3 VSPH 950/2011-A-12
MSPH 98 INS 11587/2011 3 VSPH 950/2011-A-12

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenční věci dlužníka: Autorio, s.r.o. se sídlem Praha 4, Doudlebská 1046/8, IČO 27139531, zahájené k návrhu věřitele Auto RS v.o.s. se sídlem Pardubice, Hradecká 538, IČO 48152595, o odvolání věřitele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. července 2011, č.j. MSPH 98 INS 11587/2011-A-6,

takto:

I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. července 2011, č.j. MSPH 98 INS 11587/2011-A-6, se p o t v r z u j e .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Městský soud v Praze (insolvenční soud) odmítl insolvenční návrh věřitele Auto RS v.o.s. (dále jen Věřitel) z 30.6.2011 (bod I. výroku) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).

V odůvodnění napadeného usnesení insolvenční soud vyšel ze zjištění, podle něhož se Věřitel domáhá proti dlužníkovi zjištění jeho úpadku s tím, že v letech 2009 a 2010 dodával dlužníkovi zboží-auto díly, jež dlužník převzal, avšak z fakturovaných cen zboží zaplatil toliko částku 1.810,--Kč z faktury č. 9113001262. Z uvedených důvodů se Věřitel domnívá, že má dlužník více věřitelů, peněžité závazky po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit podle § 3 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-IZ). Věřitel dále uvedl, že mu je známo, že dlužník má dalšího věřitele, jímž je Finanční úřad pro Prahu 4, neuvedl však ani výši, ani dobu splatnosti pohledávky tohoto věřitele. Soud dále pokračoval, že dlužník k insolvenčnímu návrhu přiložil doklady, jimiž vyúčtoval dlužníku jednotlivé dodávky zboží, jiná tvrzení jeho návrh neobsahoval.

Cituje ustanovení § 3, § 103 a § 105 IZ dospěl k právnímu závěru, že insolvenční návrh Věřitele nemá zákonné náležitosti, neboť postrádá rozhodující skutečnosti osvědčující dlužníkův úpadek, když v insolvenčním návrhu neuvedl vůbec, kdy se staly jeho pohledávky vůči dlužníku splatnými, chybí konkrétní údaj o tom, že dlužník po tuto dobu k úhradě svých splatných závazků není schopen podle § 3 odst. 1 písm. c) IZ, a dále chybí konkrétní údaj o dalším věřiteli. Uzavřel, že návrh Věřitele trpí vážnými procesními nedostatky, pro které nelze v insolvenčním řízení pokračovat, a protože nelze vady insolvenčního návrhu postupem podle § 43 o.s.ř. odstraňovat, insolvenční návrh podle § 128 odst. 1 IZ odmítl. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ustanovením § 146 odst. 3 o.s.ř. s tím, že dlužníkovi žádné náklady nevznikly.

Toto rozhodnutí napadl v zákonem stanovené lhůtě Věřitel a navrhl, aby ho odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítl, že vylíčil rozhodné skutečnosti osvědčující dlužníkův úpadek přiloženými důkazními materiály, jimiž jsou faktury, na nichž dlužník potvrdil převzetí zboží. Skutečnost, že dlužník neplní své splatné závazky déle jak 30 dnů, je evidentní, neboť dlužník prakticky žádnou z faktur neuhradil po dobu téměř dvou let. Uzavřel, že jasně a jednoznačně označil dalšího věřitele dlužníka, což soud opomněl . V průběhu odvolacího řízení pak doplnil, že mu dlužník 28.3.2012 uhradil částku 145.823,--Kč, jímž došlo k umoření zákonných úroků ve výši 24.308,--Kč vzniklých po dobu prodlení dlužníka s úhradou jeho splatných pohledávek a částečně dluhu (jistiny) ve výši 121.515,--Kč, takže má za dlužníkem pohledávku ve výši 29.310,--Kč.

Dlužník se k insolvenčnímu návrhu ani k odvolání nevyjádřil.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání, přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl přitom k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje § 103 odst. 1 a 2 IZ. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání, musí insolvenční návrh obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a dlužníka, musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost ). K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 IZ stanoví vyvratitelné domněnky, podle nichž se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle § 3 odst. 3 IZ dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.

Pojmovým znakem úpadku v obou jeho formách je mnohost věřitelů dlužníka. V případě úpadku ve formě insolvence (jak plyne z kumulativních podmínek stanovených v § 3 odst. 1 písm. a/ až c/ IZ) musí jít o víceré (alespoň 2) věřitele s pohledávkami již splatnými, a to nejméně po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, s tím, že tyto závazky dlužník není schopen plnit (platební neschopnost). Naproti tomu při úpadku předlužením se podmínka mnohosti věřitelů dlužníka neodvozuje pouze od jeho závazků již splatných; rozhodné tu je to, zda souhrn dlužníkových závazků (splatných i nesplatných) převyšuje reálnou hodnotu jeho majetku.

Podle § 128 odst. 1 IZ insolvenční soud odmítne insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 o.s.ř. se nepoužije.

Nutno zdůraznit, že již se zahájením insolvenčního řízení (§ 101 odst. 1 věta první IZ) se pojí účinky vymezené v § 109 až § 111 IZ, které mají závažný dopad do poměrů dlužníka i třetích osob. V té souvislosti Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26.2.2009, sp.zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A, uveřejněném pod č. 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zdůraznil, že insolvenční návrh (podaný u věcně příslušného soudu, opatřený úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala, nebo jejím zaručeným elektronickým podpisem-§ 97 IZ) vyvolává účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení bez zřetele k tomu, že posléze vyjde najevo, že z hlediska obsahových nedostatků jde o návrh neprojednatelný. Riziko škody nebo jiné újmy, jež by mohla vzniknout dlužníku nebo třetím osobám zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu do doby odmítnutí neprojednatelného insolvenčního návrhu, pak snižuje úprava, která brání prodlužování řízení o vadném insolvenčním návrhu tím, že na jedné straně zbavuje insolvenční soud povinnosti odstraňovat vady insolvenčního návrhu, pro které nelze v insolvenčním řízení pokračovat, postupy podle § 43 o.s.ř., na druhé straně zavazuje soud k tomu, aby důsledky plynoucí z neprojednatelnosti insolvenčního návrhu vyvodil (aby insolvenční návrh odmítl) neprodleně, nejpozději však do 7 dnů poté, co byl podán (§ 128 odst. 1 IZ).

S ohledem na tyto okolnosti soudní praxe důsledně trvá na tom, aby insolvenční navrhovatel-lhostejno, zda je jím dlužník či věřitel-řádně splnil zákonem předepsanou povinnost skutkových tvrzení, jež jsou dle § 103 odst. 2 IZ povinnými obsahovými náležitostmi insolvenčního návrhu, tj. aby vylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek. Jde-li o návrh podaný věřitelem, musí tento navrhovatel navíc řádně vylíčit skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. skutečnosti svědčící o tom, že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 105 IZ). Doložení aktivní legitimace navrhujícího věřitele je primárním předpokladem projednání dlužníkova úpadku (je průkazem navrhovatelova oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval). Procesní povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 IZ-jak zdůrazňuje R 91/2009-není možno mít za splněnou (nelze ji nahradit) tím, že insolvenční navrhovatel ohledně příslušných rozhodných skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu. Uvedené platí tím více, že insolvenční zákon výslovně zavádí odlišný režim pro odstraňování vad insolvenčního návrhu na straně jedné (§ 128 odst. 1 IZ) a pro odstraňování vad týkajících se příloh insolvenčního návrhu na straně druhé (§ 128 odst. 2 IZ).

Vzhledem k popsané závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob, není důvodu formulovat rozdílně požadavky na kvalitu jednotlivých skutkových tvrzení ohledně aktivní legitimace navrhujícího věřitele oproti tvrzením, z nichž se odvíjí posouzení úpadku dlužníka. To mimo jiné znamená, že při tvrzeném úpadku dlužníka insolvencí není zásadního rozdílu v požadavku na náležitou identifikaci splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele za dlužníkem a na kvalitu údajů, jejichž prostřednictvím musí být v insolvenčním návrhu identifikován další věřitel (věřitelé) se splatnou pohledávkou za dlužníkem.

Uvedené závěry jsou zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, a to jak s výše cit. R 91/2009, tak se závěry usnesení ze dne 20.5.2010, sen. zn. 29 NSČR 22/2009, uveřejněného pod č. 26/2011 Sbírky soudních rozhodnutí, podle nichž v insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o hrozícím úpadku dlužníka logicky vzato vyplývá. Pouhé konstatování, že dlužník je v úpadku , nebo mu úpadek hrozí , případně, že dlužník je insolventní , nebo že je v platební neschopnosti , anebo že je předlužen , není ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 IZ uvedením okolností, které úpadek osvědčují. Shodně již v usnesení ze dne 27.1.2010, sen. zn. 29 NSČR 1/2008, uveřejněném pod č. 88/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka ve formě insolvence, se rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit.

V takto ustaveném judikatorním rámci pak Nejvyšší soud v usnesení ze dne 21.12.2011, sp.zn. MSPH 88 INS 14537/2010, 29 NSČR 14/2011-A-20, uveřejněném pod č. 44/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyslovil, že věřitelský insolvenční návrh musí ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 IZ obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka, nejen konkrétní údaje o dalších věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označeni další věřitelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, respektive neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Na posouzení, zda insolvenční návrh má náležitosti předepsané insolvenčním zákonem a zda není namístě jeho odmítnutí podle § 128 odst. 1 IZ, přitom nemá vliv okolnost, že při zkoumání, zda dlužník je v úpadku, se v insolvenčním řízení prosazuje vyšetřovací zásada.

Z uvedeného vyplývá, že je-li tvrzen úpadek dlužníka ve formě insolvence, pak osoba či osoby dalšího věřitele dlužníka musí být v insolvenčním návrhu přesně označeny a jejich pohledávky musí být údajem o jejich výši a splatnosti náležitě identifikovány s tím, že současně se musí z konkrétních skutečností uvedených v návrhu podávat závěr o dlužníkově platební neschopnosti (objektivní či založené některou ze zákonných domněnek).

Z obsahu spisu plyne, že Věřitel ve svém insolvenčním návrhu uvedl jen to, že dlužníkovi dodal zboží, jehož převzetí dlužník potvrdil na dokladech-fakturách, jimiž mu cenu zboží vyúčtoval a z těchto faktur zaplatil dlužník pouze částku 1.810,--Kč na fakturu 9113001262, na ostatní závazky nehradil ničeho . Úpadek dlužníka dovozoval ve formě insolvence, co do naplnění podmínek stanovených v § 3 odst. 1 IZ se však Věřitel vedle zmíněného popisu svých vlastních pohledávek za dlužníkem omezil jen na označení další osoby, která má být věřitelem dlužníka; tuto pohledávku nejenže neidentifikoval jejím důvodem, ale neuvedl ani údaj o její splatnosti.

Odvolací soud dospěl shodně s insolvenčním soudem k závěru, že insolvenční návrh má obsahové vady, neboť postrádá jakékoliv tvrzení o rozhodujících skutečnostech, jež by osvědčovaly dlužníkův úpadek. Insolvenční návrh nevyhovuje zákonným požadavkům (§ 103 IZ), neboť Věřitel o své splatné pohledávce za dlužníkem neuvedl ničeho, resp. její výši ani splatnost neuvedl, a dále se jen omezil na citaci zákonné definice úpadku, že dlužník má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit . O výši a splatnosti pohledávek dalšího v insolvenčním návrhu uvedeného věřitele neuvedl rovněž nic, a protože není zásadního rozdílu v požadavku na náležitou identifikaci splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele za dlužníkem a na kvalitu údajů, jejichž prostřednictvím musí být v insolvenčním návrhu identifikován další věřitel se splatnou pohledávkou za dlužníkem, nelze učinit ani závěr o pluralitě dlužníkových věřitelů (§ 3 odst. 1 písm.a/ IZ), v důsledku neuvedení splatnosti pohledávek dalších věřitelů nelze osvědčit, že má dlužník peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1 písm.b/ IZ), takže tvrzení rozhodujících skutečností, z nichž by bylo možné dovodit domněnku platební neschopnosti dlužníka (§ 3 odst. 1 písm.c/ a odst. 2 IZ), chybí. Jelikož navrhovatel v insolvenčním návrhu nenabídl řádná tvrzení o existenci své pohledávky vůči dlužníku a dalších (vícerých) závazků dlužníka a neuvedl ničeho ani o celkových majetkových poměrech dlužníka, tedy o hodnotě jeho majetku, je zřejmé, že jeho tvrzení nesvědčí ani o dlužníkově úpadku ve formě předlužení dle § 3 odst. 3 IZ.

Z uvedeného je zřejmé, že insolvenční návrh navrhovatele neobsahuje povinná tvrzení, jež by byla způsobilá (doložena listinami) osvědčit dlužníkův úpadek, a pro takové nedostatky -jak plyne z výše citované konstantní judikatury-nelze v insolvenčním řízení pokračovat. Proto insolvenční soud správně insolvenční návrh podle § 128 odst. 1 IZ odmítl. Skutečnosti uvedené k platební neschopnosti dlužníka v odvolání jsou pro rozhodnutí soudu bez významu, neboť přihlížet k takovému v odvolacím řízení podanému doplnění by fakticky znamenalo obcházet ustanovení § 128 odst. 1 IZ vylučující postup insolvenčního soudu při odstraňování vad podle § 43 o.s.ř. Z těchto důvodů odvolací soud napadené usnesení podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. s respektováním skutečnosti, že dlužníkovi žádné náklady nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze.

V Praze dne 19. dubna 2012

JUDr. Michal Kubín, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová