3 VSPH 986/2015-A-12
KSPH 68 INS 9556/2015 3 VSPH 986/2015-A-12

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Petra Trebatického, Ph.D. v insolvenční věci dlužníků manželů Lukáše anonymizovano , anonymizovano (dlužník) a Kristýny anonymizovano , anonymizovano (dlužnice), oba bytem v Kašovicích 23, 251 63 Strančice, zahájené k návrhu dlužníků o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 68 INS 9556/2015-A-7 ze dne 27. dubna 2015

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 68 INS 9556/2015-A-7 ze dne 27. dubna 2015 se z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Krajský soud v Praze (insolvenční soud) uložil dlužníkům povinnost společně a nerozdílně zaplatit ve lhůtě 10 dnů od právní moci rozhodnutí záloha na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč bezhotovostně na účet soudu k označenému variabilnímu symbolu s poučením, že nebude-li záloha zaplacena ve stanovené lhůtě, insolvenční řízení bude zastaveno.

V odůvodnění napadeného usnesení insolvenční soud uvedl, že insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení se domáhají dlužníci zjištění svého úpadku s tím, že mají více věřitelů a peněžité závazky déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti, jež nejsou schopni plnit. Vyšel z tvrzení dlužníků, podle kterých dlužník je osobou samostatně výdělečně činnou a v daňovém přiznání vykazuje ztrátu, zatímco dlužnice pobírá rodičovský příspěvek měsíčně 3.800,-Kč. Podle seznamu majetku a závazků mají společné závazky nezajištěné ve výši 959.000,-Kč a zajištěné 458.000,-Kč, přičemž jsou vlastníky rodinného domku majícího podle tvrzení dlužníků cenu 2,5 mil. Kč, jež však není doložena znaleckým posudkem, dále mají majetek sestávající z vybavení domácnosti. Cituje § 108, § 403 a § 397 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (InsZ) a odkazem na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sen. zn. 1 VSPH 1819/2014 z 9.1.2015 dospěl k právnímu názoru, že za situace, kdy je dlužník podnikatelem a některé jeho závazky vznikly v souvislosti s jeho podnikáním, nelze vyloučit, že úpadek dlužníků bude řešen konkursem, neboť o této otázce bude rozhodnuto definitivně až na schůzi věřitelů podle § 403 InsZ. Je tak třeba zajistit finanční prostředky k zaplacení zálohy na náklady řízení insolvenčního řízení pro případ prohlášení konkursu. V takovém případě však prvotní náklady, neboť dlužníci nedisponují potřebnými finančními prostředky. Konstatoval, že insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů. Nemá-li dlužník majetek použitelný pro účely insolvenčního řízení, nedává zákon žádného podkladu pro jeho další pokračování. Pokud není dlužník schopen úhrady zálohy, pak je namístě závěr, že další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle InsZ. Uzavřel, že záloha ve výši 50.000,-Kč odpovídající nákladům insolvenčního řízení s přihlédnutím k výši odměny insolvenčního správce, na kterou má zákonný nárok a její zaplacení zároveň umožní bezprostředně po rozhodnutí o úpadku dlužníka aktivní činnost insolvenčního správce při zjišťování a zajišťování eventuálně dalších aktiv dlužníka. Okolnosti, pro něž ukládá zálohu ve výši 50.000,-Kč, blíže neodůvodnil.

Toto usnesení napadli dlužníci v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhli, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení s odůvodněním, podle kterého není správný závěr o nedostatku majetku, z něhož by bylo možné náklady insolvenčního řízení hradit, neboť jsou vlastníky domku, z výpisu katastru nemovitostí, jehož cena byla odhadnuta na 2 mil. Kč, jak plyne z připojeného znaleckého posudku č. 77/15 znalce Zdeňka Vašíčka, bytem v Hranici, Teplická 232 na ocenění pozemku parc.č. 56 a stavby č.p. 23 a dále pozemku parc.č. 167/14 zapsaných po katastrální území Předboř u Prahy, obec Strančice.

Vrchní soud v Praze aniž nařizoval jednání (ust. § 94 odst. 2 písm. c/ InsZ), přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející dle ust. § 212 a § 212a občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), a dospěl k závěru, že tu nejsou důvody pro potvrzení nebo změnu napadeného usnesení.

Podle § 108 InsZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčnímu návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (odst. 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč. Je-li insolvenčním navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně (odst. 2). Nebude-li záloha náklady na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit (odst. 3).

Podle § 169 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) vyhotovení každého usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, návrhu na zajištění důkazu, návrhu na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví nebo jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle § 104a, nemusí obsahovat odůvodnění. Odůvodnění nemusí obsahovat rovněž usnesení, kterým bylo rozhodnuto nikoli ve věci samé, připouští-li to povaha této věci a je-li z obsahu spisu zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto; v tomto případě se ve výroku usnesení uvedou zákonná ustanovení, jichž bylo použito, a důvod rozhodnutí.

Ačkoli je usnesení o uložení povinnosti hradit zálohu na náklady insolvenčního řízení rozhodnutím nemeritorním, nejde o usnesení, jímž by se upravovalo řízení, ani o usnesení vydávané v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu dle § 11 InsZ. Tímto usnesením soud ve smyslu § 10 písm. a) InsZ rozhoduje o povinnosti insolvenčního navrhovatele zaplatit zálohu (ukládá mu platební povinnost a rozhoduje o její výši v mezích zákonného limitu), pokud jsou k tomu vzhledem k okolnostem věci splněny podmínky vymezené v § 108 odst. 1 InsZ. Odtud plyne, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání a že ovšem také-s ohledem na povahu věci-nelze dovodit, že jde o rozhodnutí, jež by nebylo nutno odůvodnit.

Nutno vyjít z toho, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit insolvenčnímu navrhovateli (který není zaměstnancem dlužníka uplatňujícím toliko pracovněprávní nároky či osobou uvedenou v § 368 odst. 1 InsZ), anebo solidárně všem navrhovatelům, jedině pokud v daném případě nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Při nedostatku volných finančních prostředků dlužníka je požadavek zálohy odůvodněn též jako zdroj úhrady prvotních nákladů, jež si insolvenční řízení (aby mohlo zákonem stanoveným způsobem pokračovat) vyžádá v období následující po rozhodnutí o úpadku.

Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy po navrhovateli požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty, popř. zda je třeba zajistit úhradu prvotních nákladů insolvenčního řízení. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce č. 313/2007 Sb. (dále jen Vyhláška) odlišně; tato odlišnost se týká i obou forem oddlužení.

Z uvedených důvodů je namístě závěr, že rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení dle § 108 InsZ musí být odůvodněno, a to způsobem zákonem předepsaným (dle § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř.) tak, aby z něj bylo patrné, z jakých konkrétních skutkových a právních závěrů soud při svém závěru o důvodech k zaplacení zálohy a o její potřebné výši vycházel, a na jakém podkladě tyto závěry učinil.

Těmto požadavkům insolvenční soud dostál, pokud jde o závěr týkající se očekávaného způsobu řešení úpadku dlužníků, avšak jeho závěr, že je třeba uložit dlužníkům zálohu vůbec a ve výši 50.000,-Kč zvlášť, řádně neodůvodnil. Neformuloval své konkrétní skutkové závěry, jež se týkaly konkrétních závazků dlužníka, tj. jejich výše a četnosti, a vůbec nezhodnotil jeho majetkové poměry, jež by poměřil s jeho závazky, a tak dovodil výši nákladů insolvenčního řízení, jež si řešení úpadku konkursem pravděpodobně vyžádá, z čehož by na základě právních předpisu upravujícího odměnu insolvenčního správce v insolvenčním řízení dovodil výši uložené zálohy.

Z uvedených důvodů je napadené usnesení nepřezkoumatelné.

Na rámec uvedeného však považuje odvolací soud za praktické vyjádřit svůj právní názor ve věci, který odpovídá odvolací praxi, jež byla sjednocena na poradě konané 10.8.2015.

Pro posouzení, zda uložit povinnost zaplatit zálohu, a pokud ano, v jaké výši, je podstatné, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku (v daném případě se, dle § 394a odst. 3 InsZ dlužníci považují za jednoho dlužníka) lze očekávat. Insolvenční soud v tomto ohledu uzavřel, že definitivní závěr o způsobu řešení jejich úpadku bude učiněn až na schůzi věřitelů konané podle § 403 InsZ a je třeba počítat s tím, že věřitelé pohledávek souvisejících s podnikáním vysloví nesouhlas s oddlužením dlužníků, a proto nelze vyloučit, že bude řešen úpadek dlužníků konkursem, ačkoliv navrhovali povolení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty.

Při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení je (bylo) třeba vzít v potaz, že § 397 odst. 1 InsZ stanoví, že v pochybnostech o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Na této schůzi věřitelů totiž věřitelé dle ust. § 403 odst. 2 InsZ mohou uplatnit i své námitky o skutečnostech odůvodňujících odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, tj. o subjektivní nepřípustnosti oddlužení dle ust. § 389 InsZ, s tím, že pokud takové námitky do skončení schůze nevznesou, je nastolena fikce jejich souhlasu s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání, či nikoli. Jinými slovy, podle úpravy účinné od 1.1.2014 již dluhy z podnikání nebrání oddlužení obecně a zákonodárce ponechává na věřitelích takových pohledávek, aby svým případným rozhodnutím hlasováním na schůzi věřitelů spojeným s podáním námitek podle ust. § 403 InsZ definitivně rozhodli, zda má být úpadek dlužníka řešen oddlužením.

Otázka subjektivní přípustnosti oddlužení se v režimu nové právní úpravy zásadně koncentruje do fáze po povolení oddlužení, a to na schůzi věřitelů dle ust. § 403 odst. 2 InsZ, kde teprve mohou dotčení věřitelé své kvalifikované stanovisko k oddlužení (zda je hodlají umožnit či nikoli) zaujmout, a kdy tak teprve může být nastolena případná fikce jejich souhlasu s oddlužením. Takový výklad má podle názoru odvolacího soudu zcela zřejmou procesní logiku. Nelze považovat za adekvátní, aby ihned po podání návrhu na povolení oddlužení byla vyslovena jeho subjektivní nepřípustnost pro dlužníkovy označené podnikatelské dluhy jen proto, že jejich věřitelé zatím souhlas oddlužením nevyslovili. Jednak v této fázi řízení nelze předvídat, zda se dotčení označení věřitelé do insolvenčního řízení vůbec přihlásí (a pak jejich podnikatelské pohledávky nemohou oddlužení bránit), a navíc tito věřitelé (jestliže své pohledávky přihlásí) ve fázi po povolení oddlužení, kdy budou mít již ze spisu k dispozici podstatné informace o situaci dlužníka a jeho nabídce pro oddlužení, mohou dojít k závěru, že tento způsob řešení úpadku dlužníka pro ně bude výhodnější než konkurs, takže z těchto (či jiných) důvodů, anebo prostě jen v důsledku svého nezájmu o věc, nebudou svoje podnikatelské pohledávky (na schůzi věřitelů ani jinak) namítat a založí tím svůj souhlas s oddlužením.

Se shora uvedeného plyne, že dluhy z podnikání nebrání oddlužení obecně a zákonodárce ponechává na věřitelích takových pohledávek, aby svým případným rozhodnutím hlasováním na schůzi věřitelů spojeným s podáním námitek podle § 403 InsZ definitivně rozhodli, zda má být úpadek dlužníka řešen oddlužením. Pokud jsou ustanovení hlavy páté insolvenčního zákona vnímána ve vzájemných souvislostech, je vyloučeno interpretovat ust. § 389 odst. 2 InsZ tohoto zákona tak, že by předpokladem soudem akceptovatelného návrhu na povolení oddlužení bylo doložení výslovného souhlasu všech věřitelů (s pohledávkami z podnikání dlužníka) s řešením úpadku či hrozícího úpadku oddlužením. V obecné rovině by požadavek aktivního souhlasu takových věřitelů měl v praxi za následek faktickou nemožnost oddlužení u naprosté většiny subjektů, jež mají závazky z podnikání.

Odvolací soud tak shrnuje, že ve stadiu rozhodování o uložení povinnosti ke složení zálohy na náklady insolvenčního řízení je závěr insolvenčního soudu o tom, že lze očekávat řešení dlužníkova úpadku konkursem, předčasný.

Na základě výše uvedených skutečností odvolací soud napadené usnesení podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení, v němž poté, co učiní odpovídající zjištění, posoudí vzhledem k výše uvedenému otázku, zda-li nabídka dlužníka nezajištěným věřitelům je dostatečná k uspokojení jejich nezajištěných pohledávek v rozsahu alespoň 30% ze zpeněžení jejich nemovitostí, oceněné na částku 2 mil. Kč (po odečtení odměny insolvenčního správce a náhrad jeho hotových výdajů) a zda lze předpokládat, že o jejich návrhu bude možné bez zbytečného odkladu rozhodnout tak, že se zjišťuje jejich úpadek, s nímž spojí i rozhodnutí o povolení oddlužení. Zálohu na náklady insolvenčního řízení pak uloží jen v případě, že by výše uvedenou otázku zhodnotil záporně, pak však při určení její výše přezkoumatelným způsobem respektujícím § 157 odst. 2 o.s.ř.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 21. srpna 2015

JUDr. Michal K u b í n , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková