44 ICm 1533/2010
Čj.: 44 ICm 1533/2010-41 KSPA 44 INS 9369/2010

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích rozhodl soudkyní JUDr. Ivanou Šolcovou v právní věci žalobce Pavla Kaplana, nar. 12. června 1969, bytem 561 23 Anenská Studánka 49, zastoupeného Mgr. Martinem Červinkou, advokátem v České Třebové, Čechova 396 proti žalovanému ESSOX s.r.o., se sídlem 370 21 České Budějovice, Senovážné nám. 231/7, IČO 26764652, o určení pravosti a výše popřené pohledávky

takto:

I. Žaloba o určení, že žalovaný nemá v insolvenčním řízení za žalobcem žádnou pohledávku, s e z a m í t á.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 3.264,-Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobou doručenou zdejšímu soudu 25. října 2010 se žalobce domáhal určení, že žalovaný nemá v insolvenčním řízení za žalobcem žádnou pohledávku. Žalobce tvrdil, že při přezkumném jednání konaném dne 21. října 2010 popřel pohledávku žalovaného z toho důvodu, že pohledávku považuje za promlčenou v důsledku neuplatnění u soudu v promlčecí době, když rozhodčí nález, na jehož základě byla pohledávka žalovanému přiznána, považuje za nicotný. Žalobce dále uvedl, že rozhodčí nález, z něhož žalovaný vykonatelnost své pohledávky dovozuje, je nicotným právním aktem z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky dle ust. § 56 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník v platném znění (dále též OZ ), když toto ustanovení by soud měl interpretovat komunitárně konformním způsobem s právem Evropské unie, především směrnicí Rady č. 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 (dále též směrnice ), o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Podle článku 1. písmeno q) přílohy směrnice je nepřiměřeným požadavkem ve spotřebitelské smlouvě zbavení spotřebitele práva podat žalobu nebo použít jiný opravný prostředek, zejména požadovat na spotřebiteli, aby předkládal spory výlučně rozhodčímu soudu, na který se nevztahují ustanovení právních předpisů. Směrnice pak dle názoru žalobce považuje řešení sporů ze spotřebitelských smluv v rozhodčím řízení za ustanovení nepřiměřené, což je třeba chápat tak, že podnikatel jako druhá smluvní strana spotřebitelské smlouvy nesmí zneužívat své silnější postavení k získání nefair výhody. Silnější postavení podnikatele je dáno tím, že spotřebitel jedná pod tlakem finanční tísně a není fakticky schopen prosadit jakékoli změny formulářových smluvních podmínek. Nefair výhodu pak žalobce spatřuje v přenesení sporu ze soustavy nezávislých soudů k rozhodci, se kterým podnikatel dlouhodobě spolupracuje, poskytuje mu zdroj příjmu, v řízení není nutno nařizovat jednání a jsou vyloučeny opravné prostředky. Žalobce si ust. § 56 odst. 1 OZ vykládá jako zákaz rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách, přičemž ke stejnému závěru jej vede i výklad ust. § 55 odst. 1 věta druhá OZ. Žalobce dále odkázal na rozhodnutí Evropského soudního dvora C-168/05 ve věci Mostaza Claro a dovodil, že rozhodčí nález ve sporu ze spotřebitelské smlouvy není třeba odklidit způsobem předpokládaným dle ust. § 31 a násl. zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů v platném znění (dále též ZRŘ ), ale že má soud kdykoli z úřední povinnosti přihlížet k neplatnosti, resp. nicotnosti takového rozhodčího nálezu. Žalobce závěrem vyjádřil názor, že rozhodčí nález ze dne 15. května 2007, č.j. E/2007/00031 nezakládá vykonatelnost předmětné pohledávky, na základě dané listiny nelze vést výkon rozhodnutí, když se jedná o nicotný bezúčinný popsaný list papíru. Uplatnění pohledávky v rozhodčím řízení pak nemá vliv na běh promlčecí doby, pohledávka žalovaného nebyla uplatněna řádně a tím pádem ani včas a je tak v celé výši promlčena.

Na základě výzvy insolvenčního soudu č.j. 44 ICm 1553/2010-11 ze dne 12. listopadu 2010 předložil žalovaný insolvenčnímu soudu dne 13. ledna 2011 své vyjádření k podané žalobě. Žalovaný předně uvedl, že mu svědčí pravomocný titul, a to rozhodčí nález č.j. E/2007/00031 rozhodce JUDr. Jiřího Nováka ze dne 15. května 2007, rozhodčí nález je opatřen doložkou právní moci, a to dnem 15. června 2007 a je vykonatelný. Žalovaný dále uvedl, že smlouva o poskytnutí Futuro karty a revolvingového úvěru byla mezí ním a žalobcem uzavřena platně, žalobce měl před uzavřením smlouvy prostor pro seznámení s jejím obsahem a obchodními podmínkami a svým podpisem stvrdil, že podmínky uzavřené smlouvy bere na vědomí. Žalovaný pak označil žalobce jako osobu, která podobné smlouvy (i s rozhodčími doložkami) uzavírala opakovaně, a byl tak orientován v uzavírání těchto smluv. Žalovaný současně poukázal, že žalobce při uzavírání smlouvy jednal svobodně a vážně. Smlouva byla uzavřena se souhlasem obou smluvních stran, ani jedné ze stran nic nebránilo smlouvu případně neuzavřít. Podpisem uvedené smlouvy pak klient vyjádřil souhlas s obchodními podmínkami a se sazebníkem poplatků, jelikož dle ust. § 273 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník v platném znění, tyto tvoří nedílnou součást předmětné smlouvy. Součástí takto přijatých obchodník podmínek je i článek označený Řešení sporů , který je rozhodčí doložkou. Strany závazku se zde dohodly mimo jiné, že majetkové spory budou rozhodovány v rozhodčím řízení jedním rozhodcem jmenovaným správcem seznamu rozhodců při Společenství pro rozhodčí řízení. Z hlediska platnosti smlouvy žalovaný vyjadřuje názor, že je třeba se zabývat tím, zda smlouva obstojí požadavkům dle § 39 OZ a rovněž zkoumat, zda tato spotřebitelská smlouva nevytváří nepřiměřenou nerovnováhu ve smluvním vztahu dle § 56 OZ.

K otázce, zda listinu označenou jako rozhodčí nález lze považovat za právně závazný dokument, žalovaný uvádí, že při hodnocení charakteru vychází z ust. § 51a a násl. OZ a směrnice č. 93/13/EHS. Smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele. Žalobce následně připouští, že ujednání o rozhodčí doložce sice nebylo sjednáno individuálně, nicméně pro rozpor se zákonem by bylo nutné, aby nepřiměřenost dosáhla intenzity značné, resp. nerovnováhy výrazné. Muselo by tedy jít o ujednání značně ovlivňující vztah mezi žalobcem a žalovaným. Rozhodčí doložku nelze a priori pokládat za nepříznivé smluvní ustanovení. Jde toliko o alternativní možnost řešení sporných záležitostí mezi smluvními stranami, jehož cílem není omezení spotřebitele v jeho právech, ale vyřešení sporné situace, přičemž obě strany mají stejnou výchozí pozici. Žalovaný tak nesouhlasí s tvrzením žalobce, že cílem ujednání o rozhodčí doložce bylo zbavit spotřebitele přístupu k řádnému soudu. Naopak se žalovaný domnívá, že žalobci nebyla upřena možnost domáhat se práva žalobou k rozhodci určeného dle rozhodčí doložky. V tomto řízení pak měl žalobce postavení rovnocenné procesní strany, nebylo mu bráněno v hájení jeho práv. Ostatně ani ust. § 56 odst. 3 v demonstrativním výčtu nepřípustných smluvních ujednání neuvádí zákaz rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách. Žalovaný odkazuje na rozhodnutí Evropského soudního dvora C-478/99 Komise proti Švédskému království ze dne 7. května 2002, že příloha směrnice obsahuje informativní a nevyčerpávající seznam podmínek, které mohou být pokládány za nepřiměřené, a o této nepřiměřenosti je pak povolán rozhodnout národní soud. Rozhodčí doložku tak nelze bez dalšího považovat ze neplatnou, ale vždy ji zkoumá rozhodce, potažmo soud. Pokud jde o způsob určení osoby rozhodce obsažené v rozhodčí doložce, odkazuje žalovaný na ust. § 7 odst. 1 ZRŘ. To, že rozhodnutí o osobě rozhodce je delegováno na správce seznamu jmenovaného Společností pro rozhodčí řízení, a.s., označuje žalovaný jako relativně složitý, ale jasný a srozumitelný mechanismus, který je v souladu s ust. § 7 odst. 1 ZRŘ. Žalovaný k tomu odkazuje na závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 32 Cdo 2282/2008 ze dne 31. července 2008. Rozhodčí doložka tak z pohledu žalovaného plně odpovídá po formální stránce požadavkům ZRŘ, tj. byla uzavřena písemně, ve věci, kde ji bylo možno uzavřít, a platná i co do způsobu určení osoby rozhodce. Rozhodčí doložka je tak dostatečně určitá a rozhodčí nález dle ní vydaný tak představuje pravomocné vykonatelné rozhodnutí.

Samotná žaloba byla k rozhodci podána pro nehrazení pravidelných měsíčních splátek, tak, jak bylo ve smlouvě dohodnuto. Dlužník byl rozhodcem vyzván k vyjádření, byl však nečinný a k výzvě rozhodce se nevyjádřil. Rozhodce tak vydal rozhodčí nález, který byl vydán po právu. Rozhodčí nález se následně stal pravomocným vykonatelným rozhodnutím a žalovaný na jeho základě přihlásil pohledávku do insolvenčního řízení.

Žalovaný dále akcentuje princip autonomie vůle a svobody individuálního jednání a v dané souvislosti odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ČR, sp.zn. II. ÚS 2682/08 ze dne 6. listopadu 2008. Žalovaný dále uvádí, že žalobce měl možnost neplatnost rozhodčí doložky namítat již v rozhodčím řízení samotném, nebo se žalobou domáhat zrušení rozhodčího nálezu. Dále žalovaný odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 23 Cdo 1201/2009, tj. že ochranu spotřebitele nelze pojmout jako ochranu jeho lehkomyslnosti a nerozvážnosti. Navrhl, aby byla žaloba na určení popřené pohledávky zamítnuta.

Při jednání konaném dne 3. března 2011 zástupce žalobce k žalobě doplnil, že rozhodčí doložka je uzavřena ve formulářové smlouvě a žalobce ji nemohl ovlivnit, nemohl ji neuzavřít, pokud chtěl získat úvěr a nelze tedy hovořit o autonomii vůle. Dále ke způsobu určení osoby rozhodce v daném případě odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, č.j. 12 Cmo 496/2008-28 ze dne 28. května 2009. Žalobce dále vyjádřil názor, že v rozhodčím řízení není dána záruka nestrannosti, když rozhodci poskytuje příjem jedna strana (zde žalovaný), rozhodčí řízení je zpravidla jednoinstanční, písemné, tj. nevýhodné pro spotřebitele. Dále žalobce k námitce žalovaného, že žalobce neuplatnil žalobu na zrušení rozhodčího nálezu u soudu, odkázal na rozhodnutí Evropského soudního dvora sp.zn. C-473/00 ze dne 21. listopadu 2002.

Žalovaný při jednání plně odkázal na své písemné vyjádření a poukázal na skutečnost, že žalobce v návrhu na povolení oddlužení uvedl mezi svými závazky i závazek vůči ESSOX s.r.o. ve výši 40.888,--Kč.

Z insolvenčního spisu sp.zn. KSPA 44 INS 9369/2010 soud zjistil, že dlužník Pavel Kaplan podal ke Krajskému soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, dne 18. srpna 2010 návrh za zahájení insolvenčního řízení spojený s návrhem na povolení oddlužení. Insolvenční řízení bylo zahájeno téhož dne vyhláškou č.j. KSPA 44 INS 9369/2010-A-2. V bodě 16 návrhu Závazky, ze kterých nevyplývá právo na uspokojení ze zajištění-vykonatelné je pod č. 2 uvedeno: popis závazku-nesplacená půjčka, označení rozhodnutí-094 EX 0350/08, věřitel-ESSOX s.r.o., výše závazku-40.888,18 Kč. Přílohou insolvenčního návrhu na č.l. A-3/29 je seznam závazků, kde pod poř. č. 5 je uveden závazek vůči věřiteli ESSOX s.r.o ve výši 40.888,18 Kč, splatnost 31. července 2005, doklad o existenci závazku exekuce 094 EX 350/08, zajištěná NE, vykonatelná ANO, uznávám ANO. Součástí seznamu je prohlášení, že přehled je úplný a správný a je připojen podpis dlužníka. Dále je přiloženo vyrozumění soudního exekutora Mgr. Martina Tunkla o právní moci usnesení o nařízení exekuce a příkazu k úhradě nákladů exekuce.

Z usnesení zdejšího soudu č.j. KSPA 44 INS 9369/2010-A-10 ze dne 6. září 2010 soud zjistil, že byl zjištěn úpadek dlužníka Pavla Kaplana, povoleno řešení úpadku oddlužením, insolvenčním správcem byl ustaven Ing. Karel Kuna a věřitelé byli vyzvání, aby ve lhůtě do 6. října 2010 uplatnili své pohledávky přihláškou.

Z přihlášky P-5 doručené zdejšímu soudu dne 4. října 2010 soud zjistil, že věřitel ESSOX s.r.o., 370 21 České Budějovice, Senovážné nám. 231/7, IČ 26764652, přihlásil pohledávku ve výši 48.469,07 Kč z titulu neuhrazeného dluhu z poskytnuté Futuro karty a revolvingového úvěru, která je v celé výši splatná od 15. června 2007, nezajištěna a vykonatelná dle rozhodčího nálezu č. E/2007/00031. K přihlášce byla přiložena kopie rozhodčího nálezu vydaného JUDr. Jiřím Novákem, sp.zn. E/2007/00031 ze dne 15. května 2007 s vyznačenou doložkou právní moci 15. června 2007, dále žádost o uzavření Smlouvy o poskytnutí Futuro karty a revolvingového úvěru ze dne 27. prosince 2004 a obchodní podmínky č. 100904BF.

Z žádosti o poskytnutí Futuro karty a revolvingového úvěru soud zjistil, že podpisem dlužník prohlásil a potvrdil mimo jiné, že obdržel a seznámil se s obchodními podmínkami č. 100904BF.

Z obchodních podmínek č. 100904BF ze dne 1. září 2004 Smlouvy o poskytnutí futuro karty a revolvingového úvěru společnosti ESSOX soud zjistil, že k uzavření smlouvy dochází dle článku I. odstavec 2. a čl. III, odst. 1 akceptací žádosti ze strany společnosti, tj. okamžikem aktivace karty ze strany společnosti. Dále v obchodních podmínkách v části V. Závěrečná ustanovení je pod bodem 7. řešení sporů obsažená rozhodčí doložka ve vztahu k majetkovým sporům, které vzniknou ze smlouvy nebo v souvislosti s ní. Dle rozhodčí doložky je mj. stanoveno, že spory budou řešeny jedním rozhodcem jmenovaným správcem seznamu ze seznamu rozhodců vedeného Společností pro rozhodčí řízení, a.s., 120 00 Praha 2, Sokolská 60, IČ 26421381.

Z rozhodčího nálezu, sp.zn. E/2007/00031 ze dne 15. května 2007 soud zjistil, že rozhodce JUDr. Jiří Novák dne 15. května 2007 rozhodl, že Pavel Kaplan je povinen uhradit společnosti ESSOX s.r.o. částku 16.588,95 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 16.588,95 Kč ode dne 1. srpna 2005 do zaplacení a dále úrok z prodlení ve výši 197,90 Kč, dále smluvní pokutu ve výši 323,50 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 818,82 Kč. Z odůvodnění rozhodčího nálezu pak soud mj. zjistil, že rozhodce žalovanou stranu (dlužníka Pavla Kaplana) vyzval k vyjádření k žalobě výzvou doručenou dne 1. března 2007, ten se ve lhůtě 7 dnů nevyjádřil.

Z protokolu o přezkumném jednání ze dne 21. října 2010 soud zjistil, že pohledávka věřitele poř. č. 5 byla při přezkumném jednání insolvenčním správcem uznána a dlužníkem popřena, neboť se nejedná o vykonatelnou pohledávku, když rozhodčí nález byl vydán na základě neplatné rozhodčí doložky, a pohledávka je tak promlčená z důvodu neuplatnění u soudu.

Z usnesení zdejšího soudu, č.j. KSPA 44 INS 9369/2010-B-7 ze dne 3. ledna 2011 soud zjistil, že bylo schváleno oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře.

Po provedeném dokazování zjištěný skutkový stav věci soud posoudil a učinil tyto právní závěry:

Žaloba je podána včas ve lhůtě 30 dnů, tak jak stanoví ust. § 199 ve spojení s ust. § 410 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení-insolvenční zákon (dále též IZ ).

Soud má za prokázané, že mezi žalobcem a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o poskytnutí futuro karty a revolvingového úvěru, která je spotřebitelskou smlouvou a jejíž součástí byla rozhodčí doložka.

Ustanovení § 2 ZRŘ stanoví, že se strany mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud. Dle ust. § 3 odst. 1 musí být smlouva uzavřena písemně. Dle ust. § 3 odst. 2 tvoří-li rozhodčí doložka (jako v tomto případě) součást podmínek, jimiž se řídí smlouva hlavní, k níž se rozhodčí doložka vztahuje, je rozhodčí doložka platně ujednána i tehdy, jestliže písemný návrh hlavní smlouvy s rozhodčí doložkou byl druhou stranou přijat způsobem, z něhož je patrný její souhlas s obsahem rozhodčí smlouvy.

Dle ust. § 56 odst. 1 OZ spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Ust. § 56 odst. 3 OZ pak obsahuje demonstrativní výčet nepřípustných smluvních ujednání.

Soud se nejprve zabýval tvrzením žalobce, že uzavírání rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách právní řád České republiky, resp. občanský zákoník, je-li interpretován eurokonformě, neumožňuje a je-li rozhodčí doložka takto uzavřena, je neplatná pro rozpor se zákonem, přičemž žalobce svůj názor opírá i o rozhodnutí ESD C-168/05 Elisa María Mostaza Claro proti Centro Móvil Milenium SZ ze dne 26. října 2006.

Jelikož žalobce svou argumentaci opírá o směrnici Rady č. 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále též směrnice ), uvede soud na tomto místě několik poznámek k postavení směrnic Evropských společenství (resp. Evropské unie) jako pramenu práva v právním řádu členského státu, tj. i České republiky. Směrnice Evropských společenství jsou sekundárními právními předpisy ES, které zásadně nemají přímý horizontální účinek, ale toliko ukládají členským státům, aby danou směrnici v určitém časovém horizontu implementovaly do svého právního řádu za účelem dosažení harmonizace právních řádů členských zemí v určité otázce. Jedním z důsledků nedostatečné implementace směrnice může být i přímý účinek takové směrnice, kde marně uplynula lhůta k jejímu provedení a je-li obsah směrnice dostatečně jednoznačně formulován. Ani tak ale není směrnice účinná přímo vůči jednotlivci (nelze z ní dovozovat povinnosti jednotlivce), ale jednotlivec získává právo dovolávat se směrnicí přiznaných práv vůči státu (vertikální přímý účinek). Další úrovní vztahu směrnic a národního práva je pak tzv. nepřímý účinek směrnice, tj. povinnost interpretovat a aplikovat národní právo (zejména legislativu, která je důsledkem implementace směrnice) v souladu se směrnicí (eurokonformní výklad). I při tomto postupu je však primárně aplikováno národní právo, které je vykládáno v souladu se směrnicí. Národní soud je tedy nadán pravomocí vyložit národní právo v souladu se směrnicí, přičemž takový výklad nesmí odporovat základním ústavním principům práva dané členské země.

Dle občanského zákoníku spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Oproti tomu článek 3 směrnice stanoví v odstavci 1, že smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele. Transpozicí směrnice byl dále do ust. § 56 odst. 3 OZ včleněn demonstrativní výčet ujednání, která mohou být považována za nepřípustná (žádný bod tohoto výčtu se rozhodčího řízení nedotýká). Směrnice v článku 3, odstavci 3. odkazuje na přílohu, která obsahuje informativní a nevyčerpávající seznam podmínek, které mohou být pokládány za nepřiměřené. V článku 1 pod písmenem q) je jako nepřiměřená uvedena podmínka, jejímž cílem nebo následkem je zbavení spotřebitele práva podat žalobu nebo použít jiný opravný prostředek, zejména požadovat na spotřebiteli, aby předkládal spory výlučně rozhodčímu soudu, na který se nevztahují ustanovení právních předpisů, nebo bránění uplatnění tohoto práva, nepřiměřené omezování důkazů, které má spotřebitel k dispozici, nebo ukládání důkazního břemene, které by podle použitelných právních předpisů mělo příslušet druhé smluvní straně, spotřebiteli.

S ohledem na shora uvedené nelze k otázce rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách přistoupit tak, že český občanský zákoník je sice nezakazuje, ale jelikož směrnice, kterou měla Česká republika povinnost implementovat, rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách označuje za možnou nepřiměřenou podmínku, pak je třeba občanský zákoník eurokonformně vyložit tak, že rozhodčí doložky zakázány jsou, jak uvádí žalobce. V první řadě Evropský soudní dvůr ve věci C-478/99 Komise Evropských společenství proti Švédskému království judikoval, že co se týče přílohy uvedené v čl. 3 odst. 3 směrnice, obsahuje informativní a nevyčerpávající seznam podmínek, které mohou být pokládány za nepřiměřené. Není sporu o tom, že podmínka uvedená v tomto seznamu nemusí být nezbytně považována za nepřiměřenou a naopak, podmínka, která není v tomto seznamu uvedena, může být za nepřiměřenou prohlášena. Dále pak ESD ve věci C-237/02 Freiburger Kummunalbauten GmbH Baugesellschaft & Co. KG proti Ludger Hofstetter a Ulrike Hofstetter judikoval, že je věcí vnitrostátního soudu, aby určil, zda v případě takové smluvní podmínky, jako je podmínka, která je předmětem sporu v původním řízení, jsou splněna kritéria požadovaná k tomu, aby byla kvalifikována jako nepřiměřená ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice. V neposlední řadě, jak už bylo výše uvedeno, národní soud při eurokonformním výkladu nesmí opomenout základní ústavní principy.

Takovým principem, který soud v daném případě zohledňuje, je princip autonomie vůle. Ústavní soud České republiky tento princip vycházející z čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ve svém nálezu I. ÚS 167/04 vyložil ve dvojí rovině, a to jako strukturální princip a dále pak jako subjektivní právo jednotlivce. Ústavní soud dále princip autonomie vůle označuje za elementární podmínku fungování materiálního právního státu. V nálezu II. ÚS 3/06 pak ústavní soud dále doplňuje, že spotřebitelská ochrana je jistou formou omezení autonomie vůle, které je potřeba s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího. Dále ústavní soud vyložil, že za účelem vyrovnání faktické nerovnosti mezi stranami spotřebitelských vztahů je třeba hledat takový výklad jednoduchého práva, který na jednu stranu zajistí ochranu spotřebitele, na druhou stranu omezí autonomii vůle proporcionálně. Najít praktickou konkordanci mezi oběma protikladně působícími principy, aby zůstalo maximum z obou, je pak úkolem obecných soudů.

Soud v daném případě posoudil předmětnou smlouvu jako spotřebitelskou. S ohledem na shora uvedené výchozí principy ale usoudil, že v dané situaci sjednání rozhodčí doložky značnou nerovnováhu (slovy OZ), ani významnou nerovnováhu (slovy směrnice) v právech a povinnostech stran nezpůsobuje. Soud totiž nesdílí názor žalobce, že silnější postavení jedné strany smluvního vztahu (ať už plyne z profesionální zkušenosti, z lepší znalosti práva, dostupnosti právních služeb či možnosti stanovovat smluvní podmínky) zakládá a priori i nerovný smluvní vztah a tedy, že ujednání, která mají svou povahou potenciál způsobovat značnou nerovnováhu, ji automaticky způsobují, jsou-li zahrnuty do spotřebitelské smlouvy. Soud se domnívá, že k otázce tak citlivé, jako je vyvažování principu autonomie vůle a ochrany spotřebitele, je vždy třeba přistupovat obezřetně a individuálně s ohledem na konkrétní podmínky smluvního vztahu. Především je třeba vzít v potaz, že žalovaný před žalobcem v postavení spotřebitele způsob řešení případných sporů nikterak nezatajoval. Když už označíme žalovaného jako osobu zběhlou v poskytování úvěrů, je třeba na stejném místě přiznat, že žalobce je osobou značně zběhlou v žádání o úvěry. I ze seznamu závazků a přehledu věřitelů přihlášených do insolvenčního řízení lze usoudit, že žalobce je osobou, která smlouvy tohoto typu uzavírala opakovaně a současně byla plně srozuměna s následky nedodržování takových typů smluv. Námitku žalobce, že byl ve finanční tísni a nemohl smlouvu neuzavřít nelze akceptovat, když (i ze seznamu závazků) je zřejmé, že má na trhu s finančními produkty dáno na výběr z velké škály poskytovatelů úvěrů a je tedy vždy jen na něm, s kým a pod jakými podmínkami určitou smlouvu uzavře. Úvěrovou smlouvu, jejíž součástí je rozhodčí doložka, tak soud posoudil jako platně sjednanou včetně uvedené rozhodčí doložky, když je následkem svobodného projevu vůle. Žalobce mohl podmínku spočívající v rozhodčí doložce plně neakceptovat a smlouvu tedy neuzavřít.

Ochrana slabšího je tradičně významným úkolem právního systému. Vždy je však třeba mít na zřeteli, že přílišná ochrana v důsledku vede spotřebitele k utvrzování jeho pocitu slabšího postavení a nerozvíjení schopností, kterými by byl schopen se proti silnějším subjektům bránit. Tento postup by pak významně narušoval další princip, na kterém soukromoprávní vztahy stojí-tedy, že právo náleží bdělým. A z dostupných listin se lze domnívat, že žalobce až na tento ojedinělý případ není osobou, která by aktivně vystupovala na obranu svých práv. Za dobu trvání smluvního vztahu nenapadl platnost rozhodčí doložky, po předložení sporu rozhodci se na výzvu rozhodce k žalobě nevyjádřil, ani po vydání rozhodčího nálezu (když tento považoval za neplatný) se nebránil návrhem na zrušení rozhodčího nálezu.

Jelikož žalobce opakovaně odkazoval na rozhodnutí ESD ve věci C-168/05 Mostaza Claro, soud na tomto místě považuje za vhodné pro úplnost poznamenat, že si je plně vědom stanovisek obsažených v tomto rozhodnutí, vzal je plně na vědomí, nicméně se domnívá, že tyto závěry nelze s ohledem na shora uvedené převzít automaticky ve vztahu k českému právnímu řádu. Španělský obecný zákon o ochraně spotřebitelů a uživatelů (č. 26/1984) totiž v podstatě převzal ze směrnice seznam klauzulí, které mohou být prohlášeny za zneužívající, tj. včetně položky pod písm. q) přílohy směrnice, která je zařazena pod bodem 26 seznamu španělského zákona. Španělská vnitrostátní právní úprava ochrany spotřebitele tedy explicitně považuje předkládání sporů ze spotřebitelských smluv rozhodčím orgánům za znevýhodňující. Oproti tomu česká právní úprava takové konkrétní a přesné zakazující pravidlo neobsahuje a jelikož k takovému zákazu lze dojít jedině cestou nepřímého účinku směrnice a eurokonformním výkladem, je třeba takový výklad podrobit konfrontaci s ústavně-právními zásadami, v tomto případě autonomií vůle.

Co se týče námitky žalobce, že se jedná o tzv. formulářovou smlouvu a že rozhodčí doložka nebyla sjednána individuálně, s tímto se soud zcela ztotožňuje. Článek 3 odstavec 2 směrnice uvádí, že podmínka je vždy považována za nesjednanou individuálně, jestliže byla sepsána předem, a spotřebitel proto nemohl mít žádný vliv na obsah podmínky. Že byla podmínka nesjednána individuálně, však je jen vstupním předpokladem, aby ji soud posuzoval podle článku 3 odst. 1 směrnice, tedy zda se takto neindividuálně sjednaná podmínka považuje za nepřiměřenou a na tuto otázku soud již odpověděl výše.

Soud tedy sice rozhodčí doložku posoudil jako podmínku spotřebitelské smlouvy, která nebyla sjednána individuálně, nicméně ji v konkrétním případě neposoudil jako podmínku, která by v dané situaci způsobovala významnou či značnou nerovnováhu v právech a povinnostech spotřebitele.

Soud se dále zabýval otázkou, zda je rozhodčí doložka platná podle ZRŘ. Žalobce v dané souvislosti namítal, že rozhodce nebyl v rozhodčí doložce výslovně určen. Určení osoby rozhodce odkazem na seznam vedený právnickou osobou odlišné od stálého rozhodčího soudu žalobce považuje podle ust. § 39 OZ za obcházení zákona (o rozhodčím řízení), přičemž svůj názor opírá o rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, č.j. 12 Cmo 496/2008-28 ze dne 28. května 2009.

Dle ust. § 7 odst. 1 ZRŘ má rozhodčí smlouva zpravidla určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Konečný počet rozhodců musí být vždy lichý. Dle ust. § 13 odst. 2 ZRŘ stálé rozhodčí soudy mohou vydávat své statuty a řády, které ... mohou určit způsob jmenování rozhodců, jejich počet, a mohou výběr rozhodců vázat na seznam vedený u stálého rozhodčího soudu.

Argumentace žalobce se zakládá na tvrzení, že výběr rozhodce odkazem na seznam rozhodců ad hoc vedený u právnické osoby je obcházením zákona, neboť tyto právnické osoby provozují činnost, která dle ust. 13 odst. 2 ZRŘ náleží pouze do pravomoci stálého rozhodčího soudu.

Soud s tímto názorem nesouhlasí, a to z následujících důvodů. Soud se domnívá, že ust. § 13 odst. 2 ZRŘ se týká otázky, co stálé rozhodčí soudy za účelem naplnění své funkce mohou činit. Toto ustanovení v žádném případě nestanoví, že určitou činnost mohou vykonávat výhradně stálé rozhodčí soudy. Jelikož se nedá z § 13 odst. 2 ZRŘ dovodit, že zmíněná činnost spadá do výhradní pravomoci stálých rozhodčích soudů, nelze pak činnost servisních společností rozhodců ad hoc shledávat obcházením tohoto zákona. Soud naopak uvedená pravidla těchto soukromoprávních společností posoudil jako jednu z možných forem dohody o způsobu, jak určit osoby rozhodců. Jedná se tedy toliko o využití smluvní autonomie stran v rámci zajištění řešení v budoucnu vzniklého sporu v rozhodčím řízení.

Soudu jsou známy závěry žalobcem poukazovaného rozhodnutí Vrchního soudu čj. 12 Cmo 496/2008-28. Při své rozhodovací činnosti však přihlédl (s ohledem na sjednocující charakter rozhodnutí vyšších soudů) především k stanoviskům Nejvyššího soudu ČR obsaženým v rozhodnutí č.j. 32 Cdo 2282/2008 ze dne 31. července 2008, podpořená též nálezem Ústavního soudu ČR II. ÚS 2682/08 ze dne 6. listopadu 2008, bez povšimnutí nezůstala ani odlišná stanoviska JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Pavla Vrchy k rozhodnutí čj. 12 Cmo 496/2008-28.

Soud tedy dospěl k závěru, že v uvedené spotřebitelské smlouvě podmínka spočívající v rozhodčí doložce není ujednáním způsobující k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran a dále že rozhodčí doložka je platně sjednaná dle zákona o rozhodčím řízení. S ohledem na tyto závěry tedy soud neshledal žádný důvod, proč by měl být rozhodčí nález rozhodce JUDr. Jiřího Nováka sp.zn. E/2007/00031 ze dne 15. května 2007 shledán neplatným, když rozhodčí řízení bylo vedeno po právu a v souladu se zákonem. Žalovaný tak má vůči žalobci pohledávku, která je v souladu s ust. § 28 odst.2 ZRŘ vykonatelná.

Námitka promlčení uplatněná žalobcem je nepřípustná, když právo bylo řádně uplatněno u soudu nebo u jiného příslušného orgánu (tj. u rozhodce) a pohledávka tak dle ust. § 112 a § 110 OZ promlčena není.

Pohledávka ve výši 16.558,95 Kč přiznaná rozhodčím nálezem je tak po právu a spolu s ní i příslušenství přiznané tímto rozhodčím nálezem (úroky z prodlení v celkové výši 30.737,90 Kč, smluvní pokuta ve výši 323,50 Kč a náklady řízení ve výši 818,72 Kč).

S ohledem na závěry vyjádřené shora tak soudu nezbylo, než žalobu o určení, že žalovaný nemá v insolvenčním řízení za žalobcem žádnou pohledávku, v celém rozsahu zamítnout.

Podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., o občanském soudním řízení (dále jen o.s.ř. ), účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V daném případě žalovaný vyčíslil náklady řízení ve výši 3.264,--Kč, přičemž tato částka představuje cestovní náhradu dle ust. § 158 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce v platném znění, pro cestu z Českých Budějovic (sídlo žalovaného) do Pardubic a zpět vypočtené v souladu s vyhláškou Ministerstva práce a sociálních věcí č. 377/2010 Sb. a soud ji tedy v plné výši žalovanému přiznal. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému náklady řízení dle ust. § 160 o.s.ř. v zákonné lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Na jednání dne 3. března 2011 žalobce pro případ zamítnutí žaloby navrhl, aby soud ve věci nákladů řízení postupoval podle ust. § 150 o.s.ř., neboť žalobce je v úpadku a jsou zde dány důvody hodné zvláštního zřetele. Soudu je sice známo, že byl zjištěn úpadek dlužníka a schváleno oddlužení plněním splátkového kalendáře, nicméně vzhledem k účtované výši nákladů řízení žalované strany se soud nedomnívá, že by se náhrada této výše nákladů řízení významně dotkla majetkových poměrů žalobce.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je přípustné odvolání, které lze podat k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, a to do 15 dnů ode dne doručení písemného vyhotovení rozsudku. Tento rozsudek bude zveřejněn v insolvenčním rejstříku. Žalobci a žalovanému začíná lhůta k podání odvolání běžet ode dne, kdy jim tento rozsudek bude doručen zvláštním způsobem (ustanovení § 74 odst. 2 IZ ve spojení s ustanovením § 160 odst. 3 IZ). Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 o.s.ř.).

V Pardubicích dne 10. března 2011

JUDr. Ivana Šolcová, v.r. soudkyně Za správnost vyhotovení: Kosková Markéta