40 ICm 4323/2014
40 ICm 4323/2014-41 (KSOS 40 INS 22910/2014)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Martínkovou ve věci žalobkyně Ing. Hany Sazovské, se sídlem U Hřiště 255, Frýdek-Místek, Chlebovice, PSČ 739 42, insolvenční správkyně dlužníka Jana anonymizovano , anonymizovano , bytem Jablunkov 506, PSČ 739 91, zastoupené Mgr. Ester Šamajovou, advokátkou se sídlem U Stromovky 1501/11, Havířov-Město, PSČ 736 01, proti žalovanému Friendly Finance s.r.o., se sídlem Praha 1-Nové Město, Truhlářská 1108/3, PSČ 110 00, IČO 24161306, zastoupenému Filipem Lukášem, obecným zmocněncem, bytem Vítanov 98, Hlinsko 1, PSČ 539 01, o popření pohledávky

takto:

I. Žaloba se v části určení, že část pohledávky č. 1 ve výši 1.164,-Kč, kterou žalovaný uplatnil jako vykonatelnou v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě sp.zn. KSOS 40 INS 22910/2014 pod přihláškou č. P4 jako neuhrazená jistina z úvěru, není po právu, zamítá.

II. Určuje se, že pohledávka č. 1.1-příslušenství-smluvní pokuta ve výši 1.600,- Kč, kterou žalovaný uplatnil jako vykonatelnou v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě sp.zn. KSOS 40 INS 22910/2014 pod přihláškou č. P4, není po právu.

III. Žaloba se v části určení, že pohledávka č. 1.2-příslušenství-náklady rozhodčího řízení ve výši 4.800,-Kč uplatněné žalovaným v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě sp.zn. KSOS 40 INS 22910/2014 pod přihláškou č. P4, není po právu, zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou ze dne 09.12.2014 došlou soudu dne 09.12.2014 domáhala se žalobkyně vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že: 1. část pohledávky č. 1 ve výši 1.164,-Kč, kterou žalovaný uplatnil jako vykonatelnou v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě sp.zn. KSOS 40 INS 22910/2014 pod přihláškou č. P4 jako neuhrazená jistina z úvěru, není po právu, 2. pohledávka č. 1.1-příslušenství-smluvní pokuta ve výši 1.600,-Kč, kterou žalovaný uplatnil jako vykonatelnou v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě sp.zn. KSOS 40 INS 22910/2014 pod přihláškou č. P4, není po právu, 3. pohledávka č. 1.2-příslušenství-náklady rozhodčího řízení ve výši 4.800,-Kč uplatněné žalovaným v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě sp.zn. KSOS 40 INS 22910/2014 pod přihláškou č. P4, není po právu.

Žaloba byla odůvodněna tvrzením, že žalovaný uplatnil do insolvenčního řízení dlužníka Jana anonymizovano , anonymizovano , bytem Jablunkov 506, PSČ 739 91 (dále jen dlužník) vykonatelnou pohledávku v celkové výši 13.564,-Kč. Vykonatelnost žalovaný doložil rozhodčím nálezem vydaným dne 23.09.2013 pod č. j. 1217 F/2013 rozhodcem JUDr. Jaromírem Štůskem (dále jen rozhodčí nález). Rozhodčí nález se stal vykonatelným dnem 05.10.2013. Žalobkyně jako insolvenční správkyně dlužníka (dále jen IS) přezkoumala pohledávku jako nevykonatelnou, když konstatovala, že rozhodčí nález byl vydán na základě neplatné rozhodčí smlouvy. Žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku č. 1 dle smlouvy o úvěru č. 130322-047830 ze dne 22.03.2013 (dále jen smlouva o úvěru), jedná se o smlouvu uzavřenou prostřednictvím internetu. Z titulu jistiny na výše uvedeném úvěru žalovaný přihlásil částku 7.164,-Kč, přestože úvěr dle smlouvy byl sjednán na částku 6.000,-Kč. Z toho důvodu byla část jistiny ve výši 1.164,-Kč žalobkyní popřena. Žalovaný dále přihlásil z uvedené smlouvy částku 1.600,-Kč jako smluvní pokutu. Tuto částku žalobce popřel co do pravosti i výše. Žalobkyně při popěrném úkonu vycházela z neplatnosti smlouvy. Smlouva je, dle názoru žalobkyně, v rozporu s ujednáními o spotřebitelských smlouvách. Při smlouvách uzavřených na dálku nesmí nést náklady s tím spojené spotřebitel (53 odst.2 o.z.). Smlouva je v rozporu s dobrými mravy, když ujednání jsou neplatná dle § 39 o.z. ve spojení s ust. § 53 o.z. Žalovaný přihlásil dále jako vykonatelnou pohledávku náklady rozhodčího řízení. Tyto náklady žalobkyně popřela co do pravosti i výše v plném rozsahu pro neplatnost rozhodčí smlouvy. Neplatnost rozhodčí smlouvy jako takové shledává žalobkyně v ujednání o konečnosti rozhodčího nálezu s tím, že rozhodčí nález se stává pravomocným a vykonatelným dnem doručení-není tedy proti němu přípustné odvolání, čímž dohodnutá pravidla negarantují spravedlivé řízení. Bylo-li v rozhodčí smlouvě sjednáno, že rozhodce rozhodne v jednoinstančním písemném rozhodčím řízení, jedná se o doložku dle publikovaných ústavních nálezů neplatnou (viz např. Ústavní nález ze dne 05.10.2011 sp.zn. OO ÚS 3057/2010 a ze dne 05.10.2011 sp.zn. II ÚS 2164/2010).

Žalovaný v písemném procesním stanovisku uvedl, že dlužník byl povinen vrátit poskytnutou částku ve výši 6.000,-Kč navýšenou o sjednaný poplatek ve výši 1.164,-Kč. Žalovaný tuto částku zařadil do jistiny, kterou v okamžiku podání přihlášky také tvořil. Žalovaný dále přihlásil pohledávku odpovídající smluvní pokutě ve výši 1.600,-Kč. Má za to, že i tato částka je přihlášena důvodně po právu co do důvodu i výše. K námitce neplatnosti rozhodčí doložky z důvodu jednoinstančnosti řízení žalovaný uvedl, že strana mohla podat žádost o přezkoumání nálezu jinými rozhodci, popř. se mohl dlužník bránit prostřednictvím návrhu na zrušení rozhodčího nálezu.

K procesní obraně žalovaného žalobkyně dále uvedla, že přezkoumání platnosti rozhodčí doložky ve spotřebitelské smlouvě je současně v rámci insolvenčních řízení možné, a to bez ohledu na to, že dlužník nepodal žalobu na zrušení rozhodčího nálezu. Dále namítla neplatnost rozhodčí doložky z důvodu, že z předložené rozhodčí smlouvy ze dne 22.03.2013 nevyplývá, že se má týkat právě smlouvy o úvěru. Její článek v tomto směru odkazuje na smlouvu o všeobecných podmínkách poskytnutí úvěru nebo navazující smlouvu o úvěru. V rozhodčí smlouvě nebyla současně stranami určena konkrétní osoba rozhodce, toto je dáno výčtem čtyř možných z garancí výběru pro žalobce v rozhodčím řízení. Žalobkyně dále namítla, že poplatek za poskytnutí půjčky ve výši 6.000,-Kč považuje za neadekvátní. Dále namítla neplatnost smluvní pokuty z důvodu její nepřiměřenosti.

Soud ve věci rozhodl v souladu s ust. § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, když účastníci řízení s tímto postupem souhlasili.

Soud ve věci nejprve zjišťoval, zda byly splněny předpoklady, za nichž se soud může důvodností nároku uplatněného tzv. incidenční žalobou zabývat.

Usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. KSOS 40 INS 22910/2014-A5 ze dne 05.09.2014 byl zjištěn úpadek dlužníka, IS ustanovena žalobkyně a soud povolil řešení úpadku oddlužením.

Z přihlášky č. P4 bylo zjištěno, že žalovaný si přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka pohledávku v celkové výši 13.564,-Kč. Pohledávka byla přihlášena z důvodu poskytnutí úvěru na základě smlouvy o úvěru ze dne 22.03.2013 a sestávala se z výše jistiny ve výši 7.164,-Kč, smluvní pokuty ve výši 1.600,-Kč a nákladů rozhodčího řízení ve výši 4.800,-Kč dle rozhodčího nálezu ze dne 23.09.2013, č. j. 1217 F/2013 vydaným rozhodcem JUDr. Jaromírem Štůskem. Rozhodčí nález nabyl právní moci dne 01.10.2013 a vykonatelnosti dne 05.10.2013.

Ze seznamu přihlášených pohledávek v insolvenčním řízení dlužníka bylo zjištěno, že přezkumné jednání se konalo dne 08.12.2014 a IS popřela pohledávku věřitele č. 4 ve výši jistiny v části 1.164,-Kč a dále ve výši smluvní pokuty ve výši 1.600,-Kč a v části nákladů řízení ve výši 4.800,-Kč. Důvod popření pohledávky č. 1: Smlouva je v rozporu s ujednáními o spotřebitelských smlouvách. Při smlouvách uzavřených na dálku nesmí nést náklady s tím spojené spotřebitel (§ 53 odst. 2 o.z.). Smlouva je v rozporu s dobrými mravy, ujednání jsou neplatná dle § 39 o.z. ve spojení s ust. § 3 o.z. Věřitel přihlásil pohledávku jako vykonatelnou na základě rozhodčí doložky. Sjednání rozhodčí doložky bylo shledáno jako neplatné-rozpor s ujednáními o spotřebitelských smlouvách. Důvod popření pohledávky č. 1.1: Smlouva je v rozporu s ujednáními o spotřebitelských smlouvách. Důvod popření pohledávky č. 1.2: Smlouva je v rozporu s ujednáními o spotřebitelských smlouvách. Věřitel přihlásil pohledávku jako vykonatelnou na základě rozhodčí doložky. Sjednání rozhodčí doložky bylo shledáno jako neplatná-rozpor s ujednáními o spotřebitelských smlouvách.

Po takto provedeném dokazování soud učinil závěr o splnění předpokladů, za nichž se soud může nárokem uplatněným incidenční žalobou zabývat (zjištění úpadku dlužníka, ustanovení žalobkyně IS, řádné přihlášení do insolvenčního řízení dlužníka, řádné popření přihlášené pohledávky IS). S ohledem na skutečnost, že přezkumné jednání se konalo dne 08.12.2014 a žaloba byla doručena soudu dne 09.12.2014, byl učiněn závěr o včasnosti podané žaloby (ust. § 199 odst. 1 o.s.ř.).

Poté, co soud učinil závěr o splnění výše uvedených předpokladů, zabýval se oprávněností nároku uplatněného incidenční žalobou.

V dané věci byla sporná skutečnost platnosti rozhodčí doložky z důvodů výše uvedených a tím nárok na určení pravosti pohledávky z titulu nákladů rozhodčího řízení, platnost poplatku za poskytnutí úvěru a platnost smluvní pokuty.

K důkazu byla provedena smlouva o úvěru č. 130322-047830 ze dne 22.03.2013, ze které bylo zjištěno, že žalovaný jako věřitel a dlužník jako klient se dohodli na poskytnutí peněžních prostředků ve výši 6.000,-Kč na účet klienta v souladu s všeobecnými podmínkami a dlužník jako klient se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit na bankovní účet věřitele do 06.04.2013. Dle článku 2.2 smlouvy v souladu se všeobecnými podmínkami je klient povinen zaplatit věřiteli za poskytnutí úvěru poplatek ve výši 1.164,-Kč. Poplatek za poskytnutí úvěru je splatný ve výše uvedený den splatnosti spolu s poskytnutými peněžními prostředky (jistinou úvěru). Tato smlouva byla uzavřena pomocí prostředků komunikace na dálku v písemné formě.

Ze smlouvy o všeobecných podmínkách poskytnutí úvěru uzavřené mezi žalovaným jako věřitelem a dlužníkem jako klientem ze dne 04.02.2013 bylo zjištěno, že věřitel a klient mají v úmyslu v budoucnu uzavírat smlouvy o úvěru, kterými se věřitel zaváže, že na požádání klienta poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a klient se zaváže poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit poplatky za poskytnutí úvěru a úroky. Tato smlouva o všeobecných podmínkách poskytnutí úvěru upravuje právní vztahy vznikající mezi věřitelem a klientem při uzavírání smluv o úvěru a související právní vztahy. Podle článku 9.5 v případě, že bude klient v prodlení se splacením dluhu dle smlouvy o úvěru či jeho části, je povinen dále hradit věřiteli smluvní pokutu ve výši 175,-Kč za první den zpoždění a smluvní pokutu ve výši 425,-Kč za druhý den zpoždění.

Rozhodčí smlouvou ze dne 22.03.2013 žalovaný jako věřitel a dlužník jako klient uzavřeli rozhodčí smlouvu v souladu s ust. § 3 a násl. zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů v platném znění se výslovně dohodli, že veškeré majetkové spory vyplývající ze smlouvy o všeobecných smluvních podmínkách poskytnutí úvěru uzavřené dne 28.10.2013 vzniklé v souvislosti s ní nebo vyplývající z navazujících smluv o úvěru, budou rozhodovány v rozhodčím řízení dle výše uvedeného zákona. Smluvní strany se rozhodly a výslovně souhlasily s tím, že spor bude projednávat a rozhodovat vždy jeden rozhodce z následujících osob, jenž bude jako rozhodce ad hoc navržen žalobcem v rozhodčí žalobě: JUDr. Jaromír Štůsek, Mgr. Jan Marek, Mgr. Emil M. Švorc, Mgr. Adam Hromas. Smluvní strany se dohodly, že proti rozhodčímu nálezu nejsou přípustné opravné prostředky a doručením rozhodčího nálezu se stává rozhodčí nález pravomocným a je vykonatelný. Spor bude rozhodcem rozhodován bez ústního jednání na základě písemných důkazů předložených stranami.

Rozhodčím nálezem sp. zn. 1217 F/2013 ze dne 23.09.2013 bylo zjištěno, že rozhodce JUDr. Jaromír Štůsek rozhodl o povinnosti dlužníka zaplatit do tří dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodčího nálezu pohledávku ve výši 7.164,-Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % p.a. z částky 7.164,-Kč od 07.04.2013 do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 1.600,-Kč a náklady řízení ve výši 4.800,-Kč. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 01.10.2013. Z odůvodnění rozhodčího nálezu bylo zjištěno, že žalovaný se v rozhodčím řízení nevyjádřil.

Možnost IS popřít vykonatelnou pohledávku přiznanou věřiteli vůči dlužníku rozhodčím nálezem je upravena v ust. § 199 odst. 2 IZ. Výkladem tohoto ustanovení se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 18.07.2013 sen. zn. 29 ICdo 7/2013, ve kterém uzavřel, že u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen skutkové námitky, konkrétně jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí. Přitom je lhostejné, zda takové skutečnosti dlužník neuplatnil vlastní vinou, např. proto, že zcela rezignoval na svou procesní obranu v příslušném řízení, čímž přivodil vznik exekučního titulu. Pro úspěch takového popření bude určující, zda skutečnosti, které dříve neuplatnil dlužník, jsou způsobilé změnit výsledek sporu o pohledávku (právě ony jsou důvodem ve výsledku jiného právního posouzení věci). Právní posouzení věci není vyloučeno jako důvod popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky, jestliže z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci neplyne. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze dne 31.07.2013, sp. zn. 29 Cdo 392/2011, v němž doplnil, že režim přezkoumání vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu se uplatní i pro vykonatelnou pohledávku přiznanou pravomocným rozhodčím nálezem rozhodce nebo rozhodčího soudu. Tamtéž dále uzavřel, že platnost písemného právního úkonu není vždy závislá jen na skutečnostech podávajících se z listiny, v níž je zachycen (potud odkázal na důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.10.2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněného pod číslem 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Důvody neplatnosti se mohou podávat z řady jiných skutečností, které (nebyly-li uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí, z nějž vzešla vykonatelná pohledávka) mohou být důvodem popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky (§ 199 odst. 2 část věty za středníkem IZ) jako skutečnosti způsobilé změnit výsledek sporu o pohledávku (právě ony jsou důvodem ve výsledku jiného právního posouzení věci).

S ohledem na skutečnost, že dlužník v rozhodčím řízení neuplatnil žádných skutkových námitek, byla dána možnost IS popřít pravost a výši vykonatelné pohledávky přihlášené žalovaným.

Soud ve věci nejprve posuzoval platnost sjednané rozhodčí doložky. V posuzování platnosti rozhodčí smlouvy byla soudní praxe usměrněna usnesením ze dne 28.05.2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45/2010, v němž Vrchní soud v Praze přijal názor, že účastníci se musí v rozhodčí smlouvě dohodnout buď na ad hoc rozhodci (rozhodcích), nebo na stálém rozhodčím soudu, který je zřízen na základě zákona. Jedná-li se o rozhodce ad hoc, jímž musí vždy být fyzická osoba, může být přímo v rozhodčí smlouvě tento rozhodce či rozhodci, je-li jich více, uveden (uvedeni), případně může rozhodčí smlouva stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Stanovením způsobu určení rozhodce (rozhodců) je třeba rozumět jen určení takového způsobu, který nezáleží jen na vůli jedné strany. V rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.09.2014, sp. zn. 33 Cdo 1616/2014 Nejvyšší soud dále konstatoval, že ujednání, že majetkový spor stran rozhodne jeden z většího počtu jmenovitě určených rozhodců, jehož výběr je na straně, která podá žalobu, nemá povahu nepřiměřené a zneužívající klauzule mající za následek neplatnost rozhodčí smlouvy. Ke skutečnosti písemného a jednoinstančního řízení soud dále uvádí, že sama tato skutečnost nemůže rozhodčí doložku zneplatnit . Nález Ústavního soudu ze dne 01.11.2011. sp. zn. II ÚS 2164/10 nelze interpretovat tak, že jsou neplatné rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách, které nezakládají dvojinstančnost rozhodčího řízení, nebo jež umožňují účastníkům jednat v rozhodčím řízení jen písemně. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva nevyplývá, že jednoinstančnost a písemnost rozhodčího řízení je bez dalšího v rozporu s požadavky na spravedlivý proces (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.09.2014, sp. zn. 33 Cdo 1354/2014).

S ohledem na výše uvedené názory Nejvyššího soudu soud shledal námitky žalobkyně ohledně neplatnosti rozhodčí doložky nedůvodné. Rovněž námitka žalobkyně, že v rozhodčí smlouvě není uvedena konkrétní smlouva o úvěru, nezpůsobuje její neplatnost, když z ujednání je zřejmé, že se jedná o smlouvu o úvěru, jež bude uzavřena v souvislosti se smlouvou o všeobecných podmínkách pro poskytnutí úvěru.

S ohledem na platnost sjednané rozhodčí doložky soud žalobu v části určení neexistence pohledávky č. 1.2-nákladů rozhodčího řízení zamítl. Pohledávka z titulu nákladů rozhodčího řízení byla přihlášena po právu (výrok III. rozsudku).

Dne 01.01.2014 nabyl účinnosti nový občanský zákoník (dále o. z.), tj. zákon č. 89/2012 Sb., který zrušil zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále obč. zák.) a zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále obch. zák.) S přihlédnutím k ust. § 3028 o. z. se pro právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakožto i pro práva a povinnosti z nich vzniklých, použijí dosavadní právní předpisy (tedy občanský zákoník a obchodní zákoník ve znění účinném do 31.12.2013).

Podle ust. § 55 odst. 1 věty první obč. zák. smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele.

Podle ust. § 55 odst. 2 obč. zák. ve znění účinném k datu uzavření smlouvy zákoníku ujednání ve spotřebitelských smlouvách ve smyslu § 56 se považují za platná, pokud se spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti (§ 40a). Ovlivňuje-li však takové ujednání přímo i další ujednání smlouvy, může se spotřebitel dovolat neplatnosti celé smlouvy.

Podle ust. § 56 odst. 1 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

Podle ust. § 262 odst. 4 věta druhá zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník ve znění účinném do 31.12.2013 smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.

Dle ust. § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

Podle ust. § 544 odst. 1 obč. zák. sjednají-li si strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. Podle § 544 odst. 2 obč. zák. lze sjednat smluvní pokutu jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.

Žalovaný jako věřitel a dlužník spolu uzavřeli smlouvu, na základě které byl dlužníkovi poskytnut úvěr ve výši 6.000,-Kč a dlužník se zavázal peněžní prostředky vrátit spolu s poplatkem ve výši 1.164,-Kč. Smluvní pokuta byla součástí ujednání smlouvy o všeobecných podmínkách poskytnutí úvěru.

Výše uvedenou smlouvu o úvěru soud posoudil jako platnou ve smyslu ust. § 497 a násl. obch. zák., když tato obsahuje podstatné náležitosti smlouvy o úvěru. Při právním posouzení tohoto vztahu se použijí výše uvedená ustanovení obč. zák. o spotřebitelských smlouvách.

Soud tedy z hlediska citovaných ustanovení posuzoval platnost ujednání smluvní pokuty ve smlouvě o úvěru uzavřené mezi žalovaným a dlužníkem, konkrétně uvedeného v článku 9.5 smlouvy o všeobecných podmínkách poskytnutí úvěru, že v případě, že bude klient v prodlení se splacením dluhu dle smlouvy o úvěru, či jeho části, je povinen dále hradit věřiteli smluvní pokutu ve výši 175,-Kč za první den zpoždění a smluvní pokutu ve výši 425,-Kč za druhý den zpoždění. Soud dospěl k závěru, že žaloba je v části pohledávky z titulu smluvní pokuty nedůvodná. Rozhodl tak v souladu s nálezem Ústavního soudu I. ÚS 3512/11, z něhož plyne závěr, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny), na niž spotřebitel připojuje svůj podpis. V tomto nálezu Ústavní soud uvedl, že ve spotřebitelském právu je dodavatel ve fakticky výhodnějším postavení, neboť má odbornou převahu nad spotřebiteli, kterým své služby poskytuje. I ve spotřebitelských smlouvách je možno všeobecné obchodní podmínky uplatnit, nicméně taková aplikace má nejen uvedená formální omezení, nýbrž i omezení obsahová. Je třeba zdůraznit, že obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl třeba od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Z výše uvedeného plyne, že závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu dopadají na projednávanou věc, jelikož smluvní pokuta byla součástí smlouvy o všeobecných podmínkách poskytnutí úvěru a nikoli spotřebitelské smlouvy samotné. V dané věci všeobecné obchodní podmínky mají sice označení smlouva o všeobecných podmínkách poskytnutí úvěru, ale obsahem se jedná o všeobecné obchodní podmínky. Z výše uvedených důvodů soud žalobě ohledně určení neexistence pohledávky z titulu smluvní pokuty vyhověl (výrok II. rozsudku).

Dále soud posuzoval platnost sjednání poplatku za poskytnutí úvěru. Sjednání smluvní odměny za poskytnutí nelze samo o sobě považovat za rozporné s dobrými mravy. V konkrétním případě částka ve výši 1.164,-Kč za poskytnutí úvěru ve výši 6.000,-Kč není smluvní odměna nepřiměřená s přihlédnutím k okolnostem případu (na jistině nebylo zaplaceno ničeho), k rizikovosti poskytnutí finančních prostředků bez zajištění a délce poskytnutí úvěru. Zásadně není proto v rozporu s dobrými mravy, jestliže věřitel poskytne úvěr za úplatu, která stejně jako úrok představuje druh zisku za poskytnutí peněz. Jestliže žalovaný poskytl dlužníkovi částku 6.000,-Kč na dobu 15 dní, není nemravná úplata ve výši 1.164,-Kč (tj. méně než 20 % z úvěru). Navíc žalovaný nepožadoval po dlužníkovi úrok a celkový hrubý zisk tak představoval 20 % úvěru. S ohledem na výše uvedené byla žaloba v části určení neexistence pohledávky z titulu poplatku za poskytnutí úvěru zamítnuta (výrok I. rozsudku).

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 202 odst. 1 IZ, dle kterého ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě.

V Ostravě dne 17.12.2015

Mgr. Jana Martínková, v. r. samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Marcela Šurabová