3 VSPH 96/2012-A-14
KSPA 56 INS 17729/2011 3 VSPH 96/2012-A-14

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenční věci dlužnice: Věra anonymizovano , anonymizovano bytem v České Třebové-Lhotce 181, zast. Mgr. Martinem Červinkou, advokátem se sídlem v České Třebové, Čechova 396, zahájené k návrhu dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 15. listopadu 2011, č.j. KSPA 56 INS 17729/2011-A-9,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 15. listopadu 2011, č.j. KSPA 56 INS 17729/2011-A-9, se z r u š u j e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích (insolvenční soud) odmítl insolvenční návrh dlužnice spojený s návrhem na povolení oddlužení.

V odůvodnění usnesení uvedl, že obdržel 30.9.2011 insolvenční návrh dlužnice s návrhem na povolení oddlužení včetně jeho příloh, a protože nesplňoval zákonem požadované náležitosti, vyzval dlužnici svým usnesením č.j. KSPA 56 INS 17729/2011-A-7 (Výzva) k doplnění insolvenčního návrhu ve lhůtě 7 dnů ode dne jeho doručení. Konstatoval, že do dne vydání napadeného usnesení dlužnice svůj návrh nikterak nedoplnila, přestože Výzva jí byla doručena 12.10.2011. Cituje ustanovení § 393 odst. 1 a 3 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (InsZ), dospěl k závěru, že návrh na povolení oddlužení nebyl ve lhůtě doplněn a pro jeho nedostatek nelze v insolvenčním řízení pokračovat. Insolvenční návrh proto podle § 393 odst. 3 InsZ ve spojení s § 142 písm. a) InsZ odmítl. Doplnil, že za dané procesní situace se projednáváním návrhu na zjištění úpadku samostatně nezabýval. O náhradě nákladů řízení nerozhodoval, neboť jediným účastníkem insolvenčního řízení byla dlužnice. Poučil dlužnici o právu podat nový řádný insolvenční návrh po právní moci napadeného usnesení.

Toto usnesení napadla dlužnice v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhla, aby je odvolací soud změnil tak, že se insolvenční návrh neodmítá. Uvedla, že její insolvenční návrh netrpěl žádnými vadami a požadavek insolvenčního soudu na jeho doplnění shledala neoprávněným a nesmyslným. Ve Výzvě insolvenční soud uvedl, že podle § 392 odst. 2 InsZ v seznamu majetku dlužník kromě náležitostí uvedených v § 104 odst. 2 InsZ u každé položky tohoto seznamu uvede údaj o době pořízení majetku, o jeho pořizovací ceně a odhad obvyklé ceny majetku ke dni pořízení seznamu, přičemž nejde-li o nemovitosti nebo majetek, který slouží k zajištění, ocenění majetku se nevyžaduje. Insolvenční soud však nesprávně konstatoval, že členská práva a povinnosti související s bytovou jednotkou jsou obdobná vlastnickému právu k nemovitosti a že je třeba návrh na povolení oddlužení doplnit znaleckým posudkem, jež je oceňuje. Namítla, že členská práva a povinnosti sice mají majetkovou hodnotu, jež se pro účely vypořádání společného jmění manželů oceňují tak, jako by se jednalo o byt ve vlastnictví, avšak odmítla, že by tato analogie platila pro insolvenční řízení, a uzavřela, že se nejedná o vlastnické právo k nemovitosti ani o majetek sloužící k zajištění, že insolvenční soud neměl právo znalecký posudek k ocenění členských práv a povinností k bytu na ní vyžadovat a že tak postupoval v rozporu s čl. 2 Ústavy, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Doplnila, že při ocenění členských práv by bylo třeba vycházet z ocenění vypořádacího podílu podle § 233 ObchZ, neboť členská práva a povinnosti nemají konkrétní vztah k jednotlivému družstevnímu bytu.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 InsZ), přezkoumal napadené usnesení i řízení jemu předcházející (§ 212a odst. 6 o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněno, byť z jiných než odvolatelem uváděných důvodů.

Nutno předeslat, že podle § 97 odst. 1 a 3 InsZ lze insolvenční řízení zahájit jen na základě insolvenčního návrhu (návrhu definovaného v § 2 písm. c/ InsZ jako u insolvenčního soudu podaný návrh na zahájení insolvenčního řízení), který je oprávněn podat dlužník nebo jeho věřitel; jde-li o hrozící úpadek, může insolvenční návrh podat jen dlužník. Insolvenčním návrhem se navrhovatel domáhá zjištění dlužníkova úpadku, zatímco návrhem na povolení oddlužení se dlužník v insolvenčním řízení (zahájeném vlastním či věřitelovým insolvenčním návrhem) domáhá rozhodnutí o způsobu řešení svého úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením (rozhodnutí o povolení oddlužení)-viz definice způsobů řešení úpadku obsažená v § 4 InsZ. Jde tedy o dvě různá procesní podání, pro která insolvenční zákon předepisuje různé obsahové náležitosti a pro která uplatňuje odlišná pravidla (i co do požadavku na jejich formu).

Obsahové náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje (shodně pro návrh podávaný dlužníkem či jeho věřitelem) § 103 odst. 1 a 2 InsZ, kdežto obsahové náležitosti dlužníkova návrhu na povolení oddlužení vymezuje § 391 InsZ. Jestliže dlužník hodlá zahájit insolvenční řízení a navrhnout, aby jeho úpadek, popř. hrozící úpadek, byl řešen oddlužením, je povinen podat návrh na oddlužení spolu s insolvenčním návrhem (§ 106 odst. 1 a § 390 odst. 1 InsZ). Návrh na oddlužení lze podat dle § 391 odst. 3 InsZ pouze na formuláři, jehož náležitosti stanoví prováděcí právní předpis (vyhláška č. 311/2007 Sb.) a jehož podoba je bezplatně zveřejněna na webových stránkách Ministerstva spravedlnosti. Formulář návrhu na povolení oddlužení ve smyslu § 390 odst. 1 InsZ umožňuje, aby byl využit k současnému podání insolvenčního návrhu, a to prostřednictvím jeho kolonky č. 6. Užitím této kolonky-jež v souladu s náležitostmi insolvenčního návrhu vymezenými v § 103 odst. 2 InsZ předpokládá vyplnění údaje o tom, čeho se jím dlužník domáhá, a uvedení důvodů tohoto návrhu, tj. vylíčení rozhodujících skutečností, které úpadek či hrozící úpadek dlužníka osvědčují-dlužník projeví navenek úmysl podat návrh na povolení oddlužení zároveň jako insolvenční návrh. Má-li insolvenční návrh nedostatky, pro které nelze v insolvenčním řízení tímto návrhem zahájeném pokračovat, insolvenční soud jej odmítne podle § 128 odst. 1 InsZ. Tímto rozhodnutím se insolvenční řízení končí. Naproti tomu odmítnutím návrhu na oddlužení (pro subjektivní nepřípustnost či opožděnost návrhu dle § 390 odst. 3 InsZ nebo pro jeho vady dle § 393 odst. 1 a 3 InsZ) insolvenční řízení nekončí, neboť-jak již řečeno-návrh na povolení oddlužení není podáním, jímž se insolvenční řízení zahajuje (tím je insolvenční návrh).

