3 VSPH 901/2012-A-19
MSPH 77 INS 5714/2012 3 VSPH 901/2012-A-19

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Jindřicha Havlovce v insolvenčním řízení dlužníka: Marek anonymizovano , anonymizovano , bytem Praha 11-Chodov, Bachova 1568/3, zahájeném na návrh věřitele: Komerční banka, a.s. se sídlem Praha 1, Na Příkopě 33/969, identifikační číslo osoby 45317054, o odvolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 77 INS 5714/2012-A-12 ze dne 22. května 2012

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 77 INS 5714/2012-A-12 ze dne 22. května 2012 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 77 INS 5714/2012-A-12 ze dne 22.5.2012 zamítl insolvenční návrh (bod I. výroku) věřitele Komerční banka, a.s. se sídlem v Praze 1 (dále též navrhovatel) na zahájení insolvenčního řízení vedeného na majetek Marka anonymizovano (dále jen dlužník) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že mu byl dne 9.3.2012 doručen insolvenční návrh výše uvedeného navrhovatele, jímž se domáhal rozhodnutí o úpadku dlužníka. Navrhovatel v něm náležitým způsobem popsal a doložil svou splatnou pohledávku za dlužníkem a označil další dva známé věřitele-SAN-JV, s.r.o. a Dopravní podnik hl. m. Prahy, kteří mají dle jeho tvrzení pohledávky, jež rovněž řádně označil výší, právním důvodem a datem splatnosti. Soud dále uvedl, že k jeho výzvě sdělil SAN-JV, s.r.o., že za dlužníkem žádnou pohledávku neeviduje, Dopravní podnik hl. m. Prahy se k jeho výzvě nevyjádřil. Pokračoval, že vyzval navrhovatele, aby označil dalšího známého dlužníkova věřitele, ten mu však sdělil, že mu další věřitel dlužníka není znám.

Cituje § 103 odst. 2 a § 143 odst. 2 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-IZ), uzavřel, že ze dvou navrhovatelem označených věřitelů dlužníka se nepodařilo prokázat, že je splněna jedna ze základních podmínek insolvenčního řízení, a to pluralita věřitelů vymezená § 3 odst. 1 písm. a) IZ, neboť druhý označený věřitel (Dopravní podnik hl. m. Prahy) se přes výzvu soudu nevyjádřil, navrhovatel pak žádného dalšího věřitele neuvedl, takže neunesl vzhledem ke svému tvrzení o pluralitě věřitelů důkazní břemeno. Proto podle § 143 odst. 2 IZ navrhovatelův insolvenční návrh zamítl.

Proti tomuto rozhodnutí se navrhovatel včas odvolal s požadavkem, aby odvolací soud rozhodl o zjištění dlužníkova úpadku nebo napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítl, že považuje insolvenční návrh za řádný, neboť dostatečně osvědčil, že dlužník má alespoň dva věřitele s pohledávkami více než tři měsíce po lhůtě splatnosti, jež není schopen hradit. Vyjádřil nesouhlas se závěry soudu prvního stupně, že neunesl důkazní břemeno ohledně svých tvrzení, neboť podle ust. § 131 a § 136 odst. 1 IZ insolvenční soud rozhoduje na základě osvědčení skutečností svědčících o úpadku dlužníka, aniž by tento jeho stav musel být prokázán. Uzavřel, že věřitel SAN-JV, s.r.o. své prohlášení o neexistenci pohledávky za dlužníkem učinil účelově, neboť v insolvenčním řízení jako nezajištěný věřitel bude moci v případě konkursu očekávat mnohem nižší uspokojení své pohledávky než v rámci jím iniciované exekuce.

Dlužník se k odvolání nevyjádřil.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněno.

Podle § 97 odst. 3 IZ je insolvenční návrh oprávněn podat dlužník nebo jeho věřitel; jde-li o hrozící úpadek, může insolvenční návrh podat jen dlužník. Věřitelem dlužníka je ve smyslu § 105 IZ osoba, která má za dlužníkem splatnou pohledávku. V případě, kdy je insolvenční řízení zahájeno dle § 97 odst. 1 a 3 IZ na návrh věřitele, je tento navrhovatel ve smyslu § 103 odst. 2 IZ povinen v insolvenčním návrhu mimo jiné uvést rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka, skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, a označit důkazy, kterých se dovolává, přičemž dle § 105 IZ je povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku. Doložením splatné pohledávky vůči dlužníku navrhující věřitel jednak prokazuje své oprávnění podat insolvenční návrh (aktivní legitimaci), a jednak zčásti poskytuje skutkový podklad pro zkoumáními tvrzeného dlužníkova úpadku, jehož zjištění je základním předpokladem podmiňujícím rozhodnutí o úpadku.

Dále považoval odvolací soud za nutné uvést, že podle § 133 odst. 1 a 2 IZ lze o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka rozhodnout bez jednání jen tehdy, jestliže a) insolvenční soud plně vyhoví návrhu, kterému nikdo neodporoval, nebo b) o něm lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez jednání souhlasí. Insolvenční soud vždy nařídí jednání o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka, závisí-li rozhodnutí na zjištění sporných skutečností o tom, zda dlužník je v úpadku. Provádí-li dokazování ke zjištění dlužníkova úpadku nebo jeho hrozícího úpadku nad rámec důkazních návrhů účastníků, nařídí jednání i v případě insolvenčního návrhu dlužníka. Dle § 133 odst. 3 IZ dlužníku musí být vždy dána možnost, aby se k insolvenčnímu návrhu před rozhodnutím o úpadku vyjádřil.

Podle § 136 odst. 1 IZ insolvenční soud vydá rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.

Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen "platební neschopnost").

K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 IZ stanoví, že se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle § 3 odst. 3 IZ dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.

Z dikce výše citovaných ustanovení vyplývá, že pojem úpadku je vymezen dvojím způsobem, a to jako úpadek projevující se insolvencí dlužníka (nedostatkem platební schopnosti) nebo předlužením, jež přichází v úvahu jen u dlužníka, který je podnikatelem. Není však nezbytné, aby situace dlužníka-podnikatele naplňovala obě formy úpadku, a k tomu, aby mohlo být rozhodnuto o jeho úpadku, postačuje zjištění, že dlužník je buď insolventní nebo že je předlužen.

Jak opakovaně vyložil Vrchní soud v Praze, jmenovitě např. v usnesení sp. zn. KSUL 45 INS 3773/2009, 1 VSPH 639/2009-A ze dne 24.3.2010, insolvenční řízení nelze zahájit ex offo, ale toliko na návrh účastníka. Jiná osoba než dlužník je oprávněna domáhat se insolvenčním návrhem rozhodnutí o dlužníkově úpadku, jen pokud doloží, že je jeho věřitelem, tj. že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 97 odst. 3 a § 105 IZ). Teprve pokud navrhovatel tuto svoji legitimaci k podání insolvenčního návrhu prokáže, může se insolvenční soud zabývat tím, co je v dané fázi řízení jeho předmětem, totiž zkoumáním tvrzeného dlužníkova úpadku dle § 3 IZ. Předpokladem úspěchu věřitele, jenž se domáhá vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka, je tedy to, zda prokáže svoji aktivní legitimaci, jež ho opravňuje požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval, a zda v řízení bude dlužníkův úpadek osvědčen (prokázán)-§ 136 odst. 1 IZ. Průkazem věcné legitimace přitom může navrhovatel současně zčásti poskytovat i skutkový podklad pro zjištění dlužníkova úpadku. V otázce aktivní legitimace navrhujícího věřitele, jež je předpokladem projednání dlužníkova úpadku, spočívá břemeno tvrzení i břemeno důkazní výhradně na tomto insolvenčním navrhovateli, zatímco při zkoumání úpadku dlužníka insolvenční soud není vázán důkazními návrhy účastníků a dle potřeby je povinen provést k osvědčení tvrzeného úpadku i důkazy jimi nenavržené (§ 86 IZ).

Nejsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku, insolvenční soud insolvenční návrh zamítne (§ 143 odst. 1 IZ). Není-li dlužník v úpadku pro předlužení, § 143 odst. 2 IZ stanoví, že insolvenční návrh podaný věřitelem insolvenční soud zamítne, jestliže nebude osvědčeno, že insolvenční navrhovatel a alespoň jedna další osoba má proti dlužníku splatnou pohledávku. Za další osobu se nepovažuje osoba, na kterou byla převedena některá z pohledávek insolvenčního navrhovatele proti dlužníku nebo její část v době 6 měsíců před podáním insolvenčního návrhu nebo po zahájení insolvenčního řízení.

Soud sice napadeným usnesením odvolatelův insolvenční návrh zamítl, nicméně toto rozhodnutí postavil ve skutečnosti na závěru, že navrhovatelova tvrzení obsažená v insolvenčním návrhu neumožňují přijmout závěr o dlužníkově úpadku, tedy na tom, že navrhovatel nesplnil povinnost tvrzení vymezenou v § 103 odst. 2 IZ a jeho insolvenční návrh je tudíž neprojednatelný. Takové nedostatky insolvenčního návrhu ovšem musejí vést-bez dalšího-k jeho odmítnutí dle § 128 odst. 1 IZ. Odvolací soud ale shledal, že insolvenční návrh z hlediska povinných tvrzení navrhovatele ve smyslu § 103 odst. 2 IZ žádné nedostatky, jež by bránily tento návrh projednat, nevykazuje. Navrhovatel popsal řádně okolnosti vzniku své úvěrové pohledávky, jež vůči dlužníku uplatňuje, vyčíslil ji a uvedl údaje o její splatnosti, z níž plyne, že v době vydání napadeného usnesení byla splatná nejenom 30 dnů, ale dokonce déle než 3 měsíce (splatnost 7.12.2011). Přitom prostřednictvím údajů o exekucích vedených na majetek dlužníka označil i oba shora uvedené věřitele a výši jejich pohledávek, které jsou vykonatelné (k jejich vymožení jsou vedeny exekuce) a které jsou-vzhledem k datu vydání označených exekučních příkazů-zjevně také splatné déle než 3 měsíce. Tím je naplněna domněnka, že dlužník úhrady svých označených závazků vůči navrhovateli a vůči dalšímu věřiteli Dopravnímu podniku hl. m. Prahy (SAN-JV, s.r.o. sdělil soudu, že žádnou pohledávku vůči dlužníku nemá), jež jsou déle než 30 dnů po splatnosti, není schopen. Tvrzení obsažená v insolvenčním návrhu jsou tedy dostatečná k tomu, aby na jejich základě-budou-li prokázána jako pravdivá-bylo možno přijmout závěr, že navrhovatel má vůči dlužníku splatné pohledávky (že mu tedy svědčí aktivní legitimace ve věci) a že jsou naplněny i podmínky úpadku dle § 3 odst. 1 ve spojení s § 3 odst. 2 písm. b) IZ. K tomu odvolací soud ještě poznamenává, že důvodem pro zamítnutí insolvenčního návrhu nemůže být skutečnost, že se jeden z navrhovatelem označených věřitelů dlužníka k výzvě soudu nevyjádřil.

Za této situace bylo povinností soudu insolvenční návrh řádně projednat, tj. doručit ho dlužníku k vyjádření a dále postupovat ve smyslu § 133 IZ (o návrhu věcně rozhodnout po provedení jednání nebo při splnění podmínek stanovených v tomto ustanovení bez nařízení jednání) v závislosti na tom, zda dlužník bude podanému insolvenčnímu návrhu oponovat (z hlediska aktivní legitimace navrhovatele nebo jeho tvrzeného úpadku) či zda bude s insolvenčním návrhem srozuměn (nebude mu nijak odporovat). Úprava rozhodování o insolvenčním návrhu věřitele obsažená v § 133 IZ je vybudována na zásadě, že o jeho návrhu soud vždy nařídí jednání (a tedy provede dokazování podle § 122 a násl. o.s.ř.) v případě sporu o úpadek , tj. pokud nejde o případ, kdy tvrzenému úpadku dlužník neodporuje, a rozhodnutí tak závisí na zjištění sporných skutečností o tom, zda je dlužník v úpadku. Výjimkou jsou situace, kdy se účastníci práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, a o návrhu lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů. V otázce zkoumání aktivní legitimace navrhovatele-věřitele, jež je předpokladem zjišťování dlužníkova úpadku, je pak zapotřebí vycházet z toho (viz závěry výše zmíněného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24.3.2010), že předloží-li navrhovatel způsobilý insolvenční návrh, v němž nabídl dostatečná tvrzení o existenci své splatné pohledávky za dlužníkem, již přihlásil, a předložil k tomu označené listinné důkazy (§ 103 odst. 2 a 3 IZ), není důvodu nařizovat jednání o insolvenčním návrhu a je namístě ho pro nedoložení navrhovatelovy aktivní legitimace dle § 143 odst. 2 IZ bez dalšího zamítnout v případě, že insolvenční soud již při předběžném posouzení nabídnutých důkazů zjistí, že tyto jsou k závěru o existenci navrhovatelovy splatné pohledávky, již dlužník popírá, zjevně nedostatečné, a také v případě, že rozsah dokazování, jež by k takovému závěru (vzhledem k povaze nároku nebo obraně dlužníka) bylo zapotřebí provést, přísluší řízení nalézacímu.

Takto však soud prvního stupně nepostupoval, když insolvenční návrh odvolatele, na jehož základě bylo insolvenční řízení zahájeno, dlužníku vůbec nedoručil a bez dalšího-bez nařízení jednání-o něm napadeným zamítavým usnesením věcně rozhodl.

V souzené věci se však zjevně žádná z výše popsaných výjimek, za nichž lze o insolvenčním návrhu věřitele rozhodnout bez nařízení jednání, uplatnit nemůže. Nejde totiž o případ, kdy soud insolvenčnímu návrhu vyhověl (napadeným usnesením byl zamítnut), přičemž žádný z účastníků řízení nevyslovil souhlas s tím, aby bylo o insolvenčním návrhu rozhodnuto jen na základě předložených listinných důkazů bez jednání, ani se účasti na tomto jednání nevzdali-neučinil tak ani dlužník (jehož soud s návrhem vůbec neseznámil a možnost zaujmout procesní stanovisko mu tak nedal), ani sám navrhovatel. Soud návrh zamítl pro neosvědčení úpadku, nikoli pro nedoložení navrhovatelovy aktivní legitimace, přičemž k věci navržené důkazy nijak nehodnotil. Napadené usnesení tedy nestojí-a za daných okolností nemůže stát-ani na závěru, že nabídnuté důkazy jsou k prokázání existence navrhovatelovy pohledávky za dlužníkem zjevně nedostatečné, anebo že by ke zjištění této pohledávky bylo zapotřebí provést ohledně rozhodných sporných skutečností dokazování, jež přesahuje k tomu vymezený procesní rámec insolvenčního řízení. Takové předběžné posouzení (a vymezení sporných skutečností) totiž vychází ze stanoviska stran k věci, k jehož projevení ovšem dlužník před vydáním napadeného usnesení příležitost neměl.

Za této situace nelze dospět k jinému závěru, než že soud prvního stupně rozhodl o insolvenčním návrhu věřitele bez nařízení jednání, aniž k tomu byly splněny zákonné podmínky, a tím zatížil insolvenční řízení zmatečnostní vadou dle § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř.

Z těchto důvodů odvolací soud podle § 219a odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. napadené usnesení zrušil a dle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání se podává do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu, prostřednictvím Městského soudu v Praze.

V Praze dne 10. září 2013

JUDr. Michal Kubín, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová