3 VSPH 955/2013-B-11
KSPL 20 INS 25645/2012 3 VSPH 955/2013-B-11

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužnice Anny anonymizovano , anonymizovano , bytem Hlavní 99, 362 63 Dalovice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 20 INS 25645/2012-B-5 ze dne 22. dubna 2013,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 20 INS 25645/2012-B-5 ze dne 22. dubna 2013 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni usnesením č.j. KSPL 20 INS 25645/2012-B-5 ze dne 22.4.2013 v bodě I. výroku neschválil oddlužení Anny anonymizovano (dále jen dlužnice) a v bodě II. výroku na její majetek prohlásil konkurs s tím, že bude projednáván jako nepatrný.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že na základě insolvenčního návrhu dlužnice spojeného s návrhem na povolení oddlužení usnesením č.j. KSPL 20 INS 25645/2012-A-10 ze dne 5.12.2012 rozhodl o úpadku dlužnice a povolil oddlužení. V průběhu insolvenčního řízení byly zjištěny pohledávky 13 nezajištěných věřitelů v celkové výši 841.697,64 Kč. Z nich převážná část souvisí s dřívějším podnikáním dlužnice. Jedná se o pohledávky ve výši 560.900,52 Kč, které představují cca 66 % z celkové výše zjištěných pohledávek. Dlužnice podnikala do 7.6.2006, v současné době je bez zaměstnání, hledá práci v přilehlém zahraničí i v tuzemsku, je svobodná, má vyživovací povinnost ke dvěma synům, nevlastní žádné nemovitosti ani jiný zpeněžitelný majetek.

Dále soud citoval § 405 odst. 1 a 2 a § 314 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona (dále jen IZ) a uzavřel, že nejsou splněny předpoklady pro schválení oddlužení, a to ani jedním z jeho způsobů. Dlužnice nemá příjmy, na základě kterých by bylo možno schválit oddlužení plněním splátkového kalendáře s předpokladem, že zjištěné pohledávky nezajištěných věřitelů budou za pět let uspokojeny v rozsahu alespoň 30 % zjištěných částek (k čemuž by bylo třeba splácet nejméně 5.500,-Kč měsíčně), a majetková situace dlužnice neumožňuje schválit oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, neboť nevlastní žádný zpeněžitelný majetek. Proto soud oddlužení neschválil a na majetek dlužnice prohlásil konkurs, který-protože dlužnice není podnikatelkou-je možno projednat jako nepatrný.

Proti tomuto usnesení se dlužnice včas odvolala s požadavkem, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uvedla, že insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení podala v době, kdy byla (od 23.3.2011) zaměstnána u TECHPLAST KRASLICE, s.r.o. a kdy nemohla tušit, že jí pracovní smlouva nebude prodloužena a o práci přijde. Insolvenční návrh si psala sama, protože neměla peníze na pomoc za jeho zpracování, dle výzvy soudu ho pak doplnila a oddlužení bylo usnesením ze dne 5.12.2012 povoleno. Žádný z následně přihlášených věřitelů proti řešení úpadku dlužnice oddlužením (které již bylo povoleno) nic nenamítal, tedy všichni byli srozuměni i s jeho provedením navrženým splátkovým kalendářem s minimálním 30% uspokojením jejich pohledávek, což zjevně sami považovali za způsob řešení úpadku, který je pro ně nejvýhodnější. Námitky proti schválení oddlužení neměli ani věřitelé s pohledávkami z podnikatelské činnosti, ani největší věřitel DŘEVOOBCHOD K & C KARLOVY VARY, a.s., pro jehož pohledávku je vedena exekuce v prvním pořadí (srážkami ze mzdy) a který tak jako jediný z věřitelů má reálnou naději na uspokojení mimo insolvenční řízení.

Dále dlužnice uvedla, že má 2 nezletilé děti, jejich otec s nimi dávno nežije, v současné době ani neplatí alimenty, je ve vězení. Proto dlužnice musela zajistit obživu rodiny sama a byla nucena pracovat celotýdenně a mimo své bydliště s tím, že děti hlídali její blízcí. Nyní dlužnice bydlí i s dětmi u přítele. Hned jak se koncem prosince 2012 dozvěděla o ukončení pracovní smlouvy, začala si shánět nové zaměstnání, což je ale v daném regionu obtížné. Práci tak za pomoci úřadu práce získala až od 1.5.2013. Předtím se dne 7.2.2013 konalo přezkumné jednání a schůze věřitelů, na níž se dlužnice od soudce dozvěděla, že jí oddlužení neschválí, protože nemá práci a má dluhy z podnikání. Nato se dlužnice rozplakala a nebyla schopna nic říci, soudce jí pak vysvětloval, že jinak rozhodnout nemůže a že se proti neschválení oddlužení může odvolat. Přítel a rodiče dlužnice jí pak hned po této informaci přislíbili další finanční pomoc tak, aby případné schválené oddlužení mohla řádně plnit. S nynějším zaměstnavatelem KORNET, s.r.o. v Kraslicích má sice pracovní smlouvu, kterou k odvolání připojila, uzavřenu jen na dobu určitou-od 1.5.2013 do 31.12.2013-s tříměsíční zkušební dobou, nicméně doufá v prodloužení této smlouvy.

Podle názoru dlužnice soud rozhodl o způsobu řešení úpadku dlužnice, který není pro věřitele nejvýhodnější, naopak prakticky znemožňuje jakékoli uspokojení jiného věřitele než DŘEVOOBCHOD K & C KARLOVY VARY, a.s. Přitom soud věděl, že před ztrátou zaměstnání měla dlužnice příjem dostačující ke splnění podmínek oddlužení, že o nové zaměstnání usiluje a že ho ovšem v okrajových regionech Sokolovska nelze sehnat během cca půldruhého měsíce. Nic soudu nebránilo, aby dlužnici k zajištění příjmů poskytl přiměřenou lhůtu. Rozhodnutí o prohlášení konkursu tak bylo i předčasné a odporující zásadám insolvenčního řízení, jež musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů.

Dlužnice je také přesvědčena o tom, že soud měl přihlídnout k sociálnímu aspektu jejího případu, tedy k tomu, že je samoživitelkou 2 nezletilých dětí, nemá vlastní bydlení a v úpadku je již řadu let, když její dluhy vznikly vesměs již v roce 2005 a 2006.

V nynějším zaměstnání dlužnice pracuje jako montážní a strojírenský dělník, a jakkoli lze těžko odhadnout čistou mzdu, které bude dosahovat, zřejmě by se mělo jednat o částku cca 12 tis. Kč měsíčně, z níž by při 2 vyživovacích povinnostech bylo možno měsíčně srazit 1.935,-Kč. V insolvenčním řízení byly zjištěny nezajištěné (nepodmíněné) pohledávky v celkové výši 841.697,64 Kč, z nichž 30 % činí 252.510,-Kč. Za 5 let splátkového kalendáře by tak bylo třeba uhradit nejméně tuto částku a také náklady a odměnu insolvenčního správce ve výši 65.340,-Kč

(1.089,-Kč x 60), tedy celkem 317.850,-Kč, čemuž odpovídá měsíční splátka 5.297,50 Kč. K dosažení takto vysoké splátky dlužnice uzavřela s přítelem darovací smlouvu, podle které pro případ schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře bude dlužnici přispívat částkou, která umožní měsíční splátku ve výši 5.500,-Kč. Tuto darovací smlouvu k odvolání rovněž připojila. Dlužnice je přesvědčena o tom, že takto její věřitelé v oddlužení mají možnost získat podstatně více než v konkursu, kde nedostanou nic, a že pokud k tomu dostane šanci, oddlužení zvládne.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení či změnu.

Podle § 389 odst. 1 IZ dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením.

K obsahu této podmínky přípustnosti oddlužení (dlužníkovy věcné legitimace k řešení jeho úpadku oddlužením) se vyslovil Nejvyšší soud v usnesení sen. zn. 29 NSČR 3/2009 ze dne 21.4.2009, uveřejněném pod č. 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek s právní větou: Dlužníkem, který není podnikatelem , se ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1 IZ rozumí taková fyzická nebo právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele a současně nemá závazky (dluhy) vzešlé z jejího podnikání. To, zda existuje rozumný důvod nepokládat při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nebo při rozhodování o tom, zda se oddlužení schvaluje, za překážku bránící uplatnění institutu oddlužení neuhrazený dluh z dlužníkova dřívějšího podnikání, insolvenční soud uváží vždy především s přihlédnutím k: 1) době vzniku konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání, 2) době ukončení dlužníkova podnikání, 3) četnosti neuhrazených dlužníkových závazků (dluhů) z podnikání, 4) výši konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků, 5) tomu, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení.

K tomu Nejvyšší soud v usnesení sen. zn. 29 NSČR 20/2009 ze dne 31.3.2011, uveřejněném pod č. 113/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále vysvětlil, že dluhy vzešlými z podnikání dlužníka, které ve smyslu § 389 odst. 1 IZ zásadně brání povolení oddlužení, mohou být i takové dluhy, které v hmotněprávní rovině nevzešly z (jen) obchodních závazkových vztahů, např. dluhy, jež mají původ v občanskoprávních vztazích, do nichž dlužník vstupoval jako podnikatel, nebo jeho veřejnoprávní dluhy (nedoplatky na daních a na pojistném apod.), měly-li původ v dlužníkově podnikání. Schválení oddlužení nebrání zjištění, že dlužník (jenž již není podnikatelem) sice má dluh z podnikání, který řádně uvedl v seznamu závazků, ale jeho věřitel nepřihlásil tomu odpovídající pohledávku včas do insolvenčního řízení. Schválení oddlužení nebrání ani zjištění, že dlužník má dluh z podnikání, jestliže jiný dlužníkův věřitel nepřihlásil pohledávku včas do insolvenčního řízení a v důsledku toho povede schválené oddlužení k plnému uspokojení přihlášených věřitelů.

Podle § 398 odst. 1 IZ lze oddlužení provést zpeněžením majetkové podstaty (viz odstavec 2) nebo plněním splátkového kalendáře (viz odstavec 3).

Podle § 405 IZ insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení; v případě uvedeném v § 402 odst. 4 tak rozhodne namísto rozhodnutí o způsobu oddlužení (odstavec 1). Jestliže insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem (odstavec 2).

Dle § 395 odst. 1 IZ insolvenční soud návrh na povolení oddlužení zamítne, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí. Podle § 395 odst. 2 téhož zákona zamítne soud návrh i tehdy, jestliže a) jej znovu podala osoba, o jejímž návrhu na povolení oddlužení bylo již dříve rozhodnuto, nebo b) dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení.

Přípustnost oddlužení ve smyslu § 389 odst. 1 IZ a jeho přípustnost z hlediska splnění podmínek vymezených v § 395 IZ insolvenční soud zkoumá jak ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení (se zřetelem ke skutečnostem, které dlužník uvedl v návrhu na povolení oddlužení a v insolvenčním návrhu, popřípadě se zřetelem ke skutečnostem doloženým věřiteli), tak ve fázi insolvenčního řízení následující po povolení oddlužení (na podkladě stávajícího skutkového stavu věci vyplývajícího z dosavadních výsledků insolvenčního řízení). K tomu srovnej závěry usnesení Nejvyššího soudu sen.zn. 29 NSČR 6/2008 ze dne 29.9.2010, uveřejněné pod č. 61/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Zjištění o subjektivní nepřípustnosti oddlužení dle § 389 odst. 1 IZ, stejně jako zjištění o nesplnění podmínek přípustnosti oddlužení dle § 395 IZ, učiněné až po rozhodnutí o povolení oddlužení, naplňuje důvod k rozhodnutí o neschválení oddlužení dle § 405 odst. 1 IZ spojenému dle § 405 odst. 2 téhož zákona s rozhodnutím o řešení úpadku dlužníka konkursem (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 20/2009 ze dne 31.3.2011, uveřejněné pod č. 113/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dále nutno zdůraznit, že ve smyslu § 7 odst. 1 IZ usnesení vydaná soudem v insolvenčním řízení musí odpovídat vždy požadavkům vymezeným v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), a to s tím, že všechna rozhodnutí o návrhu na povolení oddlužení, s nimiž se pojí rozhodnutí o řešení dlužníkova úpadku konkursem, tedy jak rozhodnutí uvedená v § 396 odst. 1 IZ (zamítnutí návrhu i rozhodnutí, jímž soud návrh odmítne nebo vezme na vědomí jeho zpětvzetí), tak i rozhodnutí o neschválení oddlužení dle § 405 IZ, musí být s ohledem na povahu těchto rozhodnutí vždy odůvodněna, přičemž ve smyslu § 167 odst. 2 o.s.ř. se tak musí stát způsobem uvedeným v § 157 odst. 2 téhož zákona. Proto soud v odůvodnění tohoto usnesení musí kromě jiného vždy uvést, jaká pro rozhodnutí podstatná skutková zjištění učinil a na jakém podkladě, jakými úvahami se při hodnocení těchto zjištění řídil a jak je právně posoudil. Přitom dbá o to, aby odůvodnění rozhodnutí bylo přesvědčivé.

Těmto požadavkům však soud prvního stupně v písemném vyhotovení napadeného usnesení zjevně nedostál.

Jak plyne z výše uvedeného, svůj úpadek (hrozící úpadek) může řešit oddlužením jen dlužník, který není podnikatelem a který nemá ani dluhy z podnikání, nebo u nějž tyto podnikatelské dluhy ve smyslu kritérií vymezených zejména v cit. R 70/20009 jeho vstupu do oddlužení nebrání. Jde o primární podmínku přípustnosti oddlužení spočívající v dlužníkově legitimaci k podání návrhu na povolení oddlužení ve smyslu § 389 odst. 1 IZ. Jestliže dlužník takovou věcnou legitimaci nemá, je řešení jeho úpadku (hrozícího úpadku) vyloučeno bez ohledu na to, zda jinak splňuje podmínky přípustnosti oddlužení dle § 395 IZ. Tyto podmínky tudíž při zjištění subjektivní nepřípustnosti dlužníkova oddlužení nemá významu zkoumat.

Je tedy zřejmé, že při posuzování podmínek oddlužení (jeho povolení a následného schválení) se insolvenční soud nejprve zabývá zkoumáním, zda dlužníkovo oddlužení je subjektivně přípustné. To soud prvního stupně zjevně také učinil, když v napadeném usnesení prezentoval svůj poznatek o tom, že jakkoli dlužnice již od června 2006 není podnikatelkou, z nezajištěných pohledávek 13 věřitelů dlužnice zjištěných v celkové výši 841.697,64 Kč převážná část (v celkové výši 560.900,52 Kč, tj. 66 %) představuje pohledávky související s předchozím podnikáním dlužnice. Žádné další závěry ale k tomuto-z hlediska subjektivní přípustnosti oddlužení zásadnímu-poznatku nenabídl. Přitom ani neobjasnil, o které konkrétní závazky dlužnice se jedná (jaká je tedy jejich četnost), z jakých důvodů shledal, že jde o závazky vzešlé z předchozího podnikání dlužnice (že vskutku mají takový charakter), a zda jsou věřitelé těchto pohledávek srozuměni s jejich podrobením režimu oddlužení či nikoli. K nastolené otázce subjektivní přípustnosti oddlužení dlužnice tak soud přezkoumatelné závěry nenabídl, když se podle všeho zkoumáním této podmínky zatím ani řádně nezabýval.

Teprve při zjištění (vzešlém z řádného posouzení věci), že dlužnice ve smyslu § 389 odst. 1 IZ je oprávněna se řešení svého úpadku oddlužením domáhat, je namístě zkoumat i splnění dalších podmínek jejího oddlužení (jeho schválení), tedy včetně dostatečnosti její ekonomické nabídky pro navržené oddlužení dle § 395 odst. 1 písm. b) IZ. Tuto nabídku měl soud prvního stupně při minimálním majetku dlužnice a nastalé absenci jejích příjmů pro obě možné formy oddlužení za nedostatečnou, nicméně takový závěr by (za předpokladu subjektivní přípustnosti oddlužení, již soud ponechal nedořešenu) mohl obstát jen v případě, že by soud po projednání věci na schůzi věřitelů dal dlužnici reálnou příležitost, aby si příjmy pro oddlužení splátkovým kalendářem dodatečně opatřila a mohla tak svoji nepříznivou situaci způsobenou ztrátou zaměstnání odvrátit. Tomu by odpovídal postup, kterým by soud poskytl dlužnici přiměřenou lhůtu k tomu, aby si opatřila nové zaměstnání, nebo aby si zajistila dostatečnou nabídku pro splátkový kalendář za pomoci třetí osoby-jejím přistoupením k závazkům dlužnice (spoludlužnictví předvídané v § 392 odst. 3 věta první IZ), nebo tak, že se tato osoba zaváže poskytovat dlužnici po dobu trvání oddlužení splátkovým kalendářem určité pravidelné finanční plnění v potřebném rozsahu (smlouvou o důchodu nebo smlouvou darovací uzavřenou mezi dlužnicí a třetí osobou, opatřenou jejich úředně ověřenými podpisy). Takto však soud prvního stupně nepostupoval, když-jak plyne z obsahu spisu-na schůzi věřitelů konané bezprostředně po skončení přezkumného jednání dne 7.2.2013 nedal dlužnici žádné poučení o možnosti zajištění její dostatečné nabídky pro splátkový kalendář za pomoci třetí osoby ani jí k tomu, či k opatření nového zaměstnání, nezadal žádnou lhůtu (byť napadené usnesení vydal až o více než 2 měsíce později-22.4.2013).

V odvolání dlužnice nicméně doložila, že si vzápětí po vydání napadeného usnesení (od 1.5.2013) opatřila zaměstnání, byť s pracovním poměrem zatím jen na dobu určitou (do konce roku 2013), a že také dne 15.5.2013 uzavřela s Michalem Širokým darovací smlouvu (s ověřenými podpisy stran), kterou se jí uvedený dárce zavázal poskytovat po dobu schváleného oddlužení ve formě splátkového kalendáře peněžité plnění až do částky 5.500,-Kč. Splátka v této výši-dle správné kalkulace dlužnice uvedené v jejím odvolání-je postačující k tomu, aby za 5 let trvání splátkového kalendáře mohly být (při zapravení přednostních nároků insolvenčního správce uspokojeny pohledávky nezajištěných věřitelů v minimálním zákonném třicetiprocentním rozsahu (tj. v celkové výši 252.510,-Kč). Takto dodatečně zajištěná dostatečná nabídka dlužnice pro oddlužení splátkovým kalendářem však-jak již vysvětleno-může vést k jeho schválení jen za předpokladu, že oddlužení dlužnice nebude shledáno nepřípustným ve smyslu § 389 odst. 1 IZ, což zatím soud prvního stupně řádně nezkoumal.

Z uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 13. srpna 2013

JUDr. Jaroslav Bureš, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová