42 ICm 4601/2014
Číslo jednací: 42 ICm 4601/2014-22 ( KSHK 42 INS 1377/2014 )

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Jolanou Maršíkovou v incidenčním sporu žalobce Jaroslava anonymizovano , anonymizovano , bytem Suchá 37, 580 01 Havlíčkův Brod zast. Mgr. Danielem Milićem, advokátem se sídlem Kalinovo nábřeží 605, Havlíčkův Brod, proti žalovanému Ing. Martinu Fořtovi, se sídlem Palackého 653, Chrudim, jako insolvenčnímu správci Ludmily Machové RČ: 485101/058, bytem Nádražní 639, Havlíčkův Brod, o zjištění pohledávek ve výši 93.100,-Kč a 206.500,-Kč

takto:

I. Určuje se, že žalobce má za dlužnicí Ludmilou Machovou část pohledávky P 5/1 ve výši 93.100,-Kč a pohledávku číslo P 5/2 ve výši 206.500,-Kč.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění Žalobou doručenou insolvenčnímu soudu dne 17. 12. 2014 se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že má za dlužnicí Ludmilou Machovou část pohledávky P 5/1 ve výši 93.100,-Kč a pohledávku číslo P 5/2 ve výši 206.500,-Kč. Žalobu zdůvodnil tím, že na základě smlouvy o půjčce ze 4. 4. 2012 uzavřené s dlužnicí a jejím manželem Ing. Michalem Machem poskytl věřitel dlužníkům půjčku ve výši 140.000,-Kč. Zaplacení pohledávky bylo zajištěno sjednanou smluvní pokutou ve výši 0,5 % denně z dlužné částky. Vzhledem k tomu, že půjčka nebyla včas vrácena, domáhal se žalobce jejího zaplacení soudně. Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 12. 9. 2013, sp. zn. 103 C 36/2013 žalobě vyhověl a dlužníkům uložil zaplatit žalobci částku 140.000,-Kč se 7% úrokem z prodlení p.a. vyčísleným částkou 11.438,-Kč a smluvní pokutu ve výši 0,5 % denně z dlužné částky za dobu od 1. 1. 2013 do 14. 5. 2013 ve výši 93.100,-Kč. Rozsudek nenabyl právní moci. Pohledávky takto přiznané uplatnil věřitel v přihlášce jako pohledávku P5/1. Dále jako pohledávku pod pořadovým číslem P5/2 přihlásil žalobce částku 206.500,-Kč jako pokračující smluvní pokutu jdoucí od 14. 5. 2013 do rozhodnutí o úpadku dne 4. 3. 2014 ve výši 206.500,-Kč. Při přezkumném jednání byla zjištěna pohledávka, pokud jde o jistinu a úroky z prodlení, insolvenční správce popřel část pohledávky P5/1 ve výši 93.100,- KSHK 42 INS 1377/2014

Kč, jež byla přihlášena jako sjednaná smluvní pokuta, a rovněž popřel pohledávku číslo P5/2 ve výši 206.500,-Kč přihlášenou rovněž z titulu pokračující smluvní pokuty. Důvodem popření těchto pohledávek bylo dle popírajícího insolvenčního správce neplatné ujednání o smluvní pokutě pro její nepřiměřenost. Žalobce tento názor nesdílí, má za to, že smluvní pokuta sjednaná ve výši 0,5 % z dlužné částky denně je pokutou přiměřenou a pokud jde o její konečnou výši, pak tato je ovlivněna délkou prodlení dlužníka.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí; zastává názor, že sjednaná pokuta je nepřiměřeně vysoká, odporuje dobrým mravům a z těchto důvodů byla sjednána neplatně. Domnívá se, že poskytnutí peněz dlužníkům ze strany žalobce vykazuje znaky skryté lichvy. Poukázal na to, že před poskytnutím půjčky si věřitel neprověřil solventnost dlužníků, když dlužnice byla ve starobním důchodu a dlužník byl pro závažné onemocnění v invalidním důchodu. V době poskytnutí půjčky byl nemovitý majetek dlužníků zatížen zástavním právem. Dále žalovaný insolvenční správce poukázal na to, že smluvní pokuta dosahuje zhruba 214 % jistiny. V závěru navrhl, aby soud případně smluvní pokutu alespoň snížil.

Z provedených důkazů zjistil insolvenční soud tento skutkový stav.

Přihláškou pohledávky ze dne 10. 3. 2014 uplatnil věřitel Jaroslav Starý do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníků Ing. Michala Macha paní Ludmily Machové jako pohledávku pod pořadovým číslem P5/1 částku 244.538,-Kč, když tato částka sestávala ze nevrácené půjčky ve výši 140.000,-Kč, ze zákonného úroku z prodlení ve výši 11.938,-Kč a ze sjednané smluvní pokuty ve výši 93.000,-Kč. Pohledávka byla uplatněna jako zajištěná s odkazem na zástavní smlouvu ze dne 4. 4. 2012. Jako pohledávku P5/2 přihlásil tento věřitel pokračující smluvní pokutu za období do rozhodnutí o úpadku ve výši 206.500,-Kč, a to jako pohledávku nezajištěnou. Ze smlouvy o půjčce bylo zjištěno, že uzavřená byla dne 4. 4. 2012 mezi žalobcem jako věřitelem a manželi Machovým jako spoludlužníky. Žalobce se zavázal půjčit manželům Machovým částku 140.000,-Kč, a to bezúročné, dlužníci se zavázali půjčku vrátit nejpozději do 31. 12. 2012. Pro případ prodlení byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení. Z rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě č.j. 103 C 36/2013-24 ze dne 12. září 2013 bylo zjištěno, že okresní soud zavázal manžele Machovi k zaplacení částky 140 000,-Kč se zákonným úrokem z prodlení a smluvní pokutou ve výši 93.100,-Kč. Rozsudek nenabyl právní moci. Z protokolu o přezkumném jednání bylo zjištěno, že insolvenční správce popřel část pohledávky pod pořadovým číslem P5/1 ve výši 93.100,-Kč a celou pohledávku P5/2 ve výši 206.500,-Kč, a to pro nepřiměřenou výši smluvní pokuty. O výsledku přezkumného jednání byl žalobce vyrozuměn insolvenčním správcem přípisem ze dne 20. listopadu 2014, jenž byl věřiteli doručen dne 6. 12. 2014.

Z takto zjištěného skutkového stavu učinil soud následující právní závěr:

Žaloba na určení popřených pohledávek byla podána včas ve lhůtě určené insolvenčním správcem ve vyrozumění o popření pohledávky. Žaloba správně směřuje proti popírajícímu insolvenčnímu správci. Soud konstatuje, že věc je mezi účastníky řízení skutkově nesporná, tedy že na základě smlouvy o půjčce poskytl žalobce dlužníkům půjčku ve výši 140.000,-Kč, která nebyla KSHK 42 INS 1377/2014 vrácena. Insolvenčnímu soudu tedy zbývá posoudit platnost ujednání o smluvní pokutě, jež je ve smlouvě sjednána v sazbě 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení.

K povaze smluvní pokuty se podrobně vyslovil Nejvyššího soudu ČR v usnesení sp.zn. 3968/2013 ze dne 19.3.2014, z jehož závěrů je možno ocitovat: Judikatura dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 31. 3. 1998, sp.zn. 3 Cdon 1398/96, z 21. 1. 2002, sp.zn. 33 Odo 771/2001, z 30. 11. 2004, sp.zn. 32 Odo 1113/2003, z 30. 10. 2008, sp.zn. 32 Cdo 815/2007, a z 31. 8. 2011, sp.zn. 33 Cdo 1216/2010) je ustálena v názoru, že institut smluvní pokuty zakotvený v ustanovení § 544 a § 545 obč.zák. je jedním z právních prostředků zajištění závazků, jehož účelem je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Smluvní pokuta je tedy peněžitá částka, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost, a to bez ohledu na to, zda porušením povinnosti vznikla věřiteli škoda. Pokutu lze dohodnout jak pro případ nesplnění vůbec, tak pro případ porušení jakékoliv jiné smluvní povinnosti. Judikatura dovolacího soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 11. 8. 2005, sp.zn. 33 Odo 875/2005, z 23. 10. 2006, sp.zn. 33 Odo 1385/2004, z 28. 6. 2007, sp.zn. 33 Cdo 2239/2007, a z 12. 1. 2010, sp.zn. 33 Cdo 296/2008) je rovněž jednotná v názoru, že v občanskoprávních vztazích na rozdíl od obchodněprávních vztahů není soud oprávněn snížit účastníky sjednanou výši smluvní pokuty aplikací § 3 odst. 1 obč.zák. a na základě úvahy o nepřiměřené výši pokuty částečně nevyhovět požadavku na její zaplacení tím, že výkon práva v tomto rozsahu odporuje dobrým mravům. Může jen posoudit ujednání o smluvní pokutě jako platné nebo neplatné z důvodu jeho souladu či rozporu s dobrými mravy podle § 39 obč.zák. a shodně i výkon práva na smluvní pokutu lze podle § 3 odst. 1 obč.zák. hodnotit jako příčící se dobrým mravům. Protože pro posouzení, zda je právní úkon v rozporu s dobrými mravy podle § 39 obč.zák., zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet, závisí vymezení hypotézy právní normy v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). V souvislosti s výší smluvní pokuty je také třeba, aby pokuta zahrnovala všechny škody, které lze rozumně v daném konkrétním vztahu s porušením určité povinnosti očekávat, a musí mít dostatečnou, nikoliv však přemrštěnou pobídkovou výši. Smluvní pokuta, jejíž výše výrazně převyšuje výši skutečně vzniklé škody, je nepřiměřená a pro rozpor s dobrými mravy neplatná. Při posouzení přiměřenosti smluvní pokuty soud přihlíží zejména k jejímu účelu, k okolnostem, za nichž byla sjednána, k charakteru, příp. hodnotě zajištěného závazku, ke vzájemnému poměru hodnoty hlavního závazku a smluvní pokuty apod. Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posuzovat z pohledu zajištěné povinnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. 11. 2003, sp.zn. 33 Odo 890/2002, z 11. 8. 2005, sp.zn. 33 Odo 875/2005, z 16. 7. 2008, sp.zn. 28 Cdo 3714/2007, z 28. 4. 2011, sp.zn. 33 Cdo 4986/2009, a z 30.1. 2012, sp.zn. 33 Cdo 4932/2010).

Při posuzování přiměřenosti ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,5 % z dlužné částky denně vycházel insolvenční soud z okolností daného případu. Věřiteli nelze vytknout, že si zajistil vrácení poskytnuté půjčky smluvní pokutou v této výši, a to právě s ohledem na okolnosti, na které poukázal sám žalovaný, tedy že v době poskytnutí půjčky byli oba dlužníci ve vyšším věku, měli nízký příjem a jejích hodnotný majetek byl předmětem zajištění pro pohledávky jiných věřitelů. Riziko nevrácení půjčky bylo tedy vyšší. Nadto půjčka byla poskytnuta bezúročně. Za daného stavu nepokládá insolvenční soud sjednanou smluvní pokutu, která v přepočtu činila částku 700,-Kč denně, za nepřiměřeně vysokou. K těmto závěrům dospěl rovněž Okresní soud v Havlíčkově Brodě v předloženém rozsudku č.j. 103C 36/2013-24, který se přitom dovolal závěrů obsažených v usnesení KSHK 42 INS 1377/2014

Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 2. 2007, sp.zn. 33 Odo 236/2005, když ve zmíněném rozhodnutí Nejvyšší soud České republiky posuzoval smluvní pokutu právě v sazbě 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení a tuto sazbu shledal přiměřenou.

Pokud poukazuje žalovaný insolvenční správce na celkovou výši přihlášené smluvní pokuty, pak tato je dána dobou prodlení dlužníka. Žalobce se zcela správně dovolává závěrů obsažených například v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 7. 2007 sp.zn. 32 Odo 1299/2006, že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou denní sazbu smluvní pokuty.

Insolvenční soud se zcela ztotožňuje s dříve přijatým závěrem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě a se závěry Nejvyššího soudu České republiky obsaženými v shora citovaných rozhodnutích, pokládá ujednání o smluvní pokutě za platné a proto bylo rozhodnuto, jaký uvedeno v bodě I. výroku tohoto rozhodnutí.

Nad rámec výše uvedeného soud k možnosti moderovat nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu odkazuje například na závěry obsažené v rozsudku Vrchního soudu v Praze sp.zn. 41 ICm 3139/2011, 104 VSPH 192/2014, KSHK 41 INS 13846/2011 ze dne 1. září 2014 z jehož odůvodnění lze ocitovat: Nemožnost moderace smluvní pokuty plyne i z rozsudku Soudního Dvora Evropské unie (dále jen SDEU) dne 14. 6. 2012 ve věci C-168/10 (Banco Espaňol de Crédito SA vs. Joaquín Calderón Camino) ve kterém je SDEU vykládal čl. 6 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS z 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen Směrnice). Článek 6 odst. 1 Směrnice uvádí: Členské státy stanoví, že nepřiměřené podmínky použité ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazné a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných nepřiměřených podmínek. V rozsudku SDEU rozhodl, že článek 6 odst. 1 Směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že brání takové úpravě členského státu, jež by vnitrostátnímu soudu umožnila, aby při rozhodnutí o neplatnosti zneužívající klauzule ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem, doplnil uvedenou smlouvu tak, že změní obsah této klauzule. SDEU odůvodnil toto rozhodnutí o předběžné otázce tím, že pokud by mohl vnitrostátní soud smlouvu v nezbytném rozsahu doplnit, to je změnit zneužívající klauzuli, byli by prodávající či poskytovatele nadále podněcování uvedené klauzule využívat a jejich zájmy by byly tímto způsobem zajištěny .

O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 202 odst. 1 IZ, když úspěšný věřitel nemá ve sporu o pravost výši či pořadí popřené pohledávky proti insolvenčnímu správci právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je možno podat do 15 dnů od jeho doručení odvolání prostřednictvím podepsaného soudu k Vrchnímu soudu v Praze.

V Hradci Králové dne 13. srpna 2015

JUDr. Jolana Maršíková, v.r. soudce Za správnost vyhotovení: Veronika Hrdličková