3 VSPH 973/2013-A-15
KSPH 40 INS 9077/2013 3 VSPH 973/2013-A-15

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Luboše Dörfla a soudců JUDr. Ladislava Derky a JUDr. Alexandry Jiříčkové v insolvenčním řízení dlužnice: Irena anonymizovano , anonymizovano , IČO 10257241, bytem Vitry 2122, 272 01 Kladno, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 40 INS 9077/2013-A-7 ze dne 30. dubna 2013

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 40 INS 9077/2013-A-7 ze dne 30. dubna 2013 se m ě n í tak, že povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení se dlužnici Ireně anonymizovano n e u k l á d á .

Odůvodnění:

Soud prvního stupně uložil dlužnici nadepsaným usnesením povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 45.000,-Kč ve lhůtě sedmi dnů ode dne právní moci usnesení. Na odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že se insolvenčním návrhem ze dne 2.4.2013 spojeným podle § 106 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále IZ) s návrhem na povolení oddlužení dlužnice domáhá, aby soud rozhodl o jejím úpadku a zároveň, aby jako způsob řešení úpadku povolil oddlužení.

Soud prvního stupně s odkazem na platné ustanovení § 395 odst. 2 IZ uvedl, že je oddlužení vyloučeno z důvodu, že byl návrh podán osobou, o jejímž návrhu na povolení oddlužení bylo již dříve rozhodnuto. Odkázal na to, že v daném případě dlužnice podala dne 8.6.2011 insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení. Usnesením Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 40 INS 10004/2011-A-12 byl zjištěn úpadek dlužnice a bylo povoleno řešení úpadku dlužnice oddlužením. Usnesením Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 40 INS 10004/2011-B-6 však insolvenční soud po nařízeném přezkumném jednání návrh na povolení oddlužení dlužnice zamítl a prohlásil na majetek dlužnice konkurs. Dále usnesením Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 40 INS 10004/2011-B-18 ze dne 2. ledna 2013 insolvenční soud zrušil v souladu s ustanovením § 308 odst. 1 písm. d) IZ konkurs prohlášený na majetek dlužnice, protože pro uspokojení věřitelů je majetek zcela nedostačující.

Dále soud prvního stupně poukázal na to, že v daném případě měsíční příjem dlužnice postačuje k úhradě pouze 7 % pohledávek nezajištěných věřitelů. Dle informací obsažených v návrhu a listin k návrhu přiložených soud posoudil situaci dlužnice a dospěl k názoru, že její návrh na povolení oddlužení bude odmítnut. Uzavřel, že z tohoto důvodu je možné pouze řešení formou konkursu a vzhledem k ustanovení § 38 odst. 1 a 5 IZ v souladu s ustanovením § 1 odst. 5 a § 3 písm. a), b) vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce činí minimální náklady insolvenčního řízení částku 45.000,-Kč.

Ze spisu a předchozího insolvenčního řízení soud dovodil, že dlužník je zcela nemajetný, a tedy příjem do majetkové podstaty bude minimální, a proto insolvenční soud uložil zálohu ve výši předpokládaných minimálních nákladů, aby insolvenční správce měl k dispozici potřebné finanční prostředky nezbytné k výkonu své funkce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku, resp. po svém ustanovení do funkce, aby mohl účinně zahájit svoji činnost, a zároveň aby byla poskytnuta záruka úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Závěrem soud prvního stupně dlužnici poučil, že nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení zaplacena, bude insolvenční řízení zastaveno.

Dlužnice ve včas podaném odvolání nesouhlasila s tím, že musí být její úpadek řešen konkursem, případně oddlužením zpeněžením majetkové podstaty. Soud prvního stupně dle jejího názoru nesprávně aplikoval na daný případ ustanovení § 395 odst. 2 písm. a) IZ a dle názoru dlužnice není na překážku, pokud byl v minulosti řešen úpadek dlužnice konkursem po předchozím odmítnutím jejího návrhu na povolení oddlužení. Dále dlužnice poukázala na to, že většina jejích dluhů není z podnikání a soud prvního stupně nesprávně posoudil, že příjem dlužnice postačí k úhradě sedmi procent pohledávek nezajištěných věřitelů. Dlužnice uzavřela pracovní smlouvu a její měsíční příjem se zvýšil o 2.125,-Kč, dále dohodu o provedení práce a s manželem Jaroslavem Průšou uzavřela smlouvu o důchodu. Tyto uváděné příjmy postačí k úhradě alespoň 30% pohledávek věřitelů. Rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně předběžné otázky, zda splňuje podmínky oddlužení, je tedy nesprávné. Navrhovala proto, aby odvolací soud usnesení změnil a uložil dlužnici povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 5.000,-Kč, popřípadě usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení, postupoval podle § 94 odst. 2 písm. c) IZ a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.

S účinností ode dne 1.1.2014 byl zákonem č. 294/2013 Sb. (tzv. revizní novela) novelizován IZ, přičemž dle čl. II. přechodných ustanovení tohoto zákona platí, že IZ ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Odvolací soud tedy posoudil podané odvolání podle ustanovení § 108 odst. 1 IZ (ve znění účinném od 1.1.2014), podle něhož může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Podle § 136 odst. 4 IZ (ve znění účinném od 1.1.2014) v rozhodnutí o úpadku rozhodne insolvenční soud také o žádosti dlužníka o prodloužení lhůty k předložení reorganizačního plánu (§ 316 odst. 5 a 6). V rozhodnutí o úpadku, s nímž je spojeno rozhodnutí o povolení oddlužení, uloží insolvenční soud dále dlužníku, aby platil zálohy na odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce.

Z citovaných ustanovení vyplývá, že lze-li bez zbytečného odkladu očekávat vydání rozhodnutí o úpadku, s nímž bude spojeno též rozhodnutí o povolení oddlužení, nelze dlužníkovi uložit povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení před vydáním takového rozhodnutí, ale až v takovém rozhodnutí samém, a to jen ve formě záloh.

Podle § 395 odst. 1 písm. b) IZ insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30% jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí. Podle § 398 odst. 3 IZ při oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen po dobu 5 let měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky (§ 279 odst. 2 občanského soudního řádu). Z citované právní úpravy vyplývá, že zásadním předpokladem pro povolení oddlužení (vedle dalších předpokladů) je schopnost dlužníka za zákonných podmínek splatit svým nezajištěným věřitelům nejméně 30 % jejich pohledávek za dobu 5 let.

Z platné právní úpravy ustanovení § 395 odst. 2 IZ (vzhledem k přechodným ustanovením provedeným k zákonu č. 294/2013 Sb.) vyplývá, že v daném případě lze posoudit nový návrh dlužnice na zahájení insolvenčního řízení učiněný ve spojení s návrhem na povolení oddlužení, a to bez ohledu na to, že o předcházejícím návrhu dlužnice na povolení oddlužení bylo již zamítavě rozhodnuto a následně došlo ke zrušení konkursu pro nedostatek majetku dlužnice (viz § 389 odst. 2 písm. b/ IZ).

Odvolací soud z obsahu spisu zjistil, že závazky dlužnice činí v součtu 1.372.138,-Kč. Dlužnice vlastní jen běžné vybavení domácnosti, její průměrná měsíční mzda činí částku 11.419,-Kč, z vedlejšího příjmu jí plyne měsíčně 2.125,-Kč, podle dohody o provedení práce má sice nárok na úhradu 3,-Kč za 1 zpracovaný kus bižuterie, avšak z návrhu, ani z podaného odvolání není zřejmý pravidelně dosahovaný měsíční příjem dlužnice z této činnosti. V odvolacím řízení dlužnice doplnila, že uzavřela s Jaroslavem Průšou smlouvu o důchodu ze dne 7.6.2013. Z ní se podává závazek Jaroslava Průši platit pro účely oddlužení dlužnice měsíčně částku nejvýše 5.500,-Kč.

Odvolací soud posoudil, že dlužnice bude schopna měsíčně uhradit částku 10.404,-Kč (4.904,-Kč z vykazovaných příjmů plus 5.500,-Kč z důchodu). Za pět let by tedy zaplatila 624.240,-Kč (mínus 54.000,-Kč, což představuje povinnost dlužnice plnit měsíční zálohu na náklady insolvenčního řízení a odměnu insolvenčního správce ve výši 900,-Kč v souvislosti s plněním splátkového kalendáře), tedy ve prospěch věřitelů uhradí částku 570.240,-Kč, to znamená více než 30 % pohledávek nezajištěných věřitelů.

V dané věci rozhodnutí o úpadku, s nímž by bylo spojeno též rozhodnutí o povolení oddlužení, dosud vydáno nebylo. Proto nelze dlužníku uložit-při změněné právní úpravě-povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení.

Odvolací soud nepřehlédl, že část závazků dlužnice pochází z podnikatelské činnosti. S ohledem na přechodné ustanovení k zák. č. 294/2013 Sb. viz shora však platná právní úprava ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ připouští nyní řešit úpadek oddlužením i dluhy z podnikání, jestliže s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde. V případě obou věřitelů, jejichž pohledávky by bylo možno považovat za závazky dlužnice vzniklé z podnikání, se jedná o částky minimální. V případě dlužnice je zřejmé z předchozího insolvenčního řízení, že prohlášením konkursu není možno pohledávky žádného z věřitelů uspokojit ani částečně. Proto se odvolací soud domnívá, že s přihlédnutím k zásadám insolvenčního řízení, by bylo předčasné za daného stavu považovat návrh dlužnice na povolení oddlužení za nedůvodný. Naopak není vyloučen postup soudu dle § 397 odst. 1 věty druhé IZ, v rámci kterého soud v pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora postupoval odvolací soud podle § 220 odst. 1 za použití § 167 odst. 2 o.s.ř. a napadené usnesení změnil.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 14. ledna 2014

Mgr. Luboš D ö r f l , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková