42 ICm 1525/2015
Číslo jednací: 42 ICm 1525/2015-22

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Ondřejem Ludvíkem v právní věci žalobce JUDr. Filip Punda, Klášterská 126/II, 377 01, Jindřichův Hradec, insolvenční správce Renaty Šafratové, zast. Mgr. Ing. Michaela Kolářová, advokát, sídlem Klášterská 126, 377 01, Jindřichův Hradec, proti žalované Bolona a.s., IČ 28568249, Jiráskova 81/13, 77900, Olomouc, zast. Mgr. Dušan Petrlík, advokát, sídlem Mánesova 11/3b, České Budějovice, o popření vykonatelné pohledávky, takto:

I. Žaloba na určení, že pohledávka P4-1 ve výši 13.000,-Kč, pohledávka P4-2 ve výši 19.435,75 Kč, pohledávka P4-3 ve výši 50.000,-Kč, všechny uplatněné žalovaným v insolvenčním řízení vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp.zn. 26 INS 34337/2014 nejsou přihlášeny po právu se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal určení, že shora označené pohledávky žalovaného přihlášené do shora označeného insolvenčního řízení nejsou po právu.

Z přihlášky pohledávek P4, včetně částečných zpětvzetí pohledávek zjistil soud, že do insolvenčního řízení žalovaný přihlásil svou dílčí pohledávku č. 1 ve výši 130.000,-Kč, když tato částka představovala neuhrazenou jistinu ze smlouvy o podnikatelském úvěru ze dne 27.12.2013 uzavřené mezi dlužnicí a žalovaným, když dlužnice zaplatila jako splátky úvěru částku 13.000,-Kč, která však byla v souladu s ujednáním stran započtena na smluvený úrok z úvěru nikoli na jistinu. Dílčí pohledávka č. 2 tak byla žalovaným přihlášena ve výši 19.496,-Kč jako smluvený úrok z jistiny uvedeného úvěru. Dílčí pohledávka č. 3 byla tak žalovaným přihlášena ve výši 50.000,-Kč jako částečně kapitalizovaná smluvní pokuta za nesplácení výše označeného úvěru. Všechny pohledávky byly přihlášeny jako vykonatelné na základě notářského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti JUDr. Lenky Vrzalové, sp.zn. NZ 10/2014 N, 10/2014.

Žalobce u přezkumného jednání popřel dílčí pohledávku č. 1 co do výše 13.000,-Kč s odůvodněním, že tuto částku dlužnice žalovanému již z úvěru uhradila, dílčí pohledávku č. 2 pak popřel žalobce co do výše 19.435,75 Kč s odůvodněním, že dlužnice sjednávala úvěr jako spotřebitel a daná úvěrová smlouva neobsahovala informace uvedené v příloze č. 3 v zákonu č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru a proto se úvěr podle ustanovení § 8 tohoto zákona úročí pouze diskontní sazbou a ujednání o ostatních platbách jsou neplatná. Dílčí pohledávku č. 3 pak žalobce popřel se stejnou argumentací jako dílčí pohledávku č. 2 a dále uvedl, že smluvní pokuta, která byla sjednána ve výši 0,2% denně je neplatně sjednaná pro její nepřiměřenou výši, která je v rozporu s dobrými mravy.

V žalobě žalobce setrval na svých popěrných argumentech a doplnil, že je pravda, že dlužnice se při sjednávání úvěru označovala jako podnikatelka a při sjednávání podnikatelského úvěru disponovala živnostenským oprávněním, avšak z živnostenského rejstříku plyne skutečnost, že v době sjednávání úvěru měla přerušenou živnost. Úvěr tak nesjednávala jako podnikatelka ani ho nepoužila na podnikatelské účely, neboť ho použila na úhradu svých závazků společnosti Cofidis, na které bylo vedeno exekuční řízení.

Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil s odůvodněním, že dlužnice skutečně uhradila žalovanému z titulu smlouvy o úvěru částku 13.000,-Kč, která však byla započtena v souladu se smluvními ujednáními na úrok z úvěru. Žalovaný též nesouhlasil s argumentací žalobce, který dovozuje, že dlužnice neuzavřela úvěr jako podnikatelka a žalovaný dále rozporoval přesvědčení žalobce o neplatném ujednání týkající se smluvní pokuty.

Ze smlouvy o podnikatelském úvěru ze dne 27.12.2013 zjistil soud, že žalovaný a dlužnice uzavřeli smlouvu o podnikatelském úvěru, na základě které byl žalovaným dlužnici poskytnut úvěr ve výši 130.000,-Kč, když tento úvěr se dlužnice zavázala vrátit žalovanému v pravidelných sto dvaceti měsíčních splátkách ve výši 2.600,-Kč, když úrok z úvěru pak po příslušném matematickém propočtu činí částku 182.000,-Kč (2.600 x 120 = 312.000 minus 130.000 = 182.000). V článku IV.bod 4 se účastníci dohodli, že z plateb dlužníka na úvěr budou nejprve uhrazeny smluvní úroky, následně úroky z prodlení, smluvní pokuty a v poslední řadě jistina úvěru. Na základě tohoto zjištění pak soud uzavírá, že platba 13.000,-Kč, která je mezi účastníky nesporná byla oprávněně žalovaným započtena na úrok z úvěru, nikoli na jistinu. V článku XI.4. je pak dohodnuta účastníky smluvní pokuta ve výši 0,2% denně z dlužné částky za každý den prodlení. Z přípisu žalobce ze dne 9.4.2014 zjistil soud, že úvěr byl dlužnicí zesplatněn pro jeho nehrazení. V článku I. Smlouvy pak dlužnice prohlásila, že je podnikatelkou, označila se sama identifikačním číslem s tím, že předmětem jejího podnikání je hostinská činnost a zároveň uvedla, že účelem této smlouvy je poskytnutí podnikatelského úvěru pro potřeby jejího podnikání a rozvoje podnikání. V čestném prohlášení ze dne 15.12.2013 dlužnice prohlásila, že je podnikatelem a hodlá úvěr použít výhradně pro účely podnikání a je si vědoma, že uvedením nepravdivých tvrzení může zkreslit rozhodování žalovaného o poskytování úvěru a zároveň vyplnila, že je podnikatelem od roku 2010 a vyplnila, že pobírá z podnikání průměrný měsíční příjem ve výši 12.000,-Kč. V prohlášení z 15.12.2013 dlužnice uvedla, že má dluhy u fyzických osob ve výši 88.000,-Kč a nemá dluh u žádné právnické osoby. Z výpisu z živnostenského rejstříku zjistil soud, že žalovaná má živnostenské oprávnění k podnikatelské činnosti v hostinské činnosti od 15.4.2010, když její živnost byla od 2.1.2012 do 2.1.2014 přerušena a ke dni 31.12.2011 bylo ukončeno provozování živnosti dlužnice v její původní provozovně.

Dle ustanovení § 3 písm. a) zák. č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru se pro účely tohoto zákona rozumí spotřebitelem fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti, nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání.

Ve věci je nutné si nejprve zodpovědět, zda soud hledí na sjednaný úvěr jako na podnikatelský či spotřebitelský a zda se na tento úvěr vztahují informační povinnosti poskytovatele úvěru a důsledky jejich nedodržení tak, jak jsou vtěleny v ustanovení § 8 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud je toho názoru, že pokud dlužnice v době, kdy disponovala živnostenským oprávněním, opakovaně prohlásila, že v době uzavírání úvěru podniká (uvedla svoje identifikační číslo a předmět podnikání, uvedla že hodlá úvěr použít v rámci své podnikatelské činnosti a zároveň též aktivně v čestném prohlášení vyplnila správný údaj o počátku podnikatelského oprávněním rokem 2010 a uvedla i průměrný měsíční příjem, který dosahuje z podnikatelské činnosti), nemůže zjištění, že dlužnice v době sjednávání úvěru měla přerušenu živnostenskou činnosti či tvrzení, že nevystupovala jako podnikatelka, vést k závěru, že dlužnice je osoba, které by soud měl poskytnout ochranu jako běžnému spotřebiteli a žalovaný by měl nést následky svého případného nesplnění informačních povinností stanovených mu v zákoně o spotřebitelském úvěru. Dlužnice opakovaně žalovanému tvrdila, když toto tvrzení mělo i reálný základ, že je osobou disponující živnostenským oprávněním, je zapsána v živnostenském rejstříku a vystupuje jako podnikatelka a pokud tyto informace žalovaný od dlužnice získal, nebyl zde žádný důvod, aby žalovaný dbal na zvýšenou informační povinnosti vůči dlužnici, pokud nabyl vědomí, že dlužnice spotřebitelem není. Dle názoru soudu tak není správná argumentace žalobce týkající se nutnosti pohlížet na dlužnici jako na spotřebitele, vyhodnotit sjednané úročení a smluvní pokuty jako neplatné a hledět na úvěr jako na úročený pouze diskontní sazbou.

Zároveň též soud nesdílí přesvědčení žalobce o nemravné výši sjednané smluvní pokuty, když výše 0,2 % denně je běžnou výší sjednané smluvní pokuty v rámci nebankovních úvěrů (přičemž i při případném přepočítání smluvní pokuty ve výši 0,2% denně z částky, kterou se dlužnice zavázala žalovanému uhradit tj. 312.000,-Kč ve vztahu k reálné jistině úvěru 130.000,-Kč, by pak smluvní pokuta přesto činila 0,48% denně, přičemž soudní judikatura opakovaně dospěla k závěru, že smluvní pokuta v rámci 0,5% denně není nemravně sjednaná-viz rozhodnutí nejvyššího soud sp.zn. 33 Cdo 1682/2007).

Soud tak uzavírá, že dílčí pohledávka č. 1 byla žalovaným v souladu se smluvními ujednáními oprávněně započtena na úročení úvěru a dílčí pohledávky č. 2 a č. 3 v popřené výši mají oporu v platném ujednání účastníků a proto žalobu soud jako nedůvodnou zamítl.

O náhradě nákladů soudního řízení rozhodl soud ve smyslu ustanovení § 163 IZ ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 202 odst. 1 IZ, když plně procesně úspěšný žalovaný má právo na náhradu nákladů řízení proti neúspěšnému žalobci. V tomto řízení však žalovanému soud náklady řízení vůči žalobci jako insolvenčnímu správci nemůže přiznat.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Praze, a to prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích.

V Českých Budějovicích dne 9.7.2015

JUDr. Ondřej Ludvík v.r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: J. Havlenová