíc nebylo možno čerpat ničeho z jednoduše vyhotoveného rozsudku, z něhož nevyplývá, jaký byl řešený právní problém a zda korespondoval skutkově s danou spornou věcí.

Před soudem byly provedeny listinné důkazy:

-č.l. 4-5-vyrozumění věřiteli o popření jeho přihlášky pohledávky včetně dokladu o doručení -z insolvenčního rejstříku přihláška pohledávky žalobce z 02.09.2010, protokol z přezkumného jednání, seznam přihlášených pohledávek.

Soud usnesením zamítl návrh žalobce na provedení důkazu incidenční věcí (rozsudkem ve věci) vedené u Krajského soudu v Plzni č.j. 139 Cm 32/2009-22, KSPL 20 INS 6917/2009 s odůvodněním uvedeným shora.

Po zhodnocení provedených důkazů (§ 132 o.s.ř.), dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu:

Mezi žalobcem a dlužníkem byla dne 19.06.2009 uzavřena smlouva o úvěru č. 102009-2992, která byla přihlášena pod č. přihl. 2 ve výši 58.385,-Kč do řízení KSUL 45 INS 9028/2010. Insolvenční správce uznal a soud následně zjistil pohledávku žalobce ve výši 40.250,-Kč (jistina ve výši 39.800,-Kč a úroky z prodlení ve výši 450,-Kč) a ve výši 18.135,-Kč byla insolvenčním správcem popřena. Dlužník pohledávku znal. K popření ze strany správce došlo z důvodu absolutní neplatnosti ujednání o smluvní pokutě. Žalobce podal k soudu včas incidenční žalobu ze stejného právního důvodu, z něhož byla pohledávka uplatněna přihláškou.

Podle § 198 odst. 1 IZ, věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do (KSUL 45 INS 9028/2010) pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření.

Po právním posouzení skutkových okolností dospěl soud především s ohledem na výše uvedená zákonná ustanovení k závěru, že žaloba není důvodná.

Insolvenční správce využil možnost danou insolvenčním zákonem k tomu, aby popřel nevykonatelnou pohledávku žalobce z důvodu neplatnosti ujednání o smluvní pokutě z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy. Insolvenční soud se zcela ztotožnil s velmi podrobnou argumentací žalovaného insolvenčního správce ohledně neplatnosti ujednání o smluvní pokutě. Pro stručnost na tuto argumentaci odkazuje a zdůrazňuje, že i dle právního názoru soudu 1. stupně se jedná o ujednání absolutně neplatné, a to z následujících důvodů:

-charakter smlouvy o úvěru mezi žalobcem a dlužníkem je ryze spotřebitelský a na takovou úvěrovou smlouvu nedopadají ustanovení obchodního zákoníku, ale zákoníku občanského, zejm. §§ 55 a 56 -ustanovení na ochranu spotřebitele byla do občanského zákoníku vložena s účinností od 01.01.2001 zákonem č. 367/2000 Sb., který je implementací mezinárodního norem do norem tuzemských, zejména představuje provedení (kromě jiného) Směrnice rady č. 93/13 EHS ze dne 05.04.1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Článek 6 této Směrnice stanoví, že: 1. Členské státy stanoví, že nepřiměřené podmínky použité ve smlouvě uzavřené se spotřebitelem prodávajícím nebo poskytovatelem se, jak je stanoveno v rámci svých vnitrostátních právních předpisů, nesmí být pro spotřebitele závazné a že smlouva bude nadále závazná strany podle těchto podmínek pokud je schopen nadále existovat bez nepřiměřených podmínek. 2. Členské státy přijmou nezbytná opatření k zajištění toho, aby spotřebitel nebyl zbaven ochrany poskytované touto směrnicí na základě volby práva non-země za právo rozhodné pro smlouvu, pokud již úzké spojení s na území členských států

-otázka nepřiměřenosti smluvních ujednání (tedy i ujednání o smluvní pokutě) musí být ve světle judikatury Evropského soudního dvora posuzována z úřední povinnosti (žalovaný insolvenční správce poukázal na rozhodnutí C-240/98 a C-244/98 ze dne 27.06.2000), a to nezávisle na jakýchkoli lhůtách (rozhodnutí C-473/00 ze dne 21.11.2002)

-v posuzovaném případě se jednalo o předem sestavený formulář úvěrové smlouvy, v němž jsou stanoveny podmínky jednostranně s nemožností vyloučení rozhodčí doložky či jednání o výši smluvní pokuty. Většina takových ujednání je ve smluvních podmínkách druhostranně malým typem písma za podpisem stran (KSUL 45 INS 9028/2010)

-v platném občanském zákoníku či zákoně č. 367/2000 Sb. absentuje právní úprava lichevní smlouvy, jak ji znal § 879 Obecného zákoníku občanského, vyhlášeného dne 01.06.1811, kdy lichvář, který situaci navodil, o ní věděl, či musel vědět. Lichevní smlouva byla definována takto: kořistě z lehkomyslnosti, tísně, slabosti rozumu, nezkušenosti nebo vzrušení mysli jiného, dá sobě nebo třetímu za plnění slíbiti nebo poskytnouti plnění vzájemné, jehož majetková hodnota je v patrném nepoměru k hodnotě plnění

-jak bylo uvedeno již výše ve vyjádření žalovaného insolvenčního správce, k těmto principům lichevního jednání se obrátil ve své argumentaci i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 08.07.1997 sp. zn. III ÚS 77/97 v tom smyslu, že z rozumných zásad Obecného zákoníku občanského je třeba vycházet i v současné době zejména tam, kde právní úprava vykazuje mezery, které je třeba překlenout výkladem

-v neposlední řadě je třeba přihlédnout i k tomu, že v rámci splátek je kumulováno množství různých poplatků, smluvních úroků (ve spotřebitelských smlouvách lze uplatnit pouze zákonný úrok z prodlení, a to až poté, co nastane skutečnost prodlení s placením dluhu-viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 873/2006) a pokut, vysoké RPSN a v rámci tzv. úplat jsou tyto částky spláceny až do úplného zaplacení i v případě, že dlužník platí splátky řádně a včas. Tyto úplaty jsou určeny ke krytí podnikatelského rizika žalobce a jsou uzavírány s tím, že smlouva nebude dlužníkem plněna.

Z výše uvedeného vyplývá, že žalobce, který poskytl finanční prostředky dlužníku, měl zajisté nárok na jistou úplatu za poskytnutý úvěr a dále by měl nárok na zákonný úrok z prodlení podle občanského zákoníku, vycházeje ze spotřebitelského charakteru dané úvěrové smlouvy. Vyloučeny jsou smluvní úroky z prodlení, smluvní pokuty a další smluvní sankce, které nebyly smluveny, ale jednostranně stanoveny žalobcem v obchodních podmínkách, od kterých se dlužník neměl možnost při sjednání úvěru odchýlit. Měl pouze možnost úvěr nepřijmout. Za tíživé životní situace a nabídce nízkých měsíčních splátek jako zdánlivě pro dlužníka výhodných, nastupuje právě onen lichevní prvek spočívající ve zneužití nezkušenosti, slabosti a lehkomyslnosti třetí osoby v poskytnutí plnění, které je v nepoměru k plánovanému skrytě ziskovému protiplnění ze strany dlužníka. Za tohoto stavu, kdy podpisy účastníků smlouvy jsou situovány před všemi důležitými ujednáními (včetně ujednání o smluvní pokutě), není zřejmé, zda dlužník byl se všemi sankcemi řádně obeznámen. Je tak silně narušen princip smluvní pokuty, zejména co se týká jejího prevenčního charakteru. O jejím smyslu zajišťovacím, sankčním a kompenzačním již bylo hovořeno výše s tím, že tento chrakter má v daném případě řada jiných smluvních sankcí rozpuštěných v úplatě za poskytnutí úvěru. Poté se jeví sankční ujednání uvedená v obchodních podmínkách jako v rozporu s § 56 odst. 3, písm. g) a h) obč. zák. a samotné ujednání o smluvní pokutě jako rozporné s obecně uznávanými pravidly nazývanými dobré mravy a jako takové nemůže požívat ochrany podle § 39 obč. zákoníku (viz závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp.zn. 31 Cdo 2707/2007 ze dne 14.10.2009). (KSUL 45 INS 9028/2010)

O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle 137 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 os.ř. (s použitím § 202 odst. 1 IZ), kdy účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů řízení potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný insolvenční správce byl ve věci zcela úspěšný a uplatňoval náklady právního zastoupení ve výši 10.900,-Kč. Jedná se o (10.000,-Kč za řízení v jednom stupni dle § 5 písm. d) vyhl. č. 484/2000 Sb. a dva režijní paušály po 300,-Kč podle § 13 odst. 1 a 3 vyhl .č. 177/1996 Sb. a 1 x 300,-Kč za jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb.). Soud v nárokované a doložené výši náhradu nákladů přiznal.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím soudu podepsaného.

V Ústí nad Labem dne 02.12.2010

JUDr. Jaroslava Mištová v.r. soudkyně

Za správnost vyhotovení: Petra Máčková