42 ICm 1430/2016
Číslo jednací: 42 ICm 1430/2016-33 (KSHK 42 INS 11666/2010)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Jolanou Maršíkovou v incidenčním sporu žalobce Finanční úřad pro Královéhradecký kraj, U Koruny 1632/1, 502 00 Hradec Králové, proti žalovanému Ing. Davidu Jánošíkovi, Gočárova 1105/36, Hradec Králové jako insolvenčnímu správci dlužníka UNION HRADEC KRÁLOVÉ, s.r.o., IČ: 25279840, se sídlem Třída ČSA 282/15, Hradec Králové, zastoupenému JUDr. Pavlem Hráškem, advokátem se sídlem Týnská 1053/21, Praha 1, o určení pořadí pohledávky

takto:

I. Žaloba o určení, že žalobce má za dlužníkem Union Hradec Králové, s. r. o. pohledávky za majetkovou podstatou z titulu úroků z prodlení, vztahujících se k DPH za říjen 2011 ve výši 572,48 Kč, k dani silniční za část roku 2010 ve výši 475,38 Kč a k dani silniční za rok 2011 ve výši 2.078,26 Kč se zamítá, neboť jde o pohledávky vyloučené z uspokojení v rámci insolvenčního řízení.

II. Žalobce je povinen uhradit žalovanému, k rukám jeho advokáta, na nákladech řízení částku 14.662,-Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

Žalobou doručenou insolvenčnímu soudu dne 29.4.2016 se domáhá žalobce vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že má za dlužníkem Union Hradec Králové, s. r. o. pohledávky za majetkovou podstatou z titulu úroků z prodlení, vztahujících se k DPH za říjen 2011 ve výši 572,48 Kč, k dani silniční za část roku 2010 ve výši 475,38 Kč a k dani silniční za rok 2011 ve výši 2.078,26 Kč. Úroky z prodlení se týkají neuhrazených daňových povinností, které vznikly po rozhodnutí o úpadku. Insolvenční správce odmítá úroky z prodlení uhradit s tvrzením, že jde o pohledávky vyloučené z uspokojení dle § 170 IZ. isir.justi ce.cz

Žaloba o určení pořadí úroků z prodlení byla podána na základě výzvy insolvenčního soudu dle § 203a IZ. Žalobce má za to, že úroky z prodlení mají být jako pohledávka za majetkovou podstatou podřazeny pod ust. § 168 odst. 2 písm. e) IZ, neboť podle ust. § 2 odst. 4 zák. č. 280/2009 Sb., daňový řád v platném znění zahrnuje daň rovněž příslušenství daně, kterým je bezpochyby i úrok z prodlení. Na podporu svého názoru odkazuje žalobce i na ust. § 152 odst. 3 daňového řádu, podle kterého se úhrada daně hrazené jako pohledávka za majetkovou podstatou na osobním účtu použije na úhradu splatných daňových pohledávek podle těchto skupin: a) nedoplatky na dani a splatná daň z daňových povinností, které vznikly v době ode dne účinnosti rozhodnutí o úpadku, b) nedoplatky na příslušenství daně z daňových povinností, které vznikly v době ode dne účinnosti rozhodnutí o úpadku.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 25.5.2016 uvedl, že pohledávky, které jsou předmětem tohoto sporu považuje za vyloučené z uspokojení v rámci insolvenčního řízení ve smyslu ust. § 170 písm. b) popř. písm. d) IZ. Namítl, že žalobcův výklad v žalobě zmíněných ustanovení daňového řádu je v rozporu se zásadami insolvenčního řízení, konkrétně s ust. § 5 písm. a) IZ, kdy insolvenční řízení má být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn. Rovněž je v rozporu se zásadou dle § 5 písm. b) IZ, kde věřitelé, kteří mají podle insolvenčního zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti. Dále žalovaný namítl, že insolvenční zákon byl přijat v době platnosti zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, který neznal termín úrok z prodlení s úhradou daně, nýbrž penále za prodlení. Do ust. § 170 IZ se tak dostalo ustanovení o tom, že vyloučeny jsou mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka, s výjimkou penále za nezaplacení daní, poplatků, a jiných obdobných peněžitých plnění, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného za veřejné zdravotní pojištění, pokud povinnost zaplatit toto penále vznikla před rozhodnutím o úpadku . V souvislosti se zrušením zák. č. 337/1992 sb. a přijetím daňového řádu nebylo ustanovení § 170 písm. d) IZ novelizováno. Protože žalovaný insolvenční správce má za to, že pohledávky jsou vyloučeny z uspokojení, navrhl zamítnutí žaloby.

Mezi účastníky řízení je nesporné, že předmětem sporu je posouzení pořadí (možnost uspokojení) úroků z prodlení s úhradou daňových povinnosti, kde daňová povinnost vznikla až po rozhodnutí o úpadku-Rovněž je nesporné, že daňové povinnosti nebyly splněny (daně nebyly uhrazeny) ve lhůtách jejich splatnosti.

