45 Cm 2/2010
45 Cm 2/2010-24

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Jaroslavou Mištovou v právní věci žalobce JUDr. Pavla Marečka, se sídlem Vaníčkova 1070/29, 400 01 Ústí nad Labem, (insolvenčního správce dlužníka Tomáše anonymizovano , anonymizovano ), proti žalovanému FINE CREDIT. a.s., IČ 268 66 919, se sídlem Sokolská 536/22, 779 00 Olomouc, adresa pro doručování: Hněvotínská 241/52, 779 00 Olomouc, zast. Mgr. Martinou Zatloukalovou, obecnou zmocněnkyní, se sídlem Nová čtvrť 525/9, 751 02 Troubky nad Bečvou, adresa pro doručování: FINE CREDIT. a.s., Sokolská 536/22, 779 00 Olomouc, o určení, že popře ní pravosti pohledávky ve výši 110.698 Kč bylo učiněno poprávu

takto:

I. Žaloba na určení, že žalovaný FINE CREDIT, a. s., IČ 26866919, Sokolská 536/22, 779 00 Olomouc nemá za dlužníke m Tomášem anonymizovano , anonymizovano pohledávku ve výši 49.403 Kč v řízení KSUL 45 INS 8041/2009 se zamítá co do určení pravosti ve výši 7.040 Kč.

II. Určuje se, že žalovaný FINE CREDIT, a. s., IČ 26866919, Sokolská 536/22, 779 00 Olomouc nemá za dlužníkem Tomášem anonymizovano , anonymizovano pohledávku ve výši 42.363 Kč a její popření insolvenčním správcem v řízení KSUL 45 INS 8041/2009 bylo po právu.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žaloba na určení, že žalovaný FINE CREDIT, a. s., IČ 26866919, Sokolská 536/22, 779 00 Olomouc nemá za dlužníke m Tomášem anonymizovano , anonymizovano pohledávku ve výši 61.295 Kč v řízení KSUL 45 INS 8041/2009 se zastavuje.

Od ůvo d ně n í:

Žalobou, doručenou soudu dne 09.02.2010, se domáhal žalobce určení, že poprávu popřel přihlášku pohledávky žalovaného FINE CREDIT, a. s., IČ 26866919, Sokolská 536/22, 779 00 Olomouc za dlužníkem Tomášem anonymizovano , r.č. 660728/1736, bytem 400 11 Ústí nad Labem, Jizerská 5 z titulu nespalcené smlouvy o úvěru, když dlužná částka byla přiznána pravomocným rozhodčím nálezem. Žalobce popíral vykonatelnost pohledávky z důvodu neplatnosti rozhodčího nálezu. Uvedl, že na přezkumném jednání dne 1.2.2010 ji přezkoumal jako nevykonatelnou, ale z opatrnosti podal tuto žalobu sám, neboť přihlášena byla pohledávka jako vykonatelná. Současně vyrozuměl žalobce o popření pohledávky. Pohledávku popřel ve výši 49.403,-Kč (náklady spojené s vymáháním pohledávky ve výši 7.000,-Kč, poplatek za oznámení sesplatnění úvěru 40,-Kč, náklady rozhodčího řízení ve výši 6.783,-Kč a náklady právního zastoupení ve výši 35.580,-Kč) a uznal ve výši 61.295 Kč. Dále žalobce uvedl, že si strany smluvily, že jejich vztah se bude řídit obchodním zákoníkem. Upozoril na ust. § 262 odst. 1 obch. zák., podle něhož je třeba použít na daný vztah občanský zákoník. Argumentoval v žalobě ustanoveními §§ 55 a 56 v kontextu s evropskou úpravou, která se odráží v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp.zn. 12 Cmo 496/2008.

