43 ICm 645/2011
43 ICm 645/2011-25 (KSUL 43 INS 14400/2010)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kašparovou v právní věci žalobce CETELEM ČR, a.s., IČO 25085689, se sídlem Karla Engliše 5/3208, 150 00 Praha 5, proti žalovanému GRM Insolvence v.o.s., IČO 28716671, se sídlem Vaníčkova 1070/29, 400 01 Ústí nad Labem, insolvenčnímu správci dlužníka Aleny anonymizovano , anonymizovano , bytem Sebuzínská 39, 403 21 Ústí nad Labem, zastoupenému Mgr. Janem Faltejskem, advokátem se sídlem Mírové nám. 101/25, 400 01 Ústí nad Labem, o žalobě na určení popřené pohledávky,

takto:

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že žalobce má vůči dlužníkovi pohledávku z titulu rozhodčího nálezu sp.zn. 29976 ze dne 15.04.2010 ve výši 17.088,-Kč-náklady řízení, a popření pohledávky žalovaným je nedůvodné, s e z a m í t á .

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 4.800,-Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného advokáta Mgr. Jana Faltejska. (KSUL 43 INS 14400/2010)

Odůvodnění:

Dne 14.3.2011 byla Krajskému soudu v Ústí nad Labem doručena žaloba žalobce CETELEM ČR, a.s. proti žalovanému GRM Insolvence v.o.s, insolvenčnímu správci dlužníka Aleny anonymizovano (dále jen dlužník), na určení pravosti popřené pohledávky žalobce. Žalobce tvrdil, že pohledávka č. 1, kterou uplatnil v insolvenčním řízení vedeném pod sp.zn. KSUL 43 INS 14400/2010 přihláškou ze dne 14.1.2011, a kterou na přezkumném jednání, které se konalo dne 16.2.2011, popřel insolvenční správce co do částky náhrady nákladů rozhodčího řízení ve výši 17.088,-Kč z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky, je vykonatelná, neboť byla přiznána rozhodčím nálezem sp.zn. 29976 ze dne 15.4.2010 vydaným rozhodcem Bc. Michalem Kelíškem, který nabyl právní moci dne 29.4.2010. Žalobce dále tvrdil, že nedílnou součástí úvěrové smlouvy byly Všeobecné úvěrové podmínky, v jejichž čl. IV.-8.-1. byla s dlužníkem sjednána rozhodčí doložka, která byla akceptována podpisem příslušné smlouvy o úvěru oběma smluvními stranami. Z rozhodčí doložky dle žalobce vyplývá, že předmětem případného řízení před jediným rozhodcem mají být veškeré spory ze smluv o úvěru uzavřených mezi žalobcem a dlužníkem. Dlužník nikdy nevznesl námitku neplatnosti rozhodčí doložky, a ani jinak nevyjádřil nesouhlas s rozhodčí doložkou. Žalobce má za to, že sjednání rozhodčí doložky ve všeobecných podmínkách neznamená významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, jeho pohledávka je vykonatelná podle rozhodčího nálezu, a byla co do částky nákladů řízení ve výši 17.088,-Kč přihlášena oprávněně. Žalobce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu 23 Cdo 1201/2009. Žalobce proto navrhuje, aby soud určil pravost pohledávky žalobce ve výši 17.088,-Kč. S ohledem na skutečnost, že pohledávka je vykonatelná a žalovaný nepodal ve třicetidenní lhůtě od jejich popření žalobu na popření vykonatelných pohledávek, žalobce navrhuje, aby soud považoval pohledávky za zjištěné v souladu s ustanovením § 201 odst. 2 IZ.

K podané žalobě se podáním doručeným soudu dne 19.4.2011 vyjádřil žalovaný GRM Insolvence v.o.s, insolvenční správce dlužníka Aleny anonymizovano , který uvedl, že podstatou sporu je to, zda listinu označenou jako rozhodčí nález je platným rozhodčím nálezem. Na odpovědi na tuto otázku pak závisí osud procesních nároků žalobce. Žalobce navíc podle názoru žalovaného pomíjí spotřebitelský charakter uzavřených smluv, zejména ustanovení § 55 a § 56 občanského zákoníku, která zakazují ujednání znamenající k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Uzavřená smlouva je adhezní formulářovou smlouvou, které spotřebiteli neumožňují se od podmínek stanovených poskytovatelem úvěru jakkoliv odchýlit. V zásadě veškerý obsah smlouvy, je ve smlouvě určen jen odkazem na smluvní podmínky, přičemž nelze přehlédnout jednostrannost smluvních ujednání. Rozhodčí doložku ve smlouvě považuje žalovaný za neplatnou, neboť je obsažena pouze ve všeobecných obchodních podmínkách a neobsahuje přímé určení rozhodce a odkazuje na pravidla třetí právnické osoby, jež mohou být libovolně měněna. Proto nemůže být platný ani rozhodčí nález, který je právně nicotný. Žalobci tak nemohlo vzniknout právo požadovat náklady rozhodčího řízení.

Soud nejprve zkoumal včasnost podání žaloby-z insolvenčního rejstříku je zřejmé, že přezkumné jednání se konalo dne 16.2.2011. Žaloba byla podána 14.3.2011, tedy včas ve 30 denní lhůtě (§ 198 odst. 1 IZ). (KSUL 43 INS 14400/2010)

Žalovaný vyjádřil podáním doručeným soudu dne 15.8.2013 souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání. Žalobci byla výzva k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání, doručena dne 12.8.2013. Ve výzvě byl žalovaný poučen, že pokud se ve lhůtě 10 dnů nevyjádří, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí (§ 101 odst. 4 o.s.ř.). Žalobce se do dnešního dne k této výzvě nevyjádřil, je tak dána fikce souhlasu žalobce. Vzhledem k tomu, že byly splněny podmínky dle ust. § 115a o.s.ř., nenařizoval soud jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů.

Nesporné mezi stranami je, že insolvenční správce při přezkumném jednání konaném dne 16.2.2011 nepopřel přihlášenou pohledávku žalobce ve výši 44.168,-Kč a popřel částku 17.088,-Kč, která představuje náhradu nákladů rozhodčího řízení přiznanou rozhodčím nálezem ze dne 15.4.2010, sp.zn. 29976/10. Mezi žalobcem a dlužníkem Alenou anonymizovano byla dne 16.2.2005 uzavřena smlouva o poskytnutí úvěru č. 42098311329001, dne 3.11.2009 smlouva o poskytnutí úvěru č. 42098311329004 a dne 2.2.2009 smlouva o poskytnutí úvěru č. 42098311329005, jejichž nedílnou součástí vždy byly všeobecné úvěrové podmínky. Mezi stranami je sporná pouze pohledávka z titulu nákladů rozhodčího řízení ve výši 17.088,-Kč, zda tato pohledávka vznikla, zda je vykonatelná. Předmětem dokazování tak byly pouze sporné skutečnosti.

Z insolvenčního spisu sp.zn. KSUL 43 INS 14400/2010 byl proveden důkaz rozhodnutím o úpadku a povolení oddlužení (č.l. A-10) a usnesením o schválení oddlužení (č.l. B-6), kterým je prokazován stav insolvenčního řízení i pasivní legitimace žalovaného. Z protokolu o přezkumném jednání (č.l. B-5) a vyrozumění o popření pohledávky (č.l. P3-2/2) je zřejmé jednak to, jak byla přezkoumána pohledávka žalobce, a rovněž to, že žaloba byla podána ve třicetidenní lhůtě po přezkumném jednání, a tedy včas.

Důkaz byl proveden dále přihláškou P3 a listinami z této přihlášky.

Z přihlášky č. P3 byl proveden důkaz formulářem přihlášky, kde žalobce uplatnil stejný právní důvod pohledávky jako v žalobě. Důkaz byl proveden rovněž rozhodčím nálezem (shodně i na č.l. 4), kterým byla žalobci přiznána pohledávka ve výši 32.533,-Kč s přísl., jakož i náhrada nákladů řízení ve výši 17.088,-Kč, přičemž tento rozhodčí nález nabyl právní moci dne 29.4.2010, Žádostí/ smlouvou o poskytnutí úvěru č. 42098311329001, Žádostí/smlouva o poskytnutí úvěru č. 42098311329004 a Žádostí/Smlouva o poskytnutí úvěru č. 42098311329005. Z nich je zřejmé, že vlastní vyplněný formulář smluv je dlužníkem řádně podepsán. V záhlaví podepsaných smluv je uvedena rovněž věta, že klient potvrzuje, že se seznámil s Všeobecnými úvěrovými podmínkami CETELEM ČR, a.s. (dále jen VÚP), které jsou nedílnou součástí žádosti /smlouvy. Vlastní obchodní podmínky však dlužníkem podepsány nejsou.

Soud provedené důkazy zhodnotil v souladu s ustanovením § 132 občanského soudního řádu každý jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti. Při hodnocení důkazů dospěl soud k následujícím závěrům. Do insolvenčního řízení přihlásil žalobce pohledávku v celkové výši 44.168,-Kč, sestávající z pohledávky ze smluv o úvěru ve výši 25.261,-Kč přiznané rozhodčím nálezem sp.zn. 29976/10 ze dne 15.4.2010, úroku z prodlení (KSUL 43 INS 14400/2010) ve výši 1.819,-Kč a náhrady nákladů rozhodčího řízení ve výši 17.088,-Kč. Pohledávka žalobce byla při přezkumném jednání žalovaným insolvenčním správcem popřena co do pravosti a výše 17.088,-Kč, představující nárok na náhradu nákladů rozhodčího řízení. Zbývající část pohledávky ve výši 27.080,-Kč (dlužná jistina a úrok z prodlení) byla správcem (žalovaným) uznána. Dlužník pohledávku nepopřel. O pohledávce bylo rozhodnuto rozhodčím nálezem rozhodce Bc. Michalem Kelíškem ze dne 15.4.2010. Pokud by soud uznal platnost tohoto rozhodčího nálezu, stala by se pohledávka v souladu s ustanovením § 198 odst. 3 IZ vykonatelnou, čímž by se důkazní povinnost v řízení změnila a žalovaný by mohl v řízení uplatnit pouze takové důvody popření pohledávky, které nebyly uplatněny dlužníkem v předcházejícím řízení, přičemž důvodem popření by nemohlo být jiné právní posouzení věci.

Soud se nejprve zabýval otázkou, zda insolvenční správce smí pohledávku přihlášenou jako vykonatelnou přezkoumat (a popřít) jako pohledávku nevykonatelnou, když tato pohledávka je doložena pravomocným a vykonatelným rozhodčím nálezem. Přitom soud dospěl k závěru, že správce je k takovému postupu oprávněn, neboť pouze správci při přezkumném jednání náleží posouzení, zda pohledávka je vykonatelná či nikoliv. Tímto posouzením je pak také určena žalobní povinnost, která stíhá buď správce (popře-li správce pohledávku jako vykonatelnou), nebo věřitele (popře-li pohledávku jako nevykonatelnou). Jestliže pak v dalším řízení vyjde najevo, že správce pochybil, když neuznal vykonatelnost pohledávky, nemůže to mít za následek automatické zjištění pohledávky podle § 201 odst. 2 insolvenčního zákona, jak navrhuje ve své žalobě žalobce, ale jedině to, že se v souladu s ustanovením § 198 odst. 3 IZ změní důkazní povinnost v řízení, a žalovaný správce by mohl v řízení uplatnit pouze takové důvody popření pohledávky, které nebyly uplatněny dlužníkem v předcházejícím řízení. Z rozhodčího nálezu je přitom zřejmé, že dlužník v řízení, které probíhalo bez nařízení jednání, žádné skutečnosti neuplatnil.

Dále pak soud přistoupil k posouzením, zda rozhodčí nález je platný a zda z něj lze dovozovat vykonatelnost pohledávky žalobce. Při hodnocení této otázky soud dospěl k závěru, že tomu tak není. Předně je nutno vyjít především ze skutečnosti, že jde o spotřebitelské smlouvy a proto je nutno na ně aplikovat ustanovení o ochraně spotřebitele. Na smlouvy tak dopadají ustanovení zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, neboť v daném případě šlo o půjčky za úplatu-za sjednanou odměnu za poskytnutí úvěru. Současně šlo o smlouvy uzavřené mezi žalobcem jako dodavatelem (při uzavření smlouvy žalobce jednal v rámci své obchodní činnosti) a spotřebitelem-dlužníkem, neboť žalobce v řízení neprokázal (a ani netvrdil), že by dlužník při uzavření smlouvy o úvěru jednal v rámci své obchodní či podnikatelské činnosti. Na takovou smlouvu se tedy subsidiárně vztahují ustanovení občanského zákoníku, a to jak ustanovení o spotřebitelských smlouvách (§ 52-§ 57 občanského zákoníku), tak i ustanovení občanského zákoníku o platnosti právních úkonů, a tedy i ustanovení § 39 občanského zákoníku. Uzavřená smlouva by tedy neměla být v rozporu s ustanoveními občanského zákoníku poskytujícími ochranu spotřebiteli, ani se spotřebitelskými směrnicemi Evropského parlamentu a Rady, zejména směrnicí Rady č. 93/13/EHS ze dne 05.04.1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách a směrnicí č. 98/27/ES. Shodně judikoval i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 06.11.2007, sp. zn. II. ÚS 3/2006. Není tedy v rozporu se zákonem, pokud spotřebitelská smlouva obsahuje rozhodčí doložku. Rozhodovací praxe (KSUL 43 INS 14400/2010) soudů v otázce, zda si mohou strany platně dohodnout, že spory vzniklé z jejich smlouvy budou rozhodovány rozhodcem vybraným ze seznamu rozhodců vedeného subjektem, který není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných tímto subjektem, byla sjednocena usnesením velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11.5.2011, sp.zn. 32 Cdo 1945/2010, jímž byl přijat a odůvodněn závěr, že neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková smlouva neplatná podle ust. § 39 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem. Nevydal-li tedy rozhodčí nález rozhodce, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, pak takový rozhodce neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc.

V daném případě ve smlouvách o úvěru není rozhodčí doložka smluvena, ale je upravena ve všeobecných smluvních podmínkách, a to tak, že veškeré spory ze smluv o úvěru, i spory se smlouvami související se účastníci zavázali řešit v rozhodčím řízení před jediným rozhodcem podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, a dále v souladu s Rozhodčím řádem a Poplatkovým řádem vydanými Sdružením rozhodců s.r.o., IČ 63496658, sídlem Příkop 8, Brno. Rozhodčí doložka nejenže neurčuje, jako jednoho z možných rozhodců Bc. Michala Kelíška, ale současně obsahuje odkaz na Rozhodčí řád a Poplatkový řád vydanými Sdružením rozhodců s.r.o., IČ 63496658, sídlem Příkop 8, Brno , podle něhož mělo řízení probíhat. Tento rozhodčí řád však nemá povahu obecně závazného právního předpisu a proto nelze u účastníka smlouvy presumovat jeho znalost, jak by tomu mohlo být v případě zákona nebo podzákonného právního předpisu. To, aby mohla být rozhodčí doložka ve spotřebitelských smlouvách platně dojednána, v prvé řadě předpokládá transparentní a jednoznačná pravidla pro určení osoby rozhodce. Jde-li o ujednání v rámci spotřebitelské smlouvy, musí rozhodčí řízení obecně zaručovat procesní práva srovnatelná s řízením, které by bylo namístě v případě, kdyby se spotřebitel k ujednání ve spotřebitelské smlouvě nezavázal (ústnost, přímost jednání, odvolací instance, absence jiných překážek v uplatnění spotřebitelova práva). (Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10). Posouzením rozhodčí doložky dospěl soud k závěru, že rozhodčí doložka, tak jak byla sjednána, je neplatná, když neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc ani konkrétní způsob jeho určení, a když spotřebitel nebyl řádně seznámen s pravidly, podle nichž mělo rozhodčí řízení probíhat. Proto má soud ujednání o rozhodčí doložce za neplatné a rozhodčí nález, který byl na jejím podkladě vydán, za nicotný. Žalobci proto nemohla platně vzniknout pohledávka z titulu nákladů rozhodčího řízení.

Pokud jde o judikát, jímž žalobce argumentoval, tak toto rozhodnutí Nejvyššího soudu 23 Cdo 1201/2009 problematiku spotřebitelských smluv řeší a dovozuje možnou platnost sjednaných rozhodčích doložek, avšak ve zcela odlišné situaci. Nejvyšší soud v rozhodnutí 23 Cdo 1201/2009 dovodil, že rozhodčí doložka v jím řešené věci byla platná, neboť tato rozhodčí doložka je v textu smlouvy obsažena jako samostatný bod 13 a prostor vyhrazený ve smlouvě pro podpis zájemce se nachází přímo pod touto doložkou. Ve zde souzené věci je však situace odlišná. V samotné smlouvě není o rozhodčí doložce žádná zmínka a tato rozhodčí doložka je obsažena teprve ve všeobecných smluvních ujednáních , které však dlužníkem podepsány nejsou. (KSUL 43 INS 14400/2010)

Soud dále rozhodoval o nákladech řízení. Podle výsledku řízení má v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 občanského soudního řádu nárok na náhradu nákladů řízení žalovaný, který byl ve věci úspěšný. Soud proto rozhodl o povinnosti žalobce náklady řízení žalovanému nahradit. Incidenční spor o určení popřené pohledávky je ve smyslu ust. § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu sporem o určením, zda tu je právní vztah nebo právo, u kterého se považuje (pro rozhodnou dobu) za tarifní hodnotu částka 25.000,-Kč, které odpovídá mimosmluvní odměna dle § 7 bod 5 advokátního tarifu ve výši 2.100,-Kč (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 29 ICdo 19/2012 ze dne 30.5.2013). Žalovanému tak náleží odměna za zastupování ve výši 4.200,-Kč a 2x režijní paušál podle § 13 odst. 3 vyhl. 177/1996 Sb. za 2 úkony (převzetí právního zastoupení a vyjádření k žalobě dne 19.4.2011) po 300,-Kč, celkem 4.800,-Kč. Soud proto žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení v celkové výši 4.800,-Kč s tím, že je splatná do tří dnů od právní moci rozsudku, a to k rukám právního zástupce žalobce.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem. (§ 204 odst. 1 o. s. ř.)

V Ústí nad Labem dne 13. listopadu 2013

JUDr. Jana Kašparová v. r. samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Martina Pánková