3 VSPH 926/2010-A-22
KSLB 57 INS 7270/2010 3 VSPH 926/2010-A-22 USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka Sklárna BJ, s.r.o. se sídlem Kamenický Šenov, Osvobození 512, identifikační číslo 25031414, zahájeném k návrhu věřitelky Markéty anonymizovano , anonymizovano , bytem Nový Oldřichov 148, o odvolání navrhovatelky proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci č.j. KSLB 57 INS 7270/2010-A-12 ze dne 26. srpna 2010,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci č.j. KSLB 57 INS 7270/2010-A-12 ze dne 26. srpna 2010 se zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci usnesením č.j. KSLB 57 INS 7270/2010-A-12 ze dne 26.8.2010 zamítl insolvenční návrh věřitelky Markéty anonymizovano (dále jen navrhovatelka).

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že mu byl dne 29.6.2010 doručen navrhovatelčin insolvenční návrh směřující proti dlužníku Sklárna BJ, s.r.o. (dále jen dlužník). Navrhovatelka tvrdila, že u dlužníka pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 2.6.2008 jako malíř skla a že jí dlužník nevyplatil za měsíc březen 2010 část mzdy ve výši 9.373,-Kč, a dále celou mzdu za měsíc duben 2010 ve výši 14.858,-Kč a za měsíc květen spolu s odstupným ve výši 55.949,-Kč. Proto ukončila u dlužníka pracovní poměr. Dlužné pracovní nároky jí dosud uhrazeny nebyly. Jako další věřitele dlužníka označila jeho zaměstnance Stanislavu Blumtrittovou, Františka Blumtritta, Janu Duškovou, Violu Hlaváčkovou a Petru Duškovou.

Dlužník byl usnesením č.j. KSLB 57 INS 7270/2010-A-6 ze dne 1.7.2010 vyzván, aby se ve lhůtě 15 dnů vyjádřil k přiloženému insolvenčnímu návrhu a k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Současně byl vyzván, aby soudu předložil seznam svého majetku včetně svých pohledávek, seznam svých závazků a seznam svých zaměstnanců. V usnesení byl dlužník dle § 3 odst. 2 písm. d) insolvenčního zákona (dále jen IZ) poučen o tom, že pokud v určené lhůtě požadované seznamy nepředloží, soud bude mít zato, že není schopen plnit své peněžité závazky. Dlužníku bylo usnesení doručeno fikcí dne 8.8.2010, ponechal je však bez odpovědi a požadované seznamy nepředložil.

Soud vyzval navrhovatelkou označené další věřitele, aby ve lhůtě 7 dnů sdělili, zda mají vůči dlužníku pohledávku, a aby v tom v případě předložili listiny prokazující její oprávněnost. Usnesení byla všem 5 věřitelům doručena dne 9.7.2010, dosud však na ně nereagovali. Soud citoval § 3 odst. 1 až 3, § 103 odst. 1 a 2, § 105 a § 143 odst. 2 IZ a uzavřel, že v insolvenčním řízení nebylo zjištěno, že by vedle navrhovatelky měla vůči dlužníku pohledávku další osoba. Proto podle § 143 odst. 2 IZ insolvenční návrh zamítl.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci se navrhovatelka včas odvolala. Namítala, že ve skutečnosti všichni věřitelé, jež ve svém insolvenčním návrhu uvedla, na základě zveřejněné vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení ze dne 29.6.2010 podali soudu dne 30.6.2010 přihlášky svých pohledávek do insolvenčního řízení evidované jako P2-P6, jež opatřili i potřebnými přílohami prokazujícími existenci těchto pohledávek. Odpověď na výzvu soudu považovali za té situace již za zbytečnou. Z uvedeného je podle navrhovatelky zřejmé, že kromě ní mají pohledávku za dlužníkem i další osoby.

Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadené usnesení včetně předcházejícího řízení (§ 212 a § 212a o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněno.

Jak opakovaně vyložil Vrchní soud v Praze, jmenovitě např. v usnesení sp.zn. KSUL 45 INS 3773/2009, 1 VSPH 639/2009-A ze dne 24.3.2010, insolvenční řízení nelze zahájit ex offo, ale toliko na návrh účastníka. Jiná osoba než dlužník je oprávněna domáhat se insolvenčním návrhem rozhodnutí o dlužníkově úpadku, jen pokud doloží, že je jeho věřitelem, tj. že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 97 odst. 3 a § 105 IZ). Teprve pokud navrhovatel tuto svoji legitimaci k podání insolvenčního návrhu prokáže, může se insolvenční soud zabývat tím, co je v dané fázi řízení jeho předmětem, totiž zkoumáním tvrzeného dlužníkova úpadku dle § 3 IZ. Předpokladem úspěchu věřitele, jenž se domáhá vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka, je tedy to, zda prokáže svoji aktivní legitimaci, jež ho opravňuje požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval, a zda v řízení bude dlužníkův úpadek osvědčen (prokázán)-§ 136 odst. 1 IZ. Průkazem věcné legitimace přitom může navrhovatel současně zčásti poskytovat i skutkový podklad pro zjištění dlužníkova úpadku. V otázce aktivní legitimace navrhujícího věřitele, jež je předpokladem projednání dlužníkova úpadku, spočívá břemeno tvrzení i břemeno důkazní výhradně na tomto insolvenčním navrhovateli, zatímco při zkoumání úpadku dlužníka insolvenční soud není vázán důkazními návrhy účastníků a dle potřeby je povinen provést k osvědčení tvrzeného úpadku i důkazy jimi nenavržené (§ 86 IZ). Nejsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku, insolvenční soud insolvenční návrh zamítne (§ 143 odst. 1 IZ). Není-li dlužník v úpadku pro předlužení, § 143 odst. 2 IZ stanoví, že insolvenční návrh podaný věřitelem insolvenční soud zamítne, jestliže nebude osvědčeno, že insolvenční navrhovatel a alespoň jedna další osoba má proti dlužníku splatnou pohledávku. Za další osobu se nepovažuje osoba, na kterou byla převedena některá z pohledávek insolvenčního navrhovatele proti dlužníku nebo její část v době 6 měsíců před podáním insolvenčního návrhu nebo po zahájení insolvenčního řízení.

Úprava rozhodování o insolvenčním návrhu věřitele obsažená v § 133 IZ je vybudována na zásadě, že o jeho návrhu soud vždy nařídí jednání (a tedy provede dokazování podle § 122 a násl. o.s.ř.) v případě sporu o úpadek , tj. pokud nejde o případ, kdy tvrzenému úpadku dlužník neodporuje, a rozhodnutí tak závisí na zjištění sporných skutečností o tom, zda je dlužník v úpadku. Výjimkou jsou situace, kdy se účastníci práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, a o návrhu lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů. V otázce zkoumání aktivní legitimace navrhovatele-věřitele, jež je předpokladem zjišťování dlužníkova úpadku, je pak zapotřebí vycházet z toho (viz závěry výše zmíněného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24.3.2010), že předloží-li navrhovatel způsobilý insolvenční návrh, v němž nabídl dostatečná tvrzení o existenci své splatné pohledávky za dlužníkem, již přihlásil, a předložil k tomu označené listinné důkazy (§ 103 odst. 2 a 3 IZ), není důvodu nařizovat jednání o insolvenčním návrhu a je namístě ho pro nedoložení navrhovatelovy aktivní legitimace dle § 143 odst. 2 IZ bez dalšího zamítnout v případě, že insolvenční soud již při předběžném posouzení nabídnutých důkazů zjistí, že tyto jsou k závěru o existenci navrhovatelovy splatné pohledávky, již dlužník popírá, zjevně nedostatečné, a také v případě, že rozsah dokazování, jež by k takovému závěru (vzhledem k povaze nároku nebo obraně dlužníka) bylo zapotřebí provést, přísluší řízení nalézacímu.

V daném případě navrhovatelka v insolvenčním návrhu ze dne 28.6.2010, jímž se domáhala rozhodnutí o úpadku dlužníka, popsala svoje pracovněprávní pohledávky za dlužníkem (dlužná mzda za březen, duben a květen 2010 s odstupným) a nabídla listiny k prokázání jejich existence-pracovní smlouvu ze dne 2.6.2008, vč. jejího dodatku a oznámení o okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 26.5.2010 s poštovním podacím lístkem. Tyto navrhovatelčiny pohledávky, uplatněné i přihláškou, měl soud prvního stupně podle závěrů napadeného usnesení za doložené. Navrhovatelka tvrdila, že dalšími dlužníkovými věřiteli s pohledávkou splatnou déle než 30 dnů (z titulu mzdy a odstupného v uvedené výši) jsou i bývalí zaměstnanci Stanislava Blumtrittová, František Blumtritt, Jana Dušková, Viola Hlaváčková a Petra Dušková, a dovozovala naplnění stavu úpadku dlužníka ve formě insolvence (dle § 3 odst. 1 IZ).

Usnesením ze dne 1.7.2010 soud dlužníku uložil, aby se ve lhůtě 15 dnů od jeho doručení písemně vyjádřil k připojenému insolvenčnímu návrhu, a také mu dle § 128 odst. 3 IZ uložil, aby ve stanovené lhůtě předložil seznam svého majetku, seznam svých závazků a seznam zaměstnanců s náležitostmi dle § 104 IZ, o nichž ho poučil. Insolvenční návrh s předmětným usnesením soud dlužníku doručil do vlastních rukou dle § 45 odst. 2 a § 47 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) prostřednictvím veřejné datové sítě do jeho zřízené zpřístupněné datové schránky, a dle § 17 odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů náhradním doručením, jehož účinky nastaly dne 8.8.2010, když tyto listiny byly dne 29.7.2010 dodány do dlužníkovy datové schránky, k níž se do 10 dnů od toho okamžiku nepřihlásila žádná k tomu oprávněná osoba. Dlužník se však v určené lhůtě (ani později) k insolvenčnímu návrhu nevyjádřil, požadované seznamy nepředložil. O vyslovení neúčinnosti doručení návrhu a usnesení dle § 17 odst. 5 zákona č. 300/2008 Sb. nežádal, tj. ve smyslu § 50d o.s.ř. nenamítal, že se s doručovanými listinami z omluvitelného důvodu nemohl seznámit.

Přestože již dne 30.6.2010 byly soudu doručeny přihlášky pohledávek všech 5 věřitelů označených v insolvenčním návrhu (dokumenty P2 až P6), soud prvního stupně tyto osoby usneseními ze dne 1.7.2010 vyzval, aby do 7 dnů oznámili a doložili své splatné pohledávky za dlužníkem. Do 22.7.2010 pak přihlásili své pohledávky za dlužníkem ještě věřitelé R. Ochová, Celní úřad Česká Lípa, Y. Jansová a V. Poupa. Nato soud dne 26.8.2010 bez dalšího, aniž činil jiná šetření ke zjištění tvrzeného úpadku dlužníka a aniž nařídil jednání, vydal napadené usnesení, jímž insolvenční návrh zamítl pro neosvědčení úpadku se závěrem, že kromě navrhovatelky nebyla osvědčena existence žádného dalšího věřitele dlužníka se splatnou pohledávkou.

Z uvedeného je zřejmé, že dlužník rezignoval na svoji obranu proti insolvenčnímu návrhu, když se k němu-ač byl řádně dopraven do jeho dispozice-nijak nevyjádřil, a tudíž nijak nebrojil proti tvrzení navrhovatelky o tom, že má déle splatné neuhrazené peněžité závazky jak vůči navrhovatelce, tak i vůči jí označeným dalším věřitelům, a že se nachází v úpadku. Navíc dlužník-jak byl poučen-nesplněním povinnosti předložit soudu v určené lhůtě seznamy uvedené v § 104 IZ nastolil dle § 3 odst. 2 písm. b) IZ právní domněnku, že zapravení uvedených peněžitých závazků není schopen (tedy domněnku platební neschopnosti co znaku úpadku insolvencí dle § 3 odst. 1 písm. c/ IZ).

Za této situace byly dány podmínky k tomu, aby soud insolvenčnímu návrhu ve smyslu § 133 odst. 1 písm. a) IZ i bez jednání vyhověl, tedy aby rozhodl o dlužníkově úpadku. Zamítnout insolvenční návrh pro neosvědčení úpadku mohl soud za těchto okolností jedině za předpokladu, že by nařídil jednání, na němž by navrhovatelka (která nevyslovila souhlas s rozhodnutím věci bez jednání ani se účasti na něm nevzdala) měla možnost svá procesní práva prosazovat, a na němž by provedeným dokazováním bylo naplnění některé z podmínek úpadku insolvencí vyvráceno, tj. bylo by prokázáno, že dlužník nemá více věřitelů s pohledávkami splatnými déle než 30 dnů, anebo že není v platební neschopnosti. To se však nestalo, když soud rozhodl o zamítnutí návrhu bez nařízení jednání, a tedy žádné důkazy, jež by vyvracely dlužníkem nezpochybněné rozhodné okolnosti jeho úpadku, si neopatřil. Takový důkaz by přitom nemohl být založen pouze na tom, že navrhovatelkou označení další věřitelé na výzvu soudu stran existence jejich pohledávek za dlužníkem v určené lhůtě nereagovali. Ve skutečnosti však byla tato výzva zcela zbytečná, když ještě předtím označení věřitelé své pohledávky za dlužníkem v řízení přihláškami řádně uplatnili. Do vydání napadeného usnesení navíc přihlásili své pohledávky za dlužníkem další 4 věřitelé. Všechny tyto okolnosti, jež vyšly v řízení najevo a jež nasvědčují mnohosti dlužníkových věřitelů, byl soud povinen při zkoumání úpadku dlužníka dle § 86 IZ-v rámci dokazování-reflektovat, což neučinil.

Z uvedených důvodů odvolací soud postupoval podle § 219a odst. 1 písm. a) a § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř., napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Pro úplnost považoval odvolací soud pro potřeby dalšího řízení za nutné dodat, že v rozhodnutí, jímž se insolvenční řízení zahájené proti dlužníku k návrhu věřitele končí, musí být rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (§ 151 o.s.ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 24. března 2011

JUDr. Jaroslav Bureš, v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Borodáčová