Předmětem sporu je, zda insolvenční správce, který neuhradí daň, jež je pohledávkou za majetkovou podstatou, ve lhůtě splatnosti, je povinen uhradit rovněž příslušné úroky z prodlení.

Insolvenční soud vyšel z těchto ustanovení insolvenčního zákona:

Podle § 5 IZ spočívá insolvenční řízení zejména na těchto zásadách:

a) insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů b) věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti; c) nestanoví-li tento zákon jinak, nelze práva věřitele nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení omezit rozhodnutím insolvenčního soudu ani postupem insolvenčního správce; d) věřitelé jsou povinni zdržet se jednání, směřujícího k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenční řízení, ledaže to dovoluje zákon.

Podle ust. § 111 odst. 2 IZ se pohledávky za podstatou a pohledávky jim postavené na roveň uspokojují v termínech splatnosti, je-li to podle stavu majetkové podstaty možné.

Podle ust. § 168 odst. 2 písm. e) jsou pohledávkami za majetkovou podstatou, pokud vznikly po rozhodnutí o úpadku daně, poplatky a jiná obdobná peněžitá plnění, pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na veřejné zdravotní pojištění, pohledávky vzniklé opravou výše daně u pohledávek za dlužníkem v insolvenčním řízení podle zákona upravujícího daň z přidané hodnoty.

Podle ust. § 170 s v insolvenčním řízení neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak, a) úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek přihlášených věřitelů, vzniklých před rozhodnutím o úpadku, pokud přirostly až v době po tomto rozhodnutí, b) úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek věřitelů, které se staly splatné až po rozhodnutí o úpadku, c) pohledávky věřitelů z darovacích smluv, d) mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka, s výjimkou penále za nezaplacení daní, poplatků, a jiných obdobných peněžitých plnění, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného za veřejné zdravotní pojištění, pokud povinnost zaplatit toto penále vznikla před rozhodnutím o úpadku, e) smluvní pokuty, pokud právo na jejich uplatnění vzniklo až po rozhodnutí o úpadku, f) náklady účastníků řízení vzniklé jim účastí v insolvenčním řízení.

Podle § 296 odst. 1 IZ se pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim na roveň postavené, jakož i náklady, které souvisí se správou majetkové podstaty, hradí z výtěžku zpeněžení.

Podle § 305 odst. 1 IZ platí, že před rozvrhem se uspokojí dosud nezaplacené pohledávky, které se uspokojují kdykoli v průběhu konkursního řízení; a to pohledávky za majetkovou podstatou, pohledávky jím postavené na roveň a zajištěné pohledávky v rozsahu stanoveném v § 167 a 298. Podle § 305 odst. 2 IZ platí, že nestačí-li dosažený výtěžek ze zpeněžení majetkové podstaty k uspokojení všech pohledávek uvedených v odstavci 1, uspokojí se nejdříve odměna a hotové výdaje insolvenčního správce, poté pohledávky věřitelů vzniklé za trvání moratoria ze smluv podle § 122 odst. 2, poté pohledávky věřitelů z úvěrového financování, poté poměrně náklady spojené s udržováním a správou majetkové podstaty a pracovněprávní pohledávky dlužníkových zaměstnanců vzniklé po rozhodnutí o úpadku a poté pohledávky věřitelů na výživném ze zákona a poté pohledávky věřitelů na náhradu škody způsobené na zdraví; ostatní pohledávky se uspokojí poměrně. Výtěžku zpeněžení podle § 298 odst. 2 lze však použít k uspokojení jiných pohledávek až po uspokojení pohledávky zajištěného věřitele.

Předně insolvenční soud nemá žádné pochybnosti o tom, že insolvenční správce se může dostat do prodlení se zaplacením pohledávky za majetkovou podstatou či pohledávky jí na roveň postavené, pokud ji neuhradí ve lhůtách splatnosti. Ke stejnému názoru dospěl např. Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 25.6.2003 sp.zn. 29 Odo 565/2001. Stejně tak insolvenční soud nepochybuje o tom, že v důsledku prodlení se zaplacením těchto pohledávek vzniká jejímu nositeli právo na sankci za prodlení např. v podobě zákonného úroku z prodlení, neboť z žádného ustanovení insolvenčního (ani jiného) zákona nelze dovodit, že by v průběhu insolvenčního řízení právo na zaplacení sankcí za prodlení se zaplacením splatného dluhu nevznikalo.

Ust. § 111 odst. 2 IZ ukládá osobě s dispozičním oprávněním (tedy insolvenčnímu správci v případě řešení úpadku konkursem) hradit pohledávky za podstatou a pohledávky jim postavené na roveň v termínech splatnosti, je-li to podle stavu majetkové podstaty možné. V některých případech to možné nebude proto, že insolvenční správce nebude v daný okamžik disponovat potřebnou finanční hotovostí, nebo i proto, že insolvenční správce sice hotové prostředky mít bude, ale očekává, že nastane situace předvídaná v ust. § 305 odst. 2 IZ, kdy přednostně žádnou pohledávku vyplatit nesmí, aby tak nezvýhodnil jejího nositele. Tedy k prodlení se zaplacením pohledávek za podstatou v insolvenčním řízení často dochází a nositelům takových pohledávek vzniká právo na zaplacení majetkové sankce za prodlení.

Je nesporné, že v posuzovaném případě neuhradil insolvenční správce daňové povinnosti, jež vznikly až v průběhu konkursního řízení, ve lhůtě splatnosti. Insolvenční soud tedy uzavírá, že žalobci právo na zákonné úroky za prodlení vzniklo.

Možnost insolvenčního správce uspokojit takovou sankci limituje ust. § 170 písm. d) IZ, dle něhož se v průběhu insolvenčního řízení neuspokojují mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka, s výjimkou penále za nezaplacení daní, poplatků, a jiných obdobných peněžitých plnění, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného za veřejné zdravotní pojištění, pokud povinnost zaplatit toto penále vznikla před rozhodnutím o úpadku.

Toto ustanovení bylo téměř doslovně převzato ze ZKV, když ust. § 33 odst. 1 písm. d) znělo tak, že z uspokojení pohledávek jsou vyloučeny mimosmluvní sankce postihující majetek úpadce, s výjimkou penále za nezaplacení daní, poplatků, cla, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti nebo pojistného za veřejné zdravotní pojištění včas a ve správné výši, pokud povinnost zaplatit toto penále vznikla před prohlášením konkursu. Soud praxe (např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 7.2.2005 sp.zn. 1 Ko 626/2004) pak dospěla k jednoznačnému závěru, že pokud povinnost zaplatit penále za nezaplacení daní vznikla až po prohlášení konkursu, je vyloučeno uspokojení tohoto penále z uspokojení dle citovaného ustanovení.

Insolvenční soud má za to, že přijetím nového daňového řádu, kdy byl pojem penále za prodlení nahrazen pojmem úrokem z prodlení se postavení žalujícího věřitele nezměnilo. Účel této majetkové sankce zůstal stejný a smyslem ust. § 170 IZ (včetně posuzovaného písmene d/ tohoto ustanovení) je nezatěžovat majetkovou podstatu dlužníka sankcemi za prodlení se zaplacením přednostních pohledávek, když jejich včasná úhrada může být v režimu insolvenčního řízení problematická, a nesnižovat tak míru možného uspokojení oprávněných pohledávek přihlášených věřitelů.

Na režimu pohledávek, které jsou předmětem tohoto sporu, nic nezmění ani žalobcem citované ustanovení § 153 odst. 2 daňového řádu, neboť režim uspokojování jednotlivých typů pohledávek a jejich příslušenství pro dobu insolvenčního řízení může upravit toliko insolvenční zákon a nikoliv jiný předpis, byť se jedná o daňový řád. Pokud jde o snahy upravit režim pro výhodnější uspokojování určitých typů pohledávek jinými zákony, lze odkázat např. na ustanovení § 18 odst. 6 zák. č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, podle kterého se pro účely konkursního řízení mělo penále považovat za dlužné pojistné. Soudní praxe (např. rozhodnutí Vrchního soudu sp.zn. 1 Ko 626/2004 ze dne 7.2.2005) dospěla k závěru, že přes zmíněnou úpravu je totzo penále podle § 33 odst. 1 písm. d) ZKV vyloučeno z uspokojení.

Insolvenční soud tedy dospěl k závěru že úroky z prodlení se zaplacením daní, kde daňová pohledávka vznikla až po rozhodnutí o úpadku, jsou vyloučeny z uspokojení v rámci insolvenčního řízení podle ust. § 170 písm. d) IZ.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a žalovanému insolvenčnímu správci, který měl ve věci úspěch, bylo přiznáno právo na náhradu za zastoupení advokátem za 3 úkony právní pomoci po 3.100,-Kč a 3x paušál po 300,-Kč podle vyhl. č. 177/1996 Sb., dále právo na náhradu cestovného k jednání za použití osobního vozidla v celkové výši 1.317,35 Kč (ujeto celkem 236 km při spotřebě 6l benzínu na 100 ujetých km při ceně 29,70 Kč za litr a při paušální náhradě 3,80 Kč za ujetý km) a právo na náhradu za ztrátu času stráveného na cestě k soudu ve výši 600,-Kč, vše navýšeno o 21% DPH, když advokát žalovaného je plátcem této daně.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je možno podat do 15 dnů od jeho doručení odvolání prostřednictvím podepsaného soudu k Vrchnímu soudu v Praze.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný požádat o jeho výkon.

V Hradci Králové dne 1. září 2016

JUDr. Jolana Maršíková v. r. soudce

Za správnost vyhotovení: Hana Šafránková