3 VSPH 924/2010-A-16
MSPH 95 INS 10629/2010 3 VSPH 924/2010-A-16

Usnesení Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužnice Dany anonymizovano , anonymizovano , bytem v Praze 8-Čimicích, Na Průhonu 656/25, zahájeném k návrhu dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 95 INS 10629/2010-A-9 ze dne 20. září 2010

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 95 INS 10629/2010-A-9 ze dne 20. září 2010 se mění tak, že dlužnici se ukládá zaplatit do 7 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 5.000,-Kč; jinak se potvrzuje.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 95 INS 10629/2010-A-9 ze dne 20.9.2010 uložil dlužnici Daně anonymizovano (dále jen dlužnice), aby do 3 dnů od právní moci usnesení zaplatila na uvedený účet soudu nebo hotově v jeho pokladně zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 15.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že se dlužnice domáhá zjištění svého úpadku insolvenčním návrhem ze dne 15.9.2010 spojeným s návrhem na povolení oddlužení. Soud citoval § 108 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) s tím, že zálohu na náklady insolvenčního řízení soud navrhovateli ukládá zaplatit vždy, kdy to považuje vzhledem k povaze dané věci za nezbytné, a to ve výši odpovídající účelu zálohy, tj. k zajištění proveditelnosti insolvenčního řízení a k zajištění úhrady alespoň minimálních předpokládaných nákladů insolvenčního řízení, jež si řádný výkon funkce insolvenční správce vyžádá. V případě řešení úpadku oddlužením je nutno počítat především s odměnou insolvenčního správce, která dle vyhlášky č. 313/2007 Sb. činí při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty a také při oddlužení plněním splátkového kalendáře (trvajícím předpokládaných 5 let) nejméně 45.000,-Kč. K úhradě této odměny při oddlužení splátkovým kalendářem, jejž dlužnice navrhla, slouží vedle prostředků určených k oddlužení (příjmů dlužníka) i záloha na náklady insolvenčního řízení.

Dále soud uvedl, že při rozhodování o povolení oddlužení je třeba posuzovat konkrétní majetkové i osobní poměry dlužníka; v případě, že v podání návrhu dlužníka na oddlužení soud shledá nepoctivý záměr § 395 odst. 1 písm. a) IZ, návrh dlužníka na povolení oddlužení zamítne. Stejně soud postupuje i v případě, že o dlužníkově návrhu na oddlužení bylo již dříve rozhodnuto nebo dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení. Jestliže soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Povinnost zaplatit zálohu je tedy navrhovateli ukládána ve fázi řízení, kdy je nejisté, zda oddlužení bude povoleno (§ 397 odst. 1 IZ) a zda v důsledku toho nedojde k prohlášení konkursu (§ 396 odst. 1 IZ), nebo zda nedojde k tomu, že soud povolené oddlužení neschválí a rozhodne o prohlášení konkursu (§ 405 IZ), anebo zda po schváleném oddlužení nedojde k přeměně oddlužení v konkurs (§ 418 IZ). Pro případ konkursu není možné s dostatečnou jistotou předvídat, jaké výdaje z podstaty si vyžádá její zjišťování a správa, a jaké budou výdaje insolvenčního správce. Jeho odměna činí při řešení úpadku konkursem (stejně jako při oddlužení) nejméně 45.000,-Kč.

Z insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na oddlužení a z jejich příloh vyplývá, že celkové závazky dlužnice činí 1.762.133,-Kč. Soud v rámci zkoumání, zda návrhem na oddlužení není sledován nepoctivý záměr, usnesením ze dne 20.9.2010 dlužnici uložil, aby návrh doplnila o uvedení a doložení okolností a důvodů vzniku jednotlivých svých závazků (účelu půjček a úvěrů poskytnutých věřiteli tak, aby bylo zřejmé, na co konkrétně byly takto získané finanční prostředky použity).

Z výše uvedených důvodů, i se zřetelem k výši závazků dlužnice, jí soud uložil povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Dodal, že je na dlužníku, který chce využít dobrodiní oddlužení, aby si požadované finanční prostředky zajistil a zálohu z nich uhradil.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze se dlužnice včas odvolala a požadovala, aby je odvolací soud zrušil. Uvedla, že je zcela nemajetná, má jen dluhy. Proto podala insolvenční návrh, s nímž předložila potřebná potvrzení o své majetkové situaci, včetně dokladů o svých příjmech. Z těchto důvodů není schopna zaplatit požadovaný soudní poplatek a žádá o osvobození od jeho placení.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněno.

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle nějž insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy je především překlenout po rozhodnutí o úpadku nedostatek finančních prostředků potřebných k úhradě prvotních nákladů insolvenčního řízení a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady celkových nákladů insolvenčního řízení, včetně hotových výdajů a odměny insolvenčního správce, pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (srovnej § 38 odst. 2 IZ). Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka (§ 108 odst. 1 věta druhá IZ). S ohledem na odvolací argumentaci dlužnice nutno dodat, že záloha na náklady insolvenčního řízení uložená podle § 108 IZ není soudním poplatkem, proto ustanovení o soudním poplatku obsažená v o.s.ř. ani v zákonu o soudních poplatcích nelze na tuto zálohu ani přiměřeně použít. To platí jak pro postup soudu při ukládání povinnosti zálohu zaplatit, tak pro případ požadavku na osvobození od placení zálohy.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že se dlužnice spolu s insolvenčním návrhem podaným dne 15.9.2010 domáhala povolení oddlužení provedeného splátkovým kalendářem. Podle těchto návrhů a jejich příloh je dlužnice svobodná bez vyživovacích povinností, její průměrný čistý měsíční příjem z pracovního poměru v období od ledna do srpna 2010 činil 26.076,-Kč. Její majetek tvoří pouze běžné vybavení domácnosti v hodnotě cca 10 tis. Kč. Dlužnice v návrzích a seznamu závazků vykázala své nezajištěné závazky (vesměs půjčky a úvěry) v celkové výši 1.762.133,-Kč.

K výzvě soudu dané společně s napadeným usnesením (dne 20.9.2010) dlužnice podáním ze dne 30.9.2010 ke každému svému závazku uvedla okolnosti jeho vzniku. Vysvětlila, že se stará o 26letého syna postiženého vážným psychickým onemocněním (zejm. maniodepresivní psychózou a schizofrenií), který po dosažení plnoletosti odmítá léčbu. Synova agresivita nejenže brání jeho pracovnímu umístění, takže nemá vlastní finanční prostředky, ale také dlužnici donutila v roce 2008 ukončit společné soužití v jednom bytě. Pro synovy spory se sousedy a majiteli bytů, které byly provázeny i ničením věci, mu pak musela vždy po kratší době hledat a také financovat nové bydlení. To vyžádalo vždy i stěhovací náklady a propadnutí kaucí složených pronajímateli. Dlužnice synovi po jistou dobu (když bydlel v Liberci) nechala k dispozici kreditní karty, aby si nechodil půjčovat od prarodičů, kteří se ho bojí. Tehdy se syn stýkal s Romy, kterým peníze z kreditních karet půjčoval, a vše vyvrcholilo násilnou potyčkou se vzájemným ublížením na zdraví, která nyní bude řešena v soudním řízení. Věc zřejmě povede k nařízení synovy povinné soudní léčby. I po přestěhování do Prahy dávala dlužnice synovi peníze na živobytí, aby si od ní nechodil půjčovat na pracoviště, kde vyvolával incidenty. Takto se dostala do bezvýchodné finanční situace. Od roku 2008 původní úvěry od GE Money Bank, a.s. hradila dalšími úvěry, které již pro celkové předlužení není schopna splácet. Nikdy půjčky nepoužívala pro svoji osobní potřebu.

Soud prvního stupně dlužnici nevytýkal, že by návrhem na povolení oddlužení sledovala nepoctivý záměr (§ 395 odst. 1 písm. a/ IZ), ani z toho hlediska nepovažoval za nutné vyčkat požadovaného vysvětlení stran vzniku jejích závazků. Ani ve světle podaného doplňujícího vyjádření dlužnice se nicméně stav věcí nejeví tak, že by bylo možno přičíst dlužnici nepoctivost záměru, jež vstupu do oddlužení brání. Dosavadní výsledky řízení přitom nasvědčují tomu, že dlužnice splňuje též podmínku přípustnosti oddlužení dle § 395 odst. 1 písm. b) IZ-předpoklad minimálního třicetiprocentního uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů v rámci oddlužení, když pro případ jeho provedení navrženým splátkovým kalendářem je její potenciální ekonomická nabídka zjevně dostačující. Jejímu čistému měsíčnímu příjmu odpovídá měsíční splátka ve výši 18.353,-Kč, takže za 60 měsíců splátkového kalendáře by mohla nabídnout plnění v celkové výši 1.101.180,-Kč. Z něj po úhradě přednostních nároků insolvenčního správce, které činí bez DPH celkem 54.000,-Kč (měsíční odměna ve výši 750,-Kč a náhrada hotových výdajů ve výši 150,-Kč dle § 3 písm. b) a § 7 odst. 4 vyhlášky č. 313/2007 Sb.) zbývá částka 1.047.180,-Kč. Tato částka postačuje k uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů v rozsahu 30%, tj. ve výši cca 528 tis. Kč (postačovala by k potřebnému uspokojení, i kdyby insolvenční správce měl nárok na úhradu svých nároků s DPH, tj. v celkové výši 64.800,-Kč).

Protože za této procesní situace (pokud v dalším průběhu řízení nedozná rozhodné změny) lze předpokládat, že úpadek dlužnice bude možno řešit oddlužením, a to ve formě splátkového kalendáře, považoval odvolací soud za postačující požadovat po ní zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení jen ve výši 5.000,-Kč. Vycházel přitom z toho, že jakkoli jsou nároky insolvenčního správce při splátkovém kalendáři hrazeny v měsíčních splátkách, je třeba zajistit úhradu jeho nároků či případných dalších nákladů insolvenčního řízení i za období od rozhodnutí o úpadku do schválení oddlužení. Soud prvního stupně správně usuzoval, že ve stávající fázi řízení není jisté, zda případné povolené oddlužení bude posléze také schváleno (srov. § 404 až 406 IZ), či zda schválené oddlužení nebude v jeho průběhu zrušeno (§ 418 IZ). Všechna tato rozhodnutí mají vždy za následek řešení úpadku konkursem, popř. nepatrným konkursem dle § 314 a 315 IZ, v němž jen odměna insolvenčního správce-jestliže bylo dosaženo relevantního výtěžku dle § 1 vyhlášky č. 313/2007 Sb.-dosahuje nejméně 45 tis. Kč. Nelze však přehlédnout, že v konkursu dosažený výtěžek (určený k uspokojení nákladů insolvenčního řízení a poté k rozvržení mezi věřitele) je generován jak ze zpeněžení majetku dlužníka (zpeněžení věcí, jež nejsou z majetkové podstaty vyloučeny-§ 207 odst. 1 IZ), tak z postižitelné části příjmů, jež dlužník v průběhu konkursu získá (§ 207 odst. 2 IZ), a ty jsou v případě dlužnice poměrně značné (viz zmíněná postižitelná částka ve výši cca 18 tis. Kč měsíčně).

Se zřetelem k uvedenému odvolací soud postupoval podle § 220 odst. 3 občanského soudního řádu a napadené usnesení změnil, jak uvedeno výše.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 30. března 2011

JUDr. Jaroslav Bureš, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová