43 ICm 1439/2011
43 ICm 1439/2011-32 (KSUL 43 INS 15485/2010)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kašparovou v právní věci žalobce PROFI CREDIT Czech, a.s., IČ 61860069, se sídlem Klimentská 1216/46, 110 0 Praha 1, proti žalované Ing. Soně Aubrechtové, sídlo kanceláře Bělehradská 3347/7, Most, insolvenčnímu správci dlužníka a) Františka anonymizovano , anonymizovano a dlužníka b) Berty anonymizovano , anonymizovano , oba bytem Duchcov, Teplická 58, o žalobě na určení popřené pohledávky,

takto:

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že část první dílčí pohledávky žalobce ve výši 62.520,-Kč a část druhé dílčí pohledávky žalobce ve výši 34.896,-Kč přihlášené do insolvenčního řízení vedeného s dlužníky Františkem anonymizovano , anonymizovano a Bertou anonymizovano , r.č. 795823/2865, oba bytem Teplická 58, Duchcov a popřené při přezkumném jednání insolvenčním správcem, byly do insolvenčního řízení přihlášeny po právu jako pohledávky nezajištěné a vykonatelné, s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. (KSUL 43 INS 15485/2010)

Odůvodnění:

Žalobou doručenou soudu dne 3.6.2011 se žalobce PROFI CREDIT Czech, a.s. domáhal vůči žalovanému Ing. Soně Aubrechtové, sídlo kanceláře Bělehradská 3347/7, Most, insolvenčnímu správci dlužníka a) Františka anonymizovano , anonymizovano a dlužníka b) Berty anonymizovano , anonymizovano , oba bytem Duchcov, Teplická 58, určení pravosti své pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení na majetek dlužníka a) Františka anonymizovano a dlužníka b) Berty anonymizovano , vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 43 INS 15485/2010, a popřené insolvenčním správcem. Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení přihláškou ze dne 11.4.2011 dvě pohledávky v celkové výši 251.563,-Kč, přičemž u první dílčí pohledávky se jednalo o nedoplatek na směnečné sumě ze zajišťovací směnky ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100155309 ve výši 135.319,-Kč a o směnečný úrok ve výši 13.366,-Kč a náklady rozhodčího řízení ve výši 2.600,-Kč, u druhé dílčí pohledávky se jednalo o nedoplatek na směnečné sumě ze zajišťovací směnky ze smlouvy o revolvingovém úvěru č.9100159524 ve výši 88.813,-Kč a o směnečný úrok ve výši 9.865,-Kč a náklady rozhodčího řízení ve výši 1.600,-Kč. Pohledávka žalobce byla při přezkumném jednání dne 18.5.2011 přezkoumána tak, že insolvenční správce pohledávku popřel první dílčí pohledávku v rozsahu 62.520,-Kč (představující smluvní pokutu ve výši 50% z poskytnutého úvěru) a druhou dílčí pohledávku v rozsahu 34.896,-Kč (představující smluvní pokutu ve výši 50% z poskytnutého úvěru). Dlužníci pohledávku žalobce nepopřeli. Pohledávka byla správcem (žalovaným) přezkoumána a popřena jako pohledávka nevykonatelná, neboť správce neuznal tvrzenou vykonatelnost pohledávek. S popřením pohledávky, a zejména se skutečností, že pohledávky byly žalovaným přezkoumávány jako pohledávky nevykonatelné, žalobce nesouhlasí. O pohledávce žalobce bylo rozhodnuto rozhodčím nálezem. Pohledávka žalobce je tak vykonatelná. Insolvenční správce je proto při popírání pohledávky omezen ustanovením § 199 IZ, podle něhož důvodem popření nemůže být jiné právní posouzení věci, což je právě tento případ. Žalobce má za to, že rozhodčí doložka ve smlouvě o úvěru je platná a obsahuje veškeré náležitosti vyžadované obecně závaznými právními předpisy. Žalobce proto navrhuje, aby s ohledem na skutečnost, že pohledávky jsou vykonatelné a žalovaný nepodal ve třicetidenní lhůtě od jejich popření žalobu na popření vykonatelných pohledávek, soud považoval pohledávky za zjištěné v souladu s ustanovením § 201 odst. 2 IZ. Žalobce odkázal na nález Ústavního soudu I. US 539/2010, rozhodnutí Nejvyššího soudu 23 Cdo 1201/2009 a rozhodnutí Vrchního soudu v Praze 5 Cmo 52/2011. K samotné pohledávce žalobce uvádí, že výše přihlášené pohledávky je v souladu s uzavřenou úvěrovou smlouvou, se zákonem i obchodními zvyklostmi. Celková výše pohledávky je důsledkem závažného porušení smlouvy o úvěru ze strany dlužníka, následného zesplatnění úvěrů a vzniku práva žalobce na zaplacení smluvních pokut. Přiměřenost pohledávky je nutno posuzovat s ohledem na riziko, které je s úvěrovými smlouvami, při kterých není požadováno zajištění, spojeno.

Žalovaná se k žalobě písemně nevyjádřila.

Soud nejprve zkoumal včasnost podání žaloby-z insolvenčního rejstříku je zřejmé, že přezkumné jednání se konalo dne 18.5.2011. Žaloba byla podána 3.6.2011, tedy včas ve 30 denní lhůtě (§ 198 odst. 1 IZ). (KSUL 43 INS 15485/2010)

Žalovaný vyjádřil podáním doručeným soudu dne 9.9.2013 souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání. Žalobci byla výzva k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání, doručena dne 19.8.2013. Ve výzvě byl žalovaný poučen, že pokud se ve lhůtě 10 dnů nevyjádří, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí (§ 101 odst. 4 o.s.ř.). Žalobce se do dnešního dne k této výzvě nevyjádřil, je tak dána fikce souhlasu žalobce. Vzhledem k tomu, že byly splněny podmínky dle ust. § 115a o.s.ř., nenařizoval soud jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů.

Mezi účastníky je nesporné, že mezi žalobcem jako věřitelem a dlužníkem Bertou anonymizovano (dříve Černou) (dále jen dlužník) byla dne 13.7.2007 podepsána smlouva o revolvingovém úvěru č. 9100155309 v celkové výši 125.040,-Kč. Dále je nesporné, že v souladu s ustanoveními smlouvy z tohoto úvěru si žalobce započetl (a tedy nevyplatil) svou odměnu za poskytnutí úvěru ve výši 65.040,-Kč. Dlužníku tak mělo být vyplaceno 60.000,-Kč na jím udaný účet. Současně bylo dohodnuto 48 měsíčních splátek po 2.605,-Kč. Dlužník uhradil 15 splátek po 2.605,-Kč a dalších 15 splátek v různých částkách v celkové výši 16.109,-Kč, celkem tedy 55.184,-Kč a další splátky již neplatil. Žalobce proto uplatnil fakturou ze dne 14.7.2009 v souladu s čl. 13 smlouvy smluvní pokutu ve výši 63.067,-Kč. Současně žalobce v souladu s čl. 6 smlouvy vyplnil biankosměnku vystavenou dlužníkem, a to o směnečnou sumu 137.819,-Kč. Do insolvenčního řízení pak žalobce přihlásil pohledávku ve výši 151.285,-Kč sestávající ze směnečné sumy 135.319,-Kč, směnečného úroku ve výši 13.366,-Kč a náhrady nákladů rozhodčího řízení ve výši 2.600,-Kč. Nesporné mezi účastníky rovněž je, že mezi žalobcem jako věřitelem a dlužníkem Bertou anonymizovano byla dne 10.1.2008 podepsána smlouva o revolvingovém úvěru č. 9100159524 v celkové výši 69.792,-Kč. V souladu s ustanoveními smlouvy z tohoto úvěru si žalobce započetl (a tedy nevyplatil) svou odměnu za poskytnutí úvěru ve výši 39.792,-Kč. Dlužníku tak mělo být vyplaceno 30.000,-Kč. Současně bylo dohodnuto 48 měsíčních splátek po 1.454,-Kč. Dlužník uhradil celkem 17.823,-Kč, což odpovídá 12 splátkám a další splátky již neplatil. Žalobce proto uplatnil fakturou ze dne 20.1.2009 v souladu s čl. 13 smlouvy smluvní pokutu ve výši 35.085,-Kč. Současně žalobce v souladu s čl. 6 smlouvy vyplnil biankosměnku vystavenou dlužníkem, a to o směnečnou sumu 89.813,-Kč. Do insolvenčního řízení pak žalobce přihlásil pohledávku ve výši 100.278,-Kč sestávající ze směnečné sumy 88.813,-Kč, směnečného úroku ve výši 9.865,-Kč a náhrady nákladů rozhodčího řízení ve výši 1.600,-Kč. Při přezkumném jednání žalovaný insolvenční správce popřel dílčí pohledávku č. 1 co do výše 62.520,-Kč a dílčí pohledávku č. 2 co do výše 34.896,-Kč, celkem tedy 97.416,-Kč, ve zbytku (tedy v částce 154.147,-Kč) byla uznána. Dlužníci pohledávku nepopřeli. Sporným naopak zůstalo, zda pohledávka je vykonatelná a zda byl žalobce oprávněn účtovat smluvní pokutu či nikoliv, případně v jaké výši.

Předmětem dokazování tak byly pouze sporné skutečnosti.

Soud provedl důkazy z insolvenčního spisu sp.zn. KSUL 43 INS 15485/2010. Rozhodnutím o úpadku a povolení oddlužení (č.l. A-13) a usnesením o schválení oddlužení (č.l. B-5) je prokázán jednak stav insolvenčního řízení (způsob řešení úpadku dlužníků), jednak pasivní legitimace žalovaného.

Důkaz byl proveden dále přihláškou P6 a listinami z této přihlášky. (KSUL 43 INS 15485/2010)

Z originálu přihlášky z insolvenčního spisu oddíl P č. P6 je nepochybné, že přihláška byla podána v zákonné lhůtě a jako právní důvod pohledávek pod poř. č.1 a č. 2 je uveden nedoplatek na směnečné sumě a směnečný úrok a náklady rozhodčího řízení. Způsob i výsledek přezkoumání přihlášky žalobce je prokazován protokolem o přezkumném jednání (v insolvenčním spise č.l. B-4). Vyrozumění o popření pohledávky č.l. 17 je ze dne 23.5.2011 a žalobci bylo doručeno dne 24.5.2011 (zjištěno z dodejky na č.l.P6-2/4 ins. spisu). Proto žaloba doručená soudu dne 3.6.2011 byla nepochybně podána včas. Důkaz byl proveden rovněž rozhodčími nálezy č.l. 15 a 16, kterými byly pohledávky žalobci přiznány, přičemž rozhodčí nález, kterým byla žalobci přiznána částka 89.813,-Kč s přísl. nabyl právní moci dne 8.7.2009 a rozhodčí nález ze dne 6.1.2010, kterým byla žalobci přiznána částka 137.819,-Kč s přísl. nabyl právní moci dne 13.1.2010. Soud dále provedl důkazy listinami, které tvoří přílohy přihlášky P-6 z insolvenčního spisu KSUL 43 INS 15485/2010. Zde se kromě již uvedených důkazů nacházejí další listiny, jimiž byl proveden důkaz. Poskytnutí úvěrů i vyplácené částky jsou zřejmé ze smluv o revolvingovém úvěru (v insolvenčním spise na č.l.P6-1, v nichž je jasně uvedeno, jaká byla výše sjednaného úvěru i to, jaká částka byla dlužníku skutečně vyplacena). Ze splátkových kalendářů (příl. č. 3 a 9) vyplývá, jakým způsobem a v jakých splátkách měl být úvěr splácen. Oznámením o zesplatnění úvěru č. 9100155309 i smluvní pokuty ze dne 14.7.2009 s fakturou splatnou dne 24.7.2009 (příl. č. 4) byl dlužník uvědomen o tom, že v důsledku jeho prodlení byl celý úvěr zesplatněn a byla mu rovněž vyměřena smluvní pokuta ve výši 62.520,-Kč. O zesplatnění úvěru č. 9100159524 byl dlužník žalobcem uvědomen oznámením ze dne 20.1.2009 s fakturou splatnou dne 30.1.2009 (příl. č. 10) a byla mu rovněž vyměřena smluvní pokuta ve výši 34.896,-Kč. K přihlášce byla rovněž připojena kopie vyplněné biankosměnky na částku 137.819,-Kč (příl. č. 5) a na částku 89.813,-Kč (příl. č. 11), což je dlužná jistina a smluvní pokuta. Z karty klienta (příl. č. 7 a 13) pak vyplývá, že dlužník na úvěr č. 9100155309 uhradil celkem 55.184,-Kč a na úvěr. č. 9100159524 celkem 17.823,-Kč.

Soud provedené důkazy zhodnotil v souladu s ustanovením § 132 občanského soudního řádu každý jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti. Při hodnocení důkazů dospěl soud k následujícím závěrům. Z nesporných tvrzení a provedených důkazů je zřejmé, že mezi žalobcem a dlužníkem byla dne 13.7.2007 podepsána smlouva o revolvingovém úvěru v celkové výši 125.040,-Kč. V souladu s ustanoveními smlouvy z tohoto úvěru byla dlužníku vyplacena částka 60.000,-Kč, zbývající částku 65.040,-Kč si žalobce započetl (a tedy nevyplatil) na svou odměnu za poskytnutí úvěru a poplatek za uzavření smlouvy. Ze 48 měsíčních splátek dlužník uhradil celkem 55.184,-Kč. Pro závažné porušení smlouvy (prodlení s úhradou splátek) žalobce zesplatnil veškeré závazky. Proto žalobce dne 14.7.2009 vystavil dlužníku fakturu, kterou mu vyúčtoval smluvní pokutu ve výši 63.067,-Kč, a to na základě čl. 13 smluvních ujednáních. Současně žalobce v souladu s čl. 6 smlouvy vyplnil blankosměnku vystavenou dlužníkem, a to o směnečnou sumu 137.819,-Kč a dne 6.1.2010 dosáhl vydání rozhodčího nálezu na částku 137.819,-Kč s 6 % úrokem od 27.7.2009 do zaplacení a náklady řízení ve výši 2.600,-Kč. Dne 10.1.2008 pak byla podepsána týmiž účastníky další smlouva o revolvingovém úvěru v celkové výši 69.792,-Kč, na základě které byla dlužníku vyplacena částka 30.000,-Kč, zbývající částku 39.792,-Kč si žalobce započetl na svou odměnu za poskytnutí úvěru a poplatek za uzavření smlouvy. Ze 48 měsíčních splátek dlužník uhradil celkem 17.823,-Kč. Pro závažné porušení smlouvy (KSUL 43 INS 15485/2010)

(prodlení s úhradou splátek) žalobce zesplatnil veškeré závazky a dne 20.1.2009 vystavil dlužníku fakturu, kterou mu vyúčtoval smluvní pokutu ve výši 35.085,-Kč, a to na základě čl. 13 smluvních ujednáních. Současně žalobce v souladu s čl. 6 smlouvy vyplnil blankosměnku vystavenou dlužníkem, a to o směnečnou sumu 89.813,-Kč a dne 19.6.2009 dosáhl vydání rozhodčího nálezu na částku 89.813,-Kč s 6 % úrokem od 27.7.2009 do zaplacení a náklady řízení ve výši 2.600,-Kč.

Do insolvenčního řízení pak žalobce přihlásil 2 pohledávky. První pod poř. č. 1 ve výši 151.285,-Kč, sestávající ze zbývající dlužné splátky dle splátkového kalendáře ve výši 72.356,-Kč, neuhrazených penalizačních faktur ve výši 2.943,-Kč, smluvní pokuty ve výši 62.520,-Kč, směnečného úroku ve výši 13.366,-Kč a nákladů rozhodčího řízení ve výši 2.600,-Kč. Pohledávka žalobce byla při přezkumném jednání žalovaným insolvenčním správcem popřena co do výše 62.520,-Kč, představující nárok na smluvní pokutu. Zbývající část pohledávky (dlužná jistina, penalizační faktury, směnečný úrok i náhrada nákladů rozhodčího řízení) byla správcem (žalovaným) uznána. Dlužník pohledávku nepopřel. O pohledávce bylo rozhodnuto rozhodčím nálezem rozhodce JUDr. Evou Vaňkovou ze dne 6.1.2010. Druhá pohledávka přihlášená žalobcem pod poř. č. 2 výši 100.278,-Kč, sestávající ze zbývající dlužné splátky dle splátkového kalendáře ve výši 56.696,-Kč, neuhrazených penalizačních faktur ve výši 1.948,-Kč, smluvní pokuty ve výši 34.896,-Kč, směnečného úroku ve výši 9.865,-Kč a nákladů rozhodčího řízení ve výši 1.600,-Kč. Pohledávka žalobce byla při přezkumném jednání žalovaným insolvenčním správcem popřena co do výše 34.896,-Kč, představující nárok na smluvní pokutu. Zbývající část pohledávky (dlužná jistina, penalizační faktury, směnečný úrok i náhrada nákladů rozhodčího řízení) byla správcem (žalovaným) uznána. Dlužník pohledávku nepopřel. O této pohledávce bylo rozhodnuto rozhodčím nálezem rozhodce Mgr. Markem Landsmannem ze dne 19.6.2009. Pokud by soud uznal platnost těchto rozhodčích nálezů, stala by se pohledávka v souladu s ustanovením § 198 odst. 3 IZ vykonatelnou, čímž by se důkazní povinnost v řízení změnila a žalovaný by mohl v řízení uplatnit pouze takové důvody popření pohledávky, které nebyly uplatněny dlužníkem v předcházejícím řízení, přičemž důvodem popření by nemohlo být jiné právní posouzení věci.

Soud se nejprve zabýval otázkou, zda rozhodčí nález je platný a zda z něj lze dovozovat vykonatelnost pohledávky žalobce. Při hodnocení této otázky soud dospěl k závěru, že tomu tak není. S ohledem na podmínky uzavřené smlouvy nelze tuto smlouvu považovat za úvěrovou smlouvu podle § 497 obchodního zákoníku (absentuje obligatorní ujednání o úrocích), ale za smlouvu o půjčce v režimu spotřebitelské smlouvy podle § 52 a násl. občanského zákoníku, na kterou dopadají rovněž ustanovení zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách spotřebitelského úvěru, neboť v daném případě šlo o půjčky za úplatu -za sjednanou odměnu za poskytnutí úvěru ve výši 65.040,-Kč a 39.792,-Kč. Současně šlo o smlouvy uzavřené mezi žalobcem jako dodavatelem (při uzavření smlouvy žalobce jednal v rámci své obchodní činnosti) a spotřebitelem-dlužníkem, neboť žalobce v řízení neprokázal (a ani netvrdil), že by dlužník při uzavření smlouvy o úvěru jednal v rámci své obchodní či podnikatelské činnosti. Na takovou smlouvu se tedy subsidiárně vztahují ustanovení občanského zákoníku, a to jak ustanovení o spotřebitelských smlouvách (§ 52-§ 57 občanského zákoníku), tak i ustanovení občanského zákoníku o platnosti právních úkonů, a tedy i ustanovení § 39 občanského zákoníku. Uzavřená smlouva by tedy neměla být v rozporu (KSUL 43 INS 15485/2010) s ustanoveními občanského zákoníku poskytujícími ochranu spotřebiteli, ani se spotřebitelskými směrnicemi Evropského parlamentu a Rady, zejména směrnicí Rady č. 93/13/EHS ze dne 05.04.1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách a směrnicí č. 98/27/ES. Shodně judikoval i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 06.11.2007, sp. zn. II. ÚS 3/2006. Soud je s žalobcem zajedno v tom, že není v rozporu se zákonem, pokud spotřebitelská smlouva obsahuje rozhodčí doložku. Na rozdíl od žalobce však soud dospěl k závěru, že ujednání o rozhodčí doložce ve smlouvě o úvěru je neplatné ujednání a rozhodčí nález, který byl na jejím podkladě vydán, za nicotný. Rozhodovací praxe soudů v otázce, zda si mohou strany platně dohodnout, že spory vzniklé z jejich smlouvy budou rozhodovány rozhodcem vybraným ze seznamu rozhodců vedeného subjektem, který není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných tímto subjektem, byla sjednocena usnesením velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11.5.2011, sp.zn. 32 Cdo 1945/2010, jímž byl přijat a odůvodněn závěr, že neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková smlouva neplatná podle ust. § 39 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem. Nevydal-li tedy rozhodčí nález rozhodce, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, pak takový rozhodce neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru, konkrétně z článku 18 smluvních ujednání, soud zjistil, že rozhodcem s oprávněním rozhodovat spory o nároky vzniklé ze smlouvy o úvěru má JUDr. Eva Vaňková a Mgr. Marek Ladsmann s tím, že rozhodcem může být kdokoliv z nich, resp. jím bude ten, komu žalobce doručí žalobu. Navíc doložka umožňuje, aby se na místo nich, v případě, že žádný z těchto rozhodců nebude ochoten nebo moci funkci vykonávat, stala rozhodcem i jiná osoba určená žalobcem ze seznamu advokátů. To, aby mohla být rozhodčí doložka ve spotřebitelských smlouvách platně dojednána, v prvé řadě předpokládá transparentní a jednoznačná pravidla pro určení osoby rozhodce. Jde-li o ujednání v rámci spotřebitelské smlouvy, musí rozhodčí řízení obecně zaručovat procesní práva srovnatelná s řízením, které by bylo namístě v případě, kdyby se spotřebitel k ujednání ve spotřebitelské smlouvě nezavázal (ústnost, přímost jednání, odvolací instance, absence jiných překážek v uplatnění spotřebitelova práva). (Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10). Posouzením rozhodčí doložky dospěl soud k závěru, že rozhodčí doložka tak, jak byla sjednána, je rozhodčí doložkou neplatná (neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc ani konkrétní způsob jeho určení) a rozhodčí nález je nicotný. Protože soud považuje rozhodčí nález za nicotný, je pro účely tohoto řízení pohledávka pokládána za nevykonatelnou a omezení § 199 insolvenčního zákona zde neplatí.

Pokud jde o judikáty, jimiž žalobce argumentoval, tak tyto na řešený problém zčásti nedopadají a z části z nich vyplývají jiné závěry, než dovozuje žalobce. Nález Ústavního soudu I. US 539/2010 se týkají situace, kdy řešený úvěr nebyl úvěrem spotřebitelským, ale pohledávkou z leasingové smlouvy. Pro účely tohoto řízení jsou tedy tyto judikáty nepoužitelné. Rozhodnutí Nejvyššího soudu 23 Cdo 1201/2009 pak problematiku spotřebitelských smluv řeší a dovozuje možnou platnost sjednaných rozhodčích doložek, avšak ve zcela odlišné situaci. Nejvyšší soud v rozhodnutí 23 Cdo 1201/2009 dovodil, že rozhodčí doložka v jím řešené věci byla platná, neboť tato rozhodčí doložka je v textu (KSUL 43 INS 15485/2010) smlouvy obsažena jako samostatný bod 13 a prostor vyhrazený ve smlouvě pro podpis zájemce se nachází přímo pod touto doložkou. Ve zde souzené věci je však situace odlišná. V samotné smlouvě není o rozhodčí doložce žádná zmínka a tato rozhodčí doložka je obsažena teprve ve všeobecných smluvních ujednáních , které však dlužníkem podepsány nejsou.

Dále se soud zabýval otázkou platnosti ujednání o smluvní pokutě. Podle § 39 občanského zákoníku je mj. neplatný právní úkon, který se příčí dobrým mravům. Podle § 56 odst. 1 občanského zákoníku spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. V tomto případě soud dospěl k závěru, že právním úkonem příčícím se dobrým mravům, které vytváří nerovnováhu ve spotřebitelském vztahu, je právě ujednání o smluvní pokutě. Aby ujednání mohlo být v souladu s dobrými mravy, musí být vyvážené, tedy získanému právu musí odpovídat povinnosti, které na sebe účastník smlouvy bere, a naopak. To v daném případě dovodit nelze, protože povinnosti, které na sebe dlužník vzal, mnohonásobně převyšují to, co smlouvou získal. Úvaha, zda konkrétní smluvní ujednání je či není v rozporu s dobrými mravy, se odvíjí od posouzení všech zvláštností každého případu individuálně a závěry v konkrétním případě tak lze jen velmi obtížně zobecnit. (Usnesení Nejvyššího soudu č.j. 33 Odo 810/2006 ze dne 27.07.2006). Soud proto zohlednit okolnosti konkrétního případu a došel k následujícím závěrům. Na základě smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100155309 byla dlužníku reálně poskytnuta pouze částka 60.000,-Kč, avšak zavázal se zaplatit 125.040,-Kč, tedy více než dvojnásobek poskytnuté částky. Stejně tak v případě smlouvy revolvingovém úvěru č. 9100159524, kdy za poskytnutou částku 30.000,-Kč se dlužník zavázal zaplatit částku 69.792,-Kč. Toto zhodnocení je samo o sobě dostatečným zajištěním toho, že se žalobci dostane více, než dlužníku půjčil, a to i v případě, kdy se dlužník žádného porušení povinností nedopustí. Závazek dlužníka, že v případě prodlení se dvěma splátkami (popř. prodlení s úhradou splátky déle než 35 dnů) zaplatí další smluvní pokutu, která je navíc konstruována jako 50 % schválené výše úvěru (tedy nikoliv ze skutečně poskytnuté půjčky ani z dlužné částky) je ve zjevném nepoměru s ostatními právy a povinnostmi ze smlouvy. Za těchto podmínek soud nemohl dospět k jinému závěru, než že ujednání o smluvní pokutě je neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Navíc je nutno přihlédnout k tomu, že smluvní pokuta má plnit nejen preventivní, ale i reparační funkci, tj. jejím účelem je sanovat škodu, která porušením povinnosti vznikla. Žalobce dlužníku fakticky poskytl 90.000,-Kč (60.000,-Kč + 30.000,-Kč), za které již dlužník zaplatil formou splátek 73.007,-Kč. Žalobce navíc v insolvenčním řízení úspěšně uplatnil nárok na zbývající splátky v hodnotě 129.325,-Kč, které mu budou hrazeny v pětiletém splátkovém kalendáři. Správce dokonce uznal i další pohledávku žalobce ve výši 4.891,-Kč z penalizačních faktur (2.943,-Kč +1.948,-Kč). Uplatnění nároku na dalších 97.416,-Kč tedy s reparací škody nemá nic společného. Proto soud podanou žalobu zamítl.

Soud dále rozhodoval o nákladech řízení. Podle výsledku řízení náleží v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 občanského soudního řádu náhrada nákladů řízení žalovanému, který byl ve věci úspěšný. Žalovanému nicméně žádné náklady v souvislosti s řízením nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. (KSUL 43 INS 15485/2010)

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem. (§ 204 odst. 1 o. s. ř.)

V Ústí nad Labem dne 23. října 2013

JUDr. Jana Kašparová v. r. samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Martina Pánková