43 ICm 2555/2011
43 ICm 2555/2011-55 (KSUL 43 INS 5449/2011)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kašparovou v právní věci žalobce PROFI CREDIT Czech, a.s. se sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1, koresp. adresa nábřeží Závodu míru 2739, 530 02 Pardubice, proti žalovanému Mgr. Barboře Novotné Opltové, sídlo kanceláře V Luhu 18, Praha 4, insolvenčnímu správci dlužníka Miloslavy anonymizovano , anonymizovano , bytem Hálkova 1214/3, Vejprty, o žalobě na určení popřené pohledávky,

takto:

I. Určuje se, že první dílčí pohledávka žalobce ve výši 49.213,-Kč, která byla přihlášená do insolvenčního řízení vedeného s dlužníkem Miloslavou anonymizovano , anonymizovano , bytem Hálkova 1214/3, Vejprty u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 43 INS 5449/2011 a popřená při přezkumném jednání insolvenčním správcem, je po právu jako pohledávka nezajištěná a nevykonatelná.

II. Určuje se, že druhá dílčí pohledávka žalobce ve výši 17.771,-Kč, která byla přihlášená do insolvenčního řízení vedeného s dlužníkem Miloslavou anonymizovano , anonymizovano , bytem Hálkova 1214/3, Vejprty u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 43 INS 5449/2011 a popřená při přezkumném jednání insolvenčním správcem, je po právu jako pohledávka nezajištěná a nevykonatelná. (KSUL 43 INS 5449/2011)

III. Určuje se, že třetí dílčí pohledávka žalobce přihlášená ve výši 45.270,-Kč do insolvenčního řízení vedeného s dlužníkem Miloslavou anonymizovano , anonymizovano , bytem Hálkova 1214/3, Vejprty u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp.zn. KSUL 43 INS 5449/2011, je po právu co do částky 28.551,-Kč jako pohledávka nezajištěná a nevykonatelná.

IV. Žaloba na určení, že část třetí dílčí pohledávky žalobce ve výši 16.719,-Kč z titulu smluvní pokuty, části směnečného úroku a nákladů rozhodčího řízení, která byla přihlášená do insolvenčního řízení vedeného s dlužníkem Miloslavou anonymizovano , anonymizovano , bytem Hálkova 1214/3, Vejprty u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 43 INS 5449/2011 a popřená při přezkumném jednání insolvenčním správcem, je po právu, s e z a m í t á .

V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou doručenou soudu dne 27.9.2011 se žalobce PROFI CREDIT Czech, a.s. domáhal vůči žalovanému Mgr. Barboře Novotné Opltové, insolvenčnímu správci dlužníka Miloslavy anonymizovano , určení pravosti a výše své pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení na majetek dlužníka Miloslavy anonymizovano , vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 43 INS 5449/2011, a popřené insolvenčním správcem. Žalobce v žalobě tvrdil, že přihlásil do insolvenčního řízení 3 pohledávky v celkové výši 112.254,-Kč. Právním důvodem vzniku první a druhé pohledávky byl nedoplatek na nominální hodnotě úvěru z titulu smlouvy revolvingovém úvěru a třetí pohledávky nedoplatek na směnečné sumě ze zajišťovací směnky ze smlouvy o revolvingovém úvěru a náklady rozhodčího řízení. Hlavní argument žalobce ve vztahu k první a druhé dílčí pohledávce spočíval v tom, že smlouvy o revolvingovém úvěru splňují veškeré náležitosti stanovené obchodním zákoníkem a že tato ujednání nepředstavují ujednání v neprospěch spotřebitele. Tzv. odměna za poskytnutí úvěru představuje jediné příslušenství jistiny, které je dlužník povinen zaplatit. Výše odměny za vyplacení úvěru odpovídá situaci na trhu se spotřebitelskými úvěry a půjčkami, jakož i riziku, které je s poskytováním spotřebitelských úvěrů a půjček sjednáno. Dlužník s takovými podmínkami smlouvy souhlasil a žalobce své povinnosti ze smlouvy splnil. Proto mu vznikl nárok na smluvní odměnu. Ve vztahu ke třetí pohledávce pak žalobce argumentoval, že pohledávka byla přihlášena jako vykonatelná a její vykonatelnost doložena rozhodčím nálezem. Incidenční žalobu měl tedy podat sám insolvenční správce. Pokud tak neučinil, je pohledávka žalobce zjištěná ve smyslu § 201 odst. 2 IZ.

K podané žalobě se podáním ze dne 14.2.2012 vyjádřil žalovaný Mgr. Barbora Novotná Opltová, insolvenční správce dlužníka Miloslavy anonymizovano . Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Uvedl, že trvá na svém závěru učiněnému při přezkumném jednání. V prvé řadě zpochybnil platnost rozhodčí doložky. Uvedl, že vzhledem k neplatnosti rozhodčí (KSUL 43 INS 5449/2011) doložky, nemůže rozhodčí nález vydaný na jejím základě zakládat vykonatelnost pohledávky žalobce. Současně žalovaný považuje ujednání o odměně ve smlouvě o revolvingovém úvěru č. 9100169680 za absolutně neplatné pro rozpor z dobrými mravy a pro rozpor v ust. § 56 odst. 2 občZ, neboť se jedná o ustanovení, které v rozporu s požadavkem dobré víry a k újmě spotřebitele znamená značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, když odměna za poskytnutí úvěru představuje 81% jistiny úvěru. Za jednoznačně v rozporu s dobrými mravy a tudíž neplatné podle § 39 ObčZ považuje žalovaný rovněž ujednání o smluvní odměně ve smlouvě o revolvingovém úvěru č. 9100200887 z toho důvodu, že výše odměny za poskytnutí úvěru představuje 64,04% jistiny úvěru. K přihlášce pohledávky č. 3 žalovaný uvedl, že úvěrovou smlouvu, kde výše odměny za poskytnutí úvěru představuje 100% jistiny úvěru určeného k vyplacení dlužníkovi považuje za ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy a v rozporu s ust. § 56 ObčZ a jako takové je dle v souladu s § 39 občZ neplatné. Absolutně neplatné je rovněž ujednání smlouvy o sankcích za porušení smlouvy, zejména ujednání o 50% smluvní pokutě.

Na vyjádření žalovaného reagoval svou replikou ze dne 9.9.2013 žalobce. Ten poukázal zejména na ustanovení § 199 odst. 2 IZ s tím, že není možné, aby se soud v tomto řízení zabýval předmětnými smlouvami o úvěru a jednotlivými nároky z nich vyplývajícími, neboť rozhodující je, že pohledávky jsou vykonatelné a důvodem popření tak nemůže být jiné právní posouzení věci (přitom odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 IC do 7/2013 a 29 Cdo 392/2011). K otázce určení osoby rozhodce v rozhodčí doložce odkázal žalobce na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23.5.2013, sp.zn. II. ÚS 3413/12.

Žalobce vyjádřil podáním doručeným soudu dne 10.9.2013 souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání. Souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání vyslovil rovněž žalovaný podáním doručeným soudu dne 12.9.2013. Vzhledem k tomu, že byly splněny podmínky dle ust. § 115a o.s.ř. soud věc projednal a rozhodl na základě účastníky předložených listinných důkazů.

Žalobce společně s žalobou předložil vyrozumění o popření pohledávky (č.l. 8), kterým byl žalovaný poučen o možnosti podat žalobu na určení popřené pohledávky. Stejný důkaz byl proveden rovněž z insolvenčního spisu oddílu P (č.l. P1-2), kde doručenkou bylo prokázáno doručení žalobci dne 7.9.2011. Přezkumné jednání se konalo dne 31.8.2011. Žaloba podaná dne 27.9.2011 tedy byla včasná (§ 198 odst. 1 IZ) .

Soud provedl důkazy z insolvenčního spisu sp.zn. KSUL 43 INS 5449/2011. Stav insolvenčního řízení i pasivní legitimace žalovaného jsou prokazovány rozhodnutím o úpadku č.l. A-14 a usnesením o schválení oddlužení splátkovým kalendářem č.l. B-6. Z usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 43 INS 5449/2011-A-14 je zřejmé, že o úpadku dlužníka Miloslavy anonymizovano bylo rozhodnuto dne 13.6.2011, kdy bylo také povoleno oddlužení, a oddlužení plněním splátkového kalendáře bylo schváleno dne 31.8.2011 (v insolvenčním spise č.l.B-6). Způsob i výsledek přezkoumání přihlášky žalobce je prokazován protokolem o přezkumném jednání (v insolvenčním spise č.l. B-5). Z opravného usnesení (č.l.B-12 ins. spisu) soud zjistil, že doplňujícím výrokem soud určil, že částky odpovídající popřeným částem pohledávek věřitelů PROFI CREDIT Czech a.s. a SMART Capital a.s. ponechá insolvenční správce na účtu a dále insolvenčnímu správci uložil, aby věřitele PROFI CREDIT Czech a.s. a SMART Capital a.s. jejichž pohledávky byly (KSUL 43 INS 5449/2011) insolvenčním správcem popřeny, písemně vyrozuměl o popření jejich pohledávek a současně je upozornil, že mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění od insolvenčního správce. Ze seznamu přihlášených pohledávek k přezkumnému jednání (č.l.B-4 ins.spisu) soud zjistil, že insolvenční správce pohledávku žalobce (věřitele č. 1) popírá zcela co do pravosti a výše. Při přezkumném jednání insolvenční správce nezměnil stanovisko, které zaujal k přihlášce pohledávky věřitele č. 1 v seznamu přihlášených pohledávek (zjištěno z upraveného seznamu přihlášených pohledávek, který je součástí protokolu z přezkumného jednání-na č.l.B-5 ins.spisu). V tomto upraveném seznamu přihlášených pohledávek se však soud dopustil zřejmé nesprávnosti, když chybně, oproti tomu, jak tato pohledávka byla insolvenčním správcem přezkoumána, zaznamenal, že pohledávka byla zjištěna, ač byla insolvenčním správcem zcela popřena.

Důkaz byl proveden dále přihláškou P1 a listinami z této přihlášky.

Z formuláře přihlášky ze dne 11.7.2011 je zřejmé, že žalobce se žalobou domáhá pohledávky ze stejného právního důvodu, který byl uveden i v přihlášce. Žalobce přihláškou evidovanou pod č. P1 přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka tři dílčí pohledávky. První ve výši 49.213,-Kč z titulu nedoplatku na nominální hodnotě úvěru ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100169680. Pod poř. č. 2 přihlásil žalobce pohledávku z titulu nedoplatku na nominální hodnotě úvěru ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100200887 ve výši 17.771,-Kč a pod poř. č. 3 pohledávku z titulu nedoplatku na směnečné sumě za zajišťovací směnky ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100299366 ve výši 42.420,-Kč. Při přezkumném jednání konaném dne 31.8.2011 popřel insolvenční správce pohledávku žalobce zcela co do pravosti a výše s argumentací, že ustanovení smluv, na základě kterých je věřitelem přihlašovaný nárok sestávající z odměny za poskytnutí úvěru, úroků, poplatků a pokut, jsou v rozporu s ust. § 55 odst. 1 a § 56 odst. 1 ObčZ provádějícími Směrnici Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993, a jsou tudíž neplatné, neboť představují nepřípustné odchýlení od zákona v neprospěch spotřebitele. Pohledávku č. 3 označil jako nevykonatelnou pro neplatnost rozhodčí doložky a rozhodčího nálezu. K revolvingovému úvěru č. 9100169680 byl proveden důkaz smlouvou o revolvingovém úvěru ze dne 19.10.2007, smluvními ujednáními a jejím dodatkem ze dne 23.10.2007. Z nich vzal soud za prokázáno, že žalobce jako věřitel uzavřel s dlužníkem Miloslavou anonymizovano smlouvou, na jejímž základě se zavázal dlužníku poskytnout úvěr ve výši 60.000,-Kč za smluvní odměnu 27.000,-Kč a dlužník se peněžní prostředky zavázalsplácel 30-ti měsíčními splátkami po 2.000,-Kč. Nedílnou součástí smlouvy bylo smluvní ujednání V 1062007. Z dodatku ke smlouvě o revolvingovém úvěru č. 9100169680 ze dne 23.10.2007 podepsaného žalobcem soud zjistil, že žalobce oznámil dlužníku s odkazem na bod 2.5. smluvních ujednání upřesnění parametrů jím poskytovaného úvěru tak, že výše úvěru činila 50.910,-Kč, počet měsíčních splátek 30, výše měsíční splátky 1.697,-Kč, částka k vyplacení 28.000,-Kč, smluvní odměna 22.910,-Kč, RPSN úvěru 67,99%, výše sjednaného revolvingu 30.546,-Kč, výše splátky po provedení revolvingu 1.697,-Kč, smluvní odměna za provedení revolvingu 15.578,-Kč. Způsob, jakým měl být úvěr splácen, vyplývá ze splátkového kalendáře. Způsob splácení pohledávky je prokazován kartou klienta, z níž je zřejmé, že dlužníku byl vedle vlastního úvěru poskytnut ještě dvakrát revolving ve výši 30.546,-Kč (reálně bylo dlužníku vyplaceno po 14.968,-Kč). Dlužník tedy od žalobce (KSUL 43 INS 5449/2011) reálně obdržel 57.936,-Kč, na splátkách pak zaplatil 70.068,-Kč. Poslední dvě splátky dlužník uhradil dne 20.4.2011 a 20.5.2011 tedy po zahájení insolvenčního řízení.

Ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100200887 ze dne 21.5.2008 vyplynulo, že byl dlužníku žalobcem poskytnut úvěr ve výši 32.808,-Kč s automatickým revolvingem, který měl být splacen ve 24 měsíčních splátkách po 1.397,-Kč. Reálně byla dlužníku poskytnuta částka 20.000,-Kč, zbytek byl žalobcem započten na smluvní odměnu a poplatky. Způsob, jakým měl být úvěr splácen, vyplývá ze splátkového kalendáře. Dodatkem ke smlouvě o revolvingovém úvěru ze dne 25.5.2010 a upraveným splátkovým kalendář byl dlužníku poskytnut odklad splátek (o 2 měsíce). Způsob splácení pohledávky je prokazován kartou klienta, z níž je zřejmé, že dlužníku byl vedle vlastního úvěru poskytnut ještě jedenkrát revolving (dne 14.7.2009) ve výši 24.606,-Kč (reálně bylo dlužníku vyplaceno 14.271,-Kč). Dlužník tedy od žalobce reálně obdržel 34.271,-Kč, na splátkách pak zaplatil 45.507,-Kč. Poslední dvě splátky dlužník uhradil dne 20.4.2011 (1.367,-Kč) a 20.5.2011 (1.367,-Kč) tedy po zahájení insolvenčního řízení.

K revolvingovému úvěru č. 9100299366 byl proveden důkaz smlouvou o revolvingovém úvěru ze dne 16.11.2009, smluvními ujednáními a jejím dodatkem ze dne 19.11.2009. Z nich vzal soud za prokázáno, že žalobce jako věřitel uzavřel s dlužníkem smlouvu, na jejímž základě se zavázal dlužníku poskytnout úvěr ve výši 30.000,-Kč za smluvní odměnu 15.000,-Kč a dlužník se peněžní prostředky zavázal splácet 30-ti měsíčními splátkami po 1.000,-Kč. Nedílnou součástí smlouvy bylo smluvní ujednání V 01012009. Z dodatku ke smlouvě o revolvingovém úvěru č. 9100299366 ze dne 19.11.2009 podepsaného žalobcem soud zjistil, že žalobce oznámil dlužníku s odkazem na bod 2.5. smluvních ujednáních upřesnění parametrů jím poskytovaného úvěru tak, že výše úvěru činila 30.000,-Kč, počet měsíčních splátek 30, výše měsíční splátky 1.000,-Kč, částka k vyplacení 15.000,-Kč, smluvní odměna 15.000,-Kč, RPSN úvěru 83,33%, výše sjednaného revolvingu 18.000,-Kč, výše splátky po provedení revolvingu 1.000,-Kč, smluvní odměna za provedení revolvingu 10.080,-Kč. Dodatkem ke smlouvě o revolvingovém úvěru ze dne 25.5.2010 a upraveným splátkovým kalendář byl dlužníku poskytnut odklad splátek (o 2 měsíce). Oznámením o zesplatnění úvěru ze dne 22.9.2010 byl dlužník informován o zesplatnění úvěru i o tom, že mu byla vyměřena smluvní pokuta. Ta byla vyčíslena ve faktuře ze dne 22.9.2010 částkou 15.210,-Kč. Pohledávka je dále doložena směnkou ze dne 16.11.2009. Směnka zní na směnečný peníz 42.420,-Kč. Způsob splácení pohledávky je prokazován kartou klienta, z níž je zřejmé, že dlužníku byla vyplacena částka 15.000,-Kč. Dlužník zaplatil celkem 5 splátek po 5.000,-Kč. Dlužník tedy od žalobce reálně obdržel 15.000,-Kč, na splátkách pak zaplatil 1.000,-Kč. Ve smluvních ujednáních byla pro případ prodlení, že dlužník neuhradí 2 splátky dle splátkového kalendáře řádně a včas, pro případ prodlení s úhradou splátky déle než 35 dnů, nebo v případě, že je v prodlení s úhradou splátky nebo její části déle než 30 dnů nebo v případě, že je v prodlení s plněním jiného peněžitého závazku vůči věřiteli podle smlouvy o revolvingovém úvěru nebo v případě, že dlužník poruší ustanovení smlouvy nebo kterékoliv z prohlášení dlužníka je nebo se stane nepravdivým, sjednána smluvní pokuta ve výši 50% z výše úvěru, a to za každý jednotlivý případ porušení smluvních povinností. Bod 18.1 smluvních ujednáním obsahuje rozhodčí doložku, ve které se smluvní strany dohodly, že pravomoc k řešení veškerých sporů o nároky, které přímo nebo odvozeně vznikly z této smlouvy o revolvingovém úvěru nebo v návaznosti na ni, má dle zákona č.216/1194 Sb. o (KSUL 43 INS 5449/2011) rozhodčím řízení v jednoinstančním písemném rozhodčím řízení samostatně kterýkoliv z těchto rozhodců, kterému žalobce doručí žalobu. Rozhodci proto tento účel jsou: JUDr. Eva Vaňková, Mgr. Marek Ladsmann, jediný rozhodce určený společností Rozhodčí společnost Pardubice s.r.o., IČ 27531465 a jediný rozhodce určený společností Rozhodčí společnost, s.r.o., IČ 27710891 s tím, že rozhodcem může být kdokoliv z nich, resp. jím bude ten, komu žalobce doručí žalobu. Pro případ, že žádný z výše uvedených rozhodců nebude ochoten nebo nebude moci funkci rozhodce přijmout nebo vykonávat, dohodly se smluvní strany na náhradním způsobu určení rozhodce. Jediný rozhodce bude určen věřitelem ze seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou. Podle bodu 6 smluvních ujednáních dlužník svým podpisem na smlouvě o revolvingovém úvěru potvrdil, že v den podpisu vystavil a odevzdal věřiteli 1 vlastní blankosměnku na řad věřitele, bez uvedení údaje splatnosti, směnečné sumy a místa platebního, s doložkou bez protestu. V případě, že dlužník je v prodlení s placením jakéhokoliv závazku podle smlouvy o revolvingovém úvěru, je věřitel oprávněn vyplnit na blankosměnce částku, nepřesahující celkovou dlužnou částku, datum a místo splatnosti a domáhat se uspokojení z blankosměnky. Ze směnky vystavené dlužníkem na řad žalobce a z vyplňovacího směnečného prohlášení soud zjistil, konkrétně z údaje uvedeného na této směnce ke smlouvě č. 9100299366, že se jedná o směnku zajišťovací k pohledávce žalobce ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100299366. Na směnce je uvedena směnečná suma 42.420,-Kč, údaj o splatnosti 4. 10.2010 platební místo Pardubice, Pernštýnské nám. 80. Vykonatelnost pohledávky žalobce v přihlášce dokládal rozhodčím nálezem č.j. 102 Rozh 3788/2010-9 ze dne 18.11.2010. Z něj bylo prokázáno, že rozhodce JUDr. Jiří Kolařík, rozhodl tak, že dlužník Miloslava anonymizovano je povinna zaplatit žalobci PROFI CREDIT Czech a.s. částku 42.420,-Kč spolu s 6% úrokem z prodlení od 5.10.2010 do zaplacení a na náhradě nákladů rozhodčího řízení částku 1.100,-Kč, to vše do 3 dnů od právní moci rozhodčího nálezu.

Soud provedené důkazy zhodnotil v souladu s ustanovením § 132 občanského soudního řádu každý jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti. Při hodnocení důkazů dospěl soud k následujícím závěrům.

Při hodnocení platnosti či neplatnosti uzavřené smlouvy, resp. jejích jednotlivých ujednáních, je nutno především vyjít ze skutečnosti, že ve všech třech případech jde o spotřebitelskou smlouvu a proto je nutno na ni aplikovat ustanovení o ochraně spotřebitele, neboť šlo o smlouvu uzavřenou mezi žalobcem jako dodavatelem (při uzavření smlouvy žalobce jednal v rámci své obchodní činnosti) a spotřebitelem-dlužníkem, neboť žalobce v řízení neprokázal (a ani netvrdil), že by dlužník při uzavření smlouvy o úvěru jednal v rámci své obchodní či podnikatelské činnosti. Na takovou smlouvu se tedy subsidiárně vztahují ustanovení občanského zákoníku, a to jak ustanovení o spotřebitelských smlouvách (§ 52-§ 57 občanského zákoníku), tak i ustanovení občanského zákoníku o platnosti právních úkonů, a tedy i ustanovení § 39 občanského zákoníku. Uzavřená smlouva by tedy neměla být v rozporu s ustanoveními občanského zákoníku poskytujícími ochranu spotřebiteli, ani se spotřebitelskými směrnicemi Evropského parlamentu a Rady, zejména směrnicí Rady č. 93/13/EHS ze dne 05.04.1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách a směrnicí č. 98/27/ES. Shodně judikoval i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 06.11.2007, sp. zn. II. ÚS 3/2006. V nálezu sp.zn. I.ÚS 3512/11 ze dne 11.11.2013 pak Ústavní soud dospěl k závěru, že ujednání obchodních podmínek ve spotřebitelských smlouvách nesmějí sloužit (KSUL 43 INS 5449/2011) k tomu, aby do nich v často nepřehledném, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (např. rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. V rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládají smluvní pokutu (obdobně jako rozhodčí doložka) zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy (listiny, na níž spotřebitel připojuje svůj podpis). Smluvní podmínky tedy nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě smluvní partner spotřebitele ukryl ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že je spotřebitel přehlédne. Pokud tak učiní, nelze mu přiznat žádnou ochranu. Posouzením smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100169680, č. 9100200887 a č. 9100299366 dospěl soud k závěru, že vlastní smlouva (její první strana) je zcela jasná, konkrétní a není zavádějící. Z údajů ve smlouvě uvedených je zcela nepochybné, jaká částka má být dlužníku vyplacena, jaká bude výše smluvní odměny, jak bude smluvní odměna uhrazena, jaká bude celková výše dlužné částky, jaké splátky má dlužník platit i po jakou dobu. Spotřebitel zde není nijak klamán ani před ním není nic zastíráno. Jestliže dlužník takovou smlouvu podepsal, pak smluvní vztah platně vznikl. Z žádného důkazu ani žádného tvrzení přitom nevyplývá, že by dlužník jednal nevážně, nebo že by byl v tísni. Pokud jde o větu první bodu 2.5. smluvních ujednáních, podle něhož v případě, že výše úvěru akceptovatelná a přijatá věřitelem podle bodu 1.6 smluvních ujednáních bude nižší než maximální výše úvěru uvedená v základní smlouvě o revolvingovém úvěru, bude věřitelem dlužníku zaslán návrh dodatku ke smlouvě o revolvingovém úvěru, nelze listinu označenou jako dodatek vyhodnotit jinak, než jako možnou a v rámci účastníky dohodnutých podmínek provedenou modifikaci výše úvěru. Pokud jde o žalovaným insolvenčním správcem namítané neplatné ujednání smlouvy o smluvní odměně, tak k tomuto soud uvádí, že zákon výši smluvní odměny ani výši úroku neomezuje. Kdyby měl zákonodárce v úmyslu stanovit horní strop pro odměnu za poskytování úvěru (ať již ve formě pevné odměny nebo úroků), jistě by tak učinil. Protože se tak nestalo, je tato otázka ponechána smluvní volnosti a je věcí účastníků smlouvy, na jaké výši a formě odměny se shodnou. Rovněž sjednání odměny formou pevné částky namísto úroků zákonu nijak neodporuje. V zájmu ochrany spotřebitele je pouze vyžadováno, aby odměna byla sjednána transparentně a srozumitelně, což se v tomto případě stalo. Odměna je ve smlouvě uvedena přesnou částkou, která by se v případě dodržení smlouvy ze strany dlužníka neměnila. V zájmu srozumitelnosti je rovněž uvedeno, jaké RPSN smluvní odměna odpovídá. Soud se z úřední povinnosti zabýval otázkou přiměřenosti výše sjednané odměny za poskytování úvěru, a to z hlediska ust. § 3 odst. 1 obč. zák., 56 odst. 1 obč. zák. a dospěl k závěru, že byl-li v posuzovaném případě sjednán úrok dle propočtu soudu 32 % ročně, resp. 48% ročně v případě druhé smlouvy o revolvingovém úvěru, není tato výše úroků v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák., ani neznamená značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele podle ust. § 56 odst. 1 obč. zák., takž není důvod považovat ujednání o smluvní odměně za neplatné (na základě smlouvy o úvěru č. 9100169680 byla dlužníku reálně poskytnuta částka 28.000,-Kč, smluvní odměna činila 22.910,-Kč; úvěr měl dlužník splácet 30 měsíců, tj. 2,5 roku; podíl smluvní odměny za 1 rok splácení úvěru tedy činil dle propočtu soudu 32,4 % ročně; v případě poskytnutého revolvingu pak podíl smluvní odměny za 1 rok splácení úvěru činil 69% ročně a konečně v případě smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100200887 činí podíl smluvní odměny za 1 rok splácení (KSUL 43 INS 5449/2011)

úvěru 32%, v případě revolvingu pak 48% ročně). Soud tedy uzavírá, že takto sjednaná výše odměny za poskytnutí úvěru není v rozporu s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 obč. zák. ani neznamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran dle ust. § 56 odst. 1 obč.zák., a to i poukazem např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 236/2005, ve kterém byla stanovena hranice dovolené výše úroku z úvěru poskytovaného dlužníku s vysokou mírou rizika na dvoj až trojnásobek bankovních úrokových sazeb, přičemž soudu je z úřední činnosti známo, že nejdražší úvěry poskytují banky formou kreditních karet se sazbou od 23 do 25 p.a. (jak plyne z internetových stránek jednotlivých bank). Popření pohledávky č. 1 a č. 2 žalovaným tedy soud považuje za nedůvodné.

Popření se dále týkalo pohledávky přihlášené pod poř. č. 3. O pohledávce bylo rozhodnuto rozhodčím nálezem rozhodce JUDr. Jiřího Kolaříka ze dne 18.11.2010. Pokud by soud uznal platnost tohoto rozhodčího nálezu, stala by se pohledávka v souladu s ustanovením § 198 odst. 3 IZ vykonatelnou, čímž by se důkazní povinnost v řízení změnila a žalovaný by mohl v řízení uplatnit pouze takové důvody popření pohledávky, které nebyly uplatněny dlužníkem v předcházejícím řízení, přičemž důvodem popření by nemohlo být jiné právní posouzení věci.

Soud se tedy nejprve zabýval otázkou, zda rozhodčí nález je platný a zda z něj lze dovozovat vykonatelnost pohledávky žalobce. Při hodnocení této otázky soud dospěl k závěru, že tomu tak není. Také v případě smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100299366 je nepochybné, že žalobce jako věřitel jednal při uzavírání a plnění úvěrové smlouvy v rámci své podnikatelské činnosti a dlužník ji neuzavíral jako podnikatel, nýbrž jako spotřebitel. Na takovou smlouvu se tedy subsidiárně vztahují ustanovení občanského zákoníku, a to jak ustanovení o spotřebitelských smlouvách (§ 52-§ 57 občanského zákoníku), tak i ustanovení občanského zákoníku o platnosti právních úkonů, a tedy i ustanovení § 39 občanského zákoníku. Uzavřená smlouva by tedy neměla být v rozporu s ustanoveními občanského zákoníku poskytujícími ochranu spotřebiteli, ani se spotřebitelskými směrnicemi Evropského parlamentu a Rady, zejména směrnicí Rady č. 93/13/EHS ze dne 05.04.1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách a směrnicí č. 98/27/ES. Jak judikoval Ústavní soud ve shora citovaném nálezu sp.zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11.11.2013, obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Ústavní soud v citovaném nálezu uzavřel, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu (podobně jako rozhodčí doložka) zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na níž spotřebitel připojuje svůj podpis). Výjimku představují specifické případy, kdy se z povahy věci uplatňuje specifický režim (např. smlouva o přepravě osob). Soud s ohledem na § 55 a § 56 obč. zák. ve znění platném k datu uzavření smlouvy, ve světle shora citovaného nálezu Ústavního soudu ČR i s ohledem na judikaturu Evropského soudního dvora posoudil smluvní ujednání v bodě 18 (tzv. rozhodčí doložku) z úřední povinnosti tak, že tato doložka je neplatná pro rozpor ve zákonem (§ 39 obč.zák.) a rozhodčí nález, který byl na jejím podkladě vydán, je nicotný. Je-li rozhodčí nález nicotný, nevyvolává žádné právní účinky, a nemůže založit právo žalobce na náhradu nákladů rozhodčího řízení ve výši 1.100,-Kč. Rozhodovací praxe soudů v otázce, zda si mohou strany platně dohodnout, že spory vzniklé z jejich smlouvy budou rozhodovány rozhodcem vybraným ze seznamu rozhodců (KSUL 43 INS 5449/2011) vedeného subjektem, který není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných tímto subjektem, byla sjednocena usnesením velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11.5.2011, sp.zn. 32 Cdo 1945/2010, jímž byl přijat a odůvodněn závěr, že neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková smlouva neplatná podle ust. § 39 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem. Nevydal-li tedy rozhodčí nález rozhodce, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, pak takový rozhodce neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru, konkrétně z článku 18 smluvních ujednání, soud zjistil, že rozhodcem s oprávněním rozhodovat spory o nároky vzniklé ze smlouvy o úvěru má JUDr. Eva Vaňková, Mgr. Marek Ladsmann, jediný rozhodce určený společností Rozhodčí společnost Pardubice s.r.o., IČ 27531465 a jediný rozhodce určený společností Rozhodčí společnost, s.r.o., IČ 27710891 s tím, že rozhodcem může být kdokoliv z nich, resp. jím bude ten, komu žalobce doručí žalobu. Navíc doložka umožňuje, aby se na místo nich, v případě, že žádný z těchto rozhodců nebude ochoten nebo moci funkci vykonávat, stala rozhodcem i jiná osoba určená žalobcem ze seznamu advokátů vedeného Českou advokátní komorou. To, aby mohla být rozhodčí doložka ve spotřebitelských smlouvách platně dojednána, v prvé řadě předpokládá transparentní a jednoznačná pravidla pro určení osoby rozhodce. Jde-li o ujednání v rámci spotřebitelské smlouvy, musí rozhodčí řízení obecně zaručovat procesní práva srovnatelná s řízením, které by bylo namístě v případě, kdyby se spotřebitel k ujednání ve spotřebitelské smlouvě nezavázal (ústnost, přímost jednání, odvolací instance, absence jiných překážek v uplatnění spotřebitelova práva). (Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10). Posouzením rozhodčí doložky dospěl soud k závěru, že rozhodčí doložka tak, jak byla sjednána, je rozhodčí doložkou neplatná (nebyla ujednána v rámci samotné spotřebitelské smlouvy a neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc ani konkrétní způsob jeho určení) a rozhodčí nález, který byl na jejím podkladě vydán, je nicotný. Protože soud považuje rozhodčí nález za nicotný, je pro účely tohoto řízení pohledávka pokládána za nevykonatelnou a omezení § 199 insolvenčního zákona zde neplatí. Bylo tedy na žalobci, aby v tomto řízení prokázal oprávněnost tvrzené směnečné pohledávky. Předmětná směnka byla vystavena jako blankosměnka a vyplněním dle směnečného vyplňovacího prohlášení byla formálně dokončena. Z údaje uvedeného na směnce ke smlouvě č. 9100299366, vyplývá, že se jedná o směnku zajišťovací k pohledávce žalobce ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100299366. Soud se proto zabýval námitkami žalovaného, že ustanovení smlouvy o úvěru tak, kde je sjednána odměna za poskytnutí úvěru a ujednání o smluvní pokutě ve výši 50% je neplatné pro rozpor s dobrými mravy a pro rozpor s ust. § 56 ObčZ, přičemž dospěl k závěru, že byl-li v posuzovaném případě sjednán úrok dle propočtu soudu 40 % ročně, není tato výše úroků v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč.zák., ani neznamená značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele podle ust. § 56 odst. 1 obč.zák., takže není důvod považovat ujednání o smluvní odměně za neplatné (na základě smlouvy o úvěru č. 9100299366 byla dlužníku reálně poskytnuta částka 15.000,-Kč, smluvní odměna činila 15.000,-Kč; úvěr měl dlužník splácet 30 měsíců, tj. 2,5 roku; podíl smluvní odměny za 1 rok splácení úvěru tedy činil dle propočtu soudu 40 % ročně). (KSUL 43 INS 5449/2011)

Pokud jde o judikáty, jimiž žalobce argumentoval, tak tyto jsou právně irelevantní za situace, kdy rozhodčí nález soud považuje za nicotný. Jde-li o rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23.5.2013, sp.zn. II. ÚS 3413/12, na nějž žalobce odkazuje ve vyjádření (č.l.35), pak opět v projednávané věci jde o odlišnou situaci. V tam souzené věci totiž byly v rozhodčí doložce uvedeni 3 konkrétní rozhodci, z nichž si žalovaný pro rozhodčí řízení jednoho vybral, tedy určení osoby rozhodců bylo naprosto odlišné od určení rozhodců v projednávané věci.

Dále se soud zabýval otázkou platnosti ujednání o smluvní pokutě. Podle § 39 občanského zákoníku je mj. neplatný právní úkon, který se příčí dobrým mravům. Podle § 56 odst. 1 občanského zákoníku spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. V tomto případě soud dospěl k závěru, že právním úkonem příčícím se dobrým mravům, které vytváří nerovnováhu ve spotřebitelském vztahu, je právě ujednání o smluvní pokutě. Aby ujednání mohlo být v souladu s dobrými mravy, musí být vyvážené, tedy získanému právu musí odpovídat povinnosti, které na sebe účastník smlouvy bere, a naopak. To v daném případě dovodit nelze, protože povinnosti, které na sebe dlužník vzal, mnohonásobně převyšují to, co smlouvou získal. Úvaha, zda konkrétní smluvní ujednání je či není v rozporu s dobrými mravy, se odvíjí od posouzení všech zvláštností každého případu individuálně a závěry v konkrétním případě tak lze jen velmi obtížně zobecnit. (Usnesení Nejvyššího soudu č.j. 33 Odo 810/2006 ze dne 27.07.2006). Soud proto zohlednit okolnosti konkrétního případu a došel k následujícím závěrům. Pakliže žalobce včlenil ujednání zakládající smluvní pokutu nikoliv do samotné úvěrové smlouvy, nýbrž skryl je do tzv. všeobecných obchodních podmínek, dlužníkem nepodepsaných, nepočínal si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. Závazek dlužníka, že v případě prodlení se dvěma splátkami (popř. prodlení s úhradou splátky déle než 35 dnů) zaplatí smluvní pokutu, která je navíc konstruována jako 50 % schválené výše úvěru (tedy nikoliv ze skutečně poskytnuté půjčky ani z dlužné částky) je ve zjevném nepoměru s ostatními právy a povinnostmi ze smlouvy. Za těchto podmínek soud nemohl dospět k jinému závěru, než že ujednání o smluvní pokutě je neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Na základě shora uvedené argumentace soud tedy incidenční žalobu v rozsahu určení, že část pohledávky žalobce ve výši 16.719,-Kč, představující smluvní pokutu ve výši 15.000,-Kč, část směnečného úroku, který se k ní vázal (619,-Kč) a náklady rozhodčího řízení (1.100,-Kč), je po právu, zamítl.

Soud tedy po zhodnocení všech skutečností dospěl k závěru, že z celkově popřené částky 112.254,-Kč je pohledávka důvodná co do výše 95.535,-Kč, zatímco důvodně byla popřena co do výše 16.719,-Kč.

Soud dále rozhodoval o nákladech řízení. Podle výsledku řízení náleží v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 občanského soudního řádu náhrada nákladů řízení žalobci, který byl ve věci úspěšnější. Podle § 202 odst. 1 insolvenčního zákona však vůči insolvenčnímu správci nemá ve sporu o pravost, výši nebo pořadí pohledávky žádný účastník právo na náhradu nákladů řízení. Proto soud nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků. (KSUL 43 INS 5449/2011)

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem. (§ 204 odst. 1 o. s. ř.)

V Ústí nad Labem dne 4. prosince 2013

JUDr. Jana Kašparová v. r. samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Martina Pánková