3 VSPH 98/2015-A-23
KSUL 71 INS 22826/2014 3 VSPH 98/2015-A-23

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jindřicha Havlovce a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Michala Kubína v insolvenční věci dlužníků a) Miroslava anonymizovano , anonymizovano , b) Štěpánky anonymizovano , anonymizovano , oba bytem Jana Koziny 907/13, Teplice, o zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení, o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 71 INS 22826/2014-A-15 ze dne 19. prosince 2014,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 71 INS 22826/2014-A-15 ze dne 19. prosince 2014 se z r u š u j e a věc se v r a c í soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením č.j. KSUL 71 INS 22826/2014-A-15 ze dne 19. prosince 2014 (dále jen usnesení ) uložil dlužníkům-manželům Miroslavu anonymizovano a Štěpánce anonymizovano (dále jen dlužníci ), aby ve lhůtě 3 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto usnesení zaplatili zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 25.000,-Kč.

V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že dne 21.8.2014 byl insolvenčnímu soudu doručen insolvenční návrh dlužníků, spojený s návrhem na povolení oddlužení.

Soud prvního stupně uvedl, že opakovaně vyzýval dlužníky, aby navýšili svůj příjem do výše, která zajistí splnění podmínek pro povolení oddlužení, a to plnění v minimální výši 30 % jednotlivým věřitelům. Dlužníci vytýkané vady návrhu na povolení oddlužení neodstranili, neboť navýšili příjem o příspěvek dle darovací smlouvy ve výši 3.200,-Kč měsíčně, avšak ani za této situace není splněna podmínka pro povolení oddlužení, tedy aby hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé po zohlednění odměny insolvenčního správce ve výši 98.010,-Kč činila nejméně 30 % jejich pohledávek. Z toho soud dovodil, že v souladu s § 395 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-IZ), insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, současně je zřejmé, že dlužníci jsou v úpadku a tento bude řešen konkursem. Soud prvního stupně uvedl, že dlužníci nevlastní žádné nemovitosti ani žádný jiný majetek vhodný ke zpeněžení. Soud proto rozhodl o povinnosti dlužníků zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, která by pokryla počáteční náklady správce, ve výši uvedené ve výroku usnesení, neboť dlužníci se musí alespoň částečně podílet na počátečních nákladech insolvenčního správce.

Proti tomuto usnesení se dlužníci řádně a včas odvolali a žádali, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil, jelikož nemají dostatečnou hotovost, aby uhradili zálohu v této výši.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.

Podle § 108 odst. 1 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Podle § 108 odst. 2 IZ výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zálohu zaplatit společně a nerozdílně.

Vrchní soud v Praze ve svých rozhodnutích (např. KSPL 56 INS 10799/2012, 3 VSPH 3/2013-A-23 ze dne 26.6.2013) mnohokrát zdůraznil, že rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení dle § 108 IZ musí být odůvodněno, a to způsobem zákonem předepsaným (dle § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 občanského soudního řádu-o.s.ř.) tak, aby z něj bylo patrné, z jakých konkrétních skutkových a právních závěrů soud při svém odůvodnění výše stanovené zálohy vycházel, a na jakém podkladě tyto závěry učinil.

Nutno vyjít z toho, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit insolvenčnímu navrhovateli (který není osobou uvedenou v druhé větě § 108 odst. 1 IZ, či v § 368 odst. 1 IZ), anebo solidárně všem navrhovatelům, jedině pokud v daném případě nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Při nedostatku volných finančních prostředků dlužníka je požadavek zálohy odůvodněn též jako zdroj úhrady prvotních nákladů, jež si insolvenční řízení (aby mohlo zákonem stanoveným způsobem pokračovat) vyžádá v období následující po rozhodnutí o úpadku.

Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy po navrhovateli požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova

úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat (a zda nejde o případ očekávaného povolení oddlužení dle § 108 odst. 1 poslední věty IZ), jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty, popř. zda je třeba zajistit úhradu prvotních nákladů insolvenčního řízení. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce odlišně; tato odlišnost se týká i obou forem oddlužení-formy zpeněžení majetkové podstaty i formy plnění splátkového kalendáře.

Těmto požadavkům však soud prvního stupně v napadeném usnesení zjevně nedostál, když v jeho odůvodnění řádně nevysvětlil, z jakých důvodů shledal, že podmínky pro uložení povinnosti k zaplacení zálohy vymezené v § 108 odst. 1 IZ jsou dány, a že je zálohy zapotřebí právě ve stanovené výši.

Z těchto důvodů odvolací soud napadené usnesení podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušil a věc dle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 21. července 2015

JUDr. Jindřich H a v l o v e c , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková