42 ICm 2555/2017
Číslo jednací: 42 ICm 2555/2017-586

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Ondřejem Ludvíkem v právní věci žalobkyně: JUDr. Daniela Urbanová, IČ: 66240484, se sídlem Opletalova 5, Praha 1, insolvenční správce dlužníka ELEKTRA PV, s.r.o., IČ: 48202550, zastoupené Mgr. Ondřejem Platilem, advokátem se sídlem Opletalova 5, Praha 1, proti žalovaným: 01) Petr anonymizovano , anonymizovano , Lužnice 42, zastoupen JUDr. Mgr. Petrou Novákovou, Ph.D., advokátkou se sídlem náměstí Míru 15, Praha 2, 02) Petr anonymizovano , nar. 8. 10. 1980, bytem Kopretinová 2667/13, České Budějovice, zastoupen JUDr. Ing. Radanem Tesařem, advokátem se sídlem náměstí Míru 15, Praha 2, za vedlejší účasti státního zastupitelství, o odpůrčí žalobě,

takto:

I. Žaloba na určení, že právní jednání dlužníka-uzavření Kupní smlouvy s žalovanými č. 1 a č. 2 dne 26. 2. 2016 na prodej pozemku parc. č. 397/130, o výměře 29508 m2, trvalý travní porost, zapsaný Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice, pro k. ú. Hůry na LV 592, je vůči věřitelům přihlášeným do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod spis. zn. 41 INS 18021/2016 neúčinné, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému č. 1 na náhradě nákladů tohoto řízení částku 20.283,23 Kč k rukám právního zástupce žalovaného č. 1 do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému č. 2 na náhradě nákladů soudního řízení částku 28.798,-Kč k rukám právního zástupce žalovaného č. 2 do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. isir.justi ce.cz

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala určení neúčinnosti shora napadeného jednání dlužníka s odůvodněním, že dlužník dne 26. 2. 2016 převedl vlastnické právo shora uvedenou Kupní smlouvou ke shora uvedenému pozemku na žalované s tím, že mezi účastníky byla sjednána kupní cena ve výši 13.868.760,-Kč, která měla být žalovanými uhrazena do 7 dnů ode dne podpisu Kupní smlouvy na bankovní účet dlužníka. Tato kupní cena však žalovanými uhrazena nebyla a byla uhrazena započtením vzájemných pohledávek. Kupní smlouvu uzavíral dlužník se žalovanými, za situace, kdy žalovaní byli jednateli a společníky dlužníka, tj. osobami dlužníku blízkými. K uzavření Kupní smlouvy došlo cca. 5 měsíců před zahájením insolvenčního řízení a za převedený pozemek v hodnotě cca. 14.000.000,-Kč dlužník neobdržel jakékoliv reálné protiplnění. Žalovaní měli v době uzavření Kupní smlouvy pohledávky vůči dlužníkovi z titulu rozděleného a nevyplaceného zisku dlužníka a obdrželi na úhradu svých pohledávek právě tento pozemek, zatímco dlužník svým ostatním věřitelům již pohledávky nehradil. Tím byli žalovaní oproti ostatním věřitelům dlužníka zvýhodněni a žalobkyně se tak domnívala, že byla naplněna skutková podstata neúčinného právního jednání dlužníka ve smyslu ustanovení § 241 IZ, a sice zvýhodňujícího právního jednání dlužníka. Zároveň se též žalobkyně domnívala, že došlo k naplnění skutkové podstaty dle ustanovení § 242 IZ, a sice úmyslně zkracujícího právního jednání dlužníka s odůvodněním, že dlužník celou transakci nepochybně učinil s úmyslem zkrátit uspokojení svých věřitelů a vyvedl ze své majetkové sféry majetek za cca. 14.000.000,-Kč z důvodu, aby z jeho zpeněžení nemohli být uspokojeni jiní věřitelé, než žalovaní, přičemž žalovaní jako osoby dlužníku blízké tento úmysl znali. V době uzavření Kupní smlouvy totiž u dlužníka probíhala kontrola finančního úřadu, a přestože žalovaní nemuseli vědět, jaký bude přesný výsledek daňové kontroly, jistě věděli, zda dlužník plnil řádně své daňové povinnosti a na tuto skutečnost se připravovali, neboť sami tvrdili, že si tzv. předjednali úvěr ve výši 60.000.000,-Kč. Žalobkyně tvrdila, že v době uzavření Kupní smlouvy měl dlužník cca. 30.000.000,-Kč na svých účtech a evidoval dluhy vůči věřitelům v rámci statisíců korun a finančnímu úřadu dluh v částce převyšující 110.000.000,-Kč. Zároveň též žalobkyně uvedla, že netvrdí, že by kupní cena pozemku byla nižší, než jeho cena tržní. Na základě kontroly finančního úřadu však dlužník musel vědět, že mu budou doměřeny daňové povinnosti v takové výši, že je nebude schopen uhradit ze svého majetku a vyvedením majetku ze své podstaty zkrátí uspokojení České republiky-Finančního úřadu pro Jihočeský kraj.

Žalovaný č. 1 s podanou žalobou nesouhlasil s odůvodněním, že dlužník až do nezákonného zásahu finanční správy měl velmi dobrou finanční situaci s kladným výsledkem hospodaření, neboť hospodaření dlužníka končilo po několik let v zisku a dlužník na valné hromadě konané dne 29. 9. 2015 rozhodl o vyplacení části nerozděleného zisku z minulých let žalovaným jako společníkům ve formě podílu na zisku. Žalovaným tak vznikly vůči dlužníkovi pohledávky z titulu výplaty části nerozděleného zisku z minulých let a dlužník tyto pohledávky žalovaným neuhradil a byly zúčtovány ve formě zápočtu na kupní cenu z předmětné Kupní smlouvy. Důvodem byla snaha žalovaných o ponechání části finančních prostředků k dispozici pro podnikání dlužníka, když předmětné pozemky byly pro dlužníka nepotřebné a byly prodávány za vyšší, než tržní cenu. Cílem tedy bylo ponechání finančních prostředků k dispozici dlužníkovi pro nákup zboží, který s sebou zákonitě nesl vyšší zisk a tudíž i vyšší majetek dlužníka, ze kterého by se případně mohli uspokojovat jednotliví věřitelé. V období od 26. 2. 2016 docházelo k pravidelným úhradám veškerých pohledávek dlužníka vůči ostatním věřitelům a žalovaný tak nemohl být žádným způsobem zvýhodněn proti ostatním věřitelům. Dlužník se tak v tomto období nenacházel ani v potenciálním úpadku a naopak plánoval expanzi další své obchodní činnosti, jeho činnost nebyla utlumována a skončila pouze na základě (nezákonného) zásahu orgánu finanční správy, který nemohl dlužník ani s vynaložením veškeré odborné péče předvídat. Finanční úřad prováděl po několik let u dlužníka kontrolní postupy při správě daně, dlužník mu po celou dobu poskytoval náležitou součinnost a dlužník předpokládal, že v druhé polovině roku 2016 dojde k ukončení daňové kontroly, po které mu bude doměřena daň, proti čemuž se hodlal právní cestou bránit. Domníval se, že by s ohledem na své ekonomické výsledky byl v delším časovém horizontu schopen případné závazky vůči finančnímu úřadu splnit a v případě, že by bylo nutné tyto splnit v kratším časovém horizontu, si dlužník vyjednal poskytnutí úvěrového rámce do výše 60.000.000,-Kč. Dlužník tak v době učinění napadeného úkonu byl schopen uhradit veškeré pohledávky svých věřitelů ze svého majetku, neboť disponoval nejen finančními prostředky na účtech převyšujícími 30.000.000,-Kč, ale také disponoval skladovými zásobami v hodnotě cca. 150.000.000,-Kč a disponoval nárokem na daňovou vratku za období roku 2013. Veškeré pohledávky finančního úřadu pak vznikly až 19. 10. 2016 a v tuto dobu ještě nebyly splatné a lze uzavřít, že samotné zahájení kontroly finančního úřadu nemůže indikovat závěr, že u dlužníka bude automaticky stanovena dodatečná daň. Dlužník sám měl veškeré své daňové povinnosti uhrazeny a vůči správci daně neměl žádné daňové nedoplatky. Toto plyne i z několika potvrzení správce daně o neexistenci daňových nedoplatků. Nelze tak po dlužníkovi požadovat v optice názoru žalobce, že by měl být od zahájení finanční kontroly v roce 2013 nečinný, neobchodovat a nehradit žádné závazky a pouze tzv. nečinně čekat, kdy správce daně ukončí daňovou kontrolu.

Žalovaný č. 2 s podanou žalobou nesouhlasil s odůvodněním, že až do bezdůvodného zásahu Finančního úřadu byla majetková situace dlužníka pozitivní a měla vzestupný trend a dlužník pravidelně vykazoval zisk, když svůj zisk dokonce na valné hromadě konané v září 2015 rozdělil mezi své společníky a stále mu zbyla ještě částka cca. 36.000.000,-Kč. Dlužník se v době učinění napadeného jednání nenacházel v úpadku, neboť úpadek byl způsoben dne 21. 6. 2016, kdy byly zablokovány veškeré finanční prostředky dlužníka zásahem zajišťovacích příkazů finančního úřadu a dlužníku nebylo umožněno uhradit zajišťovací částku z daných příkazů finančního úřadu z vlastních či cizích zdrojů, ani prodat skladové zásoby v hodnotě cca. 150.000.000,-Kč, ačkoliv dlužník na úhradu zajištění daně finanční prostředky za použití sjednaného bankovního úvěru měl a správce daně tak zcela paralyzoval další činnost dlužníka, čímž přímo způsobil jeho úpadek. Tato situace však nastala až několik měsíců po uzavření Kupní smlouvy a nemohla být dlužníkem ani žalovanými žádným způsobem předvídána. V době realizace tohoto úkonu nebyl dlužník v úpadku ani žádného věřitele nezkracoval a ani s vynaložením veškeré odborné péče nebylo možno dospět k závěru, že bude čelit úpadku o několik měsíců později. Zároveň též žalovaný č. 2 tvrdil, že obvyklá cena pozemku byla výrazně nižší, než za jakou cenu ji žalovaní od dlužníka nabyli a upozornil na skutečnost, že žalovaní disponovali pohledávkami za dlužníkem z titulu nevyplaceného rozděleného zisku dlužníka za předchozí období a jejich úmyslem při následném hrazení kupní ceny bylo ponechání co největšího objemu finančních prostředků dlužníkovi, když dlužník pozemky jako nepotřebný majetek prodal a mohl tak umořit část své pohledávky z titulu nevyplaceného rozděleného zisku dlužníka.

Státní zastupitelství s podanou žalobou souhlasilo s odůvodněním, že prodejem nemovitosti byl sledován úmysl zkrátit ostatní věřitele, neboť žalovaní jako jednatelé společnosti dlužníka věděli o tom, že na základě dlouhodobé daňové kontroly provedené Finančním úřadem pro Jihočeský kraj, bude během roku 2016 dlužníku doměřena daň a přesto dne 29. 9. 2015 na valné hromadě rozhodli žalovaní jako jediní společníci dlužníka o výplatě části nerozděleného zisku společníkům-tedy sobě samým. Není relevantní zjištění úpadkové situace dlužníka, neboť podstatný ve věci je úmysl zkrátit ostatní věřitele, přičemž státní zastupitelství ve lhůtě po koncentraci tvrzení a důkazů uvedlo, že se domnívá, že hodnota převedeného pozemku byla vyšší, než sjednaná kupní cena.

Z usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 11. 2016, č.j. 41 INS 18021/2016-A-107, zjistil soud, že úpadek dlužníka byl zjištěn k 3. 11. 2016. Žaloba byla doručena soudu dne 24. 5. 2017 a je žalobou včasnou uplatněnou ve lhůtě dle ustanovení § 239 odst. 3 IZ.

Z vyhlášky Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 8. 2016, č.j. 41 INS 18021/2016-A-3, zjistil soud, že insolvenční řízení dlužníka bylo zahájeno dne 3. 8. 2016.

Z Kupní smlouvy uzavřené mezi dlužníkem jako prodávajícím a žalovanými č. 1 a č. 2 jako kupujícími dne 26. 2. 2016 zjistil soud, že dlužník prodal žalovaným do podílového spoluvlastnictví shora ve výroku tohoto rozhodnutí označený pozemek za kupní cenu 13.868.760,-Kč. Účastníci se dohodli, že kupní cena bude splatná do sedmi dnů ode dne podpisu Kupní smlouvy a bude uhrazena na bankovní účet dlužníka, který dlužník sdělí kupujícím nejpozději do tří dnů ode dne podpisu této Kupní smlouvy. Výpis z katastru nemovitostí k příslušnému pozemku pak potvrzuje převod vlastnického práva z dlužníka na žalované č. 1 a č. 2. Mezi účastníky je nesporné, a proto nebylo potřeba provádět důkaz výpisem z obchodního rejstříku dlužníka, že v době uzavření Kupní smlouvy byli žalovaní č. 1 a č. 2 jedinými jednateli a jediní společníci dlužníka. Ze zápisu z valné hromady dlužníka ze dne 29. 9. 2015 zjistil soud, že dlužník rozhodl o rozdělení zisku dlužníka z minulých let ve výši 77.208.137,44 Kč, s tím že částka 55.000.000,-Kč bude použita na výplatu zisku společníků, tedy žalovaného č. 1 a č. 2. Ze započtení vzájemných pohledávek ze dne 7. 3. 2016 a z druhého započtení vzájemných pohledávek ze dne 7. 3. 2016 zjistil soud, že jak žalovaný č. 1, tak žalovaný č. 2 započetli mj. své pohledávky za dlužníkem z titulu výplaty podílu na zisku dlužníka na základě usnesení valné hromady ze dne 29. 9. 2015, oproti závazku obou žalovaných z titulu nezaplacené kupní ceny ze shora označené Kupní smlouvy. Z dodatečných platebních výměrů na daň z přidané hodnoty a platebních výměrů na úrok z prodlení Finančního úřadu pro Jihočeský kraj, Územní pracoviště České Budějovice zjistil soud, že dlužníku byla několika dodatečnými platebními výměry vyměřena daňová povinnost o příslušenství v řádech milionů korun, když z datace předmětných dodatečných platebních výměrů a platebních výměrů vyplývá skutečnost, že žádný z těchto platebních výměrů nebyl vydán před říjnem roku 2016, když mezi účastníky je nesporné, že v době uzavírání Kupní smlouvy Finanční úřad pro Jihočeský kraj vůči dlužníku neevidoval žádné pohledávky.

Soud zamítl pro nadbytečnost návrh na doplnění dokazování výkazem zisků a ztrát a rozvahou, auditorskou zprávou, daňovým přiznáním, znaleckým posudkem, oceněním nemovitosti, protokolem o zprávě z daňové kontroly, marketingovými materiály včetně doprovodné emailové korespondence a záznamy o pracovních schůzkách, jednotlivými smlouvami mezi dlužníkem a jeho obchodními partnery, přihláškami pohledávek věřitelů do insolvenčního řízení P22, P30, P89, P135, P155, P219, P272, potvrzením o zániku zástavního práva, emailovou korespondencí, potvrzením o bezdlužnosti, předvahou, soupisem majetkové podstaty dlužníka včetně související průvodní komunikace souvisejících smluv o prodeji a majetku dlužníka, soupisy majetku se související protokolací s Finančním úřadem, odborným vyjádřením ze dne 23. 9. 2017, výslechem Ondřeje Lišky a Lukáše Petříka, neboť nebylo potřeba provádět dokazování k případnému vyvrácení domněnky o úpadku dlužníka (viz dále), nebylo potřeba ani zjišťovat jaký měl dlužník jiný majetek z kterého mohl v rozhodný okamžik uspokojit své věřitele (viz dále) a vzhledem k absenci (včasného) tvrzení o neodpovídající výši kupní ceny nebylo potřeba znát tržní cenu předmětného pozemku v rozhodný okamžik (viz dále).

Po provedeném dokazování zjistil soud následující skutkový stav:

Dne 26. 2. 2016 uzavřel dlužník s žalovanými Kupní smlouvu na převod shora označeného pozemku za částku 13.868.760,-Kč, ve které se účastníci dohodli na splatnosti kupní ceny do sedmi dnů od podpisu Kupní smlouvy na účet dlužníka, přičemž dle žalobce kupní cena odpovídala ceně v místě a čase obvyklé a žalobce po celé řízení netvrdil, že by byla sjednána v nepřiměřeně nízké výši. Ve lhůtě pro koncentraci řízení dle ustanovení § 118b odst. 1 o.s.ř. ani státní zastupitelství netvrdilo, že by sjednaná kupní cena byla nižší než cena obvyklá, přičemž nelze provádět příslušné dokazování (viz výše) odborným vyjádřením ze dne 23. 9. 2017 k neexistujícímu (neuvedenému ve lhůtě pro koncentraci řízení) tvrzení. K uhrazení ceny došlo započtením vzájemných pohledávek, neboť se žalovaní po uzavření Kupní smlouvy na základě rady daňového poradce rozhodli, že bude účelnější nenechat si vyplatit podíl ze zisku a započíst svou pohledávku na kupní cenu, aby dlužníku zůstaly k dispozici finanční prostředky, které by jim jinak musel vyplatit na podíl ze zisku.

Dle ustanovení § 235 odst. 1 IZ neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí.

Dle ustanovení § 241 IZ zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (odst. 1). Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku (odst. 2). Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odst. 3). Zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník a) splnil dluh dříve, než se stal splatným, b) dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, c) prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva, d) poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné (odst. 3). Zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odst. 4). Zvýhodňujícím právním úkonem není a) zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu, b) právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka, c) právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených tímto zákonem (odst. 5).

Dle ustanovení § 242 IZ odporovat lze rovněž právnímu úkonu, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám (odst. 1). Má se za to, že u úmyslně zkracujícího právního úkonu učiněného ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, byl dlužníkův úmysl této osobě znám (odst. 2). Úmyslně zkracujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení (odst. 3).

Dle ustanovení § 22 odst. 2 OZ stanoví-li zákon k ochraně třetích osob zvláštní podmínky nebo omezení pro převody majetku, pro jeho zatížení nebo přenechání k užití jinému mezi osobami blízkými, platí tyto podmínky a omezení i pro obdobná právní jednání mezi právnickou osobou a členem jejího statutárního orgánu nebo tím, kdo právnickou osobu podstatně ovlivňuje jako její člen nebo na základě dohody či jiné skutečnosti.

Dle ustanovení § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

Na základě shora citovaného ustanovení § 22 OZ při nesporném zjištění, v jakém postavení se nacházejí žalovaní vůči dlužníku, pak soud uzavřel, že mezi žalovanými a dlužníkem existuje vztah osob blízkých.

Soud žalobu zamítl jako nedůvodnou, neboť nebyla naplněna ani jedna ze dvou tvrzených skutkových podstat neúčinnosti právního jednání dlužníka a k jednotlivým skutkovým podstatám neúčinného právního jednání dlužníka uvádí soud následující:

Právní jednání dlužníka spočívající v uzavření kupní smlouvy na prodej nemovitosti, dle názoru soudu nemůže nikdy naplnit skutkovou podstatu neúčinného zvýhodňujícího právního jednání dlužníka ve smyslu ustanovení § 241 IZ, neboť uzavřením kupní smlouvy na prodej nemovitosti nemůže dlužník nikdy zvýhodnit žalované jako své věřitele před jinými svými věřiteli a aplikace této skutkové podstaty je na kupní smlouvu na prodej nemovitosti pojmově vyloučena. Plněním, kterého se žalovaným od dlužníka dostane z uzavřené kupní smlouvy, je převod vlastnického práva k nemovitosti a je tak vyloučeno, že by se na základě uzavřené kupní smlouvy mohlo žalovaným vůbec kdy dostat nižšího nebo jiného uspokojení, než právě převod vlastnického práva k nemovitostem. Prokázání splnění podmínky skutkové podstaty zvýhodňujícího právního jednání dlužníka vtělené do ustanovení § 241 odst. 1 IZ pak stojí na tom, že žalobce jako insolvenční správce v řízení o zjištění neúčinnosti právních jednání dlužníka tvrdí a prokáže, jaké (nižší) uspokojení by se žalovaným z napadeného právního jednání dostalo v konkurzu a to ve vztahu s mírou uspokojení ostatních věřitelů. V daném případě se ale žalovaným, jak již bylo řečeno, nemůže dostat jiné uspokojení, než převod vlastnického práva. Předmětná skutková podstata cílí zejména na právní jednání dlužníka, na základě kterého se jeho věřitelům dostane finančního plnění (v posuzovaném případě se finančního plnění mělo dostat dlužníku, nikoliv žalovaným) eventuelně na situaci, na základě které se žalovaným dostane až následně vyššího finančního plnění, např. při poskytnutí zástavy k majetku dlužníka, které zajistí vyšší finanční uspokojení v rámci konkurzního řízení, než které by se danému věřiteli dostalo jako nezajištěnému věřiteli. Že daná skutková podstata dopadá na jiný okruh právních jednání, než bylo v tomto řízení posuzováno, vyplývá i z demonstrativního výčtu zvýhodňujících právních jednání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 241 odst. 3 IZ. Lze tak uzavřít, že žaloba musela být co do naplnění skutkové podstaty dle ustanovení § 241 IZ zamítnuta, aniž by soud zkoumal naplnění dalších kumulativních podmínek uvedených v zákonné úpravě této skutkové podstaty.

Ve věci též nebylo prokázáno naplnění skutkové podstaty úmyslně zkracujících právních jednání dlužníka (§ 242 IZ), když za situace, kdy žalobce tvrdí, že kupní cena byla sjednána v odpovídající výši a v Kupní smlouvě byl sjednán způsob placení této kupní ceny v penězích, tak samotná Kupní smlouva nemohla nikdy zkrátit žádného z věřitelů dlužníka, neboť se dlužníku dostalo finančního ekvivalentu za jeho nemovitý majetek, tedy došlo k tzv. transformaci aktiv dlužníka. Součástí Kupní smlouvy se nestala dohoda o započtení, a přestože ve lhůtě pro podání odpůrčí žaloby žalobkyně zcela jistě věděla o existenci započtení (tyto důkazy žalovaní mj. předložili k důkazu v tomto řízení), přesto žalobkyně učinila předmětem žaloby toliko právní jednání dlužníka-uzavření Kupní smlouvy-a nikoliv navazující úkon započtení. Za této situace nelze hodnotit Kupní smlouvu jako úkon zkracující ostatní věřitele, když obdobné názory vyslovil i Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2432/2007, a na stejných závěrech stojí i soudobá judikatura Vrchního soudu v Praze (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2017, č.j. 104 VSPH 369/2017-212). Nad rámec nutného soud dodává, že i kdyby neobstála argumentace týkající se nenaplnění skutkové podstaty úmyslně zkracujícího právního jednání dlužníka shora uvedená, musel by soud žalobu z titulu stejné skutkové podstaty opět zamítnout, neboť nelze přehlédnout skutečnost, že na obou stranách Kupní smlouvy vystupují totožné osoby-žalovaní jako kupující a žalovaný č. 1 jako osoba jednající za dlužníka, neboť žalovaný č. 1 podepsal danou Kupní smlouvu jako oprávněná osoba jednající za dlužníka. Skutková podstata úmyslně zkracujících právních úkonů pak stojí na závěru o tom, že dlužník jednal v úmyslu zkrátit své věřitele a tento úmysl dlužníka byl druhé straně (žalovanému, žalovaným) znám, přičemž pokud by soud uzavřel, že dlužník zastoupený jednatelem, kterým je žalovaný č. 1, jednal v úmyslu zkrátit dlužníka, je zřejmé, že tento úmysl nemohl být žalovanému č. 1 jako kupujícímu tzv. pouze znám , ale taktéž žalovaný č. 1 vystupující na straně kupující musel jednat v úmyslu zkrátit věřitele dlužníka. Na obou stranách Kupní smlouvy by tedy vystupovaly osoby, jednající v úmyslu zkrátit dlužníka. Takového právní jednání by pak muselo být ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 OZ neplatné a nikoliv neúčinné, když ke stejným závěrům dospěl opakovaně Nejvyšší soud České republiky, např. v rozhodnutí spis. zn. 20 Cdo 2886/2006.

O náhradě nákladů soudního řízení rozhodl soud ve smyslu ustanovení § 163 IZ ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř., když plně procesně úspěšní žalovaní mají právo na náhradu nákladů řízen proti neúspěšné žalobkyni. Náklady řízení žalovaného č. 1 se pak sestávají ze čtyř úkonů právní služby (převzetí a příprava, písemné podání ve věci samé, účast na dvou soudních jednáních) včetně režijních paušálů ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) ve spojení s ustanovením § 13 vyhl. č. 177/1996 Sb., cestovné právního zástupce žalovaného č. 1 ze sídla advokátní kanceláře v Praze k soudu do Českých Budějovic a zpět za dvě uskutečněné cesty a příslušné 21% DPH, neboť právní zástupce žalovaného č. 1 osvědčil, že je plátcem DPH. Náklady řízení žalovaného č. 2 pak představuje odměna právního zástupce žalovaného č. 2 za sedm úkonů právní služby (převzetí a příprava, dvě porady s klientem, tři písemné podání ve věci samé, účast na dvou jednáních soudu) včetně režijních paušálů ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) ve spojení s ustanovením § 13 vyhl. č. 177/1996 Sb., cestovné právního zástupce žalovaného č. 1 ze sídla advokátní kanceláře v Praze k soudu do Českých Budějovic a zpět za dvě uskutečněné cesty a příslušné 21% DPH, neboť právní zástupce žalovaného č. 1 osvědčil, že je plátcem DPH.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na nařízení exekuce či výkonu rozhodnutí.

V Českých Budějovicích dne 21. 11. 2017

JUDr. Ondřej Ludvík samosoudce