42 ICm 2863/2017
Číslo jednací: 42 ICm 2863/2017-39

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Ondřejem Ludvíkem v právní věci žalobce: AT Computers a.s., IČ: 612672599, se sídlem Těšínská 1970/56, Ostrava, zastopen JUDr. Pavlem Novickým, advokátem se sídlem Malá Štupartská 6, Praha 1, proti žalované: JUDr. Daniela Urbanová, IČ: 66240484, se sídlem Opletalova 5, Praha 1, insolvenční správce dlužníka ELEKTRA PV, s.r.o., IČ: 48202550, zastoupené Mgr. Ondřejem Platilem, advokátem se sídlem Opletalova 5, Praha 1, o určení pravosti přihlášených pohledávek,

takto: I. Určuje se, že žalobce má za dlužníkem pohledávky ve výši 3.465.841,24 Kč tak, jak byly přihlášeny žalobcem přihláškou P132 do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod spis. zn. 41 INS 18021/2016.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal určení, že jeho shora označené pohledávky jsou do shora označeného insolvenčního řízení přihlášeny po právu. Z přihlášky pohledávky P132 zjistil soud, že žalobce přihlásil do insolvenčního řízení své pohledávky v celkové výši 3.465.841,24,-Kč, s odůvodněním, že se jedná o neuhrazenou kupní cenu za dodané zboží, které žalobce dodával insolvenčnímu dlužníku (dále jen dlužník) na základě uzavřené Rámcové Smlouvy o platebních podmínkách uzavřené mezi žalobcem jako prodávajícím a dlužníkem jako kupujícím dne dne 12. 8. 2013. Dodané zboží žalobce dlužníku vždy řádně dodal a vyfakturoval, ale kupní cenu dlužník neuhradil. Z doplnění přihlášky žalobce ze dne 14. 2. 2017 a z přípisu žalobce žalované ze dne 27. 3. 2017 zjistil soud, že žalobce uplatnil pohledávky jako podmíněné, avšak tuto podmínku výslovně označil, že ji nelze vnímat jako odstoupení od kupních smluv, když podmíněnost pohledávek spočívala dle žalobce v případném nevydání zboží, které je v jeho vlastnictví, až do isir.justi ce.cz jeho úplného zaplacení ze strany kupujícího. Žalobci nebylo v době uplatnění vlastnického práva známo, které zboží se ještě u dlužníka nachází a které nikoliv a teprve poté, co mu bude tato skutečnost známa, odstoupí v příslušném rozsahu od kupních smluv. Z protokolu o přezkumném jednání zjistil soud, že žalovaný popřel celou pohledávku žalobce co do pravosti s odůvodněním, že žalobce nedoložil, že by dlužníku dodal zboží, jehož uhrazení se domáhá, neboť dodací listy nebyly potvrzeny dlužníkem a nelze je spárovat s daňovými doklady a doklady o doručení zboží. Dalším popěrným důvodem bylo tvrzení žalovaného, že si dlužník s žalovaným na předmětné dodávky zboží sjednali tzv. výhradu vlastnictví a žalobce uplatnil výhradu vlastnictví, čímž odstoupil od kupní smlouvy a zanikla tak povinnost dlužníka zaplatit mu kupní cenu.

Žalobce s popřením svých pohledávek nesouhlasil a uvedl, že vzájemná obchodní spolupráce obou stran probíhala distančním způsobem a to tak, že dlužník objednával dané zboží v eshopu žalobce, ten mu objednané zboží dodával pomocí přepravní společnosti DPD a ke každé jednotlivé zakázce přibalil příslušnou fakturaci i dodací list a nebylo tak možné, aby příslušný dodací list dlužník potvrdil, neboť při přebírání zásilky žalobce dlužník potvrzoval pouze převzetí zásilky (zabalené zásilky, ve které se nacházelo zboží žalobce, fakturace a dodací list) a žalobce tak nemůže disponovat potvrzenými dodacími listy. Propojenost jednotlivých fakturací a dodání lze však dle žalobce vysledovat z časové osy tak, jak na sebe navazují fakturace, dodací listy, objednávky a potvrzení o převzetí zboží dlužníkem. Také dle žalobce nejde přehlédnout, že neobdržel od dlužníka nikdy reklamace, že by objednané zboží nebylo řádně dodáno. K výhradě vlastnictví žalobce uvedl, že od žádné kupní smlouvy neměl nikdy v úmyslu odstoupit a přípis žalované, kde se domáhal výhrady vlastnického práva, byla pouze reakce na její výzvu, kterou žalobce vnímal jako dotaz, zda existuje mezi účastníky výhrada vlastnictví a zda bude v budoucnu případně uplatňována. Žalobce tímto chtěl dát najevo žalované, že pokud zboží bude na skladech dlužníka skutečně nalezeno, tak k němu uplatňuje výhradu vlastnického práva, avšak žalobce nemá žádné povědomí o tom, které zboží se v současné době skutečně nachází ve skladech dlužníka a není prodáno třetím osobám. Žalobce tedy nemohl v době přípisu odstoupit od smlouvy, ani to neměl v úmyslu, a svou volbu práva mezi vydáním zboží a odstoupením od smlouvy či zaplacením kupní ceny za nezaplacení zboží hodlá provést až tehdy, když bude najisto postaveno, které zboží se skutečně na skladech dlužníka nachází.

Žalovaná s podanou žalobou nesouhlasila s odůvodněním, že nejenže nelze spárovat fakturace a dodací listy s důkazy, kterými se žalobce snaží prokázat dodání zboží dlužníku, neboť přepravní listy společnosti DPD nelze identifikačními znaky ztotožnit s identifikačními znaky fakturací a dodacích listů a v těchto dokladech od společnosti DPD není označen odesilatel zásilky a nelze tak vůbec poznat, který z balíků byl odeslán žalobcem a který nikoliv. Žádné důkazy o přepravě zboží neobsahují podpis dlužníka a nelze tak zjistit, zda mu byly zásilky skutečně doručeny. Dále žalovaná uvedla, že žalobce se svou přihláškou domáhá jednak zaplacení kupní ceny, a jednak se svým dalším postupem v řízení, a sice uplatněnou Výhradou vlastnictví, domáhá vydání zboží a dle názoru žalované nelze oba tyto nároky v řízení uplatňovat souběžně. Pokud žalobce uplatnil výhradu vlastnického práva, nemá možnost se domáhat úhrady kupní ceny.

Přezkumné jednání se konalo dne 31. 5. 2017, žaloba byla doručena soudu dne 28. 6. 2017 a je žalobou včasnou, uplatněnou ve lhůtě dle ustanovení § 198 odst. 1 IZ.

Ze Smlouvy o platebních podmínkách ze dne 12. 8. 2013 uzavřené mezi žalobcem jako prodávajícím a dlužníkem jako kupujícím zjistil soud existenci obchodní spolupráce mezi žalobcem a dlužníkem a její bližší podrobnosti. V čl. 2.4 Smlouvy je pak zaznamenána tzv. výhrada vlastnictví, a sice zde se účastníci dohodli, že prodávající je vlastníkem zboží až do jeho úplného zaplacení ze strany kupujícího. Ke každé jednotlivé realizační kupní smlouvě žalobce doložil příslušnou objednávku, potvrzení objednávky fakturaci a dodací list, které jsou vzájemně spárovatelné pomocí číselných identifikačních znaků a vzájemně spolu časově korespondují a

žalobce též doložil potvrzení o dodání zboží od společnosti DPD, které nelze s těmito identifikačními znaky spárovat. Ze zprávy společnosti DPD zjistil soud, že žalobcem označené zásilky přepravila společnost DPD od žalobce k dlužníkovi a je tedy prokázáno, že žalobce byl tím, pro koho byly prováděny přepravy označených zásilek. A je zřejmé, že v úzké časové souvislosti na každou jednotlivou objednávku a dodávku zboží pak žalobce disponuje důkazem, že jeho zboží bylo skutečně dodáno dlužníku, který potvrdil převzetí dodávky. Z doplnění přihlášky žalobce ze dne 14. 2. 2017 a z přípisu žalobce žalované ze dne 27. 3. 2017 zjistil soud, že žalobce uplatnil pohledávky jako podmíněné, avšak tuto podmínku výslovně označil, že ji nelze vnímat jako odstoupení od kupních smluv.

Po provedeném dokazování zjistil soud následující skutkový stav:

Žalobce a dlužník mezi sebou uzavřeli Smlouvu o obchodní spolupráci, na základě které je prokázáno, že mezi účastníky probíhal obchodní vztah, jehož předmětem bylo prodávání zboží žalobcem dlužníku. Žalobce v řízení prokázal objednávky zboží dlužníkem a prokázal, že v časové souvislosti s objednávkou zboží od dlužníka a vystavenou fakturací též disponuje důkazy o tom, že dodal dlužníku zboží. Soud argumentaci žalované o neprokázání dodávky v přihlášce tvrzeného zboží shledává za nepřiléhavou, neboť ani za situace, kdy by bylo možné tzv. spárovat fakturaci, objednávky a potvrzení o dodání společností DPD, nelze mít, v rovině úvah žalované, za prokázané, že by se v dodávce nacházelo skutečně zboží, které je tvrzeno ve fakturaci a dodacích listech, tedy jinými slovy řečeno nemožnost spárovat důkazy prokazující dodávání zásilek ze strany žalobce dlužníku s důkazy fakturací a dodacími listy nelze dávat žalobci k tíži. Soud má naopak za to, že z uzavřeného okruhu důkazů plyne skutkový stav tak, jak je tvrzen žalobkyní. Byla prokázána existence obchodní spolupráce (z uzavřené rámcové Smlouvy), existence jednotlivých objednávek, dodávek a fakturace, které byly realizovány v časové souslednosti s dodáním zboží dlužníku, který však nekontroloval zboží a pouze ho převzal bez příslušné kontroly. Za této situace, kdy je prokázáno, že existovala obchodní spolupráce žalobce a dlužníka, žalobce dodával dlužníku dodávky boží a dlužník bez jakýchkoli známek reklamace (při přejímce zboží, či následné) přejímal dodávky od žalobce, je již pouze na žalované (při absenci insolvenčního řízení na dlužníku), aby v případě, že v daných dodávkách nebylo zboží, které si objednal, tvrdil a prokázal, co v těchto zásilkách bylo, resp. že v nich bylo něco jiného, než deklaruje žalobce. K těmto absentujícím tvrzením a důkazům nemohl soud žalovanou ve smyslu ust. § 118a o.s.ř. příslušně poučit, neboť se žalovaná z ústního jednání omluvila. Je tedy dle soudu prokázáno, že žalobce dodával dlužníku tvrzené zboží a žalovaná žádným způsobem aktivně netvrdila, že by dlužníkem převzaté dodávky byly nekompletní a co konkrétně chybělo a bylo dodáno v jiném množství či kvalitě či jiného druhu. Zároveň pak z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobce nikdy explicitně neodstoupil od Smlouvy o obchodní spolupráci, resp. od jednotlivých realizačních kupních smluv a k tomuto odstoupení nelze dospět ani výkladem (viz dále v rámci právního hodnocení provedeného dokazování).

Dle ustanovení § 2079 odst. 1 OZ Kupní smlouvou se prodávající zavazuje, že kupujícímu odevzdá věc, která je předmětem koupě, a umožní mu nabýt vlastnické právo k ní, a kupující se zavazuje, že věc převezme a zaplatí prodávajícímu kupní cenu. Dle ustanovení § 2132 OZ vyhradí-li si prodávající k věci vlastnické právo, má se za to, že se kupující stane vlastníkem teprve úplným zaplacením kupní ceny. Nebezpečí škody na věci však na kupujícího přechází již jejím převzetím.

Soud žalobě jako důvodné vyhověl, neboť na základě provedeného dokazování uzavřel, že ani jeden z popěrných argumentů není oprávněný, neboť žalobce, jak vyplynulo z provedeného dokazování, dodal dlužníku objednané zboží a dlužník za něj nezaplatil dohodnutou cenu. V rovině uplatnění výhrady vlastnictví je soud názoru, že k úspěšnému uplatnění výhrady vlastnického práva je nutné, aby prodávající od smlouvy odstoupil, neboť pokud by prodávající od kupní smlouvy neodstoupil, nemůže účinně uplatňovat výhradu vlastnického práva. Stejné závěry pak plynou z rozhodnutí Nejvyššího soudu spis. zn. 29 Cdo 1028/2007 (které se zabývalo vztahem uplatnění vlastnického práva při vyloučení věcí z majetkové podstaty), kde Nejvyšší soud uzavřel, že: za situace, kdy nebylo ani tvrzeno, že by dovolatelka od kupních smluv odstoupila, nemohla se domáhat jejich vyloučení ani náhradního peněžitého plnění za ně, přičemž na odstoupení nebylo možné bez dalšího usuzovat ani z toho, že dovolatelka podala vylučovací žalobu, jestliže souběžně uplatňovala nárok na zaplacení kupní ceny v konkursu vedeném na majetek úpadkyně přihláškou pohledávky nebo z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 Cmo 261/2009. Ve věci je tak zřejmé, že žalobce nikdy explicitně od smlouvy neodstoupil a naopak a tvrdí, že to ani neměl v úmyslu, neboť neví, zda věci, kterých by se mělo týkat uplatnění vlastnického práva, je skutečně možné vydat. Danému závěru též svědčí samotný postup žalobce v insolvenčním řízení, kde se stále (formou přihlášky pohledávek) domáhá zaplacení kupní ceny, což je minimálně jeden z argumentů o tom, že z přípisů žalobce nejde jen podle obsahu usuzovat, že by žalobce od kupních smluv odstoupil. Z přípisu ze dne 27.3. 2017 tak nelze mít závěr o odstoupení od smlouvy za prokázaný, jak se domnívá žalovaná, která tvrdí, že je nutno usuzovat na skutečný obsah daného právního jednání nikoliv podle názvu, ale podle toho, co měl žalobce v úmyslu. Závěr žalované o tom, že by daným přípisem žalobce od kupních smluv odstoupil, tak soud nesdílí. Dle soudu žalobce v reakci na výzvu žalované uplatňuje výhradu svého vlastnického práva, když tuto výhradu však nutno mít za neúčinnou, neboť žalobce zároveň od žádné kupní smlouvy neodstoupil. Žalobce tak v tomto řízení rozhodně neuplatňuje obě práva současně (právo na zaplacení kupní ceny a právo na vrácení zboží), neboť pro úspěšné uplatnění práva na vrácení zboží z titulu výhrady vlastnictví žalobce sám nesplnil zákonem předvídané předpoklady, když tento postup žalobce se soudu jeví jako logický, neboť žalobce v současné době neví, jaké jsou skladové evidence dlužníka, které zboží skutečně existuje a nebylo dále prodáno, a proto se jeví jako logické uplatňovat nárok na zaplacení kupní ceny a od kupních smluv (prozatím) neodstupovat bez znalosti, zda by uplatnění mohlo vůbec vést k vrácení zboží. Soud proto žalobě jako důvodné vyhověl.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud ve smyslu ustanovení § 163 IZ ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř., když plně procesně úspěšnému žalobci náleží právo na náhradu nákladů řízení, avšak po aplikaci ustanovení § 202 odst. 1 IZ žalobci v rámci incidenčního sporu o pravost pohledávky nelze náklady řízení vůči insolvenčnímu správci přiznat.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích.

V Českých Budějovicích dne 21. 12. 2017

JUDr. Ondřej Ludvík samosoudce