40 ICm 2393/2015
40 ICm 2393/2015-31 KSOS 40 INS 31987/2014

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Martínkovou ve věci žalobce FOLTAN a spol., se sídlem Ostrožná 233/40, Město, 746 01 Opava, IČO: 25865111, insolvenčního správce dlužnice Soni anonymizovano , anonymizovano , bytem Opavská 57, 747 75 Velké Heraltice, proti žalovanému INFRACO s.r.o., se sídlem Cheb, Svobody 235/49, PSČ 350 02, IČO: 27962385, o určení neexistence vykonatelné pohledávky

takto:

I. Určuje se, že společnost INFRACO s.r.o., IČO: 27962385, se sídlem Svobody 235/49, 350 02 Cheb nemá pohledávku za dlužnicí z titulu Smlouvy o úvěru č. 2136100182 ze dne 18.11.2013-právo na náhradu nákladů předcházejícího řízení ve výši 4.600,-Kč, vykonatelnou dle rozhodčího nálezu sp. zn. 571/2014 C 271/2014 ze dne 26.08.2014. isir.justi ce.cz

II. Žaloba, aby bylo určeno, že společnost INFRACO s.r.o., IČO: 27962385, se sídlem Svobody 235/49, 350 02 Cheb nemá pohledávku za dlužnicí z titulu Smlouvy o úvěru č. 2136100182 ze dne 18.11.2013-právo na smluvní pokutu ve výši 8.220,-Kč, vykonatelnou dle rozhodčího nálezu sp. zn. 571/2014 C 271/2014 ze dne 26.08.2014, se zamítá.

III. Určuje se, že společnost INFRACO s.r.o., IČO: 27962385, se sídlem Svobody 235/49, 350 02 Cheb nemá pohledávku za dlužnicí z titulu Smlouvy o úvěru č. 2136100182 ze dne 18.11.2013-právo na jednorázovou smluvní pokutu ve výši 1.200,-Kč, vykonatelnou dle rozhodčího nálezu sp. zn. 571/2014 C 271/2014 ze dne 26.08.2014.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou ze dne 19.06.2015 došlou soudu dne 19.06.2015 doplněnou dne 16.05.2016 domáhal se žalobce vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že společnost INFRACO s.r.o., IČ 27962385, se sídlem Svobody 235/49, 350 02 Cheb nemá pohledávku za dlužnicí Soňou anonymizovano , anonymizovano , bytem Opavská 57, 747 75 Velké Heraltice (dále jen dlužnice) z titulu Smlouvy o úvěru č. 2136100182 ze dne 18.11.2013-právo na náhradu nákladů předcházejícího řízení ve výši 4.600,-Kč, smluvní pokutu ve výši 8.220,-Kč a jednorázovou smluvní pokutu ve výši 1.200,-Kč, všechny vykonatelné dle rozhodčího nálezu sp. zn. 571/2014 C 271/2014 ze dne 26.08.2014.

Žaloba byla odůvodněna tvrzením, že přihláškou pohledávek přihlásil žalovaný do insolvenčního řízení dlužnice pohledávky z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 2136100182 ze dne 18.11.2013, celkem ve výši 14.020,-Kč. Vykonatelnost pohledávky žalovaný doložil rozhodčím nálezem sp. zn. 571/2014 C 271/2014 ze dne 26.08.2014, který nabyl právní moci dne 03.09.2014. U přezkumného jednání dne 02.06.2015 byla pohledávka popřena co do pravosti a výše 14.020,-Kč insolvenčním správcem. Konkrétně se týkal popěrný úkon dílčí pohledávky č. 1 ve výši 4.600,-Kč nákladů předcházejícího řízení (náklady právního zastoupení ve výši 600,-Kč, náklady rozhodčího řízení ve výši 2.500,-Kč a paušální náklady na upomínky ve výši 1.500,-Kč), dílčí pohledávky č. 2 ve výši 8.220,-Kč smluvní pokuty 0,5% denně z částky 4.000,-Kč (jistina), dílčí pohledávky č. 3 ve výši 1.200,-Kč jednorázové smluvní pokuty.

Žaloba byla odůvodněna tvrzením, že žalovaný popřel pohledávku z titulu náhrady nákladů řízení z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky, jelikož způsobuje omezení slabší strany v tom, že jakýkoliv spor bude rozhodován ne prostřednictvím soudu, ale prostřednictvím rozhodčího řízení. Dále poukázal na další omezující faktory rozhodčího řízení, a to ústnost, přímost, jednání. Žalobce měl tak za to, že se jedná o nepřípustné omezení a nerovnováhu v právech stran. Jedná se tedy o rozpor s podmínkami, které jsou dány směrnicí Rady č. 93/13/EHS ze dne 05.04.1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Další důvod nicotnosti rozhodčího nálezu spočíval v tom, že kromě pevně stanoveného rozhodce, je zde alternativní možnost výběru náhradního rozhodce žalující stranou. Ve vztahu k smluvní pokutě uvedl, že smluvní pokuta je uplatňována ve smlouvě několikrát a přiměřenost sankcí je vysoká, že překračují jistinu více než dvojnásobně.

Žalovaný v písemném procesním stanovisku uvedl, že předmětná rozhodčí smlouva je platným právním úkonem sjednaným na základě zákona a zcela odpovídající judikatuře. Dále uvedl, že pokud rozhodčí smlouva odpovídá zákonu o rozhodčím řízení, odpovídá i všem hlediskům, které chrání spotřebitele jako slabší stranu. K dvouinstančnosti řízení uvedl, že se jedná o bagatelní spor, který je řešen před obecnými soudy dle o.s.ř. jednoinstančně. K nepřiměřenosti smluvní pokuty poukázal na judikát Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.04.2012 sp. zn. 33 Cdo 772/2010, dle kterého smluvní pokuta ve výši 0,5 % denně z dlužné částky za každý den prodlení je přiměřená a ujednání o ní není proto neplatné dle ust. § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy.

Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, když účastníci řízení s tímto postupem v souladu s ust. § 115a o.s.ř. souhlasili.

Insolvenční řízení je upraveno zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (IZ).

Soud ve věci nejprve zjišťoval, zda byly splněny předpoklady, za nichž se soud může důvodností nároku uplatněného tzv. incidenční žalobou zabývat.

Usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. KSOS 40 INS 31987/2014-A ze dne 05.03.2015 bylo rozhodnuto o úpadku dlužnice, insolvenčním správcem byl ustanoven žalobce a současně bylo rozhodnuto o povolení řešení úpadku oddlužením.

Přihláškou P17 si žalovaný jako věřitel č. 16 přihlásil do insolvenčního řízení dlužnice pohledávku v celkové výši 18.383,-Kč, jež se sestávala z pohledávky č. 1 ve výši jistiny 4.000,-Kč. Jako důvod vzniku je uvedena smlouva o spotřebitelském úvěru č. 2136100182. Dále se pohledávka č. 1 sestávala ze zákonného úroku z prodlení ve výši 363,-Kč (od 19.01.2014 do 05.03.2015) a z nákladů předcházejícího řízení ve výši 4.600,-Kč (600,-Kč náklady právního zastoupení + 2.500,-Kč náklady rozhodčího řízení + 1.500,-Kč paušální náklady za upomínky). Pohledávka byla přihlášena jako vykonatelná ve výši 8.963,-Kč dle rozhodčího nálezu sp. zn. 571/2014 C 271/2014 ze dne 26.08.2014. Pohledávka č. 2 byla přihlášena z titulu smluvní pokuty ve výši 8.220,-Kč dle smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 2136100182 /výpočet: 8.220,-Kč smluvní pokuta = 0,5 % denně z částky 4.000,-Kč (jistina), tj. 20,-Kč/den od 19.01.2014 do 05.03.2015 = 411 dní x 20,-Kč/. Pohledávka č. 3 byla přihlášena z titulu jednorázové smluvní pokuty ve výši 1.200,-Kč dle smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 2136100182. Pohledávky č. 2 a 3 byly přihlášeny jako vykonatelné dle rozhodčího nálezu sp. zn. 571/2014 C 271/2014 ze dne 26.08.2014.

Ze seznamu přihlášených pohledávek týkající se žalovaného bylo zjištěno, že žalobce u přezkumného jednání konaného dne 02.06.2015 popřel pohledávku věřitele č. 16 přihlášenou pod číslem P17 ve výši 18.383,-Kč. Byly popřeny smluvní pokuty pro jejich nepřiměřenou výši a rozpor s dobrými mravy a náklady rozhodčího a exekučního řízení pro nicotnost rozhodčího řízení.

Po takto provedeném dokazování soud dospěl k závěru o splnění předpokladů, za nichž se soud může nárokem uplatněným incidenční žalobou zabývat (zjištění úpadku dlužnice, ustanovení žalobce IS, řádné přihlášení pohledávky do insolvenčního řízení dlužnice a řádné popření přihlášené pohledávky IS). S ohledem na skutečnost, že přezkumné jednání se konalo dne 02.06.2015 a žaloba byla soudu doručena dne 19.06.2015, byl rovněž učiněn závěr o včasnosti podané žaloby (§ 199 odst. 1 IZ).

Poté, co soud učinil závěr o splnění výše uvedených předpokladů, za nichž se může nárokem uplatněným incidenční žalobou zabývat, zabýval se otázkou platnosti rozhodčí doložky.

Z rozhodčí smlouvy ze dne 18.11.2013 bylo zjištěno, že žalovaný a dlužnice uzavřeli dne 15.11.2013 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 2136100182 (dále jen smlouva ). V souvislosti s uzavřením této smlouvy smluvní strany uzavřely rozhodčí smlouvu v následujícím znění. Smluvní strany se výslovně dohodly, že veškeré majetkové spory, které by v budoucnu vznikly ze shora uvedené smlouvy, jakož i spory, které vzniknou v souvislosti s touto smlouvou včetně její platnosti, výkladu, realizace či ukončení, práv z tohoto právního vztahu přímo vznikajících, otázek právní platnosti tohoto právního vztahu, jakož i otázek práv s těmito právy souvisejícími, a to i v případě, že tato smlouva bude neplatná, zrušena nebo od ní bude odstoupeno, budou rozhodovány v rozhodčím řízení dle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů v platném znění. Smluvní strany se dohodly a výslovně souhlasily, že spor bude projednávat a rozhodovat jeden rozhodce: Mgr. Marie Pluhařová, zapsaná v seznamu rozhodců vedeném Ministerstvem spravedlnosti České republiky, pod ev.č. 69, se sídlem Klatovská 515/169, 321 00 Plzeň, korespondenční adresa Czech Arbitration Centre, P.O.BOX 183, 304 83 Plzeň a pro případ, že by se tímto rozhodcem z jakéhokoliv důvodu nestala nebo by ztratila způsobilost k výkonu funkce rozhodce, rozhodce bude vybrán žalující stranou ze Seznamu rozhodců vedeném Ministerstvem spravedlnosti dle ust. § 35a ZRŘ. Strany se dohodly, že spor bude rozhodcem rozhodován bez ústního jednání na základě písemných důkazů předložených stranami. Rozhodčí řízení je rozhodcem vedeno zásadně neveřejně a rozhodčí nález nabývá doručením účastníkům rozhodčího řízení právní moci a je vykonatelný.

Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi již zabýval otázkami souvisejícími s platností rozhodčích doložek obsažených v adhezních smlouvách a s posuzováním pohledávek přiznaných rozhodčími nálezy vydanými na základě těchto rozhodčích doložek, přičemž dospěl k následujícím závěrům:

1. V soukromoprávním sporu ze spotřebitelské smlouvy mezi dodavatelem a spotřebitelem nesmí soud aplikovat Směrnici 93/13 přímo. Kdyby tak učinil, šlo by o horizontální přímý účinek této směrnice zakázaný judikaturou Soudního dvora Evropské unie (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 200/2011 uveřejněné pod č. 79/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

2. Soudy jsou povinny posuzovat neplatnost rozhodčí doložky, i když spotřebitel její neplatnost uplatnil nikoliv v rámci rozhodčího řízení, ale až v řízení o zrušení rozhodčího nálezu (R 93/2013).

3. Závěr, že sjednaná rozhodčí doložka, jíž účastníci ve spotřebitelské věci vyloučili přezkum rozhodčího nálezu jinými rozhodci a která umožňuje rozhodnutí bez ústního jednání, je bez dalšího neplatná, není správný a odporuje dikci ust. § 27 zákona o rozhodčím řízení, z níž se jednoinstančnost rozhodčího řízení podává jako pravidlo a jiná dohoda účastníků je možná jen jako výjimka z pravidla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 27/2012).

4. Rozhodčí doložka, která neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, respektive konkrétní způsob jeho určení a odkazuje na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je absolutně neplatná dle ust. § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11.05.2011).

5. Pro zachování transparentnosti výběru rozhodce a rovnosti stran v rozhodčím řízení nemůže být výběr rozhodce ponechán pouze na vůli jedné ze stran sporu. Byl-li výběr rozhodce ponechán na vůli pouze jedné ze stran (navrhovatele) a rozhodce má být vybrán ze seznamu vedeného právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem, je třeba takovou rozhodčí smlouvu považovat za neplatnou pro rozpor se zákonem podle § 39 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.01.2013, sp. zn. 23 Cdo 2628/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.01.2015, sp. zn. 23 Cdo 3085/2014).

6. Netransparentnost určení jen některých rozhodců ad hoc způsobuje absolutní neplatnost rozhodčí doložky v celém rozsahu, i když se smluvní strany dohodly na jednom nebo více rozhodcích jmenovitě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2504/2014 ze dne 29.09.2014).

7. Není-li uzavřena rozhodčí smlouva, není vydaný rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítl (R 83/2011).

Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodčí doložka sjednána mezi dlužnicí a žalovaným, není neplatná z důvodu jednoinstančnosti a písemnosti rozhodčího řízení, avšak je neplatná dle ust. § 39 obč. zák. z důvodu netransparentnosti určení rozhodce pro případ, že rozhodce určený jmenovitě se rozhodcem nestane.

S ohledem na neplatnost rozhodčí doložky z důvodu, že výběr rozhodce se neuskutečnil podle transparentních pravidel, a tedy nicotnost rozhodčího nálezu, nevznikl žalovanému nárok na náklady rozhodčího a exekučního řízení. Žalobě v této výši bylo proto jako důvodné vyhověno (výrok I. tohoto rozsudku).

Poté co byl učiněn závěr o neplatnosti rozhodčí doložky a nicotnosti rozhodčího nálezu se neuplatní omezení popěrných důvodů stanovených v ust. § 199 odst. 2 IZ a žalobce tak mohl učinit jako důvod popření pohledávky rovněž i jiné právní posouzení věci, v daném případě námitku neplatnosti smluvních pokut.

Soud tedy posuzoval platnost smluvní pokuty.

Dne 01.01.2014 nabyl účinnosti nový občanský zákoník (dále o. z.), tj. zákon č. 89/2012 Sb., který zrušil zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále obč. zák.). S přihlédnutím k ust. § 3028 o. z. se pro právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakožto i pro práva a povinnosti z nich vzniklých, použijí dosavadní právní předpisy (tedy občanský zákoník ve znění účinném do 31.12.2013).

Podle ust. § 55 odst. 1 věty první obč. zák. smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele.

Podle ust. § 55 odst. 2 obč. zák. ve znění účinném k datu uzavření smlouvy zákoníku ujednání ve spotřebitelských smlouvách ve smyslu § 56 se považují za platná, pokud se spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti (§ 40a). Ovlivňuje-li však takové ujednání přímo i další ujednání smlouvy, může se spotřebitel dovolat neplatnosti celé smlouvy.

Podle ust. § 56 odst. 1 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

Podle § 544 odst. 1 obč. zák. sjednají-li si strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. Podle § 544 odst. 2 obč. zák. lze sjednat smluvní pokutu jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.

Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Soud provedl důkaz smlouvou o spotřebitelském úvěru č. 2136100182, ze které zjistil, že žalovaný jako věřitel a dlužnice se dohodli na poskytnutí úvěru ve výši 4.000,-Kč a dlužnice se zavázala peněžní prostředky vrátit do 18.12.2013. Dle bodu VIII. čl. 8.1. si účastníci smlouvy ujednali, že v případě prodlení s úhradou předmětu smlouvy po termínu splatnosti, je věřitel oprávněn požadovat po dlužníkovi úhradu smluvní pokuty ve výši 0,5 % denně z předmětu smlouvy za každý den prodlení, a to až do úplného uhrazení předmětu smlouvy. Dle čl. 8.3. v případě prodlení dlužníka s úhradou jakéhokoliv splatného peněžitého závazku dle této smlouvy déle jak čtyři týdny po splatnosti, je věřitel oprávněn naúčtovat smluvní pokutu ve výši 5.000,-Kč.

Výše uvedenou smlouvu o úvěru soud posoudil jako platnou ve smyslu ust. § 497 a násl. obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.), když tato obsahuje podstatné náležitosti smlouvy o úvěru. Při právním posouzení tohoto vztahu se použijí ustanovení obč. zák. o spotřebitelských smlouvách (ust. § 51 a násl. obč. zák.).

Otázka přiměřenosti sankčního opatření, v konkrétním případě platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska v souladu s dobrými mravy, byla již mnohokrát předmětem rozhodování dovolacího soudu a v této souvislosti soud poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 438/2005 ze dne 30.05.2007, ve kterém byla posuzována přiměřenost výše smluvní pokuty. Zatímco smluvní pokuta sjednaná ve výši 0,5 % denně z dlužné částky je posuzována jako platné ujednání, které je v souladu s dobrými mravy, ujednání o smluvní pokutě ve výši 1 % denně je považováno za neplatný právní úkon (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22.06.2006, sp. zn. 33 Odo 447/2005, ze dne 27.07.2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006, a ze dne 10.04.2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, uveřejněné v časopise Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 4 pod č. C 403). Dále v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23.06.2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003 bylo dále dovozeno, že smluvní pokutu lze platně sjednat i tak, že její výše se bude odvíjet též od doby, po kterou bude trvat porušení smluvní povinnosti a že na nepřiměřenost smluvní pokuty tak nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení, a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou denní sazbu smluvní pokuty.

Soud při posuzování přiměřenosti výše smluvní pokuty sjednané ve výši 0,5 % denně z dlužné částky neměl důvod se odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu a ujednání o smluvní pokutě vyhodnotil jako platné ujednání ve smyslu ust. § 544 odst. 1 obč. zák. a žaloba v této části byla jako nedůvodná zamítnuta (výrok II. tohoto rozsudku).

Ujednání o smluvní pokutě představující jednorázovou částku ve výši 5.000,-Kč v případě prodlení pro případ, kdy se dlužník dostane do prodlení se zaplacením jakéhokoliv splatného peněžitého závazku dle této smlouvy déle jak čtyři týdny po splatnosti, je věřitel oprávněn naúčtovat smluvní pokutu ve výši 5.000,-Kč, soud vyhodnotil jako neplatné jednak pro rozpor s dobrými mravy dle ust. § 39 obč. zák. a zároveň jako ujednání, které znamená významnou nerovnováhu práv a povinností v neprospěch spotřebitele, které je dle výše citovaných ustanovení občanského zákoníku zakázáno. Soud totiž přihlédl k tomu, že prodlení dlužníka je již sankcionováno smluvní pokutou ve výši 0,5 % z dlužných splátek, která byla posouzena jako platné ujednání a v dané věci tak bylo kumulativně sankcionováno porušení jedné povinnosti. Navíc je ujednání o smluvní pokutě neplatné pro neurčitost dle ust. § 37 odst. 1 obč. zák., když není určena konkrétní zajištěná povinnost. Požadavek na určení, že žalovaný nemá za dlužnicí pohledávku z titulu smluvní pokuty vyčíslené ve výši 1.200,-Kč, a to smluvní pokuty jednorázové, je proto důvodný a žalobě v této části bylo vyhověno (výrok III. tohoto rozsudku).

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 202 odst. 1 IZ, dle kterého ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě.

V Ostravě dne 26.10.2016

Mgr. Jana Martínková, v. r. Za správnost vyhotovení: samosoudkyně Marcela Šurabová