40 ICm 341/2011
40 ICm 341/2011-29

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Tomášem Malým v právní věci žalobce: FINE CREDIT, a.s., IČ: 26866919, se sídlem Sokolská 536/22, 779 00 Olomouc, proti žalovanému: Institut insolvence v.o.s., IČ: 28964551, se sídlem Široká 36/5, 110 00 Praha 1, insolvenční správce dlužníka: Jiří anonymizovano , anonymizovano , bytem Lázeňská 84/1, 251 01 Říčany, právně zast. JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem, se sídlem Široká 5, 110 00 Praha 1, o určení pravosti popřené pohledávky,

takto:

I. Soud připouští změnu žalobního návrhu navrženého žalobcem, před zahájením řízení, pokud jde o výši uplatněného nároku; namísto částky 81.117,-Kč na částku 82.431,-Kč, takže žalobní návrh zní.

II. Určuje se, že žalobce FINE CREDIT, a.s., IČ 26866919, se sídlem Sokolská 536/22, Olomouc, 779 00 má za dlužníkem panem Jiřím Lehejčkem, anonymizovano , bytem Lázeňská 84/1, 251 01 Říčany, pohledávku z titulu Smlouvy o úvěru č. 6070000149 ze dne 10.12.2007, a to v celkové výši 82.431,-Kč.

se zamítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho právního zástupce náklady právního zastoupení v celkové výši 11.880,-Kč včetně 20% DPH do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobou ze dne 10.2.2011 se žalobce domáhal určení, aby soud svým rozhodnutím určil, že žalobce FINE CREDIT, a.s., IČ 26866919, se sídlem Sokolská 536/22, Olomouc, 779 00 má za dlužníkem panem Jiřím Lehejčkem, anonymizovano , bytem Lázeňská 84/1, 251 01 Říčany, pohledávku z titulu Smlouvy o úvěru č. 6070000149 ze dne 10.12.2007, a to v celkové výši 82.431,-Kč, s tím, že před zahájením nařízeného jednání navrhl upravit žalobní návrh jak uvedeno v čl. I. výroku tohoto rozhodnutí a soud návrhu vyhověl. Svoji žalobu pak žalobce odůvodnil takto: Přihláškou ze dne 18.1.2011 uplatnil žalobce v nadepsaném insolvenčním řízení pohledávku v celkové výši 86.632,-Kč z titulu nespláceného úvěru, který byl poskytnut na základě Smlouvy o úvěru č. 6070000149 ze dne 10.12.2007. Přihláška byla v insolvenčním řízení zaevidovaná jako přihlášená pohledávka P5 (věřitel č. 5). Při přezkumném jednání, které se konalo dne 2.2.2011, a jehož se žalobce nezúčastnil, byla insolvenčním správcem popřena pohledávka co do částky 81.117,-Kč (podrobněji ve Vyrozumění o popření nevykonatelné pohledávky ze dne 8.2.2011). Dne 9.2.2011 obdržel žalobce od insolvenčního správce Vyrozumění o popření nevykonatelné pohledávky ze dne 8.2.2011 s poučením o tom, že žalobu na určení popřené pohledávky je věřitel oprávněn podat u insolvenčního soudu ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto vyrozumění. Dne 10.12.2007 byla mezi žalobcem jako věřitelem a panem Jiřím Lehejčkem jako dlužníkem uzavřena Smlouva o úvěru č. 6070000149 (dále jen smlouva). Na základě této smlouvy byl dlužníkovi poskytnut úvěr v částce 40.000,-Kč. Úvěr byl poskytnut v hotovosti a převzetí hotovosti stvrdil dlužník svým podpisem na této smlouvě. Celkově se dlužník zavázal vrátit částku 82.764,-Kč, v 36ti pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2.299,-Kč. Pouze pro úplnost uvádíme, že splátka ve výši 2.299,-Kč je složena z jistiny ve výši 1.111,11 Kč, úplaty ve výši 554,62 Kč a úroku ve výši 633,27 Kč. Dlužník uhradil prvních patnáct splátek ve výši 2.299,-Kč, za měsíce leden 2008 až únor 2009, na šestnáctou splátku v měsíci březnu 2009 nebylo uhrazeno ničeho. Celkově tedy dlužník uhradil 34.485,-Kč. Do dne podání této žaloby neevidoval žalobce žádnou další příchozí platbu, proto trvá na skutečnosti, že bylo uhrazeno 34.485,-Kč. K výše jistiny pohledávky tedy žalobce uvádí, že trvá na částce 48.279,-Kč, jak je uvedeno v přihlášce pohledávky ze dne 18.1.2011, neboť byla vyčíslena v souladu se Všeobecnými obchodními podmínkami společnosti FINE CREDIT, a.s. (dále jen VOP), jež jsou nedílnou součástí této smlouvy a jež byly panu Jiřímu Lehejčkovi známy a které ze své svobodné vůle akceptoval, což stvrdil podpisem na této smlouvě. Dále byly dlužníkovi z důvodu prodlení se splácením jeho závazku účtovány zákonné úroky z prodlení, a to od 31.1.2009 (ode dne následujícího po zesplatnění závazku ke dni 30.1.2009, tedy i po splatnosti celé pohledávky) do 29.12.2010 (do dne předcházejícího dni usnesení o povolení oddlužení) z částky 48.279,-Kč (jistina), celkově ve výši 9.553,-Kč. K výši roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr (dále jen RPSN), žalobce uvádí, že RPSN (ve smlouvě-RPSN fixní: 79,24%) je jen jeden z řady ekonomických ukazatelů, který vypovídá o úrovni platebních podmínek úvěru. Tento ukazatel slouží především k porovnání jednotlivých úvěrových nabídek. Základními vstupními parametry pro stanovení tohoto ukazatele, které žalobce ve smlouvě, jsou výše úvěru (konkrétně ze smlouvy: jistina ve výši 40.000,-Kč); údaj o termínu poskytnutí úvěru (ze smlouvy: 10.12.2007); informace o výši jednotlivých splátek, poplatků a případných dalších plateb a informace o lhůtě splatnosti každé jednotlivé splátky, každého jednotlivého poplatku a případných dalších plateb (ze smlouvy: 36 měsíčních splátek ve výši 2.299,-Kč-36x2.299=82.764,-Kč). Konkrétní hodnota RPSN musí tedy odpovídat konkrétním platebním podmínkám, které si žalobce a dlužník ve smlouvě ujednali. Protože jde o úvěr poskytnutý v nebankovnímu sektoru, nese žalobce větší míru rizikovosti při návratnosti finančních prostředků, ujednání o platebních podmínkách je záležitostí žalobce a dlužníka, přičemž zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, ve znění pozdějších předpisů, neklade v tomto směru žádné omezení. Žalobce si dále nárokuje smluvní pokutu a k tomu uvádí, že smluvní pokuta je právní prostředek, který slouží k zajištění závazků vyplývajících ze závazkového právního vztahu. Nedílnou součástí smlouvy o úvěru jsou VOP, které byly dlužníkem akceptovány a jejichž akceptaci stvrdil svým podpisem na smlouvě. V čl. IV. bodu 4.1 VOP je stanoveno, že v případě prodlení je věřitel oprávněn požadovat po dlužníkovi smluvní pokutu ve výši 3% z úvěru, a to za každý započatý kalendářní měsíc prodlení (tj. 3% z 40.000,-Kč = 1.200,-Kč za den) až do zaplacení úvěru. Jelikož se dlužník dostal do prodlení s placením úvěru, vznikl věřiteli nárok na smluvní pokutu v souladu s příslušnými ustanoveními občanského zákoníku. K výši smluvní pokuty žalobce uvádí, že výše smluvní pokuty u smlouvy je 1.200,-Kč za každý i započatý měsíc prodlení (nehrazení řádně a včas) v období od ledna 2009 (počátek prodlení) do prosince 2010 (usnesení o povolení oddlužení), což je 40,-Kč za den, tedy vyjádřeno procentuelně ve vztahu k výši zajišťované povinnosti je výše smluvní pokuty 0,14% za každý den prodlení, což je dle názoru žalobce výše přiměřená a v souladu s dobrými mravy. Celková výše smluvní pokuty činí částku 28.800,-Kč (24 měsíců x 1.200,-Kč = 28.800,-Kč). Na podporu svých tvrzení žalobce odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, jež otázku přiměřenosti výše smluvní pokuty a souladu s dobrými mravy již ve svých rozhodnutích řešil (například 33 Odo 810/2006, 33 Odo 71/2006, 33 Odo 61/2005, 33 Odo 1385/2004), ze kterých mimo jiné vyplývá, že smluvní pokuta ve výši 0.5% z dlužné částky denně je ještě z pohledu dobrých mravů obecně akceptovatelná. Konkrétní částka 28.800-Kč je tedy pouze důsledkem dlouhodobého prodlení. K ustanovení § 39 občanského zákoníku, kdy je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům, žalobce uvádí, že nepovažuje smlouvu, která mimochodem byla panu Jiřímu Lehejčkovi při jeho uzavírání známá a z jeho svobodné vůle akceptovatelná, za absolutně neplatnou. Na svých tvrzeních setrval i po provedeném dokazování a navrhl žalobě vyhovět v celém rozsahu.

Žalovaná naopak navrhla žalobu zamítnout, neboť i nadále popírá pravost přihlášené pohledávky žalobce, neboť žalobce neprokázal, že smlouva o revolvingovém úvěru č. 6070000149 (dále jen "smlouva o úvěru") nebyla uzavřena v rozporu s dobrými mravy. Výše RPSN (roční procentuální sazba nákladů za poskytnutí úvěru) ve smlouvě o úvěru činila 79,24 % ročně, což představuje více než deseti násobek RPSN úvěrů a půjček poskytovaných v dané době bankami. Za tohoto stavu věci je odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. neplatné. Žalovaný opírá tento svůj názor mj. i o rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Ačkoli v tomto případě nejde o výši úrokové sazby, nýbrž o RPSN, má žalovaný za to, že závěr Nejvyššího soudu lze analogicky vztáhnout i na RPSN. (Smlouva o úvěru, která byla uzavřena mezi žalobkyní a dlužníkem, obsahuje RPSN ve výši 79,24%, přičemž průměrná sazba RPSN poskytovaná bankami v daném období, tedy v měsíci prosinci 2007, činila 7,22 %. Na svém stanovisku setrval i po provedeném dokazování a navrhl žalobu zamítnout s odůvodněním již výše uvedeným.

Soud provedl dokazování těmito listinami:

-usnesení Krajského soudu v Praze čj. KSPH 40 INS 12888/2010-A-11 ze dne 30.12.2010

-přihláška žalobce ze dne 18.1.2011-86.632,-Kč -protokol z přezkumného jednání z 2.2.2011 (popřeno 81.117,-Kč) -vyrozumění o popřené nevykonatelné pohledávky ze dne 8.2.2011 -smlouva o úvěru č. 6070000149 ze dne 10.12.2007 -žalobaze dne 10.2.2011-žaloba podaná ve lhůtě

Proti provedeným důkazů nebyly vzneseny žádné námitky a další důkazy nebyly navrženy.

Z usnesení Krajského soudu v Praze čj. KSPH 40 INS 12888/2010-A-11 ze dne 30.12.2010 soud zjistil, že byl zjištěn úpadek dlužníka Jiřího Lehejčka anonymizovano (dále jen dlužník), že mu bylo následně povoleno oddlužení formou splátkového kalendáře a že insolvenčním správcem byla soudem ustanovena spol. Institut insolvence v.o.s., IČ: 28964551 (dále jen insolvenční správce). Z přílohy žalobkyně FINE CREDIT, a.s., IČ: 26866919 (dále jen věřitel), že tato přihlásila do insolvenčního řízení nevykonatelnou pohledávku v celkové výši 86.632,-Kč specifikovanou v žalobním návrhu již výše citovaném. Z protokolu o přezkumném jednání ze dne 2.2.2011, že insolvenční správce popřel pohledávku věřitele co do pravosti a výše 81.117,-Kč a uznal ve zbytku tj. do pravosti a výše 5.515,-Kč. Důvod popření pak specifikoval v písemném podání-vyrozumění o popření nevykonatelné pohledávky ze dne 8.2.2011, s tímto odůvodněním: Věřitel uplatnil svoji přihláškou pohledávku, která mu vyplývá ze smlouvy o úvěru č. 6070000149 ze dne 10.12.2007. Insolvenční správce má za to, že takto uzavřená smlouva je v rozporu s dobrými mravy, vzhledem k tomu, že výše RPSN činilo 79,24 %, což představuje čtyřnásobek RPSN úvěrů a půjček poskytovaných bankami. Za tohoto stavu věci je odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanoveni § 39 obč. zák. neplatné. Insolvenční správce opírá tento svůj názor mj. i o rozsudek Nejvyššího soudu č.j. 21 Cdo 1484/2004, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nepřiměřenou a tedy odporuje dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků sjednaná ve smyslu ustanoveni § 658 odst.1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytováni úvěrů nebo půjček. Ačkoli v tomto případě nejde o výši úrokové sazby, nýbrž o RPSN, má insolvenční správce za to, že závěr Nejvyššího soudu lze analogicky vztáhnout i na RPSN. Vzhledem k tomu, že z dokladů předložených věřitelem a z přihlášky pohledávky vyplývá, že dlužník již na poskytnutou jistinu zaplatil 34.485,-Kč, má insolvenční správce za to, že dlužník je povinen doplatit věřiteli pouze to, co nezaplatil na poskytnuté jistině, a to 5.515,-Kč, jinak by se jednalo o bezdůvodné obohacení na straně dlužníka. Ze smlouvy o úvěru č. 6070000149 ze dne 10.2.2007, že byla mezi žalobce jako věřitelem a dlužníkem uzavřena smlouva, že dlužníkovi byl poskytnut úvěr v částce 40.000,-Kč. Úvěr byl poskytnut v hotovosti a převzetí hotovosti stvrdil dlužník svým podpisem na této smlouvě. Celkově se dlužník zavázal vrátit částku 82.764,-Kč, v 36ti pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2.299,-Kč. Dlužník uhradil prvních patnáct splátek ve výši 2.299,-Kč, za měsíce leden 2008 až únor 2009, na šestnáctou splátku v měsíci březnu 2009 nebylo uhrazeno ničeho. Celkově tedy dlužník uhradil 34.485,-Kč. Ze žaloby 40ICm 341/2011 ze dne 10.2.2011, že tato byla podána v zákonné lhůtě, že žalobkyně se žalobou domáhá částky 48.279,20 Kč, představující nezaplacenou částku specifikovanou ve smlouvě, zákonné úroky z prodlení z částky 48.276,-Kč od 31.1.2009 do 29.12.2010 v celkové výši 9.553,-Kč, částky 28.000,-Kč představující smluvní pokutu ve výši 1.200,-Kč za každý měsíc prodlení od ledna 2009 do prosince 2010, Dále, že před zahájením řízení navrhla žalovaná úpravu uplatněného návrhu na částku 82.431,-Kč viz bod I. výroku rozsudku a dále, že strany setrvaly na svých stanoviscích i po provedeném dokazování. Z databáze

časových řad ARAD-tabulky č. 10 úrokové sazby, že v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy činila úroková sazba uplatňovaná bankami 7,22 %, přičemž ve smlouvě byla sjednána výše RPSN fixací 79,24 %.

Po zhodnocení všech provedených důkazů podle ust. § 132 zák.č. 99/1993 Sb. v platném znění (dále jen o.s.ř.), kdy soud zhodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy potom v jejich vzájemné souvislosti, dospěl soud k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně.

Na základě výše uvedených zjištění učinil soud skutkový závěr takový, že žalobkyně a dlužník uzavřely smlouvu o úvěru, dle které byl dlužníkovi poskytnut úvěr ve výši 40.000,-Kč a že tento se zavázal uhradit celkově částku 82.764,-Kč v 36 pravidelných splátkách a v případě prodlení dlužníka byla zajištěno v této smlouvě dalšími zajišťovacími institucemi. Dále, že žalovaná při přezkumném jednaní uznala z přihlášené částky částku 5.515,-Kč, představující doplatek skutečně poskytnuté částky tj. 40.000,-Kč ponížené o již zaplacenou částku dlužníkem ve výši 34.485,-Kč. Mezi stranami je pouze sporná otázka platnosti uzavřené smlouvy, kdy dle stanoviska žalované dle ust. § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy, neboť v uzavřené smlouvě byla sjednána výše RPSN 79,24 %, což představuje čtyřnásobek RPSN poskytových úvěrů a půjček bank.

Právně pak soud daný případ posoudil takto: Soud se nejprve zabýval otázkou zda předmětná smlouva byla uzavřena dle občanského zákoníku či obchodního zákoníku. Smlouva o úvěru je upravena v obou zákonících, a to v obchodním zákoníku díl V. Smlouva o úvěru. Dle ust. § 497 se smlouvou o úvěru zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a dlužník se zavazuje poskytnout peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. V občanském zákoníku je pak upravena pro takovéto případy v hlavě V. spotřebitelské smlouvy (§ 52 až § 57). Podle úst. § 54 odst. 8 občanského zákoníku, veškeré smluvní podmínky a informace podle odstavce 2 až 5 musí být dány spotřebiteli k dispozici písemně v dostatečném předstihu před tím, než je spotřebitel smlouvou uzavíranou na dálku nebo nabídkou na její uzavření vázán. Podle § 56 odst. 1 občanského zákoníku, spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech povinnostech stran. Podle odst. 3 písm. g) téhož ustanovení, nepřípustná jsou zejména smluvní ujednání, který zavazují spotřebitele k plnění podmínek, s nimiž se neměl možnost seznámit před uzavřením smlouvy. Při posouzení, dle kterého právního předpisu byla smlouva o úvěru uzavřena soud vycházel z obsahu předmětné smlouvy, dále ze zjištění, že jednou ze stran byla osoba nepodnikající a že poskytnutý úvěr byl poskytnut pouze k její osobní potřebě a nikoliv k podnikání a dospěl k závěru, že smlouva byla uzavřena jako spotřebitelská. Na takovou smlouvu se subsidiárně vztahují ustanovení občanského zákoníku, a to jak ustanovení o spotřebitelských smlouvách (§ 52-§ 57 občanského zákoníku), tak i ustanovení občanského zákoníku o platnosti právních úkonů, a tedy i ustanovení § 39 občanského zákoníku, dále že v daném případě nelze použít ustanovení § 301 (inoderační právo soudu) dle obchodního zákoníku.

Podle ustanovení § 191 odst.l z.č.. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona (dále jen IZ) ve znění před 31.3.2011 dlužník a insolvenční správce nově i věřitelé mohou popírat pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek.

Dle § 193 IZ o popření pohledávky co do její pravosti jde tehdy, je-li namítáno, že pohledávka nevznikla a nebo že již zcela zanikla a nebo že se zcela promlčela.

Dle § 198 odstavec 2 IZ věřitel, kterému byla účinně popřena jeho pohledávka může v incidenční žalobě podané dle § 198 odstavec 1 IZ uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání.

Dle ust. § 52 OZ jsou spotřebitelskými smlouvami smlouvy kupní, o dílo a jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou spotřebitel a dodavatel. Dodavatel je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti a spotřebitelem je osoba, která, při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.

Dle ust. § 55 OZ se ujednání ve spotřebitelských smlouvách nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení.

Ustanovení § 56 odst.l,2 OZ zakazuje, aby spotřebitelské smlouvy obsahovaly ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Netýká se předmětu plnění a ceny plnění.

Ustanovení § 6 z.č.. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele zakazuje prodávajícímu, aby při prodeji výrobků a poskytování služeb se choval v rozporu s dobrými mravy, zakazuje diskriminaci spotřebitele.

Dle ust. § 39 OZ je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům

Česká republika je přímo vázána Směrnicí Rady 93/13/EHS z 5.4.1993, která pro členské státy stanovila ve svém článku 3, co se rozumí nepřiměřenými podmínkami ve spotřebitelských smlouvách: Smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je nepřiměřená, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran plynoucí ze smlouvy v neprospěch spotřebitele Podmínka není sjednána individuálně, byla-li sepsána předem, a proto spotřebitel nemohl mít žádný vliv na obsah podmínky. Směrnice v příloze k článku 3 uvádí pod písm.a) až q) demonstrativní výčet nepřiměřených podmínek sjednaných ve smlouvě : dle písm. q) takovou podmínkou je zbavení spotřebitele práva podat žalobu nebo použít jiný opravný prostředek, zejména požadovat na spotřebiteli, aby předkládal spory výlučně rozhodčímu soudu, na který se nevztahují ustanovení právních předpisů.

Při posuzování případné absolutní neplatností úvěrové smlouvy č. 6070000149 ze dne 10.12.2007, soud vyšel zejména ze zjištění, že dlužníkovi byl poskytnut v hotovosti úvěr ve výši 40.000,-Kč, který se za tuto částku poskytnutou v hotovosti zavázal vrátit celkovou částku 82.764,-Kč v 36ti provedených měsíčních splátkách ve výši 2.229,-Kč (splátka je složena z jistiny ve výši 1.111,11 Kč, výplaty ve výši 554.62 Kč a úroku ve výši 633,27 Kč). Ze smluvené částky 82.764,-Kč byla dlužníkem uhrazena částka 34.485,-Kč (zbývající částka z fakticky vyplaceného úvěru ve výši 5.515,-Kč byla žalovanou uznána při přezkumném jednání). Žalobkyně přihlásila do insolvenčního řízení celkovou částku ve výši 86.032,-Kč tvořící zbývající doplatek pravidelných měsíčních splátek ve výši 48.279,-Kč, a dále z úroku z této částky ve výši 9.553,-Kč a smluvní pokutu v celkové výši 28.000,-Kč, to vše v souladu s Všeobecnými obchodními podmínkami společnosti FINE CREDIT a.s., které tvořily přílohu k úvěrové smlouvě a dlužník si těchto závazků při podpisu smlouvy byl vědom. Soud dále zjistil, že v daném případě roční náklady na spotřebitelský úvěr (RPSN) činily 79,24 %. Soud s ohledem na výši RPSN sjednanou ve smlouvě a současně s dalšími sankcemi (úrok z prodlení, smluvní pokuty) v této smlouvě o úvěru sjednané pro případ prodlení s úhradou měsíčních splátek hodnotí uzavřenou smlouvu jako absolutně neplatnou dle ust. § 39 OZ, neboť výše sjednané úplaty za poskytnutí úvěru považuje soud za nemravnou, nepřiměřenou a ve svém důsledku společně s vyúčtovaným úrokem z prodlení a smluvní pokuty způsobuje významnou nerovnováha v právech a povinnostech smluvních stran, které vyplývají z dané smlouvy v neprospěch spotřebitele. Takto uzavřená smlouva byla uzavřena v rozporu s hlavou pátou-Spotřebitelské smlouvy zák.č. 40/1964 Sb. v platném znění, jakéž i citovanou Směrnicí rady 93/13 EHS z 5.4.1993.

Ve světle shora uvedeného soud v dané věci shrnuje a uzavírá, že pohledávka žalobce přihlášená do insolvenčního řízení jako nevykonatelná ve výši 82.431,-Kč nevznikla, tedy nároky uplatněné v přihlášené pohledce nevznikly a jako neexistující nároky nemohou být zjištěny.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 137 odst. 1 o.s.ř. za použití ust. § 142 odst. 1 os.ř. a ust. § 202 IZ, kdy účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů řízení k uplatňování práva nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch měl. V tomto případě se jedná o náhradu nákladů právního zastoupení ve výši 9.000,-Kč dle § 8 vyhl. č. 484/2000 Sb. v platném znění. A 3x režijní paušál á 300,-Kč dle vyhl. č. 177/1999 Sb. v platném znění a 20 % DPH ve výši 1.980,-Kč, tj. celkově 11.880,-Kč.

P o u č e ní: Proti tomuto rozhodnutí 1 z e podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí, a to k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího ( § 204 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů dále jen o.s.ř.). Připadne-li konec této lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den ( § 57 odst.2 o.s.ř. ). Lhůta je zachována, je-li poslední den lhůty učiněn úkon u zdejšího soudu, nebo podání odevzdání orgánu, který má povinnost je doručit (§ 57 odst. 3 o.s.ř.)

V Praze dne 4. května 2011 JUDr. Tomáš Malý, v.r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Helena Pýchová