3 VSPH 925/2016-A-12
KSPL 65 INS 1580/2016 3 VSPH 925/2016-A-12

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a JUDr. Petra Trebatického, Ph.D., LL.M., v insolvenční věci dlužnice Dity anonymizovano , anonymizovano , bytem 331 41 Bílov 23, o zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Plzni, č.j. KSPL 65 INS 1580/2016-A-7 ze dne 18. března 2016,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni, č.j. KSPL 65 INS 1580/2016-A-7 ze dne 18. března 2016 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Krajský soud Plzni (dále jen insolvenční soud ) uložil dlužnici Ditě anonymizovano (dále jen dlužnice ), aby ve lhůtě 7 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění napadeného usnesení insolvenční soud uvedl, že dne 25.1.2016 mu byl doručen insolvenční návrh dlužnice, na základě kterého bylo téhož dne zahájeno insolvenční řízení. Cituje § 108 insolvenčního zákona (dále jen InsZ ) insolvenční soud uvedl, že účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů a odměny insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 InsZ).

Insolvenční soud z obsahu spisu zjistil, že dlužnice je nemajetná, má 6 věřitelů a celková výše jejích závazků činí 460.000,-Kč. Dlužnice neuvedla ve svém insolvenčním návrhu žádnou informaci týkající se jejího současného příjmu, tudíž nelze předpokládat ani příjem plynoucí do majetkové podstaty ze srážek z příjmů dlužnice. Insolvenční soud dospěl k závěru, že způsobem řešení úpadku dlužnice bude konkurs. V případě řešení úpadku konkursem tvoří náklady insolvenčního řízení vždy hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, která dosahuje dle § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. nejméně částku 45.000,-Kč bez DPH, a dále odměna z počtu přezkoumaných přihlášek. S ohledem na tyto skutečnosti vyzval insolvenční soud dlužnici ke složení zálohy na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč, kterou považuje v tomto případě za přiměřenou. Současně dlužnici poučil o možnosti zpětvzetí insolvenčního návrhu dle § 129 odst. 1 InsZ.

Proti tomuto usnesení se dlužnice řádně a včas odvolala a žádala, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a vrátil insolvenčnímu soudu k novému posouzení, neboť se domnívá, že vzhledem k její majetkové situaci by jí měla být uložena záloha na náklady insolvenčního řízení o nižší výměře.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 InsZ, podle něhož může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Insolvenční soud správně vycházel z toho, že účelem institutu zálohy podle § 108 InsZ je poskytnout zdroj úhrady prvotních nákladů insolvenčního řízení a současně zajistit úhradu celkových nákladů insolvenčního řízení, včetně hotových výdajů a odměny insolvenčního správce, pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 InsZ). Záloha je tak opodstatněna i v případě, kdy sice lze počítat s výtěžkem ze zpeněžení majetkové podstaty postačujícím (byť částečně) k úhradě nákladů insolvenčního řízení, není tu však pro období následující po rozhodnutí o úpadku (do zpeněžení majetkové podstaty) dostatek volných finančních prostředků dlužníka, z nichž by bylo možné uhradit prvotní náklady, jež si insolvenční řízení (aby mohlo zákonem stanoveným způsobem pokračovat) nutně vyžádá. Konečná výše nákladů insolvenčního řízení se pak odvíjí od konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení) a specifických poměrů věci, jež výši sledovaných nákladů v rámci daného způsobu řešení úpadku ovlivňují. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce odlišně.

K tomu odvolací soud považuje za nutné zdůraznit, že účelem insolvenčního řízení (§ 1 InsZ) je řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka některým ze zákonem stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů. Z této výchozí koncepce zákona se podává, že insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být-v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka-alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů. Nemá-li dlužník majetek použitelný pro účely insolvenčního řízení, nedává zákon žádného podkladu pro jeho další pokračování. V takovém případě lze požadovat, aby insolvenční řízení proběhlo alespoň v režimu nepatrného konkursu jen za předpokladu, že dlužník zaplatí zálohu na náklady insolvenčního řízení. Pokud není její úhrady schopen, je namístě závěr, že další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona.

Z obsahu spisu soud zjistil, že dne 25.1.2016 byl insolvenčnímu soudu doručen insolvenční návrh dlužnice spojený s návrhem na prohlášení konkursu. V insolvenčním návrhu i v seznamu závazků označila 9 závazků u 6 věřitelů o celkové výši 462.183,12 Kč, s lhůtou po splatnosti delší než 3 měsíce, které není schopna hradit. V seznamu majetku výslovně prohlásila, že nevlastní žádný movitý ani nemovitý majetek. Dlužnice neuvedla žádné údaje o příjmech, které by bylo možno zahrnout do majetkové podstaty. Protože z těchto údajů je zřejmé, že úpadek dlužnice bude řešen konkursem, přičemž dlužnice nedisponuje dostatečnými likvidními prostředky, jež by insolvenční správce mohl použít na úhradu prvotních nákladů insolvenčního řízení po svém ustanovení do funkce, je odvolací soud stejně jako insolvenční soud toho názoru, že je složení zálohy nezbytné, a s přihlédnutím k výši závazků dlužnice a počtu jejích věřitelů považuje výši zálohy určenou insolvenčním soudem za přiměřenou.

Na základě těchto důvodů odvolací soud napadené usnesení jako věcně správné podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 11. května 2016

JUDr. Michal K u b í n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Helena Kavčiaková