3 VSPH 971/2010-A-16
KSUL 71 INS 11049/2010 3 VSPH 971/2010-A-16

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenční věci dlužníka Ra+Ka, spol. s r.o. v likvidaci, se sídlem Most, J.Vítovce 700/3110, identifikační číslo 48293245, zast. likvidátorkou Lenkou Kalovou, se sídlem Most, J.Ševčíka 866/24, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. října 2010, č.j. KSUL 71 INS 11049/2010-A-7,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. října 2010, č.j. KSUL 71 INS 11049/2010-A-7, se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 1. října 2010, č.j. KSUL 71 INS 11049/2010-A-7, uložil dlužníku Ra+Ka, spol. s r.o. v likvidaci (dále jen dlužník), aby do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,--Kč.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že podle § 108 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-IZ), je třeba zajistit na náklady insolvenčního řízení finanční prostředky nezbytné k úhradě odměny a hotových výdajů insolvenčního správce, které budou činit podle § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb. nejméně 45.000,--Kč. Cituje § 98 odst. 1 IZ uzavřel, že dlužník měl podat insolvenční návrh v době, kdy ještě měl potřebné finanční prostředky či majetek na úhradu insolvenčního řízení, přičemž je nepřípustné přenášet náklady insolvenčního řízení na stát v důsledku chování dlužníka, jenž insolvenční návrh podal opožděně.

Proti tomuto usnesení se likvidátorka dlužníka včas odvolala a požádala, aby ho odvolací soud změnil tak, že nemá povinnost požadovanou zálohou zaplatit, neboť dlužník nemá žádné finanční prostředky a sama již nehodlá dále hradit další náklady likvidace, zejména proto, že již není společníkem dlužníka a o nařízených exekucích vůči němu ji stávající společník Petr Račič neinformoval, neboť s nikým nekomunikuje a Krajským soudem v Ústí nad Labem mu byl ustanoven opatrovník z řad zaměstnanců soudu.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 IZ), přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle kterého insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,--Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy je především překlenout po rozhodnutí o úpadku nedostatek finančních prostředků potřebných k úhradě prvotních nákladů insolvenčního řízení a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady celkových nákladů insolvenčního řízení, včetně odměny a hotových výdajů a odměny insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka (§ 108 odst. 1 věta druhá IZ).

Podle § 144 IZ insolvenční soud zamítne insolvenční návrh pro nedostatek majetku, jestliže: a) dlužník je obchodní společností, která byla zrušena rozhodnutím soudu, b) jménem dlužníka podal návrh likvidátor, který byl jmenován soudem ze seznamu insolvenčních správců, c) likvidátor dlužníka předloží insolvenčnímu soudu zprávu o tom, že prověřil možnost uplatnit v insolvenčním řízení neplatnost nebo neúčinnost právních úkonů dlužníka, d) ze seznamu majetku dlužníka a šetření insolvenčního soudu vyplývá, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení, a e) věřitelé dlužníka byli vyhláškou vyzváni ke sdělení údajů o majetku dlužníka a údajů o právních úkonech dlužníka, u kterých by bylo možno uplatnit neplatnost nebo neúčinnost, a žádný majetek ani úkony dlužníka nebyly zjištěny.

Odvolací soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny podmínky pro zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku podle § 144 IZ, neboť pro tento případ insolvenční soud zálohu neukládá.

Z dlužníkova insolvenčního návrhu ze dne 24.9.2010, jeho příloh a z výpisu z obchodního rejstříku dlužníka vyplývá, že Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 14.3.2008, č.j. 71 Cm 377/2007-28, rozhodl o zrušení společnosti s likvidací a jmenoval její bývalou společnicí a stávající jednatelku Lenku Kalovou do funkce likvidátora společnosti. Podmínky pro užití postupu podle § 144 IZ tedy nejsou dány.

V návrhu likvidátorka tvrdila, že je dlužník zcela bez prostředků, nemá žádný majetek, není schopen uhradit náklady insolvenčního řízení ani složit zálohu na něj, neboť sama musela ze svých vlastních prostředků uhradit náklady inzerce oznamující vstup dlužníka do likvidace v částce 1.920,--Kč, naopak dlužník má závazky vůči dalším třem věřitelům a celková výše závazků činí 1.818.666,09 Kč, z toho vůči Finančnímu úřadu v Mostě ve výši 448.947,09 Kč a Okresní správě sociálního zabezpečení v Mostě ve výši 1.355.008,--Kč.

Jak vyplývá z ustanovení § 1 IZ, insolvenční zákon sleduje řešením úpadku a hrozícího úpadku dlužníka uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem s cílem dosáhnout co nejvyššího a zásadně poměrného uspokojení dlužníkových věřitelů. Z této výchozí koncepce zákona se podává, že insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být-v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka-alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů. Není-li tu takového majetku, nemá insolvenční řízení smyslu.

Jedinou výjimkou-byť nesystémovou-z této koncepce je již citované ustanovení § 144 IZ, které připouští, aby právní prostředí insolvenčního zákona bylo využito k zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku, třebaže v takovém řízení k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem dojít zjevně nemůže.

Jinak řečeno, nejde-li o případ podle § 144 IZ, pak, bude-li zjištěno, že dlužník nemá majetek užitelný pro účely insolvenčního řízení, nedává zákon žádného podkladu pro další pokračování v řízení. Testem k tomu, aby nejistota v této otázce mohla být odstraněna na samém začátku insolvenčního řízení a aby insolvenční řízení nebylo zneužíváno pro účely, k nimž sloužit nesmí, je právě uložená povinnost dlužníka zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Bude-li schopen likvidátor dlužníka takový majetek identifikovat a z něho zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, pak lze požadovat, aby insolvenční řízení proběhlo alespoň v režimu nepatrného konkursu. Ukáže-li se, že likvidátor dlužníka nebude schopen zálohu zaplatit, pak tento test zřetelně podpoří závěr, že další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona k dokončení likvidace dlužníka.

Za takové situace, tedy nebude-li schopen likvidátor dlužníka zálohu zaplatit, soud řízení zastaví a likvidátor mimo rámec insolvenčního řízení dokončí likvidaci společnosti.

Z uvedeného vyplývá, že soud prvního stupně správně posoudil podmínky pro uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení a správně stanovil i její výši, proto odvolací soud jeho rozhodnutí podle § 219 o.s.ř. potvrdil jako věcně správné.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 3. března 2011

JUDr. Michal Kubín, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: V. Chalupová