40 ICm 1883/2011
Na všech podáních v této věci uveďte: Číslo jednací: 40 ICm 1883/2011-61 (KSBR 40 INS 4698/2011-C2-14)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. Pavlou Mozgovou v insolvenční věci dlužníka: Lenka anonymizovano , anonymizovano , 765 02 Otrokovice, Nádražní 1612 o žalobě žalobce: PROFI CREDIT Czech, a.s., 110 00 Praha 1, Klimentská 1216/46, IČO: 61 860 069, adresa pro doručování: 530 02 Pardubice, Nábřeží Závodu míru 2739, proti žalovanému: JUDr. Ing. Petr Bernátek, LL.M., 760 01 Zlín, Nám. Práce 2512, insolvenční správce dlužníka Lenka anonymizovano , anonymizovano , 765 02 Otrokovice, Nádražní 1612

o určení popřené pohledávky

t a k t o:

I. Žaloba na určení, že popřené přihlášené pohledávky žalobce v insolvenčním řízení vedeném Krajským soudem v Brně pod sp.zn. KSBR 40 INS 4698/2011 na majetek dlužníka Lenka anonymizovano , anonymizovano , 765 02 Otrokovice, Nádražní 1612 přihlášené přihláškou pohledávky č. 4-dílčí pohledávka č. 1 ve výši Kč 50.548,-a přihláškou pohledávky č. 4-dílčí pohledávka č. 2 ve výši Kč 13.716,-jsou po právu, se zamítá.

II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení. (KSBR 40 INS 4698/2011-C2-14)

O d ů v o d n ě n í:

Žalobou doručenou insolvenčnímu soudu dne 21. 7. 2011, se žalobce domáhal určení, že popřené pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení vedeného Krajským soudem v Brně pod sp. zn. KSBR 40 INS 4698/2011 na majetek dlužníka Lenka anonymizovano , anonymizovano , 765 02 Otrokovice, Nádražní 1612, a to ve výši Kč 50.548,-(přihlášena v přihlášce pohledávky P4-dílčí pohledávka č. 1) a ve výši Kč 13.716,-(přihlášena v přihlášce pohledávky P4-dílčí pohledávka č. 2), které byly žalovaným jako insolvenčním správcem popřeny, jsou po právu. Žalobu odůvodnil tím, že do výše uvedeného insolvenčního řízení přihláškou ze dne 25. 5. 2011 přihlásil své dvě pohledávky v celkové výši Kč 64.264,-, skládající se z vykonatelné pohledávky ve výši Kč 50.548,-přiznané rozhodčím nálezem, vzniklé jako nedoplatek na směnečné sumě ze zajišťovací směnky ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100081730 uzavřené dne 27. 11. 2006 mezi žalobcem, který úvěr poskytl a dlužníkem a dále z nevykonatelné pohledávky ve výši Kč 13.716,-představující nezaplacenou smluvní pokutu z Dohody o uznání dluhu č. 9100081730 uzavřené dne 15. 3. 2009. Uvedl, že v případě vykonatelné pohledávky ve výši Kč 50.548,-(přihláška pohledávky P4-1) postupoval žalovaný jako insolvenční správce nesprávně, když tuto pohledávku zařadil na přezkumné jednání jako pohledávku nevykonatelnou, ačkoliv tuto žalobce v podané přihlášce pohledávky řádně doložil pravomocným a vykonatelným rozhodčím nálezem. Žalovaný měl tuto pohledávku označit v seznamu pohledávek na přezkumné jednání jako vykonatelnou, a jako vykonatelnou ji měl také popřít a následně se podanou žalobou domáhat určení její neexistence. Žalovaný svým postupem dostal žalobce do postavení věřitele s nevykonatelnou pohledávkou, čímž výrazně oslabil jeho procesní postavení v incidenčním sporu. Žalobce je proto přesvědčen, že pohledávku je třeba považovat za pohledávku vykonatelnou a takto k ní také přistupovat. Dále žalobce poukázal na skutečnost, že námitky žalovaného (uplatněné popěrné důvody) představují pro úspěšné popření vykonatelné pohledávky nepřípustné jiné právní posouzení věci, když hmotněprávní posouzení uplatněného nároku i posouzení platnosti rozhodčí doložky provedl v rozhodčím řízení rozhodce, přičemž dlužník měl možnost uplatnit své námitky v rámci rozhodčího řízení, popřípadě v rámci řízení o zrušení rozhodčího nálezu. V případě nevykonatelné pohledávky ve výši Kč 13.716,-(přihláška pohledávky P4-2) představující nezaplacenou smluvní sankci dle Dohody o uznání dluhu ze dne 15. 3. 2009 žalobce uvedl, že uzavřením této dohody reagoval na dlouhodobé prodlení dlužníka s plněním jeho povinnosti splácet úvěr poskytnutý dle původní úvěrové smlouvy. Dlužník se v dohodě zavázal zaplatit jím uznaný dluh do 3 pracovních dnů ode dne podpisu dohody. Současně se zavázal uhradit smluvní pokutu ve výši Kč 13.716,-na základě čl. 4 odst. 4.1 smluvních ujednání dohody o uznání dluhu. Za těchto podmínek nelze dospět k namítané neplatnosti ujednání o smluvní pokutě, nýbrž je nutno jeho existenci považovat za legitimní projev vůle smluvních stran, neboť i žalovaným argumentovaná ochrana spotřebitele má své meze a nelze ji pojímat jako obranu lehkomyslnosti a nezodpovědnosti dlužníků. Žalobce dále uvedl, že uplatněná smluvní pokuta je srovnatelná i s výší škody ve formě ušlého zisku, administrativních nákladů spojených s vymáháním pohledávky, nákladů spojených s probíhajícím insolvenčním řízením a náklady za právní služby. (KSBR 40 INS 4698/2011-C2-14)

Žalovaný se ve věci vyjádřil podáním doručeným insolvenčnímu soudu dne 4. 10. 2011, ve kterém uvedl, že žalobce poskytl dlužníkovi úvěr ve výši Kč 50.004,-, přičemž si zaúčtoval poplatek za uzavření smlouvy Kč 1.900,-a smluvní odměnu ve výši Kč 25.002,-, tudíž dlužník podepsal půjčku ve výši Kč 50.004,-třebaže od žalobce obdržel pouze Kč 23.102,-. V průběhu času pak dlužník žalobci uhradil Kč 24.224,-, tedy více než byla vyplacená půjčka. Žalobce poté vypočítal smluvní pokutu nikoli z dlužné částky, ale z celé půjčky ve výši Kč 50% sjednaného úvěru. Poté byl vydán rozhodčí nález. Co se týče rozhodčího nálezu, žalovaný jej neuznává a považuje pohledávku č. 1 za nevykonatelnou, z důvodu neplatné rozhodčí doložky, nález je nicotný z důvodu, že rozhodčí doložka byla sjednána v rozporu s ustanoveními občanského zákoníku. Žalobce využil tísně a neznalosti dlužníka ve svůj prospěch. Žalovaný ve svém vyjádření namítl neplatnost úvěrové smlouvy a v ní obsažené rozhodčí doložky a v návaznosti na ně i neplatnost vydaného rozhodčího nálezu pro rozpor s ustanoveními občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách, s dobrými mravy a směrnicí EU ES-SR 93/13/EHS. Po vydání rozhodčího nálezu dlužník následně uznal dluh ve výši Kč 68.582,-. Dle žalovaného dlužník zaplatil žalobci minimálně Kč 58.000,-. Ustanovení všeobecných podmínek o smluvních pokutách považuje žalovaný za rozporné s dobrými mravy a krajně nevyvážené ve vztahu k dlužníkovi, jakožto spotřebiteli.

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák. ), byl s účinností od 1. 1. 2014 zrušen zákonem č. 89/2012, občanský zákoník (dále jen o. z. ).

Podle ust. § 3028 o. z. se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (odst. 1). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (odst. 2). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti (odst. 3).

Účastníci řízení netvrdili a neprokazovali, že by mezi nimi byla ve smyslu ust. § 3028 odst. 3 zákona o. z. uzavřena dohoda, že se jejich právní poměry, jiná práva a povinnosti včetně práv a povinností z porušení smluv budou od 1. 1. 2014 řídit o. z.

Podle ust. § 3030 o. z. i na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, se použijí ustanovení části první hlavy I.

Vzhledem k tomu, že účastníci řízení souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů dle ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ), soud ústní jednání v dané věci nenařizoval.

Podle ust. § 198 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), věřitelé nevykonatelné pohledávky, (KSBR 40 INS 4698/2011-C2-14) která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření (odst. 1). V žalobě podle odstavce 1 může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku (odst. 2). Vyjde-li v průběhu řízení o žalobě podle odstavce 1 najevo, že popřená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, není to důvodem k zamítnutí žaloby, žalovaný je však v takovém případě povinen prokázat důvod popření podle § 199.

Podle ust. § 199 IZ insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu (odst. 1). Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci (odst. 2). V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel (odst. 3).

Podle ust. § 3 odst. 2 zákona č. 216/1994, Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném do 31. 12. 2007 (dále jen zákon o rozhodčím řízení ) tvoří-li rozhodčí doložka součást podmínek, jimiž se řídí smlouva hlavní, k níž se rozhodčí doložka vztahuje, je rozhodčí doložka platně ujednána i tehdy, jestliže písemný návrh hlavní smlouvy s rozhodčí doložkou byl druhou stranou přijat způsobem, z něhož je patrný její souhlas s obsahem rozhodčí smlouvy.

Podle ust. § 7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení rozhodčí smlouva má zpravidla určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Konečný počet rozhodců musí být vždy lichý.

Podle ust. § 261 odst. 3 písm. d) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen ObchZ ) touto částí zákona se řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy ze smlouvy o úvěru (§ 497).

Podle ust. § 262 odst. 4 ObchZ ve vztazích podle § 261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení (KSBR 40 INS 4698/2011-C2-14) povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.

Podle ust. § 497 ObchZ smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

Podle ust. § 503 ObchZ závazek platit úroky je splatný spolu se závazkem vrátit použité peněžní prostředky. Jestliže lhůta pro vrácení poskytnutých peněžních prostředků je delší než rok, jsou úroky splatné koncem každého kalendářního roku. V době, kdy má být vrácen zbytek poskytnutých peněžních prostředků, jsou splatny i úroky, které se jej týkají (odst. 1). Mají-li být poskytnuté peněžní prostředky vráceny ve splátkách, jsou v den splatnosti každé splátky splatny i úroky z této splátky (odst. 2).

Podle ust. § 39 obč. zák. je neplatný první úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází, a nebo se příčí dobrým mravům.

Podle ust. § 55 obč. zák. smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, která mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení (odst.1). Ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná (odst. 2). V pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější (odst. 3).

Podle ust. § 56 odst. 1 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

Insolvenční soud zjistil následující skutkový stav.

Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobce podal včas a na předepsaném formuláři svoji přihlášku pohledávky do insolvenčního řízení vedeného Krajským soudem v Brně pod sp.zn. KSBR 40 INS 4698/2011. Rovněž tak nebylo mezi účastníky sporu o tom, že pohledávka žalobce sestávající se ze dvou dílčích pohledávek byla zařazena do seznamu přihlášených pohledávek dlužníka jako pohledávka nevykonatelná v celkové výši Kč 64. 264,-a přezkoumána na přezkumném jednání konaném dne 22. 6. 2011. Rovněž o včasnosti podané incidenční žaloby nebylo sporu. Naopak spornou zůstala otázka vykonatelnosti pohledávky č. 1 a v návaznosti na to spor, kdo měl být v dané věci žalobcem, otázka platnosti právního jednání žalobce a jeho soulad s dobrými mravy, a konečně otázka, zda dlužníku zůstaly zachovány kauzální námitky do zajišťovací směnky a zda se ze strany žalovaného nejednalo o nepřípustné jiné právní posouzení věci.

