3 VSPH 925/2010-A-17
MSPH 95 INS 10062/2010 3 VSPH 925/2010-A-17

Usnesení Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužnice Mgr. Jany anonymizovano , anonymizovano , bytem v Praze 4 -Braníku, Branická 426/106, zast. Mgr. Miroslavem Kalousem, sídlem v Praze 3-Vinohradech, Chrudimská 6/1575, zahájeném k návrhu dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 95 INS 10062/2010-A-11 ze dne 20. září 2010

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 95 INS 10062/2010-A-11 ze dne 20. září 2010 se mění tak, že dlužnici se ukládá zaplatit do 7 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 20.000,-Kč; jinak se potvrzuje.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením č.j MSPH 95 INS 10062/2010-A-11 ze dne 20.9.2010 uložil dlužnici Mgr. Janě anonymizovano (dále jen dlužnice), aby do 3 dnů od právní moci usnesení zaplatila na uvedený účet soudu nebo hotově v jeho pokladně zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že se dlužnice domáhá zjištění svého úpadku insolvenčním návrhem ze dne 15.9.2010 spojeným s návrhem na povolení oddlužení. Soud citoval § 108 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) s tím, že zálohu na náklady insolvenčního řízení soud navrhovateli ukládá zaplatit vždy, kdy to považuje vzhledem k povaze dané věci za nezbytné, a to ve výši odpovídající účelu zálohy, tj. k zajištění proveditelnosti insolvenčního řízení a k zajištění úhrady alespoň minimálních předpokládaných nákladů insolvenčního řízení, jež si řádný výkon funkce insolvenční správce vyžádá. V případě řešení úpadku oddlužením je nutno počítat především s odměnou insolvenčního správce, která dle vyhlášky č. 313/2007 Sb. činí při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty a také při oddlužení plněním splátkového kalendáře (trvajícím předpokládaných 5 let) nejméně 45.000,-Kč. K úhradě této odměny při oddlužení splátkovým kalendářem, jejž dlužnice navrhla, slouží vedle prostředků určených k oddlužení (příjmů dlužníka) i záloha na náklady insolvenčního řízení.

Dále soud uvedl, že při rozhodování o povolení oddlužení je třeba posuzovat konkrétní majetkové i osobní poměry dlužníka; v případě, že v podání návrhu dlužníka na oddlužení soud shledá nepoctivý záměr § 395 odst. 1 písm. a) IZ, návrh dlužníka na povolení oddlužení zamítne. Stejně soud postupuje i v případě, že o dlužníkově návrhu na oddlužení bylo již dříve rozhodnuto nebo dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení. Jestliže soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Povinnost zaplatit zálohu je tedy navrhovateli ukládána ve fázi řízení, kdy je nejisté, zda oddlužení bude povoleno (§ 397 odst. 1 IZ) a zda v důsledku toho nedojde k prohlášení konkursu (§ 396 odst. 1 IZ), nebo zda nedojde k tomu, že soud povolené oddlužení neschválí a rozhodne o prohlášení konkursu (§ 405 IZ), anebo zda po schváleném oddlužení nedojde k přeměně oddlužení v konkurs (§ 418 IZ). Pro případ konkursu není možné s dostatečnou jistotou předvídat, jaké výdaje z podstaty si vyžádá její zjišťování a správa, a jaké budou výdaje insolvenčního správce. Jeho odměna činí při řešení úpadku konkursem (stejně jako při oddlužení) nejméně 45.000,-Kč.

Soud v rámci zkoumání, zda návrhem na oddlužení není sledován nepoctivý záměr, usnesením ze dne 6.9.2010 dlužnici uložil, aby návrh doplnila také o uvedení a doložení konkrétních okolností a důvodů vzniku jednotlivých svých závazků (účelu půjček a úvěrů poskytnutých věřiteli tak, aby bylo zřejmé, na co konkrétně byly takto získané finanční prostředky použity).

Z podání dlužnice ze dne 15.9.2010 vyplynulo, že ačkoli není schopna splácet své splatné závazky od února 2006, uzavírala úvěrové smlouvy a smlouvy o půjčce nejen krátce předtím, než nastala jeho platební neschopnost, ale i v době, kdy se již v platební neschopnosti nacházela. Úvěr na nákup druhého notebooku byl poskytnut již v době, kdy dlužnice nebyla schopna splácet úvěr na pořízení dříve zakoupeného notebooku. Tyto úvěry čerpala dlužnice v období dvou měsíců. Na některé půjčky přitom nebyla uhrazena ani jediná splátka. Přestože úvěry čerpala dlužnice mimo jiné i na pořízení osobního automobilu Mitsubishi Lancer, dvou notebooků, kuchyně, televizoru a videa, v seznamu svého majetku uvedla toliko osobní věci zanedbatelné hodnoty. S ohledem na tyto skutečnosti dokumentující závazkovou minulost dlužnice nelze dovozovat, že se v případě jejího návrhu na oddlužení jedná o poctivý záměr.

Z výše uvedených důvodů soud dlužnici uložil povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení v uvedené výši.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se dlužnice včas odvolala a požadovala, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zdůraznila, že insolvenční návrh s návrhem na oddlužení podala až poté, co nastoupila do zaměstnání a její možnost splácet závazky se tak podstatně změnila, neboť současné příjmy jí umožňují splácet měsíčně 7 tis. Kč, tj. za 5 let uhradit celkem 420 tis. Kč. Proto je zřejmé, že záloha na náklady insolvenčního řízení ve výši 50 tis. Kč, na niž si již dlužnice žádnou půjčku vzít nemůže, je pro ni likvidační; může vést pouze k tomu, že úpadek dlužnice nebude možno nijak řešit. Podle dlužnice nelze již v dané fázi řízení, na podkladě předložených dokumentů, usuzovat, že insolvenční řízení bude zakončeno konkursem, pokud má řádné zaměstnání a její příjmy jsou k úhradě nákladů ve výši odpovídající stanovené záloze dostačující. Jestliže soud prvního stupně má pochybnost o poctivosti záměru dlužnice sledovaného jejím návrhem na oddlužení, měl ji vyslechnout a dát jí tak příležitost detailně objasnit původ a vznik jejích závazků, důvody její platební neschopnosti, i to, proč se v jejím majetku nenacházejí věci pořízené před několika lety z poskytnutých finančních prostředků. Minulost dlužnice a její dřívější pochybení již nelze vrátit zpět. Několik let nepracovala, byla vedena u úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání, poté se jí narodila dcera Kateřina. Pokud řádně pečovala o dítě, nebyla sama schopna zlepšit svoji situaci prací. Považuje proto za nespravedlivé, aby jí nyní, kdy se její finanční situace zlepšila (nedávno uzavřela pracovní poměr), byla podsouvána její minulost a z ní dovozován současný nepoctivý záměr, a to aniž byly ověřeny dlužnicí poskytnuté důkazy. Jestliže dlužnice nyní řádně pracuje a má proto možnost splácet své závazky, což věřitelům oznámila, není možno dovozovat její nepoctivý záměr ani presumovat, že své závazky nebude schopna plnit a dojde k přeměně oddlužení v konkurs. Za situace, kdy povinnost k zaplacení zálohy na náklady řízení soud navrhovateli uložit nemusí, pokládá dlužnice napadené usnesení za snahu zabránit podávání návrhů na zahájení insolvenčního řízení a na oddlužení.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle nějž insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy je především překlenout po rozhodnutí o úpadku nedostatek finančních prostředků potřebných k úhradě prvotních nákladů insolvenčního řízení a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady celkových nákladů insolvenčního řízení, včetně hotových výdajů a odměny insolvenčního správce, pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (srovnej § 38 odst. 2 IZ). Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka (§ 108 odst. 1 věta druhá IZ).

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že se dlužnice spolu s insolvenčním návrhem ze dne 2.9.2010 domáhala povolení oddlužení provedeného splátkovým kalendářem. Podle těchto návrhů a jejich příloh je dlužnice svobodná s vyživovací povinností k nezletilé dceři, její čistý měsíční příjem z pracovního poměru trvajícího od 1.9.2010 činí 15.376,-Kč, do 25.3.2012 bude pobírat rodičovský příspěvek ve výši 3.800,-Kč. Vlastní jen osobní ošacení a základní vybavení domácnosti-jde o starší věci, jež mají podle dlužnice zanedbatelnou hodnotu. V návrzích a seznamu závazků vykázala dlužnice 13 závazků (vesměs půjčky a úvěry) v celkové výši 1,010.003,83 Kč s tím, že k nim na úrocích z prodlení náleží za každý rok částka 130.779,12 Kč. K výzvě soudu ze dne 6.9.2010 dlužnice doplňujícím podáním ze dne 14.9.2010 uvedla ke každému svému závazku okolnosti jeho vzniku, informace o tom, zda a jak byl splácen a na co byly finanční prostředky z úvěrů a půjček použity.

Ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení soud zkoumá podmínky přípustnosti oddlužení stanovené v § 395 IZ zásadně jen se zřetelem ke skutečnostem, které dlužník uvedl v insolvenčním návrhu a v návrhu na povolení oddlužení. Jestliže soud neshledá důvody pro odmítnutí návrhu, zabývá se tím, zda oddlužení lze povolit, tj. zda dlužníkův záměr je poctivý, přičemž hodnotí dosavadní chování dlužníka v insolvenčním řízení, a zda je jeho nabídka částečného plnění nezajištěným věřitelům ekonomicky dostatečná. Z hlediska ekonomického musí stav dlužníkova majetku, resp. stávajících a očekávaných příjmů umožňovat-v relaci k výši zjištěných pohledávek nezajištěných věřitelů-závěr, že těmto věřitelům se dostane alespoň 30% jejich pohledávek.

Soud prvního stupně s ohledem na dlužnickou historii dlužnice, již popsala v doplňujícím podání ze dne 14.9.2010, dovodil, že její návrh na povolení oddlužení neprovází poctivý záměr, který je dle § 395 odst. 1 písm. a) IZ jednou z podmínek vstupu do oddlužení.

Jak Vrchní soud v Praze vysvětlil např. v usnesení sp.zn. KSUL 46 INS 124/2009, 1 VSPH 53/2009-A ze dne 6.2.2009, při zkoumání zákonné podmínky poctivého záměru má insolvenční soud vždy nejen právo, ale i povinnost úvahy a posouzení všech významných okolností věci.

Postupné zadlužování dlužnice vedoucí k jejímu úpadku by samo o sobě nebylo překážkou povolení oddlužení, ovšem pouze za předpokladu, že se dlužnice zadlužovala dalšími půjčkami, jež přesáhly její platební možnosti v ekonomicky rozumné snaze splácet předchozí dluhy. Tak tomu ovšem v daném případě není.

Z doplňujícího podání dlužnice vyplývá, že prostřednictvím půjček a úvěrů čerpala finanční prostředky i po únoru 2006, kdy se podle svých tvrzení-pro ztrátu zaměstnání a následnou mateřskou dovolenou-stala platebně neschopnou. V té době již dlužnice měla řadu neuhrazených půjček, z nichž některé vůbec nikdy nezačala splácet. Přesto si dlužnice v březnu 2006 vzala úvěr na druhý notebook, ač 2 měsíce předtím čerpala úvěr, za který již jeden notebook pořídila, a vzala si ještě další 2 půjčky, přestože jí muselo být jasné, že jejich splácení za dané situace není schopna. Na tyto úvěry z roku 2006 také dlužnice ničeho nezaplatila. Tvrdila sice, že část půjčky z prosince 2004 a poté prostředky půjčené v listopadu 2005 a v březnu a květnu 2006 použila k úhradě splátek některých předchozích půjček, nijak však neobjasnila, které konkrétní předchozí dluhy a v jakém rozsahu byly takto umořeny, zvláště když podle jejích tvrzení celkem 6 půjček dosud vůbec splácet nezačala. Stejně tak dlužnice nevysvětlila, jak naložila s věcmi, které za prostředky poskytnuté věřiteli pořídila-kromě zmíněných notebooků čerpala dlužnice úvěry na koupi televize a videa (úvěr z prosince 2004), na rekonstrukci koupelny a pořízení kuchyně (úvěr z února 2005), na pořízení automobilu (úvěr 99 tis. Kč v listopadu 2005). Žádnou z těchto věcí dlužnice v seznamu svého majetku neuvedla, přičemž ani v odvolání (ač jí tato výtka soudu byla známa) neozřejmila, proč se v jejím majetku již nenacházejí. V podání takové písemné informace jí zjevně nic nebránilo, a tedy nebylo důvodu vyhrazovat příslušné vysvětlení ústnímu slyšení.

Se zřetelem k těmto okolnostem věci i odvolací soud shledal, že se dlužnice ke své majetkové situaci nestavěla poctivým způsobem, a že její stávající úpadek je výsledkem zadlužování, jemuž není možno popřát dobrodiní v podobě oddlužení.

Odvolací soud proto sdílí závěr soudu prvního stupně, že za dosavadního stavu věci lze předpokládat zamítnutí návrhu na povolení oddlužení podle § 395 odst. 1 písm. a) IZ, a v takovém případě (dle § 396 odst. 1 IZ) by nebylo možné řešit úpadek dlužnice jinak než konkursem (popř. nepatrným konkursem dle § 314, 315 IZ). V konkursu představují náklady insolvenčního řízení mimo jiné vždy i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, která při výpočtu dle § 1 vyhlášky č. 313/2007 Sb. dosahuje nejméně 45 tis. Kč, jinak se určí úvahou soudu dle § 5 této vyhlášky. S ohledem na rozsah a skladbu majetku dlužnice nelze mít za dostatečně odůvodněný předpoklad, že jeho zpeněžením (zpeněžením věcí, jež nejsou z majetkové podstaty vyloučeny-§ 207 odst. 1 IZ) mohou být získány finanční prostředky postačující k úplné úhradě nákladů insolvenčního řízení, a to ani s přihlédnutím k možným dalším přínosům podstaty odpovídajícím postižitelné části očekávaných budoucích příjmů dlužnice (§ 207 odst. 2 IZ).

S ohledem na uvedené postupoval soud prvního stupně správně, když dlužnici povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení uložil, nicméně s ohledem na okolnosti věci pokládá odvolací soud k zajištění úhrady budoucích nákladů insolvenčního řízení (očekávaného nepatrného konkursu) za postačující zálohu ve výši 20.000,-Kč. Proto postupoval podle § 220 odst. 3 občanského soudního řádu a napadené usnesení změnil, jak uvedeno výše.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 30. března 2011

JUDr. Jaroslav Bureš, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová