3 VSPH 997/2014-B-11
KSPL 65 INS 3995/2014 3 VSPH 997/2014-B-11

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Jindřicha Havlovce v insolvenční věci dlužnice Bc. Kateřina anonymizovano , anonymizovano , bytem Plzeň, Přeštická 2047/25, o odvolání insolvenční správkyně Mgr. Ing. Petry Hýskové se sídlem Praha 7, U Smaltovny 1375/25, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 65 INS 3995/2014-B-3 ze dne 16. dubna 2014

takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 65 INS 3995/2014-B-3 ze dne 16. dubna 2014 se mění tak, že se Mgr. Ing. Petra Hýsková z funkce insolvenčního správce neodvolává a Tomko a partneři, v.o.s. se sídlem v Plzni se insolvenční správkyní neustanovuje.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Krajský soud v Plzni (insolvenční soud) odvolal z funkce dosavadní insolvenční správkyni Mgr. Ing. Petru Hýskovou (Správkyně) se sídlem Praha 7, U Smaltovny 1375/25 (bod I. výroku), insolvenční správkyní ustanovil Tomko a partneři, v.o.s. se sídlem Plzeň, Purkyňova 547/43 (bod II. výroku), Správkyni uložil ve lhůtě 7 dnů od doručení usnesení podat zprávu o své činnosti, zejména o stavu majetku, který spravovala, a aby vyúčtovala odměnu, hotové výdaje a náklady, které jí vznikly v souvislosti se správou a udržováním majetku (bod III. výroku) a současně odročil přezkumné jednání na 20.6.2014 (bod IV. výroku).

V odůvodnění napadeného usnesení insolvenční soud uvedl, že usnesením č.j. KSPL 65 INS 3995/2014-A-9 ze dne 10.3.2014 ustanovil mimo jiné Správkyni insolvenčním správcem uvedené dlužnice. Konstatoval, že Správkyně má od 9.1.2012 pozastavenou činnost insolvenčního správce jako fyzická osoba, neboť je ohlášeným společníkem společnosti Edl a partneři, v.o.s. (dále jen Společnost).

Insolvenční soud cituje § 9 odst. 1 písm. d) a § 11 odst. 2 zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích (dále jen ZoIS), dovodil, že Správkyně nemůže nadále vykonávat činnosti jako fyzická osoba, a proto ji v souladu s § 31 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-IZ), odvolal z funkce a současně ustanovil nového insolvenčního správce s tím, že povinnost uložená ve výroku III. vychází z § 31 odst. 7 IZ.

Toto usnesení napadla Správkyně v zákonem stanovené lhůtě odvoláním, v němž navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a ponechal ji ve funkci. Namítla, že jako jediný konkrétní důvod jejího odvolání soud uvádí pozastavení činnosti od 9.1.2012, avšak tuto poznámku bylo nuceno Ministerstvo spravedlnosti ČR jako osoba pověřená vedením seznamu insolvenčních správců zapsat pod tlakem p. Edla, přesto, že sporné rozhodnutí shora citovaného Městského soudu v Praze bylo napadeno kasační stížností dvěma stěžovateli, tj. jí samotnou a Ministerstvem spravedlnosti. Společnost byla do seznamu správců přechodně zapsána dne 14.3.2014 jen proto, aby ji Ministerstvo spravedlnosti zároveň informovalo o tom, že z vedeného spisu je zjevné, že Správkyně funkci ohlášeného společníka vykonávat nadále nebude a vyzvalo ji, ať předloží nové prohlášení ohlášeného společníka s poučením, že v opačném případě zahájí správní řízení ve věci zrušení povolení uděleného dříve Společnosti. Zdůraznila, že byla do funkce insolvenční správkyně ustanovena zcela řádně, neboť dne 10.3.2014 byla nesporně v seznamu insolvenčních správců řádně zapsána, přičemž odkázala na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č.j. KSPH 41 INS 4795/2010, 3 VSPH 237/2011-B-24 ze dne 1.6.2011, v němž tento soud vyslovil závěr, že samotná skutečnost, že insolvenčnímu správci byla pozastavena činnost dle § 9 odst. 1 písm. d) ZoIS nemůže být bez dalšího důvodem pro jeho odvolání; aby tomu tak bylo, musely by přistoupit důležité důvody stanovení v § 31 odst. 1 IZ. Poznamenala, že kdyby jí insolvenční soud vyslyšel, musel by dojít ke stejnému závěru, jako Vrchní soud v Praze v citovaném rozhodnutí. Uzavřela, že insolvenční soud rozhodl o jejím odvolání bez jejího slyšení, ačkoliv § 31 odst. 1 IZ jej doporučuje, proto je nucena se svému odvolání z funkce bránit až v rámci odvolacího řízení, a že soudem prvního stupně uvedený důvod odvolání neobstojí, neboť nepředstavuje důležitý důvod ve smyslu § 31 odst. 1 IZ.

Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení a řízení mu přecházející podle § 212 a § 212a o.s.ř. a dospěl k závěru, že je odvolání důvodné.

Podle § 31 odst. 1 IZ z důležitých důvodů, které nemají původ v porušení povinností insolvenčního správce, může insolvenční soud na návrh insolvenčního správce nebo věřitelského orgánu anebo i bez tohoto návrhu odvolat insolvenčního správce z funkce. Učiní tak zpravidla po slyšení insolvenčního správce; o podaném návrhu rozhodne neprodleně. Odvolání insolvenčního správce je chápáno jako krok insolvenčního soudu nikoliv sankčního charakteru, není tedy důsledkem pochybení v činnosti insolvenčního správce. Těmito důležitými důvody mohou být jen okolnosti, které objektivně vzato trvale (či alespoň dlouhodobě) insolvenčnímu správci znemožňují jeho funkci vykonávat a nelze postupovat podle tohoto ustanovení z preventivních důvodů. Může jít jak o situaci, kdy insolvenční správce pozbyl předpoklady nezbytné pro svůj zápis do seznamu insolvenčních správců, tak typicky může jít i o podjatost správce ve vztahu k věci nebo k jejím účastníkům dle § 24 IZ (pokud nejde o dílčí vyloučení správce, které lze řešit ustanovením odděleného správce dle § 34 IZ) nebo zdravotní či jiné závažné důvody spočívající v osobní situaci správce (ohlášeného společníka). Zdravotní či jiná osobní indispozice insolvenčního správce však představuje překážku jeho setrvání ve funkci, jen pokud je doloženo,

že objektivně výkonu jeho funkce brání, a to v dlouhodobém časovém horizontu. Pokud by tato překážka byla rázu pouze přechodného, není namístě odvolání insolvenčního správce, ale ustanovení jeho zástupce dle § 33 IZ. Odvolání insolvenčního správce má zpravidla předcházet jeho slyšení. Upustit od něj může soud (výjimečně) v případě, že důležité důvody pro postup dle § 31 odst. 1 IZ jsou zcela zřejmé a osvědčené. Nelze totiž pouštět ze zřetele, že insolvenční řízení má probíhat maximálně rychle a hospodárně (§ 5 písm. a/ IZ), a že změna v osobě insolvenčního správce představuje vždy podstatný zásah do průběhu insolvenčního řízení. Proto není-li změna insolvenčního správce vynucena závažnými závadami v jeho činnosti, které odůvodňují jeho zproštění funkce (§ 32 IZ), anebo není-li založena rozhodnutím samotných věřitelů (usnesením schůze věřitelů o odvolání správce dle § 29 IZ), může soud ukončit působení insolvenčního správce v dané věci (dle § 31 IZ ho odvolat) jen za podmínek shora popsaných. Z toho hlediska není zásadně podstatné, zda odvolání z funkce navrhl sám insolvenční správce, anebo zda je navrhl věřitelský orgán, či zda soud šetří důvody pro odvolání správce bez takového návrhu.

Podle § 9 odst. 1 písm. d) ZoIS se insolvenčnímu správci pozastavuje právo vykonávat činnost insolvenčního správce, jde-li o insolvenčního správce, který je ohlášeným společníkem veřejné obchodní společnosti nebo zahraniční obchodní společnosti, dnem, kdy veřejné obchodní společnosti nebo zahraniční obchodní společnosti vzniklo právo vykonávat činnost insolvenčního správce. Podle § 11 odst. 2 písm. a) může insolvenční správce vykonávat činnost insolvenčního správce pouze jako ohlášený společník.

Z insolvenčního spisu plyne, že usnesením č.j. KSPL 65 INS 3995/2014-A-9 ze dne 10.3.2014 byl zjištěn dlužníkův úpadek a insolvenčním správcem byla ustanovena Správkyně. Společnost pak prostřednictvím svého společníka Dr. oec. M. Edla, MBA, podáním ze dne 17.3.2014 (doručen soudu 18.3.2014, dokument A-10) insolvenčnímu soudu sdělila skutečnosti uvedené shora v napadeném usnesení.

Ze seznamu insolvenčních správců přístupného na internetových stránkách Ministerstva spravedlnosti www.justice.cz odvolací soud zjistil, že k 25.8.2014 je Správkyně vedena v seznamu insolvenčních správců, a že právo vykonávat činnost insolvenčního správce jí vzniklo 9.1.2012 bez toho, že jí byla pozastavena činnost. Ze stejného seznamu k datu 31.7.2014 pak zjistil, že Společnosti byla činnost insolvenčního správce povolena k datu 9.1.2012 a k datu 31.12.2013 ukončena dle § 12 odst. 1 písm. d) ZoIS (podle něhož právo vykonávat činnost insolvenčního správce insolvenčnímu správci zaniká dnem zrušení veřejné obchodní společnosti nebo zahraniční obchodní společnosti); jako ohlášený společník Společnosti byla uvedena Správkyně. K datu 25.8.2014 již Společnost zapsána v seznamu insolvenčních správců není.

Odvolací soud poznamenává, že Správkyně v odvolání správně argumentuje rozhodnutím Vrchního soudu v Praze č.j. KSPH 41 INS 4795/2010, 3 VSPH 237/2011-B-24 ze dne 1.6.2011, jenž řešil obdobnou situaci (insolvenční správce-fyzická osoba se stala ohlášeným společníkem v.o.s.). V něm Vrchní soud v Praze vyslovil, že součástí koncepce insolvenčního zákona je i působení insolvenčního správce jakožto profesionalizované osoby, u níž jsou podmínky vzniku oprávnění vykonávat tuto činnost, včetně vedení seznamu těchto správců, upraveny zvláštním zákonem. Odborná způsobilost pro výkon funkce insolvenčního správce (u veřejné obchodní společnosti způsobilost ohlášeného společníka) je zajištěna kvalifikačními předpoklady (požadavek vysokoškolského vzdělání magisterského studijního programu a složení příslušné odborné zkoušky organizované Ministerstvem spravedlnosti). Splnění podmínek pro vznik práva vykonávat činnost insolvenčního správce ověřuje a vydáním povolení (zvláštního povolení) dle § 6 nebo § 8 zákona aprobuje Ministerstvo spravedlnosti, které také vede seznam těchto insolvenčních správců jako součást veřejného insolvenčního rejstříku. Osobám zapsaným v seznamu správců podle dosavadních právních předpisů (podle § 1 vyhlášky č. 476/1991 Sb.) zůstalo k 1.1.2010 oprávnění vykonávat činnost insolvenčního správce zachováno, jen pokud k uvedenému datu, za podmínek stanovených zákonem o insolvenčních správcích, získaly od Ministerstva spravedlnosti k výkonu této činnosti povolení (viz přechodná ustanovení v § 40 a 41 cit. zákona).

Dále poznamenal, že se soudní praxe již zabývala v zákoně výslovně neřešenou otázkou dalšího působení těch insolvenčních správců v řízení, v nichž byli do funkce ustanoveni před 1. lednem 2010, avšak nesložili zkoušku insolvenčního správce (rozdílovou zkoušku). Došla přitom k závěru, že tato okolnost sama o sobě neznamená zánik způsobilosti insolvenčního správce v konkrétním insolvenčním řízení; je tomu tak již proto, že insolvenční zákon v ustanovení § 22 odst. 2 připouští jmenovat insolvenčním správcem osobu, která splňuje obecné i kvalifikační předpoklady a v seznamu zapsána není. V této souvislosti připomenul závěry Vrchního soudu v Olomouci vyjádřené v usnesení sp. zn. KSBR 26 INS 292/2009, 2 VSOL 107/2009-B ze dne 16.4.2009; v něm vrchní soud dovodil, že pouhé vyškrtnutí ze seznamu insolvenčních správců, ať již jako důsledek písemné žádosti, resp. oznámení správce ve smyslu § 12 písm. e), či důsledek § 40 odst. 2 ZIS, není důvodem pro odvolání insolvenčního správce z funkce, neboť žádné zákonné ustanovení takovému insolvenčnímu správci nebrání, aby v této funkci dané řízení dokončil .

Dále uvedl, že zákon vychází z koncepce, že není možné, aby jedna a táž fyzická osoba mohla být ustanovena v insolvenčním řízení jednak jako insolvenční správce, jednak jako ohlášený společník veřejné obchodní společnosti. Takový je smysl úpravy pozastavení výkonu činnosti insolvenčního správce v citovaném ustanovení § 9 odst. 1 písm. d) ZoIS. Jinak řečeno, jakmile je insolvenčnímu správci, který se stal ohlášeným společníkem, pozastaveno právo vykonávat činnost insolvenčního správce, není možné, aby byl od tohoto dne ustanoven podle § 25 IZ insolvenčním správcem. Tím může být ustanovena pouze veřejná obchodní společnost, jejímž je společníkem a on sám nadále může vykonávat činnost insolvenčního správce již jen jako ohlášený společník.

Naproti tomu nelze z této úpravy bez dalšího dovozovat, jak to učinil soud prvního stupně, že pozastavení činnosti insolvenčního správce ve smyslu § 9 odst. 1 písm. d) ZoIS je samo o sobě důvodem pro jeho odvolání. Aby tomu tak bylo, musely by přistoupit důležité důvody pro odvolání insolvenčního správce stanovené v § 31 odst. 1 IZ, popř. důvody pro jeho zproštění podle § 32 IZ. Žádný takový důvod v dané věci nepřichází v úvahu; soud prvního stupně své rozhodnutí založil pouze na závěru,

že pozastavení činnosti insolvenčního správce zakládá samostatnou skutkovou podstatu pro odvolání Správkyně. Tento závěr, jak vyloženo, ovšem správný není, nehledě na skutečnost, že v aktuálním seznamu správců není jakékoliv pozastavení činnosti Správkyně vyznačeno.

Odvolací soud uzavírá, že pozastavení práva vykonávat činnost insolvenčního správce, neboť je ohlášeným společníkem veřejné obchodní společnosti, které vzniklo právo vykonávat činnost insolvenčního správce, není samo o sobě důvodem pro to, aby byl insolvenční správce odvolán z výkonu funkce. Odvolací soud proto napadené usnesení podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. v bodě I. výroku změnil tak, že se dosavadní Správkyně z funkce neodvolává, a v bodě II. výroku, že se Tomko a partneři, v.o.s., insolvenční správkyní neustanovuje.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí l z e podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 25. srpna 2014

JUDr. Michal K u b í n , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková