45 Cm 3/2010
45 Cm 3/2010-85

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Jaroslavou Mištovou v právní věci žalobce FINE CREDIT. a.s., IČ 268 66 919, se sídlem Sokolská 536/22, 779 00 Olomouc, adresa pro doručování: Hněvotínská 241/52, 779 00 Olomouc, proti žalovanému JUDr. Pavlu Marečkovi, se sídlem Vaníčkova 1070/29, 400 01 Ústí nad Labem, (insolvenčnímu správci dlužníka Tomáše anonymizovano , anonymizovano ), zast. Mgr. Janem Faltejskem, advokátem se sídlem Mírové nám. 101/25, 400 01 Ústí nad Labem, o určení pravosti pohledávky ve výši 110.698,-Kč

takto:

I. Řízení se co do částky 61.295,-Kč zastavuje pro litispendenci.

II. Žaloba na určení pravosti pohledávky žalobce FINE CREDIT. a.s., IČ 268 66 919, se sídlem Sokolská 536/22, 779 00 Olomouc přihlášené do insolvenčního řízení vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 45 INS 8041/2009 dlužníka Tomáše anonymizovano , anonymizovano ve výši 49.403,-Kč s e z a m í t á .

III. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 10.200,-Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. Jana Faltejska, advokáta se sídlem Mírové nám. 101/25, 400 01 Ústí nad Labem.

Odůvodnění:

Žalobou, doručenou soudu dne 05.03.2010, se domáhal žalobce určení, že má za dlužníkem Tomášem anonymizovano , anonymizovano , bytem 400 11 Ústí nad Labem, Jizerská 5, pohledávku z titulu Smlouvy o úvěru č. 90800200601 ze dne 18.11.2008, a to v celkové výši 110.698,-Kč. V žalobě uvedl, že svou pohledávku včas přihlásil přihláškou pohledávky doručenou soudu dne 4.11.2009, zaevidována byla jako přihl. č. 5. Pohledávka byla přihlášena jako vykonatelná na základě pravomocného rozhodčího nálezu sp.zn 6259/2009 ze dne 24.11.2009, vydaného rozhodcem JUDr. Ilonou Šubrtovou. Žalovaný insolvenční správce popřel při přezkumném jednání částku 49.403,-Kč. Žalobce vytýkal insolvenčnímu správci, že pohledávku přezkoumal jako nevykonatelnou, poté sám podal dne 8.2.2010 incidenční žalobu (pod sp.zn. 45 Cm 2/2010) a dne 24.2.2010 vyrozuměl věřitele o částečném popření jeho pohledávky s poučením o možnosti podal incidenční žalobu. Žalobce v žalobě argumentuje oprávněností svých požadavků z hlediska platnosti rozhodčí doložky, z hlediska řádného vyrozumění dlužníka o konaném rozhodčím řízení, i řádným doručením rozhodčího rozhodnutí s tím, že nebyly dlužníkem podány námitky a rozhodnutí nabylo právní moci. Odkazuje se na současnou judikaturu Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp.zn. 32 Cdo 2282/2008, 32 Cdo 292/2008 a rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15.7.2002, sp.zn. IV. ÚS 174/02. Upozorňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu v Praze, jímž argumentuje insolvenční správce sp.zn. 12 Cmo 496/2008 je s výše citovanými judikáty v přímém rozporu. Rovněž zastává žalobce stanovisko, že je lichá argumentace správce ohledně neplatnosti sjednání rozhodčí doložky (či neplatnosti samotné smlouvy o úvěru) pro rozpor s § 55 a 56 obč. zák.

Žalovaný na svou procesní obranu uvedl podáním doručeným soudu dne 31.03.2010, že nejprve vyzval žalobce k doplnění přihlášky pohledávky. Doplněno bylo dne 24.11.2009 samotným rozhodcem JUDr. Ilonou Šubrtovou. Žalovaný uvedl, že shledal pohledávku za nevykonatelnou a z tohoto důvodu ji tak i přezkoumal na přezkumném jednání dne 1.2.2010. Pohledávku popřel ve výši 49.403,-Kč (náklady spojené s vymáháním pohledávky ve výši 7.000,-Kč, poplatek za oznámení sesplatnění úvěru 40,-Kč, náklady rozhodčího řízení ve výši 6.783,-Kč a náklady právního zastoupení ve výši 35.580,-Kč). Žalovaný současně uvedl, že z opatrnosti podal žalobu sám dne 5.3.2010. Žalovaný uvedl, že si strany smluvily, že jejich vztah se bude řídit obchodním zákoníkem. Upozorňuje na ust. § 262 odst. 1 obch. zák., podle něhož je třeba použít na daný vztah občanský zákoník. Argumentuje ustanoveními §§ 55 a 56 v kontextu s evropskou úpravou, která se odráží v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp.zn. 12 Cmo 496/2008.

Jednání ve věci se konalo dne 10.06.2010. Účastníci byli k jednání řádně předvoláni. Rozsudek byl vyhlášen dne 21.06.2010.

Soud zkoumal včasnost podání žaloby a pasivní legitimaci žalovaného-z veřejně přístupného insolvenčního rejstříku je zřejmé, že přezkumné jednání se konalo dne 1.2.2010.

Žaloba byla podána dne 5.3.2010. Žalovaný správce doručil vyrozumění o popření pohledávky žalobci dne 24.2.2010. Z uvedeného je patrné bez dalšího zkoumání, že žaloba byla podána včas. Byla podána osobou k tomu oprávněnou proti pasivně legitimovanému žalovanému insolvenčnímu správci. Pokud se jedná o námitku žalobce, že přihlásil vykonatelnou pohledávku, ale přezkoumána byla jako nevykonatelná a žalobce byl tím pádem nucen podat žalobu, aby si ochránil své právo, nutno uzavřít, že je výsostným právem správce, jakým způsobem přihlášenou pohledávku přezkoumá. Pokud dospěl správce k závěru, že pohledávka je nevykonatelná, nemohl ji zařadit na seznam přihlášených pohledávek jako vykonatelnou. K ochraně práv žalobce a nejednoznačnosti právní úpravy podal z opatrnosti i sám žalobu. Pokud by soud dospěl v rámci projednání věci k závěru, že se jedná o pohledávku vykonatelnou, přesunula by se důkazní povinnost ze žalobce na žalovaného insolvenčního správce. Nestalo se tak, neboť soud považoval pohledávku rovněž za nevykonatelnou v důsledku neplatnosti rozhodčí doložky.

Před soudem byly provedeny listinné důkazy, předložené účastníky: Č.l. 7-16-vyrozumění o popření pohledávky včetně dokladu o doručení dne 24.02.2010, doručenka Rozhodčí a správní společnosti, a.s. Tomáši Heppovi (dlužníku) dne 14.12 2009-rozhodčí nález, doručenka Rozhodčí a správní společnosti, a.s. 08.09.2009-žalobní návrh na vydání rozhodčího nálezu, kopie části knihy odeslané pošty Č.l. 22-62-Smlouva o úvěru č. 9080200601 ze dne 18.11.2008, splátkový kalendář, Všeobecné obchodní podmínky žalobce (dále jen VOP)-v čl. XVII je sjednána rozhodčí doložka, přihláška pohledávky ze dne 4.11.2009, Rozhodčí nález sp.zn. 6259/2009 ze dne 24.11.2009, doložka právní moci ze dne 11.01.2010 o nabytí právní moci rozhodčího nálezu dnem 14.12.2009, výzva insolvenčního správce k doplnění přihlášky pohledávky a její doručení dne 21.12.2009 žalobci, žaloba podaná insolvenčním správcem a vyjádření žalovaného k této žalobě.

Po zhodnocení provedených důkazů (§132 o.s.ř.), dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu:

Dlužník uzavřel se žalobcem dne 18.11.2009 Smlouvu o úvěru č. 9080200601, jejíž nedílnou součástí byl splátkový kalendář a Všeobecné obchodní podmínky žalobce-v čl. XVII s rozhodčí doložkou. Smlouvou o úvěru byl jednak splacen předchozí poskytnutý úvěr v nesplacené výši 17.190,-Kč, fakticky poskytnutá částka 17.810,-Kč. Celkem tedy jistina úvěru 35.000,-Kč s dohodnutými 18 splátkami po 2.616,-Kč. Splaceno mělo být těmito splátkami 47.088,-Kč. V čl. XVII této smlouvy je rozhodčí doložka, v níž je v bodě 17.2. stanoveno, že rozhodce vybere Rozhodčí a správní společnosti, a.s. z jím vydaného seznamu (ten nebyl součástí VOP) a dle jejího jednacího řádu (který nebyl součástí VOP). Insolvenční správce při přezkumném jednání uznal částku 61.295,-Kč, tzn. jistinu dluhu s příslušnými úroky, popřel částku 49.403,-Kč, tj. částku související s vymáháním pohledávky. Pro neplacení splátek žalobce sesplatnil celou částku, toto oznámil dlužníku a podal žalobu k Rozhodčí a správní společnosti, a.s., která vybrala rozhodce, jímž byl vydán rozhodčí nález a tento doručen dlužníku na doručovací adresu a nabyl právní moci. Po zahájení insolvenčního řízení podal přihlášku vykonatelné pohledávky, neboť na jeho pohledávku nebylo dlužníkem ničeho plněno.

Podle § 261 odst. 1 obch. zák., tato část zákona upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti.

Podle § 262 odst. 1 obch. zák., strany si mohou dohodnout, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v § 261, se řídí tímto zákonem. Jestliže taková dohoda směřuje ke zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, je neplatná. Podle odst. 2 téhož ustanovení, dohoda podle odstavce 1 vyžaduje písemnou formu.

Podle § 52 odst. 1 obč. zák., spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel.

Podle § 55 odst. 1 obč. zák., smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Podle odst. 3 téhož ustanovení, v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější.

Podle § 56, odst. 1 obč. zák., spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

Po právním posouzení skutkových zjištění dospěl soud zejména vzhledem ke shora uvedeným zákonným ustanovením k závěru, že projednání oprávněnosti pohledávky 61.295,-Kč brání neodstranitelná překážka, když v této výši byla žalobcova pohledávka zjištěna při přezkumném jednání a nelze ji již žádným způsobem zpochybnit, popřít, napadnout žalobou apod., výpis ze seznamu zjištěných pohledávek je vykonatelným titulem. Z uvedeného důvodu nejsou splněny podmínky řízení pro jednání o této částce a soud o ní řízení v bodě I. výroku usnesení zastavil podle § 104 odst. 1 o.s.ř.

Co se týká pohledávky ve výši 49.403,-Kč, jedná se o náklady spojené s vymáháním pohledávky ve výši 7.000,-Kč, poplatek za oznámení sesplatnění úvěru 40,-Kč, náklady rozhodčího řízení ve výši 6.783,-Kč a náklady právního zastoupení ve výši 35.580,-Kč. Soud se v tomto případě přiklonil zcela k argumentaci žalovaného insolvenčního správce v jím učiněném závěru, že uzavřenou Smlouvu o úvěru nelze posuzovat dle obchodního zákoníku, neboť jednou ze smluvních stran je spotřebitel; v tom případě dopadají na posuzovanou věc ujednání o spotřebitelských smlouvách v občanském zákoníku. Je zřejmě chybou žalobce, že ve svých formulářových smlouvách stále ještě postaru uvádí právní úpravu, která se uplatňovala před novelou občanského zákoníku. Právě podle této novely se nemůže spotřebitel vzdát svých zákonných práv. Ve formuláři smlouvy není ani zmínka o rozhodčí doložce. Je až ve VOP, a to navíc tak, že neobsahuje seznam jmen rozhodců ani jednací řád společnosti, která rozhodce vybírá. Spotřebitel tak nemůže vědět, kdo o jeho právech a povinnostech v případě nesplácení úvěru bude rozhodovat a jakým způsobem. Je vydán na milost a nemilost nejprve Rozhodčí a správní společnosti, a.s. a poté rozhodci, kterého tato společnost určí. Naproti tomu pravidla soudního jednání jsou obsažena v občanském soudním řádu a platí pro každého. Jednací řád Rozhodčí a správní společnosti, a.s. nemůže být spotřebiteli znám. Spotřebitel také snadno zjistí jméno svého zákonného soudce. Nezjistí však z VOP jméno rozhodce, kterého teprve bude určovat Rozhodčí a správní společnost, a.s. ustanovení ve VOP nemůže nahradit dohodu stran ve smlouvě. Je tedy zřejmé, že postupem žalobce dochází k nerovnováze v postavení stran smlouvy a k možnému poškození práv spotřebitele. I proto dochází v poslední době k posunu rozhodování soudů vyšších instancí, např. Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí 12 Cmo 496/2008 zaujal stanovisko, že neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce (rozhodců) ad hoc, nebo konkrétního způsobu jeho určení, ale jen odkazuje ohledně výběru rozhodce (rozhodců) a stanovení pravidel rozhodčího řízení na právnickou osobu, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným řádně ve smyslu § 13 zák. č. 216/1994 Sb. na základě zvláštního zákona a odkazuje na touto právnickou osobou stanovené statuty a řády ke jmenování a výběru rozhodců, jakož i způsobu vedení rozhodčího řízení a stanovení pravidel o nákladech řízení, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná. Statuty stálých rozhodčích soudů jsou veřejné (§ 13 odst. 2 ZRŘ), zveřejněná jsou v Obchodním věstníku. Jednací řád Rozhodčí a správní společnosti, a.s. veřejný není-alespoň tak nebylo žalobcem tvrzeno. Z listin, které byly žalobcem předloženy, je zřejmé, že rozhodce nerozhoduje sám za sebe, ale za Rozhodčí a správní společnost, a.s., neboť i rozhodčí nález je na hlavičkovém papíře této společnosti; nejedná se tedy v tomto případě pouze o zajištění administrativního servisu pro rozhodce.

Ve světle výše uvedeného závěru Vrchního soudu v Praze soud považuje ujednání o rozhodčí doložce, umístěné ve VOP za neplatné, poškozující spotřebitele. Tato okolnost je patrná i z postupu žalobce, kdy pro soudní jednání nemá právní zastoupení advokátem, ale pro rozhodčí (nekomplikované a rychlé řízení) účtuje na právním zastoupení částku 35.580,-Kč-tedy částku rovnající se poskytnutému úvěru. Pokud žalobce argumentoval vícero judikáty z let dřívějších, považuje je soud za překonané a s přihlédnutím k nutnosti ochrany práv spotřebitelů v dnešních ekonomických podmínkách, a tím i k postavení neinformovaných a neznalých spotřebitelů (při rostoucím zadlužení domácností) za zcela nevyhovující. Je žádoucí výkladem práva reagovat na požadavky doby tak, aby rozhodování soudů bylo spravedlivé a chránilo spotřebitele proti dravosti silněji postavených společností (většinou soukromých, nebankovních) a s nimi spjatých rozhodců či rozhodčích společností. Následkem jednání popsaného výše vzrostla legitimní pohledávka žalobce trojnásobně za použití množství sankcí (i kumulujících se), které jsou ve smlouvě, či v převážné míře ve VOP vyjmenovány téměř výhradně ve prospěch žalobce, nejsou uvedeny sankce ve prospěch dlužníka-spotřebitele. Sjednání rozhodčích doložek (skutečné sjednání, nikoli odkaz na

VOP) má jistě své místo v obchodně právních vztazích. V rámci spotřebitelských smluv je třeba klást nekompromisní požadavky na umístění rozhodčí doložky přímo do uzavírané smlouvy, na předvídatelnost osoby rozhodce a odkaz na veřejně přístupný jednací řád, na řádně uzavřenou smlouvu o spotřebitelském úvěru podle občanského zákoníku nikoli podle zákoníku obchodního, pokud spotřebitel není podnikatelem, atd. Ve světle takto uvedených závěrů soud 1. stupně nemohl než žalobu v bodě II. výroku rozsudku zamítnout, neboť považuje sjednání rozhodčí doložky za neplatné.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle 137 odst. 1 ve spojení s 142 odst. 1 os.ř. (s použitím § 202 odst. 1 IZ), kdy účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů řízení potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Soud proto přiznal žalovanému právo na náhradu nákladů řízení ve výši 10.200,-Kč (9.000,-Kč za řízení v jednom stupni dle § 8 vyhl.č. 484/2000 Sb., dva režijní paušály po 300,-Kč podle § 13 odst. 1 a 3 vyhl.č. 177/1996 Sb. a 2 x 300,-Kč za dva úkony právní služby podle § 11 odst. 1 vyhl.č. 177/1996 Sb.). Pokud právní zástupce žalovaného požadoval náhradu nákladů řízení vyšší podle výše pohledávky, o níž se vedl spor, nebylo mu soudem vyhověno vzhledem k tomu, že incidenční žaloba není žalobou na plnění, ale žalobou určovací.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení (§ 80 odst. 1 a § 160 odst. 3 IZ) jeho písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím podepsaného soudu.

V Ústí nad Labem dne 21.06.2010 JUDr. Jaroslava Mištová, v.r. soudkyně

Za správnost vyhotovení: Vlasta Blažková