42 ICm 1541/2017
Číslo jednací: 42 ICm 1541/2017-27

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Ondřejem Ludvíkem v právní věci žalobců: a) Indra-Šebesta, v.o.s., IČO: 26919877, se sídlem Čechyňská 361/16, Brno, insolvenční správce dlužníků Stanislava anonymizovano , anonymizovano a Jany anonymizovano , anonymizovano , b) Stanislav anonymizovano , anonymizovano , c) Jana anonymizovano , anonymizovano , oba bytem Lásenice 188, oba zastoupeni JUDr. Stanislavem anonymizovano , obecným zmocněncem, bytem Rybní 627, Nová Bystřice, proti žalovanému: Československá obchodní banka, a.s., IČ: 00001350, se sídlem Radlická 333/150, Praha 5, o určení pravosti přihlášené pohledávky,

takto:

I. Žaloba na určení, že žalovaný nemá za dlužníky pohledávku z titulu Dohody o přistoupení k dluhu ve formě notářského zápisu JUDr. Ivana Kočera ze dne 25. 4. 2014, spis. zn. NZ 174/2014, N 177/2014, ve výši 7.778.059,37 Kč tak, jak byla žalovaným přihlášena přihláškou P1-1 do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod spis. zn. 44 INS 24093/2016, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Odůvodnění:

Žalobci se domáhají určení, že žalovaný nemá za dlužníky ve shora označeném insolvenčním řízení shora uvedenou pohledávku. Z přihlášky pohledávky P1-1 zjistil soud, že žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku ve výši 7.778.059,37 Kč s odůvodněním, že dne 25. 4. 2014 isir.justi ce.cz dlužník (žalobce b) přistoupil k dluhu společnosti STAVBAU BOHEMIA, a.s. a zavázal se splnit dluhy vyplývající z kontokorentního úvěru poskytnutého žalovaným společnosti STAVBAU BOHEMIA, a.s. z titulu Smlouvy o úvěru č. 1096/12/5635 ze dne 20. 7. 2012, když závazky ze Smlouvy o úvěry nebyly ani jedním z dlužníků splněny řádně a včas. Tato pohledávka byla přihlášena jako vykonatelná a nezajištěná. Z přihlášek pohledávek P1-2 a P2 zjistil soud, že žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení pohledávky v totožné výši za dlužníky z titulu nesplněných závazků z totožné Smlouvy o úvěru, ke které dlužníci k zajištění povinností vyplývajících ze Smlouvy o úvěru poskytli zajišťovací prostředek-zástavní právo k nemovitostem v jejich vlastnictví a vzhledem k tomu, že tato Smlouva o úvěru nebyla splněna, má žalovaný jako zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky ze zajištění.

Z protokolu o přezkumném jednání zjistil soud, že žalobci popřeli pohledávku žalovaného P1-1 co do pravosti s odůvodněním, že nesouhlasí s tím, jak žalovaný přihlásil svou pohledávku přihláškami P1-1 a P1-2 jako zajištěnou a nezajištěnou a s ohledem na to, že nedošlo ke změně stanoviska žalovaného, popírají žalobci pohledávku, která je přihlášená jako nezajištěná, co do pravosti. Na přezkumném listu dané pohledávky je pak uvedeno, že žalobci popřeli pohledávku co do pravosti a výše, když pohledávka měla být ve výši 0,-Kč s odůvodněním, že žalovaný si svou pohledávku vůči dlužníkovi (žalobce b) přihlásil dvakrát ze stejného titulu a ve stejném rozsahu, přičemž pohledávku P1-1 si přihlásil jako nezajištěnou a pohledávku P1-2 jako zajištěnou. Dlužník přistoupil k závazku třetí osoby jako fyzická osoba a zároveň danou pohledávku zajistil zástavním právem na svém spoluvlastnickém podílu k nemovitosti, která je v jeho vlastnictví. Nelze se tak domnívat, že by věřitel vůči dlužníkovi měl dvě pohledávky a jedná se jenom o jeden závazek dlužníka, který si nelze přihlásit dvakrát-jednou jako zajištěný a jednou jako nezajištěný. Žalobci tak pohledávku z daného titulu jako takovou uznávají, ale pouze jako zajištěnou. Z doplnění přihlášky pohledávky P1 pak soud zjistil, že žalovaný skutečně uplatňuje v insolvenčním řízení dvě pohledávky v totožné výši, když v dílčí pohledávce 1 neuplatňuje žádné zajištění a v dílčí pohledávce 2 uplatňuje zajištění z titulu zástavního práva s tím, že základem obou pohledávek jsou dluhy vyplývající z úvěru poskytnutého žalovaným společnosti STAVBAU BOHEMIA, a.s. ze Smlouvy o úvěru č. 1096/12/5635 ze dne 20. 7. 2012, když pohledávky se však liší ve svých právních titulech. Žalovaný tak upřesnil, že obě přihlášky pohledávky potvrzuje a trvá na nich tak, jak byly uplatněny, ovšem s tím, že celková výše pohledávek nečiní 15.556.118,74 Kč, ale 7.778.059,37 Kč, když plněním na jednu z pohledávek v rozsahu plnění zanikne pohledávka druhá.

Žalobci v žalobě rekapitulují shora popsaný přihláškový děj, a sice přihlášení pohledávek přihláškou P1-1, P1-2 a přihlášení pohledávky P2 jako zajištěné vůči žalobkyni c), rekapitulují svůj závěr o totožnosti dané pohledávky s tím, že se nelze domnívat, že by žalovaný měl vůči dlužníkům dvě pohledávky a uzavírají, že žalovaný, pokud se chtěl domáhat práva na uspokojení ze zajištění a být i uspokojován jako nezajištěný věřitel, měl snížit výši svých pohledávek P1-1, P1-2 a P2 tak, aby v součtu odpovídaly částce 7.770.059,37 Kč, tedy jinými slovy, že část pohledávky mohla být přihlášena jako nezajištěná a část jako zajištěná. Toto rozhodnutí však žalovaný neučinil, a proto pohledávka žalovaného není uplatněna po právu.

Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil s odůvodněním, že se jedná o jedinou primární úvěrovou pohledávku, ale přihláška vychází ze dvou naprosto odlišných právních titulů a z ničeho nevyplývá povinnost žalované vybrat si k uplatnění pouze jeden právní titul, anebo popř. pohledávky dělit na částečně zajištěné či nezajištěné. Duplicita pohledávky pak není důvodem pro popření pohledávky, když taková skutečnost je relevantní jen ve fázi rozvrhování výtěžku, a to za situace, kdy by plnění určené věřiteli mělo přesáhnout výši jím uplatněných pohledávek. V daném případě však nelze duplicitní plnění předpokládat, neboť cena nemovitosti byla předběžně odhadnuta na částku 2,6 milionu Kč, přičemž žalovaná je až druhým zajištěným věřitelem v pořadí za věřitelem Waldviertler Sparkasse Bank AG se zajištěnou pohledávkou ve výši 988.645,25 Kč a je tedy zřejmé, že pohledávka žalovaného nemůže být po zpeněžení nemovitosti plně uspokojena. Konstrukce prezentovaná žalobci zjevně směřuje k nespravedlivému poškození věřitele, neboť by v případě vyhovění žalobě byl žalovaný uspokojen pouze coby zajištěný věřitel a dlužník by se tak zcela nedůvodně zprostil převážné části svých dluhů vůči žalovanému. Ve věci je zásadní, že žalobci ničím a nijak nevyvracejí pravost ani výši samotného nároku žalovaného, když titulem nároku je vykonatelný notářský zápis, který žalobci nijak nezpochybňují a žalobci nikdy nepopřeli vznik, existenci či platnost pohledávky či platnost přistoupení dlužníka (žalobce b) k dluhu a není namítáno ani promlčení ani zánik pohledávky, neboť žalobci pohledávku jako takovou a její titul vůbec nezpochybňují.

Ze Smlouvy o úvěru č. 1096/12/5635 uzavřené mezi žalovanou a společností STAVBAU BOHEMIA, a.s. dne 20. 7. 2012 zjistil soud pravdivost tvrzení o existenci úvěrového vztahu mezi žalovaným a společností STAVBAU BOHEMIA, a.s. Z notářského zápisu JUDr. Ivana Kočera ze dne 25. 4. 2014, spis. zn. NZ 174/2014, N 177/2014 zjistil soud, že úvěrový dlužník STAVBAU BOHEMIA, a.s. dluh uznal a žalobce b) přistoupil k dluhu společnosti STAVBAU BOHEMIA, a.s. a stal se tak osobním dlužníkem daného úvěru, poskytnutého žalovaným, přičemž se dlužníci ze Smlouvy o úvěru zavázali k hrazení Smlouvy o úvěru s doložkou přímé vykonatelnosti tohoto notářského zápisu a žalobkyně c) jako manželka žalobce b) prohlásila, že byla seznámena s obsahem notářského zápisu a s dohodou o přistoupení jejího manžela k dluhu. Ze Zástavní smlouvy č. 1335/14/4270 uzavřené mezi žalovaným jako zástavním věřitelem a žalobci b) a c) jako zástavci dne 25. 4. 2014 zjistil soud, že žalobci b) a c) poskytli k zajištění splnění povinností společnosti STAVBAU BOHEMIA, a.s. ze Smlouvy o úvěru č. 1096/12/5635 své nemovitosti, které jsou uvedeny též jako zástava v případě přihlášených zajištěných pohledávek P1-2 a P2 do tohoto insolvenčního řízení. Mezi účastníky je nesporná výše nesplněných závazků jdoucích ze Smlouvy o úvěru tak, jak je přihlášena do tohoto insolvenčního řízení ve výši 7.778.059,37 Kč.

Po provedeném dokazování zjistil soud následující skutkový stav:

Žalobce b) je osobním dlužníkem žalovaného ze Smlouvy o úvěru č. 1096/12/5635 ze dne 20. 7. 2012, neboť k tomuto dluhu dne 25. 4. 2014 přistoupil. Přistoupení k dluhu ze Smlouvy o úvěru je platné a jeho platnost žalobci ani nikterak nezpochybňují. Zároveň je mezi účastníky nesporná výše nesplněného dluhu se shora uvedené Smlouvy o úvěru.

Dle ustanovení § 193 IZ o popření pohledávky co do její pravosti jde tehdy, je-li namítáno, že pohledávka nevznikla nebo že již zcela zanikla anebo že se zcela promlčela. Dle ustanovení § 194 IZ o popření pohledávky co do její výše jde tehdy, je-li namítáno, že dlužníkův závazek je nižší než přihlášená částka. Ten, kdo popírá výši pohledávky, musí současně uvést, jaká je ve skutečnosti výše pohledávky.

Soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť pohledávka žalovaného nebyla žalobci popřena ze žádných zákonných důvodů vtělených do ustanovení § 193 IZ či § 194 IZ. Žalobci žádným způsobem netvrdí, že by pohledávka z titulu přistoupení k dluhu ze Smlouvy o úvěru nevznikla nebo zanikla nebo se promlčela, eventuelně že závazek z této Smlouvy je nižší, než v jaké výši byl přihlášen. Soud proto žalobu musel jako nedůvodnou zamítnout.

Nad rámec posuzovaného soud dodává, že s žalobci souhlasit v tom, že žalovaný má za dlužníkem pouze jednu jedinou pohledávku ve výši 7.778.059,37 Kč, kterou může do insolvenčního řízení přihlásit pouze jako zajištěnou nebo nezajištěnou, či přihlásit tuto pohledávku částečně jako zajištěnou a částečně jako nezajištěnou, aby součet odpovídal celkové výši skutečné pohledávky. Není tak správný závěr žalovaného o tom, že titulem jedné pohledávky je Smlouva o úvěru a jediným titulem druhé pohledávky je Zástavní smlouva, neboť za situace, kdy je dlužník v daném vztahu jak osobním dlužníkem, tak zástavním dlužníkem, nelze tyto dva tituly při uplatňování zajištěné pohledávky oddělit. Přihlásit svou pohledávku z titulu zástavní smlouvy jde pouze tehdy, když je insolvenční dlužník vůči žalovanému v postavení jen zástavního dlužníka a není osobním dlužníkem žalovaného. Tehdy by žalovanému, jako věřiteli nezbylo nic jiného, než uplatnit svou pohledávku za (zástavním) dlužníkem jen z titulu zástavní smlouvy. O tento případ však v posuzované věci nejde. Lze tak souhlasit s žalobci, že v insolvenčním řízení nelze totožnou pohledávku uspokojovat jako zajištěnou a nezajištěnou v plné výši. Při tomto správném závěru, poté, co žalovaný v doplnění přihlášky potvrdil, že nehodlá vystupovat v řízení s částkou 15.556.118,74 Kč a bylo zřejmé, že uplatňuje jedinou pohledávku-jednou jako zajištěnou a jednou jako nezajištěnou, měl insolvenční správce dojít k závěru, že přihláška P1 je neurčitá, neboť není zřejmé, v jakém pořadí je přihlášena a měl tedy postupovat ve smyslu ustanovení § 188 IZ a tuto neurčitost žalovanému vytknout a poučit ho o nutnosti přihlásit pohledávku buď jako zajištěnou nebo jako nezajištěnou a v případě, že by žalovaný na výzvu insolvenčního správce nereagoval, či by svou pohledávku neupravil, měl insolvenční správce předložit přihlášku pohledávky insolvenčnímu soudu k odmítnutí. Soud je též názoru, že se nejedná o duplicitu přihlášky pohledávky a nebyl zde prostor pro závěr o překážce věci zahájené dle ust. § 83 o.s.ř., neboť přihláška pohledávky P1-1 a P1-2 obsahovala rozdílná (byť pramenící z částečně nesprávných právních závěrů) tvrzení a lišila se v pořadí přihlášky pohledávky a tento stav tudíž nešel zhojit jinak, než postupem podle ust. § 188 IZ, dopadajícím ale na celou přihlášku P1 jako takovou, neboť přihláška pohledávky P1-1 samostatně stojící žádnou neurčitost (která by v incidenčním řízení musela vést k zamítnutí žaloby pro předčasnost) neobsahuje. Za situace, kdy shora popsané přihlášky pohledávek insolvenční správce připustil k přezkumu (a mj. pohledávka z přihlášky P1-2 byla zjištěna), nelze již přisvědčit jeho závěru a závěru žalobců b) a c) jako dlužníků o tom, že jediným možným postupem je popření nezajištěné pohledávky co do pravosti na přezkumném jednání.

O náhradě nákladů soudního řízení rozhodl soud ve smyslu ustanovení § 163 IZ ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 202 odst. 1 IZ, když žalovanému náklady řízení nevznikly a vůči insolvenčnímu správci je v řízení o pravosti a výši pohledávek žalovanému nelze ani přiznat.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích.

V Českých Budějovicích dne 4. 1. 2018

JUDr. Ondřej Ludvík samosoudce