Z přihlášky pohledávky doručené insolvenčnímu soudu dne 26. 5. 2011 insolvenční soud zjistil:

k pohledávce č. 1-žalobce přihlásil za dlužníkem pohledávku ve výši Kč 50.548,-jako pohledávku vykonatelnou, představující nedoplatek na směnečné sumě ze zajišťovací (KSBR 40 INS 4698/2011-C2-14)

směnky ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100081730 ze dne 27. 11. 2006, ve znění dodatku ze dne 30. 11. 2006, jistinu vyčíslil částkou Kč 42.266,-, směnečný úrok ve výši Kč 6.682,-a náklady řízení ve výši Kč 1.600,-;

k pohledávce č. 2-žalobce přihlásil za dlužníkem pohledávku ve výši Kč 13.716,-jako pohledávku nevykonatelnou, představující nedoplatek dle Dohody o uznání dluhu č. 9100081730 ze dne 15. 3. 2009 jako smluvní pokutu;

Z listiny označené jako smlouva o revolvingovém úvěru č. 9100081730 uzavřené dne 27. 11. 2006 (dále také jen jako smlouva ) a jejího dodatku ze dne 30.11.2006 mezi žalobcem jako věřitelem a dlužníkem na straně druhé insolvenční soud zjistil, že žalobce se zavázal poskytnout úvěr ve výši Kč 50.004,-. Ve smlouvě byla dále sjednána úhrada částky označené jako smluvní odměna za poskytnutí úvěru Kč 25.002,-. Výše každé jednotlivé splátky činila Kč 1.389,-měsíčně a měla být placena v 36 splátkách splatných vždy k 25. dni v měsíci, RPSN mělo činit 78,76 %. Dlužníku byla vyplacena částka Kč 23.102,-.

Nedílnou součástí výše uvedené úvěrové smlouvy je listina označená jako Smluvní ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru poskytovaném společností PROFIREAL, A.S. (předchozí obchodní firma žalobce). Odst. 1.6 smluvních ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru obsahuje údaj o tom, že dlužník výslovně prohlašuje, že bere na vědomí a souhlasí, že výše žalobcem poskytnutého úvěru dlužníkovi může být po posouzení dlužníkovi bonity nižší (přičemž toto své rozhodnutí nemusí žalobce zdůvodnit) než maximální výše úvěru uvedená v bodě IV. smlouvy o revolvingovém úvěru, a že dlužník tímto prohlašuje, že má zájem o úvěr a přijímá tento úvěr i v případě, že výše úvěru akceptovatelná a přijatá žalobcem bude nižší, než maximální výše úvěru uvedená v bodě IV. smlouvy, ve znění nedoplněném o ujednání obsažená v dodatku dle článku 2, odst. 2.5 smluvních ujednání a v této souvislosti se zavazuje respektovat takovou výši úvěru jako konečnou a závaznou. Podle dalšího údaje zde uvedeného dlužník bere na vědomí a souhlasí s tím, že v případě, kdy mu bude žalobcem zaslán návrh dodatku podle článku 2 odst. 2.5 smluvních ujednání, nemůže na základě smlouvy o revolvingovém úvěru na žalobci uplatňovat poskytnutí úvěru v jiné výši a za jiných podmínek, než dle dodatku podle článku 2 odst. 2.5 smluvních ujednání. Za poskytnutí úvěru se dlužník zavázal zaplatit žalobci smluvní odměnu (článek 5), s tím, že sjednaná výše smluvní odměny je v případech uvedených v článku 2 odst. 2.4 smluvních ujednání uvedena v bodě IV. smlouvy o revolvingovém úvěru a v případech stanovených v článku 2 odst. 2.5 bude konečná výše smluvní odměny uvedena v dodatku dle článku 2, odst. 2.5 a je splatná ke dni poskytnutí úvěru. Dále se smluvní strany této smlouvy dohodly na započtení vzájemných nároků (článek 10) vyplývajících z této smlouvy o revolvingovém úvěru ke dni poskytnutí úvěru, a to nároku dlužníka na poskytnutí úvěru ve výši dle článku 2, odst. 2.6 smluvních ujednání oproti nároku žalobce na smluvní odměnu dle článku 5 odst. 5.1 smluvních ujednání s tím, že rozdíl bude ke dni poskytnutí úvěru uhrazen žalobcem na bankovní účet dlužníka uvedený ve smlouvě o revolvingovém úvěru. Pro případ porušení povinnosti řádně a včas splácet splátky úvěru byly ve smluvních ujednáních dohodnuty podmínky pro uplatnění smluvních pokut (článek 13), přičemž článek 13.4. obsahoval ujednání, dle kterého mohla být uplatněna pokuta ve výši 50% poskytnutého úvěru. Bod 18 pak obsahuje ujednání o rozhodčí doložce, kdy rozhodčí řízení se mělo konat v sídle rozhodců. Rozhodci pro tento případ jsou (KSBR 40 INS 4698/2011-C2-14)

JUDr. Josef Kunášek, JUDr. Eva Vaňková, Mgr. Marek Landsmann (tito rozhodci jsou v doložce rovněž označeni svým sídlem) nebo jiný věřitelem (zde žalobcem) určený rozhodce. Otázky rozhodčí doložkou výslovně neupravené se měly podpůrně řešit dle řádu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky s vnitrostátní působností v platném znění.

Z přípisu dlužníkovi ze dne 28. 10. 2008 insolvenční soud zjistil, že žalobce oznamuje dlužníku specifikaci svých pohledávek za ním, a to tak, že zbývající dlužné splátky dle splátkového kalendáře vyčíslil na Kč 25.780,-, neuhrazené penalizační faktury ve výši Kč 2.303,-a smluvní pokutu ve výši 50% z výše půjčky/úvěru ve výši Kč 25.002,-, celkem Kč 53.085,-. Tímto přípisem rovněž žalobce oznámil dlužníku, že v případě, že neuhradí výše uvedené bude jím vyplněna blankosměnka.

Z rozhodčího nálezu vydaného JUDr. Evou Vaňkovou rozhodcem ad hoc, se sídlem Rokycanova 114, Litomyšlské Předměstí, 566 01 Vysoké Mýto ze dne 28. 1. 2009 čj. Va 51-97/2008-7, který nabyl právní moci dne 18. 2. 2009 insolvenční soud zjistil, že dlužníku bylo uloženo, aby zaplatil žalobci směnečný peníz ve výši Kč 53.266,-spolu s 6% úrokem z prodlení od 18. 12. 2008 a náklady rozhodce ve výši Kč 1.600,-. Svoji pravomoc rozhodce dovozoval z uzavřené smlouvy o revolvingovém úvěru č. 91 00081730.

Z listiny označené jako dohoda o uznání dluhu č. 9100081730 se splátkovým kalendářem ze dne 15. 3. 2009 insolvenční soud zjistil, že listina obsahuje údaj, že závazek dlužníka činí Kč 54.866,-a konečný závazek Kč 68.582,-, smluvní pokuta činí Kč 13.716,-, a že nedílnou součástí této dohody jsou smluvní ujednání uvedená na zadní straně listu.

Z listiny označené jako karta klienta , den tisku 24. 5. 2011 insolvenční soud zjistil, že údaj o splacené částce dlužníkem činí Kč 35.224,-.

Právní posouzení věci.

Pro danou věc bylo v prvé řadě třeba zodpovědět otázku, zda rozhodčím nálezem byla založena vykonatelnost pohledávky č. 1, neboť v případě, že by insolvenční soud považoval rozhodčí nález v souladu s právem, vyšlo by v řízení najevo, že pohledávka č. 1 je pohledávkou vykonatelnou, tedy situace předjímaná v ust. § 198 odst. 3 IZ, tj. došlo by ve vztahu k této pohledávce k přenosu důkazního břemene ze žalobce na žalovaného.

Rozhodčí doložka je relativně samostatnou smlouvou a ani neplatnost smlouvy hlavní (zde smlouvy o revolvingovém úvěru) nezpůsobuje automaticky neplatnost rozhodčí doložky, neboť nevztahuje-li se důvod neplatnosti smlouvy na rozhodčí doložku týkající se sporů z této smlouvy, nemá neplatnost smlouvy vliv na platnost rozhodčí doložky (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005 uveřejněný pod číslem 103/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Vzhledem k době uzavření rozhodčí doložky je pro danou věc rozhodující znění zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů ve znění účinném do 31. 12. 2007. Rozhodčí doložka byla sjednána jako součást všeobecných obchodních (KSBR 40 INS 4698/2011-C2-14) podmínek v bodě 18, za stávající úpravy by takto ujednaná doložka se spotřebitelem byla jednoznačně neplatná (viz. ust. § 3 odst. 3 zákona o rozhodčím řízení, ve znění pozdějších předpisů), právní úprava rozhodná pro danou věc však takové ujednání a priori nevylučovala. Přesto insolvenční soud dospěl k závěru, že rozhodčí doložka nebyla platně sjednána a v daném případě nebyla dána pravomoc rozhodce. Doložka totiž neupravovala v rozporu se zákonem konkrétní určení rozhodce ad hoc. Rozhodci byli uvedeni alternativně a přípustná byla i varianta jiného rozhodce zvoleného žalobcem, tj. bez uvedení konkrétního způsobu jeho určení, tedy zcela závislá na libovůli žalobce. Doložka obsahovala sice odkaz na jednací řád stálého rozhodčího soudu-Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, avšak tak, že tento řád měl být užit podpůrně v otázkách doložkou neřešených. Takové ujednání o průběhu rozhodčího řízení a rozhodování v něm považuje insolvenční soud za neurčité.

Je-li rozhodčí nález nicotný, nevyvolává žádné právní účinky a nemůže založit právo žalobce na zaplacení směnečných peněz ve výši Kč 42.266,-spolu s 6 % úrokem z prodlení ode dne 18. 12. 2008 do zaplacení a ani právo na náhradu nákladů rozhodčího řízení ve výši Kč 1.600,-. Stejně tak nicotnost vede k tomu, že ust. § 199 odst. 2 IZ stanovící meze popírání vykonatelných pohledávek se vůbec neuplatní. Z výše uvedených důvodů dospěl insolvenční soud k závěru, že žalovaný jako insolvenční správce nepochybil, pokud pohledávku č. 1 zařadil do seznamu přihlášených pohledávek jako pohledávku nevykonatelnou.

Co se týče námitky žalobce, že pohledávka č. 1 byla nedoplatkem na směnečné sumě, k tomu je třeba uvést, že jde-li o smlouvu o spotřebitelském úvěru, nelze posuzovat práva a povinnosti z této smlouvy odděleně od použití zajišťovacích prostředků (dohody o srážkách ze mzdy, smluvní pokuty a vystavené zajišťovací směnky); i zajištění spotřebitelské smlouvy podléhá režimu ochrany spotřebitele podle ust. § 56 odst. 1 obč. zák. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013, sp.zn. 33 Cdo 1201/2012, uveřejněný pod číslem 93/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Podle zjištěného skutkového stavu byl rozhodčím nálezem přiznán směnečný nárok ze zajišťovací směnky a dlužník v rozhodčím řízení, které probíhalo bez nařízení jednání, žádné kauzální námitky neuplatnil. Námitka, že ujednání o smluvní pokutě a smluvní odměně je absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy je kauzální námitkou, které zůstaly zachovány a současně se nejedná ani o namítané jiné právní posouzení věci. Ve vztahu k předmětné smlouvě o úvěru insolvenční soud uzavírá, že smlouva o úvěru dle ust. § 497 ObchZ se podle ust. § 261 odst. 3 písm. d) ObchZ řídí bez ohledu na povahu účastníků obchodním zákoníkem. Po právním posouzení obsahu výše uvedené úvěrové smlouvy (dále také jen jako úvěrová smlouva ) dospěl insolvenční soud k závěru, že úvěrová smlouva je smlouvou spotřebitelskou, neboť byla uzavřena mezi žalobcem jednajícím v rámci své obchodní činnosti a dlužníkem jako spotřebitelem, neboť při uzavírání úvěrové smlouvy tento nejednal v rámci své obchodní či jiné podnikatelské činnosti. Na uzavřenou smlouvu vzhledem k době jejího uzavření dopadají rovněž ustanovení zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2010 a ve spojení s ust. § 262 odst. 4 ObchZ také ust. § 52 až § 57 OZ a také ust. § 39 OZ.

Výše úvěru ze smlouvy č. 9100081730 (pohledávka č. 1) činila pouze Kč 23.102,-, (KSBR 40 INS 4698/2011-C2-14) přičemž o této skutečnosti není pochyb, neboť pouze tato částka byla dlužníkovi poskytnuta, zbývající prostředky nad rámec uvedených částek představují onu smluvní odměnu a smluvní pokuty. V souzené věci je sporné, jaká je povaha sjednané smluvní odměny, neboť ta není úrokem za poskytnutí prostředků dle ust. § 497 ObchZ, avšak ani neplní účel úplaty podle ust. § 499 ObchZ, neboť k žádné rezervaci prostředků pro dlužníka nedošlo, když finanční prostředky byly dlužníku vyplaceny bezprostředně.

Insolvenční soud dospěl k závěru, že ujednání o smluvní odměně je neplatné, neboť se jedná o obcházení zákonné úpravy smluvních úroků.

Jak vysvětlil Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí sp.zn. 29 Cdo 1583/2000 ze dne 10. 4. 2001, soulad obsahu právního úkonu s dobrými mravy musí být posuzován vždy, bez ohledu na to, že obsah byl výsledkem svobodného ujednání mezi účastníky a také bez ohledu na to, kdo případný rozpor s dobrými mravy zavinil, či zda některá ze stran byla při uzavírání smlouvy v dobré víře.

V této souvislosti se insolvenční soud dále zabýval otázkou přiměřenosti výše této sjednané smluvní odměny a dospěl k závěru, že sjednaná smluvní odměna je současně smluvní odměnou nepřiměřeně vysokou, neboť při poskytnutí úvěru ve výši Kč 23.102,-(pohledávka č. 1) činila odměna Kč 25.002,-, a to i při zohlednění skutečnosti namítané žalobcem, totiž, že úvěr byl dlužníku poskytnut na 36 měsíců a nebyl již dále navyšován. Takové ujednání je podle ust. § 39 OZ pro rozpor s ust. § 56 odst. 1 OZ neplatné, neboť znamená k újmě spotřebitele značnou nerovnost v právech a povinnostech stran spotřebitelské smlouvy. Nadto insolvenční soud dodává, že uplatněnou smluvní pokutu ve výši 50% sjednaného úvěru ve výši Kč 50.004,-(tedy nikoli dlužné částky), ze kterého dlužníku bylo skutečně vyplaceno pouze Kč 23.102,-považuje za ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy a odporuje zásadě poctivého jednání v právním styku (ust. § 6 odst. 1 o. z.).

Je třeba dále zdůraznit, že i zásada autonomie vůle namítaná žalobcem má své meze dané právě úpravou obsaženou v občanském zákoníku spočívající v ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 342/09 a nález sp. zn. II. ÚS 2877/10, či sp. zn. I. ÚS 1930/11).

Po zvážení výše uvedeného insolvenční soud dospěl k závěru, že smlouva o revolvingovém úvěru je absolutně neplatná, v důsledku čehož by měl žalobce nárok na vrácení pouze toho, co dlužníku poskytl, tedy na tu část pohledávky, která odpovídá rozdílu mezi skutečně poskytnutými finančními prostředky a vrácenou částkou. Vzhledem k tomu, že dlužník uhradil věřiteli minimálně Kč 35.224,-lze konstatovat, že žalobce není oprávněn po dlužníku požadovat jakoukoli další úhradu.

Při hodnocení pohledávky č. 2 ve výši Kč 13.716,-insolvenční soud vzal v úvahu právní dopady na projednávanou věc z toho pohledu, že v listině označené jako dohoda o uznání dluhu je uveden v rámci závazku neuhrazený úvěr, smluvní pokuta a náklady rozhodčího řízení, jakožto nároky které jsou předmětem tohoto incidenčního sporu, a tedy otázku, zda dlužník své závazky uznal, což by znamenalo nastolení vyvratitelné právní domněnky existence závazku vůči žalobci v době jeho uznání. V tomto ohledu insolvenční soud dospěl k (KSBR 40 INS 4698/2011-C2-14) následujícímu závěru. Pokud v daném případě prohlášení o uznání závazku, jak bylo upraveno obchodním zákoníkem (ust. § 323 ObchZ), jehož obsah nemohl dlužník při podpisu listiny označené jako dohoda o uznání dluhu se splátkovým kalendářem žádným způsobem ovlivnit, neboť mělo formulářovou podobu a bylo na ně odkazováno v dohodě jako její součásti, ačkoli zákon vyžaduje, aby takové písemné prohlášení představovalo jednoznačný a určitý projev vůle dlužníka a vymezovalo závazek, kterého se uznání týká (což se v daném případě nestalo, neboť dohoda rozlišuje závazek a konečný závazek a stanoví podmínky, za kterých je dlužník povinen tento konečný závazek uhradit), je třeba takový postup žalobce považovat za zjevnou snahu získat pro sebe další finanční prostředky. Z předložené dohody není ani zřejmé jaký by měl být právní důvod smluvní pokuty. Dohoda o uznání dluhu nemohla plnit svůj zákonný účel, neboť poté, co měl žalobce k dispozici exekuční titul, o kterém tvrdil, že je právně bezvadný, uzavřel s dlužníkem tuto dohodu, která mu umožňovala pro případ neuhrazení vyčísleného závazku ve lhůtě 3 dnů od podpisu dohody vyúčtovat další pokutu. Smluvní ujednání, kterým měl být závazek uznán, a které vytváří výraznou nerovnováhu v subjektivních právech smluvních stran insolveční soud vyhodnotil jako rozporné s dobrými mravy jakož i rozporné s ust. § 323 ObchZ a tedy absolutně neplatné podle ust., § 39 obč. zák.

O nákladech řízení insolvenční soud rozhodl dle ust. § 142 o.s.ř. ve spojení s ust. §§ 163, 202 IZ žalovaný byl ve věci plně úspěšný a měl by proto právo na náhradu nákladů řízení, jelikož mu však žádné náklady řízení nevznikly, nemohly mu být insolvenčním soudem ani přiznány.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pracoviště Husova 15, 601 95 Brno.

Krajský soud v Brně dne 1. října 2014

Mgr. Pavla Mozgová, v.r. samosoudkyně Za správnost vyhotovení: Milena Osolsobě