Z uvedeného plyne, že insolvenční soud musí při svém rozhodování důsledně rozlišovat mezi insolvenčním návrhem a návrhem na povolení oddlužení, ať již jsou podány společně či samostatnými podáními. Zvlášť musí posuzovat i podmínky jejich projednatelnosti s tím, že tyto návrhy mají samostatný právní režim, a že svůj právní osud sdílejí jen potud, že v případě odmítnutí insolvenčního návrhu se stává návrh na oddlužení bezpředmětným, zatímco odmítnutí návrhu na oddlužení je pro projednání insolvenčního návrhu a rozhodnutí o něm bez významu. K dané problematice viz též závěry usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. KSBR 37 INS 294/2008, 29 NSCR 1/2008-A ze dne 27.1.2010, uveřejněné pod č. 88/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Dále považuje odvolací soud za nutné zdůraznit, že podle § 7 odst. 1 InsZ se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení. Z tohoto ustanovení InsZ lze mimo jiné dovodit, že i usnesení vydaná soudem v insolvenčním řízení musí odpovídat požadavkům vymezeným v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu (míněn je zejména § 155 odst. 1, § 169 a § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2). To znamená, že v usnesení, jímž je rozhodováno o insolvenčním návrhu dlužníka či o jeho návrhu na povolení oddlužení, soud vysloví obsah svého rozhodnutí v přesně, určitě a srozumitelně formulovaném výroku, z něhož musí být jednoznačně zřejmé, o jakém návrhu a jak bylo rozhodnuto, přičemž pochybnost v tom směru nesmí zakládat ani odůvodnění usnesení. V něm soud musí kromě jiného uvést, co bylo obsahem předmětného návrhu, které skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci má soud prokázány, jaký učinil závěr o skutkovém stavu věci, jak ji posoudil po právní stránce a jak dospěl k rozhodnutí vyjádřenému ve výroku usnesení. Přitom dbá o to, aby odůvodnění rozhodnutí bylo přesvědčivé.

V daném případě dospěl odvolací soud k závěru, že napadené usnesení shora uvedeným požadavkům nevyhovuje, neboť z něj není vůbec patrné, zda insolvenční soud odmítl insolvenční návrh dlužnice, jak uvedl ve výroku, nebo zda odmítl její návrh na povolení oddlužení, jak uvedl v odůvodnění. Soud poukazoval na svoji výzvu k doplnění insolvenčního návrhu, kterou nikterak nekonkretizoval, nespecifikoval nedostatky insolvenčního návrhu bránící pokračovat v řízení, které by touto výzvou dlužnici vytkl, a jimiž by mohly být dle § 128 odst. 2 InsZ jen nedostatky povinných příloh insolvenčního návrhu dle § 104 InsZ. Místo toho insolvenční soud citoval ustanovení § 393 odst. 1 a 3 InsZ upravující odstraňování vad návrhu na povolení oddlužení s tím, že podle § 393 odst. 3 InsZ odmítl návrh na povolení oddlužení, neboť ve stanovené lhůtě nebyl doplněn. Přitom soud neuvedl, jaké vady tento návrh vykazoval a zda je dlužnici vytkl, a bez dalšího uzavřel, že pro tento nedostatek nelze v insolvenčním řízení pokračovat, ačkoli nedostatky návrhu na povolení oddlužení mohou bránit jen v pokračování řízení o tomto návrhu (týkajícím se způsobu řešení úpadku), nikoli v pokračování řízení o insolvenčním návrhu, na jehož základě je insolvenční řízení vedeno.

Jak vysvětleno shora, odmítnutí návrhu na povolení oddlužení je pro pokračování insolvenčního řízení bez významu (nijak mu nebrání), a proto závěr insolvenčního soudu o tom, že za uvedené procesní situace není třeba se zabývat insolvenčním návrhem, by nebyl správný ani v případě, že by ve výroku napadeného usnesení o odmítnutí návrhu na povolení oddlužení vskutku rozhodl.

Protože za popsaného stavu věci napadené usnesení celkově vzato vzbuzuje zásadní pochybnost o tom, o jakém návrhu dlužnice jím bylo rozhodnuto a z jakých důvodů, odvolací soud je jako nepřezkoumatelné podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušil a podle 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení dovolání n e n í přípustné.

V Praze dne 18. dubna 2012

JUDr. Michal K u b í n, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Brožová Eva