Žalovaný na svou procesní obranu uvedl podáním doručeným soudu dne 01.03.2010, že s dlužníkem uzavřel Smlouvu o úvěru č. 90800200601 ze dne 18.11.2008, a to na celkovou částku 110.698,-Kč. V žalobě uvedl, že svou pohledávku včas přihlásil přihláškou vykonatelné pohledávky doručenou soudu dne 4.11.2009, zaevidována byla jako přihl. č. P5. Pohledávka byla přihlášena jako vykonatelná na základě pravomocného rozhodčího nálezu sp.zn 6259/2009 ze dne 24.11.2009, vydaného rozhodcem JUDr. Ilonou Šubrtovou. Insolvenční správce popřel při přezkumném jednání částku 49.403,-Kč. Žalovaný argumentuje oprávněností svých požadavků z hlediska platnosti rozhodčí doložky, z hlediska řádného vyrozumění dlužníka o konaném rozhodčím řízení, i řádným doručením rozhodčího rozhodnutí s tím, že nebyly dlužníkem podány námitky a rozhodnutí nabylo právní moci. Odkázal na současnou judikaturu Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp.zn. 32 Cdo 2282/2008, 32 Cdo 292/2008 a rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15.7.2002, sp.zn. IV. ÚS 174/02. Upozornil, že rozhodnutí odvolacího soudu v Praze, jímž argumentuje insolvenční správce sp.zn. 12 Cmo 496/2008 je s výše citovanými judikáty v přímém rozporu. Rovněž zastával žalovaný stanovisko, že je lichá argumentace správce ohledně neplatnosti sjednání rozhodčí doložky (či neplatnosti samotné smlouvy o úvěru) pro rozpor s § 55 a 56 obč. zák. Zejména žalovaný při jednání soudu dne 02.05.2011 zdůraznil, že popřená částka 7.000 Kč nemá v podstatě nic společného s rozhodčím řízením, jedná se o paušální úhradu za úkony souvisejíí s vymáháním ohledávky a 40 Kč souvisí se sesplatněním pohledávky. Při jednání soudu též žalovaná strana doplnila, že stávající zákon o rozhodčím řízení není v souladu s evropským právem, neporomítá v sobě ochranu spotřebitele. Existují rozhodnutí, která nereflektují na kontroverzní rozhodování ohledně neplatnosti rozhodčích doložek ze strany

Vrchního soudu v Praze, a to zejména rozhodnutí Městského soudu v Praze 39 Co 88/2010-34 a Krajského soudu v Ústí nad Labem 36 Co 94/2010 ze dne 18.6.2010.

Z rozhodování Nejvyššího soudu v Brně vyplývá, že ochranu spotřebitele nelze chápat jako ochranu lehkomyslnosti. Žalovaný v procesní obraně uvedl, že sám dlužník při přezkumném jednání pohledávku uznal, popíral ji pouze insolvenční správce. Vzhledem k nejasnosti popírání a vyrozumívání o popření v této konkrétní věci (dvě souběžná řízení 45 Cm 2/2010 a 45 Cm 3/2010) trvá incidenční řízení neúměrně dlouho a žalovaný se domnívá, že toto konání je v rozporu se základními zásadami insolvenčního zákona.

Jednání ve věci se konalo dne 02.05.2010. Účastníci byli k jednání řádně předvoláni. Žalobce se k jednání soudu nedostavil. Soud jednal podle § 101 odst. 3 o.s.ř. v jeho nepřítomnosti. Soud zkonstatoval, že žaloba bylainsolvenčním správcem podána včas dne 09.02.2010 (do 30 dnů od zvláštního přezkumného jednání ze dne 01.02.2010). Soud upozornil na rozhodovací praxi Vrchního soudu v Praze-např. rozsudek č.j. 102 VSPH 14/2011-73 ze dne 10.03.2011 ve věci zdejšího soudu 69 ICm 825/2010.

Žalovaný uvedl, že měl v úmyslu nabídnout žalobci smír, zejména co se týká nákladů spojených s vymáháním pohledávky, které vznikly žalovanému ještě před podáním žalobního návrhu k rozhodci. Jedná se o částky vycházející ze všeobecných smluvních podmínek ve výši 7.000 Kč jako paušální náklady spojené s vymáháním pohledávky (20% z jistiny) a 40 Kč jako poplatek spojený s oznámením o sesplatnění závazku.

Insolvenční správce sice ve zvláštním přezkumu popíral vykonatelnost pohledávky, podal však sám žalobu jakoby pohledávka vykonatelná byla. Později podaná žaloba věřitelem (pod sp.zn. 45 Cm 3/2010) byla zdejším soudem projednávána, řízení skončilo rozsudkem, avšak Vrchním soudem v Praze bylo řízení zastaveno pro litispendenci, když toto řízení pod sp.zn.bylo zahájeno dříve. Věcně tedy byla věc projednána nyní v tomto řízení. Soud ve vyhlášení rozsudku při jednání opomněl vynést výrok o částce 61.295 Kč, ohledně které již bylo řízení pravomocně zastaveno pod sp.zn. 45 Cm 3/2010. Proto o této částce rozhodl v bodě IV. výroku rozsudku, který nechť je považován za doplňující usnesení k rozsudku o částce, ohledně které soud opomněl ve vyhlášení rozsudku rozhodnout, když žalobce nevzal žalobu na určení této výše popření zpět.

Před soudem byly provedeny listinné důkazy: -z insolvenčního rejstříku protokolem ze zvláštního přezkumného jednání ze dne 01.02.2010, -spisem 45 Cm 3/2010-č.l. 21 až 42 .

Po zhodnocení provedených důkazů (§132 o.s.ř.), dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu:

Dlužník uzavřel se žalobcem dne 18.11.2009 Smlouvu o úvěru č. 9080200601, jejíž nedílnou součástí byl splátkový kalendář a Všeobecné obchodní podmínky žalobce-v čl. XVII s rozhodčí doložkou. Smlouvou o úvěru byl jednak splacen předchozí poskytnutý úvěr v nesplacené výši 17.190,-Kč, fakticky poskytnutá částka 17.810,-Kč. Celkem tedy jistina úvěru 35.000,-Kč s dohodnutými 18 splátkami po 2.616,-Kč. Splaceno mělo být těmito splátkami 47.088,-Kč. V čl. XVII této smlouvy je rozhodčí doložka, v níž je v bodě 17.2. stanoveno, že rozhodce vybere Rozhodčí a správní společnosti, a.s. z jím vydaného seznamu (ten nebyl součástí VOP) a dle jejího jednacího řádu (který nebyl součástí VOP). Insolvenční správce při zvláštním přezkumném jednání uznal částku 61.295,-Kč, tzn. jistinu dluhu s příslušnými úroky a o této částce již bylo pravomocně rozhodnuto v řízení 45 Cm 3/2010, popřel částku 49.403,-Kč, tj. částku související s vymáháním pohledávky. Pro neplacení splátek žalobce sesplatnil celou částku, toto oznámil dlužníku a podal žalobu k Rozhodčí a správní společnosti, a.s., která vybrala rozhodce, jímž byl vydán rozhodčí nález a tento doručen dlužníku na doručovací adresu a nabyl právní moci. Po zahájení insolvenčního řízení podal přihlášku vykonatelné pohledávky, neboť na jeho pohledávku nebylo dlužníkem ničeho plněno.

Podle § 261 odst. 1 obch. zák., tato část zákona upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti.

Podle § 262 odst. 1 obch. zák., strany si mohou dohodnout, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v § 261, se řídí tímto zákonem. Jestliže taková dohoda směřuje ke zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, je neplatná. Podle odst. 2 téhož ustanovení, dohoda podle odstavce 1 vyžaduje písemnou formu.

Podle § 52 odst. 1 obč. zák., spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel.

Podle § 55 odst. 1 obč. zák., smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Podle odst. 3 téhož ustanovení, v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější.

Podle § 56, odst. 1 obč. zák., spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

Po právním posouzení skutkových zjištění dospěl soud zejména vzhledem ke shora uvedeným zákonným ustanovením k závěru, že projednání oprávněnosti pohledávky 61.295,-Kč brání překžka věci pravomocně rozsouzené, jak vyplývá z rozsudku zdejšího soudu 45 Cm 3/2010 (právní moc dne 28.07.2010).

Co se týká pohledávky ve výši 49.403,-Kč, jedná se o náklady spojené s vymáháním pohledávky ve výši 7.000,-Kč, poplatek za oznámení sesplatnění úvěru 40,-Kč, náklady rozhodčího řízení ve výši 6.783,-Kč a náklady právního zastoupení v rozhodčím řízení ve výši 35.580,-Kč.

Soud se v tomto případě přiklonil částečně k argumentaci žalobce-insolvenčního správce v jím učiněném závěru, že uzavřenou Smlouvu o úvěru nelze posuzovat dle obchodního zákoníku, neboť jednou ze smluvních stran je spotřebitel; v tom případě dopadají na posuzovanou věc ujednání o spotřebitelských smlouvách v občanském zákoníku. Je zřejmě chybou žalovaného, že ve svých formulářových smlouvách stále ještě postaru uvádí právní úpravu, která se uplatňovala před novelou občanského zákoníku. Právě podle této novely se nemůže spotřebitel vzdát svých zákonných práv. Ve formuláři smlouvy není ani zmínka o rozhodčí doložce. Je až ve všeobecných smluvních podmínkách, a to navíc tak, že neobsahuje seznam jmen rozhodců ani jednací řád společnosti, která rozhodce vybírá. Spotřebitel tak nemůže vědět, kdo o jeho právech a povinnostech v případě nesplácení úvěru bude rozhodovat a jakým způsobem. Je vydán na milost a nemilost nejprve Rozhodčí a správní společnosti, a.s. a poté rozhodci, kterého tato společnost určí. Naproti tomu pravidla soudního jednání jsou obsažena v občanském soudním řádu a platí pro každého. Jednací řád Rozhodčí a správní společnosti, a.s. nemůže být spotřebiteli znám. Spotřebitel také snadno zjistí jméno svého zákonného soudce. Nezjistí však ze všeobecných smluvních podmínek jméno rozhodce, kterého teprve bude určovat Rozhodčí a správní společnost, a.s. Ustanovení ve všeobecných smluvních podmínkách nemůže nahradit dohodu stran ve smlouvě. Je tedy zřejmé, že postupem žalobce dochází k nerovnováze v postavení stran smlouvy a k možnému poškození práv spotřebitele. I proto dochází v poslední době k posunu rozhodování soudů vyšších instancí, např. Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí 12 Cmo 496/2008 zaujal stanovisko, že neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce (rozhodců) ad hoc, nebo konkrétního způsobu jeho určení, ale jen odkazuje ohledně výběru rozhodce (rozhodců) a stanovení pravidel rozhodčího řízení na právnickou osobu, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným řádně ve smyslu § 13 zák. č. 216/1994 Sb. na základě zvláštního zákona a odkazuje na touto právnickou osobou stanovené statuty a řády ke jmenování a výběru rozhodců, jakož i způsobu vedení rozhodčího řízení a stanovení pravidel o nákladech řízení, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná. Statuty stálých rozhodčích soudů jsou veřejné (§ 13 odst. 2 ZRŘ), zveřejněná jsou v Obchodním věstníku. Jednací řád Rozhodčí a správní společnosti, a.s. veřejný není-alespoň tak nebylo žalobcem tvrzeno. Z listin, které byly žalobcem předloženy, je zřejmé, že rozhodce nerozhoduje sám za sebe, ale za Rozhodčí a správní společnost, a.s., neboť i rozhodčí nález je na hlavičkovém papíře této společnosti; nejedná se tedy v tomto případě pouze o zajištění administrativního servisu pro rozhodce.

Ve světle výše uvedeného závěru v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze soud považuje ujednání o rozhodčí doložce, umístěné ve všeobecných smluvních podmínkách za neplatné, poškozující spotřebitele. Za rozhodčí (nekomplikované a rychlé) řízení účtuje na právním zastoupení částku 35.580,-Kč, tedy částku, rovnající se poskytnutému úvěru.

Soud se vypořádal i s argumentací žalovaného, že -stavající zákon o rozhodčím řízení není v souladu s evropským právem, nepromítá v sobě ochranu spotřebitele, -že existují rozhodnutí, která nereflektují na kontroverzní rozhodování ohledně neplatnosti rozhodčích doložek ze strany Vrchního soudu v Praze, a to rozhodnutí Městského soudu v Praze sp.zn. 39 Co 88/2010 a Krajského soudu v Ústí nad Labem sp.zn. 36 Co 94/2010 ze dne 18.6.2010, -z dosavadních rozhodnutí Nejvyššího soudu v Brně vyplývá, že ochranu spotřebitele nelze chápat jako ochranu lehkomyslnosti., -že i sám dlužník při přezkumném jednání pohledávku uznal, popíral ji pouze insolvenční správce.

Pokud žalobce argumentoval vícero judikáty z let dřívějších, považuje je soud za překonané a s přihlédnutím k nutnosti ochrany práv spotřebitelů v dnešních ekonomických podmínkách, a tím i k postavení neinformovaných a neznalých spotřebitelů (při rostoucím zadlužení domácností) za zcela nevyhovující. Je žádoucí výkladem práva reagovat na požadavky doby tak, aby rozhodování soudů bylo spravedlivé a chránilo spotřebitele proti dravosti silněji postavených společností (většinou soukromých, nebankovních) a s nimi spjatých rozhodců či rozhodčích společností. Tím, že žalovaným pojmenované kontroverzní rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo uveřejněno v zelené Sbírce soudních rozhodnutí a bylo tam zařazeno Nejvyšším soudem v Brně, dostalo toto rozhodnutí význam ve sjednocování judikatury soudů, reagující na stávající ekonomické a právní prostředí v naší republice.

Následkem jednání popsaného výše vzrostla legitimní pohledávka žalovaného trojnásobně. Sankce jsou v úvěrové smlouvě vyjmenovány výhradně v neprospěch dlužníka, nejsou uvedeny sankce ve prospěch dlužníka-spotřebitele. Sjednání rozhodčích doložek (skutečné sjednání, nikoli odkaz na všeobecné smluvní podmínky) má jistě své místo v obchodně právních vztazích. V rámci spotřebitelských smluv je třeba klást nekompromisní požadavky na umístění rozhodčí doložky přímo do uzavírané smlouvy, na předvídatelnost osoby rozhodce a odkaz na veřejně přístupný jednací řád, na řádně uzavřenou smlouvu o spotřebitelském úvěru podle občanského zákoníku nikoli podle zákoníku obchodního, pokud spotřebitel není podnikatelem, atd. Ve světle takto uvedených závěrů soud 1. stupně nemohl než žalobě vyhovět co do oprávněnosti popření správcem ve výši 42.363 Kč, neboť považuje sjednání rozhodčí doložky za neplatné a tato částka se týká rozhodčího řízení. Naopak nevyhověl žalobě co do oprávněnosti popření částky 7.040 Kč, která nevznikla v souvislosti s rozhodčím řízením.

Námitka, že dlužník pohledávku při přezkumném jednání uznal a popěrný úkon učinil pouze insolvenční správce, je irelevantní. Pokud dlužník shledá, že správcem je zároveň advokát, který lépe hájí jeho zájmy v incidenčním sporu než by byl schopen on sám, je logické, že mu popěrný úkon z jeho strany přijde naprosto nadbytečný. Význam (či sílu) popření by tím nezvýšil. Popěrné úkony dlužníka i správce jsou si dle zákona rovny a mají stejné právní důsledky. Dlužník by se tak ocitl na jedné straně účastníků se správcem pouze formálně.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 150 os.ř., podle něhož, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Jak již bylo naznačeno u § 143, lze § 150 užít v případě účastníka, který byl ve sporu úspěšný a měl by tedy nárok na náhradu nákladů řízení, jsou však dány důvody, pro které mu soud tuto náhradu nemusí přiznat. V tomto případě s rozhodnutí o nákladech řízení podle úspěchu ve věci dle ust. § 142 o.s.ř. jevilo jako příliš tvrdé. Zákon podmínky uplatnění § 150 o.s.ř. nevymezuje a ponechává je na úvaze soudu, který posoudil všechny okolnosti této konkrétní věci a dospěl k závěru, že by nebylo spravedlivé požadovat na účastníku neúspěšném v převážné části žaloby, aby hradil náklady náklady žalobci, který, ač popřel vykonatelnost, sám zažaloval pohledávku jako vykonatelnou a zároveň poslal žalovanému vyrozumění o popření a vyvolal tím další spor o nevykonatelnou pohledávku (45 Cm 3/2010). Žalovaný tak byl nucen účastnit se dvou sporů. Na druhou stranu je třeba poznamenat, že v době, kdy insolvenční správce činil tyto úkony, nebyla jasná judikatura soudů ohledně postupu při přihlášení vykonatelné pohledávky, kterou však správce považuje za nevykonatelnou. V současné době je zřejmé z rozhodovací praxe Vrchního soudu v Praze, že správný postup správce v takovém případě je přezkoumání přihlášky pohledávky jako nevykonatelné (neboť je výsostným právem správce přezkoumat, zda je pohledávka podle jeho názoru vykonatelná či nevykonatelná) a následné vyroztumění věřiteli o možnosti podat incidenční žalobu. Nikoli postup jako v tomto případě, kdy podal správce žalobu sám. Vzhledem k okolnostem, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, k postojům účastníků v průběhu řízení apod. se soud rozhodl pro výjimečnou aplikaci § 150 o.s.ř. a náklady řízení žádnému z účastníků podle úspěchu ve věci nepřiznal.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení (§ 80 odst. 1 a § 160 odst. 3 IZ) jeho písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím podepsaného soudu.

V Ústí nad Labem dne 02.05.2011 JUDr. Jaroslava Mištová, v.r. soudkyně Za správnost vyhotovení: Jana Zimová