3 VSPH 951/2012-A-11
KSPL 56 INS 9428/2012 3 VSPH 951/2012-A-11

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenční věci dlužníka: RUDI-HOLZ, spol. s r.o. v likvidaci, IČO 25245422, se sídlem v Aši, Mydlářská 938/2, zahájené k návrhu: Petr anonymizovano , anonymizovano , bytem v Aši, Kamenná 2462/36, o odvolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 56 INS 9428/2012-A-6 ze dne 25. dubna 2012

takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Plzni, č.j. KSPL 56 INS 9428/2012-A-6 ze dne 25. dubna 2012 se p o t v r z u j e .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Krajský soud v Plzni (insolvenční soud) odmítl insolvenční návrh navrhovatele (bod I. výroku) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (bod II. výroku).

V odůvodnění napadeného usnesení insolvenční soud uvedl, že navrhovatel podal v postavení věřitele dlužníka 18.4.2012 insolvenční návrh a že téhož dne bylo zahájeno insolvenční řízení. Vyšel ze zjištění, že navrhovatelova tvrzení o jeho pohledávce za dlužníkem jsou konkrétní a určitá a že jeho pohledávka je doložena. Konstatoval však, že navrhovatel v insolvenčním návrhu neuvedl konkrétní tvrzení o dalších věřitelích dlužníka tak, aby z uvedených tvrzení plynul závěr, že se nachází dlužník v úpadku, a uzavřel, že z insolvenčního návrhu lze dovodit pouze to, že má dlužník více věřitelů, nikoliv však, že by vůči nim měl závazky déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti a že by dlužník nebyl schopen tyto závazky plnit, resp. je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti.

Cituje ustanovení § 7, § 3, § 103 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (InsZ), a § 42 odst. 4 občanského soudního řádu (o.s.ř.) a s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod číslem 92/2009 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek dospěl k právnímu závěru, podle něhož insolvenční návrh nemá náležitosti podle § 103 odst. 2 InsZ, neboť neobsahuje dostatečná tvrzení o pohledávkách dalších věřitelů za dlužníkem, že insolvenční návrh je neprojednatelný a trpí vadami, jež brání v pokračování insolvenčního řízení. Proto podle § 128 odst. 1 InsZ insolvenční návrh odmítl. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ustanovením § 142 odst. 3 o.s.ř. při respektování skutečnosti, že v řízení zcela úspěšnému dlužníkovi žádné náklady řízení nevznikly.

Toto usnesení napadl navrhovatel v zákonem stanovené lhůtě odvoláním a navrhl, aby je odvolací soud změnil tak, že se insolvenční návrh neodmítá. Namítl, že insolvenční soud přehlédl, že označil dalšího věřitele dostatečně jménem, datem narození i jeho bydlištěm a že ke svému tvrzení o existenci dalšího dlužníkova věřitele přiložil fotokopii jeho insolvenčního návrhu podaného u insolvenčního soudu 1.12.2012. Vyjádřil přesvědčení, že odmítnutí insolvenčního návrhu nebylo namístě a odkázal zároveň na věc insolvenčního soudu vedenou pod sp.zn. KSPL 54 INS 1451/2011, v níž nedostatek v absenci uvedení lhůty splatnosti dalšího věřitele v insolvenčním návrhu nebránil insolvenčnímu soudu ve vyhlášení insolvenčního řízení . K odvolání připojil insolvenční návrh tohoto navrhovatele a uzavřel, že tak jako v této druhé věci měl insolvenční soud postupovat při projednání jeho insolvenčního návrhu.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje § 103 odst. 1 a 2 InsZ. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání a aby v něm byli insolvenční navrhovatel a dlužník označeni zde uvedeným způsobem (odstavec 1), musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek (§ 3 InsZ), skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatel anonymizovano , musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá (odstavec 2).

Podle § 105 InsZ podá-li insolvenční návrh věřitel, je povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku.

Podle § 3 odst. 1 InsZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost ). K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 InsZ stanoví vyvratitelné domněnky, podle nichž se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle § 3 odst. 3 InsZ dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnost anonymizovano předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.

Pojmovým znakem úpadku v obou jeho formách je mnohost věřitelů dlužníka. V případě úpadku ve formě insolvence (jak plyne z kumulativních podmínek stanovených v § 3 odst. 1 písm. a/ až c/ InsZ) musí jít o víceré (alespoň 2) věřitele s pohledávkami již splatnými, a to nejméně po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, s tím, že tyto závazky dlužník není schopen plnit (platební neschopnost). Naproti tomu při úpadku předlužením se podmínka mnohosti věřitelů dlužníka neodvozuje pouze od jeho závazků již splatných; rozhodné tu je to, zda souhrn dlužníkových závazků (splatných i nesplatných) převyšuje reálnou hodnotu jeho majetku. Podle § 128 odst. 1 InsZ insolvenční soud odmítne insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 o.s.ř. se nepoužije. Tato úprava zdůrazňuje odpovědnost osoby podávající insolvenční návrh za jeho úplnost a správnost, a proto s ohledem na uvedenou právní úpravu připuštění možnosti doplňovat v odvolání odmítnutý návrh by popřelo její smysl a cíl. Vady insolvenčního návrhu tak může navrhovatel odstranit, jen dokud insolvenční soud nevydá usnesení o odmítnutí návrhu podle § 128 odst. 1 InsZ, a proto i kdyby navrhovatelka učinila k odstranění těchto nedostatků v rámci odvolacího řízení nějaká doplnění návrhu, neměla by z hlediska posouzení věcné správnosti napadeného usnesení žádného významu.

Nutno zdůraznit, že již se zahájením insolvenčního řízení (§ 101 odst. 1 věta první InsZ) se pojí účinky vymezené v § 109 až § 111 InsZ, které mají závažný dopad do poměrů dlužníka i třetích osob. V té souvislosti Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26.2.2009, sp.zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A, uveřejněném pod č. 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zdůraznil, že insolvenční návrh (podaný u věcně příslušného soudu, opatřený úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala, nebo jejím zaručeným elektronickým podpisem-§ 97 InsZ) vyvolává účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení bez zřetele k tomu, že posléze vyjde najevo, že z hlediska obsahových nedostatků jde o návrh neprojednatelný. Riziko škody nebo jiné újmy, jež by mohla vzniknout dlužníku nebo třetím osobám zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu do doby odmítnutí neprojednatelného insolvenčního návrhu, pak snižuje úprava, která brání prodlužování řízení o vadném insolvenčním návrhu tím, že na jedné straně zbavuje insolvenční soud povinnosti odstraňovat vady insolvenčního návrhu, pro které nelze v insolvenčním řízení pokračovat, postupy podle § 43 o.s.ř., na druhé straně zavazuje soud k tomu, aby důsledky plynoucí z neprojednatelnosti insolvenčního návrhu vyvodil (aby insolvenční návrh odmítl) neprodleně, nejpozději však do 7 dnů poté, co byl podán (§ 128 odst. 1 InsZ).

S ohledem na tyto okolnosti soudní praxe důsledně trvá na tom, aby insolvenční navrhovatel-lhostejno, zda je j anonymizovano či věřitel-řádně splnil zákonem předepsanou povinnost skutkových tvrzení, jež jsou dle § 103 odst. 2 InsZ povinnými obsahovými náležitostmi insolvenčního návrhu, tj. aby vylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek. Jde-li o návrh podaný věřitelem, musí tento navrhovatel navíc řádně vylíčit skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. skutečnosti svědčící o tom, že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 105 InsZ). Doložení aktivní legitimace navrhujícího věřitele je primárním předpokladem projednání dlužníkova úpadku (je průkazem navrhovatelova oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval). Procesní povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 InsZ-jak zdůrazňuje R 91/2009-není možno mít za splněnou (nelze ji nahradit) tím, že insolvenční navrhovatel ohledně příslušných rozhodných skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu. Uvedené platí tím více, že insolvenční zákon výslovně zavádí odlišný režim pro odstraňování vad insolvenčního návrhu na straně jedné (§ 128 odst. 1 InsZ) a pro odstraňování vad týkajících se příloh insolvenčního návrhu na straně druhé (§ 128 odst. 2 InsZ).

Vzhledem k popsané závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob, není důvodu formulovat rozdílně požadavky na kvalitu jednotlivých skutkových tvrzení ohledně aktivní legitimace navrhujícího věřitele oproti tvrzením, z nichž se odvíjí posouzení úpadku dlužníka. To mimo jiné znamená, že při tvrzeném úpadku dlužníka insolvencí není zásadního rozdílu v požadavku na náležitou identifikaci splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele za dlužníkem a na kvalitu údajů, jejichž prostřednictvím musí být v insolvenčním návrhu identifikován další věřitel (věřitelé) se splatnou pohledávkou za dlužníkem.

Uvedené závěry jsou zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, a to jak s výše cit. R 91/2009, tak se závěry usnesení ze dne 20.5.2010, sen.zn. 29 NSČR 22/2009, uveřejněného pod č. 26/2011 Sbírky soudních rozhodnutí, podle nichž v insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o hrozícím úpadku dlužníka logicky vzato vyplývá. Pouhé konstatování, že dlužník je v úpadku , nebo mu úpadek hrozí , případně, že dlužník je insolventní , nebo že je v platební neschopnosti , anebo že je předlužen , není ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 InsZ uvedením okolností, které úpadek osvědčují. Shodně již v usnesení ze dne 27.1.2010, sen.zn. 29 NSČR 1/2008, uveřejněném pod č. 88/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka ve formě insolvence, se rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit.

V takto ustaveném judikatorním rámci pak Nejvyšší soud v usnesení ze dne 21.12.2011, sp.zn. MSPH 88 INS 14537/2010, 29 NSČR 14/2011-A-20, uveřejněném pod č. 44/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyslovil, že věřitelský insolvenční návrh musí ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 InsZ obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka, nejen konkrétní údaje o dalších věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označeni další věřitelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, respektive že neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Na posouzení, zda insolvenční návrh má náležitosti předepsané insolvenčním zákonem a zda není namístě jeho odmítnutí podle § 128 odst. 1 InsZ, přitom nemá vliv okolnost, že při zkoumání, zda dlužník je v úpadku, se v insolvenčním řízení prosazuje vyšetřovací zásada.

Z uvedeného vyplývá, že je-li tvrzen úpadek dlužníka ve formě insolvence, pak osoba či osoby dalšího věřitele dlužníka musí být v insolvenčním návrhu přesně označeny a jejich pohledávky musí být údajem o jejich výši a splatnosti náležitě identifikovány s tím, že současně se musí z konkrétních skutečností uvedených v návrhu podávat závěr o dlužníkově platební neschopnosti (objektivní či založené některou ze zákonných domněnek).

Z insolvenčního spisu plyne, že navrhovatel v insolvenčním návrhu tvrdil skutečnosti, na jejichž základě má pohledávky za dlužníkem mající původ v jeho anonymizovano nárocích, u nichž uvedl termín jejich splatnosti a zároveň předložil pracovní smlouvu, z níž jeho pohledávky vyplývají a listinu obsahující výpověď z pracovního poměru. Ohledně dalších věřitelů a jejich pohledávek se omezil na tvrzení, že dalším věřitelem s nezaplacenými anonymizovano nároky je Miroslav anonymizovano , anonymizovano , bytem v Aši, Mokřiny 153, bez toho, že by uvedl výši jeho pohledávek a lhůty jejich splatnosti.

Úpadek dlužníka dovozoval navrhovatel ve formě insolvence, co do naplnění podmínek stanovených dle § 3 odst. 1 InsZ se však vedle zmíněného popisu svých vlastních pohledávek za dlužníkem omezil v insolvenčním návrhu jen na obecné konstatování, že dlužník má dalšího věřitele bez uvedení výše jeho pohledávky a lhůty její splatnosti. Na základě takovýchto tvrzení zjevně nelze přijmout závěr, že dlužník má vedle navrhovatele i dalšího (nejméně jednoho) věřitele, vůči němuž má závazek, a to závazek splatný déle než 30 dnů (§ 3 odst. 1 písm. a/ a b/ InsZ), popř. že jde rovněž o závazek více než 3 měsíce po splatnosti. Za takové situace je pojmově vyloučeno uvažovat o naplnění podmínky platební neschopnosti dlužníka dle § 3 odst. 1 písm. c) InsZ, když ta se připíná teprve ke skutečnostem svědčícím o naplnění podmínek úpadku dle § 3 odst. 1 písm. a) a b) InsZ, jež v daném případě absentují. Z toho hlediska nemá významu připojený insolvenční návrh Miroslava Pavlíčka, neboť-jak již řečeno-procesní povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 InsZ nelze nahradit tím, že insolvenční navrhovatel ohledně příslušných rozhodných skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu. Z uvedeného obsahu insolvenčního návrhu je přitom zjevné i to, že navrhovatelova tvrzení nenaplňují ani skutkovou podstatu úpadku ve formě předlužení, když nenabídl řádná tvrzení o existenci dalších (vícerých) závazků dlužníka a neuvedl ničeho ani o celkových majetkových poměrech dlužníka, tedy o hodnotě jeho majetku.

Nelze zaměňovat požadavky na vylíčení rozhodujících skutečností v návrhu na zahájení insolvenčního řízení s pravidly důkazního řízení. Aby mohly být právně významné skutečnosti předmětem osvědčení či dokazování-lhostejno přitom, o kterých skutečnostech je soud povinen provádět i důkazy účastníky nenavržené-musí tu být úplná a dostatečně konkrétní skutková tvrzení o skutečnostech, jež naplňují skutkovou podstatu úpadku, obsažená v insolvenčním návrhu, neboť jakkoli § 86 InsZ ukládá insolvenčnímu soudu provést i jiné důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku, než byly účastníky navrhovány, jde o projev vyšetřovací zásady, jejíž aplikace však neznamená povinnost insolvenčního soudu pátrat po skutečnostech, které mají (mohou) být dokazovány. Není-li tu bezvadný insolvenční návrh, nesmí insolvenční soud činit žádné další úkony (ani vyzývat navrhovatele k odstranění vad návrhu) a je povinen podle § 128 odst. 1 InsZ neprodleně insolvenční návrh odmítnout.

Navrhující věřitel nemá-na rozdíl od dlužníka-právní povinnost podat insolvenční návrh a nemá ani právní nárok na insolvenční návrh. Jestliže navrhující věřitel nemá dostatečné a věrohodné informace o dalších dlužníkových věřitelích, o jejich déle splatných pohledávkách, o dlužníkově platební neschopnosti či dalších okolnostech, jež o dlužníkově úpadku ve formě insolvence nebo ve formě předlužení svědčí, pak není nikterak opodstatněno, aby se zjištění jeho úpadku insolvenčním návrh anonymizovano .

Insolvenční navrhovatel-věřitel nese sám ve svých poměrech následky svého rozhodnutí podat insolvenční návrh za dlužníka, o jehož věřitelích a majetku nemá dostatečné informace, nebo pokud k podání takového návrhu není vybaven nepochybnou věcnou legitimací.

V napadeném usnesení insolvenční soud uvedl svá zjištění vyplývající z insolvenčního návrhu a řádně prezentoval svůj právní závěr o neprojednatelnosti insolvenčního návrhu založeném na zjištění, že navrhovatel neuvedl rozhodné skutečnosti, jež by o tvrzeném úpadku dlužníka svědčily, tj. že neobsahuje povinná tvrzení způsobilá (doložená listinami) osvědčit dlužníkův úpadek.

Odvolací soud proto shodně s insolvenčním soud anonymizovano k závěru, že insolvenční návrh je neprojednatelný, neboť trpí nedostatky bránícími v pokračování insolvenčního řízení, a protože jeho nedostatky nelze odstranit postupem podle § 43 o.s.ř., správně jej insolvenční soud odmítl bez dalšího.

K námitce navrhovatele, že v jiné věci vedené u insolvenčního soudu pod sp.zn. KSPL 54 INS 1452/2011 insolvenční soud insolvenční návrh navrhovatele neodmítl, přestože trpěl obdobnými nedostatky (neuvedení splatnosti pohledávek dalších věřitelů), odvolací soud považuje za potřebné navrhovatele upozornit na to, že v uvedené věci podali insolvenční návrhy další 4 navrhovatelé, z nichž jeden vzal svůj návrh zpět, jež podle § 107 odst. 1 InsZ jsou považovány za přistoupení k řízení a insolvenční soud nehodnotil při svém postupu pouze insolvenční návrh Jana Kotka, který dlužník přiložil k odvolání.

Na základě výše uvedeného odvolací soud napadené usnesení z důvodu jeho věcné správnosti podle § 219 o.s.ř. potvrdil včetně po věcné stránce správného výroku o náhradě nákladů řízení.

Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. při respektování okolnosti, že dlužníkovi žádné náklady odvolacího řízení nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Plzni dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 15. ledna 2013

JUDr. Michal K u b í n, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Brožová Eva