3 VSPH 883/2012-A-20
MSPH 90 INS 13269/2012 3 VSPH 883/2012-A-20

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka LogiPark, a.s. se sídlem Novodvorská 1010/14, 142 00 Praha 4, IČO 26134713, zahájeném na návrh věřitelů: a) Oldřich anonymizovano , anonymizovano , bytem Požárníků 649, 537 01 Chrudim, b) Ing. Miloš anonymizovano , anonymizovano , bytem Čáslavská 1162, 537 01 Chrudim, c) Ivana anonymizovano , anonymizovano , bytem Nová čtvrť 792, 538 51 Chrast, d) Lubor anonymizovano , anonymizovano , bytem Družstevní 674, 537 05 Chrudim II, e) Ing. Václav anonymizovano , anonymizovano , bytem Slatiňanská 110, 538 25 Nasavrky, f) Ing. Josef anonymizovano , anonymizovano , bytem Okružní 757, 537 01 Chrudim, všichni zastoupeni JUDr. Irenou anonymizovano , advokátkou se sídlem V Dolině 1516/1a, 101 00 Praha 10, o odvolání navrhovatelů proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 90 INS 13269/2012-A-6 ze dne 18. června 2012,

takto:

I. Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 90 INS 13269/2012-A-6 ze dne 18. června 2012 se p o t v r z u j e .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 90 INS 13269/2012-A-6 ze dne 18. 6.2012 odmítl insolvenční návrh věřitelů Oldřicha anonymizovano , Ing. Miloše anonymizovano , Ivany anonymizovano , Lubora anonymizovano , Ing. Václava Chvojky a Ing. Josefa anonymizovano (dále jen navrhovatelé) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně uvedl, že se navrhovatelé společným insolvenčním návrhem ze dne 25.5.2012 domáhali prohlášení konkursu na majetek dlužníka LogiPark, a.s. (dále jen dlužník). Co do vylíčení rozhodujících skutečností uvedli, že jsou na základě pracovních smluv zaměstnanci dlužníka a že jim tento zaměstnavatel neuhradil mzdu za měsíce 11/2011 až 4/2012. Vyčíslili tyto své pohledávky za dlužníkem a uvedli, že nejsou jedinými věřiteli dlužníka (jiné jeho věřitele ale neidentifikovali) a uzavřeli, že je dlužník v úpadku z důvodu insolvence.

Soud odkázal na § 103 odst. 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a zdůraznil, že podle tohoto ustanovení insolvenční navrhovatel, jenž se domáhá rozhodnutí o úpadku dlužníka, musí vždy v insolvenčním návrhu konkrétním a dostačujícím způsobem vylíčit veškeré rozhodující skutečnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka logicky vzato vyplývá. Důkazy, které je insolvenční navrhovatel povinen označit k prokázání svých tvrzení a listiny, které je povinen k návrhu přiložit, pak mají soudu umožnit ověření pravdivosti tvrzení obsažených v návrhu-vylíčení rozhodujících skutečností, nemohou však tato tvrzení nahrazovat.

Věřitel, který podal insolvenční návrh, nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně všech skutečností rozhodných pro závěr, že byl osvědčen dlužníkův úpadek. Má-li jít o úpadek dle § 3 odst. 1 IZ (pro platební neschopnost), musí navrhující věřitel vedle charakteristiky vlastní splatné pohledávky proti dlužníkovi v návrhu uvést nejen konkrétní údaje, z nichž plyne závěr o pluralitě věřitelů dlužníka a o tom, že dlužník své splatné závazky nehradí po zákonem stanovenou dobu po lhůtě splatnosti, nýbrž i údaje, z nichž plyne, že dlužník po tuto dobu není úhrady svých splatných závazků schopen. Charakteristika splatné pohledávky navrhovatele musí obsahovat takové údaje, aby bylo možno jednoznačně identifikovat skutek, na němž je založena, a to především výši a důvod vzniku pohledávky, jímž se rozumí skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá (nikoliv například právní kvalifikace vztahu, z něhož pohledávka povstala). Navrhovatel tedy musí vylíčit skutkový děj-popsat skutečnosti, na základě kterých pohledávka vznikla, a to natolik podrobně, aby bylo možné pohledávku odlišit od jiných pohledávek věřitele i posoudit její oprávněnost. Soud poukázal na judikaturu Vrchní soudu v Praze, podle které není zásadního rozdílu v požadavku na náležitou identifikaci splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele za dlužníkem a na kvalitu údajů, jejichž prostřednictvím musí být v insolvenčním návrhu identifikován další věřitel (věřitelé) se splatnou pohledávkou za dlužníkem. Navrhovatel je proto povinen k podmínce plurality věřitelů dlužníka tvrdit v návrhu takové skutečnosti, které budou-li osvědčeny či prokázány, umožní přijmout závěr, že dlužník má více věřitelů s pohledávkami po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti. Teprve za předpokladu, že soud má k dispozici bezvadný insolvenční návrh, může přistoupit k další fázi řízení, tedy též ke zjišťování, zda dlužník je v úpadku. Není-li tu takový návrh, nesmí insolvenční soud činit žádné další úkony (ani vyzývat navrhovatele k odstranění vad návrhu) a je povinen podle § 128 odst. 1 IZ insolvenční návrh odmítnout.

V daném případě navrhovatelé povinnost vylíčit okolnosti, jež mají osvědčit úpadek dlužníka, nesplnil, když nabídli dostatečná skutková tvrzení ani ohledně svých pohledávek, ani ohledně pohledávek dalších věřitelů. Své vlastní pohledávky za dlužníkem specifikovali neúplně, nebo neuvedli údaje nutné k identifikaci jednotlivých pracovních smluv (datum jejich uzavření, druh sjednané práce atd.), neuvedli výši sjednané mzdy, popř. jiných nároků z pracovněprávních poměrů plynoucích a neuvedli ani datum splatnosti žádné ze svých vyčíslených pohledávek. Odkazem na důkazy souhrnně (nekonkrétně) označené jako pracovní smlouvy, mzdové výměry a mzdové lístky nelze nedostatek vylíčení rozhodujících skutečnosti zhojit (viz usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008 ze dne 26.2.2009).

Pokud jde o okolnosti, jež mají osvědčit úpadek dlužníka, z návrhu sice vyplývá pluralita věřitelů dlužníka (navrhovatelů je šest), absentují však údaje o splatnosti pohledávek navrhovatelů a identifikace dalších věřitelů a jejich pohledávek i další konkrétní údaje, z nichž by vyplynulo, že dlužník po stanovenou dobu není úhrady svých splatných závazků, a to nejen vůči navrhovatelům, schopen. Tvrzení navrhovatelů tak sice nasvědčují pluralitě dlužníkových věřitelů, avšak nelze z nich učinit závěr o splatnosti jejich pohledávek a tedy ani o době, po kterou dlužník své závazky vůči navrhovatelům i dalším věřitelům neplní, a že po stanovenou dobu není úhrady svých splatných závazků schopen.

Soud uzavřel, že navrhovatelé nedostatečně vylíčili rozhodující skutečnosti, ze kterých vyplývá jejich oprávnění podat návrh, a skutečnosti, které mají osvědčit úpadek dlužníka, a proto postupoval dle § 128 odst. 1 IZ a insolvenční návrh odmítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 146 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) s ohledem na skutečnost, že dlužníku náklady řízení nevznikly.

Pro úplnost soud dodal, že insolvenční návrh vykazuje i další vadu, která však nebyla důvodem jeho odmítnutí, a to absenci způsobilého petitu (tedy údaje o tom, čeho se navrhovatelé insolvenčním návrhem domáhají). Přesný, určitý a srozumitelný petit je nezbytným předpokladem pro to, aby soudní rozhodnutí bylo (z materiálního hlediska) vykonatelné a aby tak nastaly právní účinky, které navrhovatel zahájením řízení sledoval. V insolvenčním řízení soud nejprve rozhoduje dle § 136 IZ o úpadku dlužníka, popř. vydá jiné rozhodnutí o návrhu dle § 142 IZ, a teprve poté, ve druhé fázi insolvenčního řízení, rozhoduje o způsobu řešení úpadku (konkursem, reorganizací či oddlužením). Proto se navrhovatel v insolvenčním návrhu má vždy primárně domáhat rozhodnutí o úpadku dlužníka a tomu odpovídajícím způsobem musí také formulovat petit. Navrhovatelé se však insolvenčním návrhem domáhali prohlášení konkursu na majetek dlužníka, aniž by požadovali zjištění jeho úpadku.

Proti tomuto usnesení podali navrhovatelé včasné společné odvolání s požadavkem, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, nebo aby je změnil a insolvenčnímu návrhu vyhověl. Předně namítali, že soud-v rozporu s § 128 odst. 1 IZ-rozhodnutí o odmítnutí jejich insolvenčního návrhu nevydal do 7 dnů ode dne 31.5.2012, kdy byl podán, ale až za 18 kalendářních dnů. Navíc mají odvolatelé za to, že jejich insolvenční návrh nevykazoval tak závažné vady, pro něž by nebylo možné v řízení pokračovat. Soud navrhovatelům vytkl, že neuvedli rozhodující skutečnosti týkající se vzniku a splatnosti jejich pohledávek. Splatnost mzdových nároků navrhovatelů je ale uvedena v přihláškách jejich pohledávek, které k insolvenčnímu návrhu připojili. Tyto či jiné vytýkané vady byly podle názoru navrhovatelů zhojitelné na základě dodatečné výzvy soudu k doplnění návrhu. Navrhovatelé tak uzavřeli, že pokud soud odmítl jejich insolvenční návrh bez dalšího, a to až po uplynutí lhůty k tomuto rozhodnutí, zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Podle § 128 odst. 1 IZ insolvenční soud odmítne insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 o.s.ř. se nepoužije.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje § 103 odst. 1 a 2 IZ. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání a aby v něm byli insolvenční navrhovatel a dlužník označeni zde uvedeným způsobem (odstavec 1), musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek (§ 3 IZ), skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá (odstavec 2).

Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (platební neschopnost). K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 IZ stanoví vyvratitelné domněnky, podle nichž se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 IZ, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle § 3 odst. 3 IZ dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou -podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.

Pojmovým znakem úpadku v obou jeho formách je mnohost věřitelů dlužníka. V případě úpadku ve formě insolvence (jak plyne z kumulativních podmínek stanovených v § 3 odst. 1 písm. a/ až c/ IZ) musí jít o víceré (alespoň 2) věřitele s pohledávkami již splatnými, a to nejméně po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, s tím, že tyto závazky dlužník není schopen plnit (platební neschopnost). Naproti tomu při úpadku předlužením, který ovšem přichází v úvahu jen u dlužníka podnikatele, se podmínka mnohosti věřitelů dlužníka neodvozuje pouze od jeho závazků již splatných; rozhodné tu je to, zda souhrn dlužníkových závazků (splatných i nesplatných) převyšuje reálnou hodnotu jeho majetku.

Nutno zdůraznit, že již se zahájením insolvenčního řízení (§ 101 odst. 1 věta první IZ) se pojí účinky vymezené v § 109 až § 111 IZ, které mají závažný dopad do poměrů dlužníka i třetích osob. V té souvislosti Nejvyšší soud v usnesení sp.zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A ze dne 26.2.2009, uveřejněném pod č. 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (R 91/2009), zdůraznil, že insolvenční návrh (podaný u věcně příslušného soudu, opatřený úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala, nebo jejím zaručeným elektronickým podpisem-§ 97 IZ) vyvolává účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení bez zřetele k tomu, že posléze vyjde najevo, že z hlediska obsahových nedostatků jde o návrh neprojednatelný. Riziko škody nebo jiné újmy, jež by mohla vzniknout dlužníku nebo třetím osobám zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu do doby odmítnutí neprojednatelného insolvenčního návrhu, pak snižuje úprava, která brání prodlužování řízení o vadném insolvenčním návrhu tím, že na jedné straně zbavuje insolvenční soud povinnosti odstraňovat vady insolvenčního návrhu, pro které nelze v insolvenčním řízení pokračovat, postupy podle § 43 o.s.ř., na druhé straně zavazuje soud k tomu, aby důsledky plynoucí z neprojednatelnosti insolvenčního návrhu vyvodil (aby insolvenční návrh odmítl) neprodleně, nejpozději však do 7 dnů poté, co byl návrh podán (§ 128 odst. 1 IZ).

S ohledem na tyto okolnosti soudní praxe důsledně trvá na tom, aby insolvenční navrhovatel-lhostejno, zda je jím dlužník či věřitel-řádně splnil zákonem předepsanou povinnost skutkových tvrzení, jež jsou dle § 103 odst. 2 IZ povinnými obsahovými náležitostmi insolvenčního návrhu, tj. aby vylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek. Jde-li o návrh podaný věřitelem, musí tento navrhovatel navíc řádně vylíčit skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. skutečnosti svědčící o tom, že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 105 IZ). Doložení aktivní legitimace navrhujícího věřitele je primárním předpokladem projednání dlužníkova úpadku (je průkazem navrhovatelova oprávnění požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval). Procesní povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 IZ-jak zdůrazňuje R 91/2009-není možno mít za splněnou (nelze ji nahradit) tím, že insolvenční navrhovatel ohledně příslušných rozhodných skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu. Uvedené platí tím více, že insolvenční zákon výslovně zavádí odlišný režim pro odstraňování vad insolvenčního návrhu na straně jedné (§ 128 odst. 1 IZ) a pro odstraňování vad týkajících se příloh insolvenčního návrhu na straně druhé (§ 128 odst. 2 IZ).

Jak vysvětlil Nejvyšší soud ve výše cit. R 91/2009 a dále např. v usnesení sen. zn. 29 NSČR 22/2009 ze dne 20.5.2010, uveřejněném pod č. 26/2011 Sbírky soudních rozhodnutí, v insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o hrozícím úpadku dlužníka logicky vzato vyplývá. Shodně již v usnesení sen. zn. 29 NSČR 1/2008-A ze dne 27.1.2010, uveřejněném pod č. 88/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud zdůraznil, že rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka ve formě insolvence, se rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit.

V takto ustaveném judikatorním rámci pak Nejvyšší soud v usnesení ze dne 21.12.2011, sp.zn. MSPH 88 INS 14537/2010, 29 NSČR 14/2011-A-20, uveřejněném pod č. 44/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyslovil, že věřitelský insolvenční návrh musí ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 IZ obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka, nejen konkrétní údaje o dalších věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označeni další věřitelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, respektive že neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Na posouzení, zda insolvenční návrh má náležitosti předepsané insolvenčním zákonem a zda není namístě jeho odmítnutí podle § 128 odst. 1 IZ, přitom nemá vliv okolnost, že při zkoumání, zda dlužník je v úpadku, se v insolvenčním řízení prosazuje vyšetřovací zásada.

Lze tedy shrnout, že vzhledem k popsané závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob, je třeba důsledně trvat na tom, aby navrhovatel-věřitel dlužníka v insolvenčním návrhu náležitě vymezil svoji pohledávku za dlužníkem co do důvodu jejího vzniku (rozhodných okolností, na nichž se zakládá), výše a splatnosti, aby takto současně (v případě tvrzeného úpadku insolvencí i co do splatnosti) identifikoval další věřitele dlužníka a jejich pohledávky a aby nabídl potřebná další konkrétní skutková tvrzení, z nichž podává závěr o dlužníkově platební neschopnosti (objektivní či založené některou ze zákonných domněnek) nebo o jeho předlužení (je-li podnikatelem).

V dané věci však odvolací soud shodně jako soud prvního stupně shledal, že navrhovatelé svoji povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 IZ řádně nesplnili. Nejenže vskutku nevyslovili požadavek zjištění úpadku dlužníka, a místo tohoto (věci odpovídajícího) petitu žádali rozhodnout o jejich insolvenčním návrhu prohlášením konkursu na majetek dlužníka, ale především žádný z navrhovatelů nenabídl dostatečná skutková tvrzení o existenci svých splatných pohledávek za dlužníkem, tedy tvrzení, jejichž prostřednictvím insolvenční navrhovatel prokazuje svoji legitimaci k podání insolvenčního návrhu.

V insolvenčním návrhu navrhovatelé pouze uvedli, že jsou na základě (blíže neurčených) pracovních smluv zaměstnanci dlužníka, a že ten jim dluží mzdu za měsíce 11/2011 až 4/2012 podle přehledu, v němž za každého z nich uvedli měsíce a částky (v případě několika navrhovatelů s uvedením dílčích úhrad částek za 11/2011). Jakkoli u mzdových pohledávek lze dovodit jejich splatnost (nastalou v měsíci následujícím po měsíci, za který mzda náleží), navrhovatelé nevylíčili konkrétní skutkové okolnosti týkající se vzniku a výše svých tvrzených mzdových pohledávek, když nijak nekonkretizovali své zmíněné pracovní smlouvy a neuvedli ničeho o jejich obsahu, včetně sjednané výše mzdy. V tom směru jsou bez významu listiny, které navrhovatelé nabídli k důkazu (a které v návrhu označili jen nekonkrétně jako pracovní smlouvy, mzdové výměry a mzdové lístky). Stejně tak nemají z hlediska tvrzení v návrhu absentujících žádného významu podané přihlášky navrhovatelů, které jsou samostatným procesním podáním a které v případě insolvenčního návrhu věřitele jsou jeho povinnou přílohou (nikoli však v případě pracovněprávních pohledávek dlužníkových zaměstnanců dle § 169 odst. 2 písm. a/ IZ, které se nepřihlašují). Jak již řečeno, procesní povinnost tvrzení dle § 103 odst. 2 IZ nelze nahradit tím, že insolvenční navrhovatel ohledně příslušných rozhodných skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu. Ohledně tvrzení svědčících o existenci navrhovatelovy splatné pohledávky za dlužníkem spočívá břemeno tvrzení výhradně na navrhovateli, a co není tvrzeno, nemůže být ani dokázáno.

Jelikož pluralitu věřitelů dlužníka (pojmový znak úpadku ve formě insolvence i ve formě předlužení) stavěli navrhovatelé jen na svých tvrzených pohledávkách, když jiné věřitele dlužníka a jejich pohledávky neoznačili, a jelikož ovšem navrhovatelé skutečnosti rozhodné pro závěr o existenci jejich vlastních pohledávek za dlužníkem náležitě nepopsali, je zřejmé, že insolvenční návrh nutně postrádá i rozhodná skutková tvrzení svědčící o úpadku dlužníka.

K odvolací argumentaci navrhovatelů považoval odvolací soud pro úplnost za potřebné znovu upozornit, že jakkoli je dokazování skutečností potřebných k osvědčení dlužníkova úpadku ovládáno vyšetřovací zásadou vtělenou do § 86 IZ, tato zásada sama o sobě nenahrazuje na prvním místě stojící povinnost tvrzení, jež stíhá insolvenčního navrhovatele, tedy jeho povinnost uvést konkrétní skutková tvrzení o skutečnostech, jež jsou z hlediska rozhodování o insolvenčním návrhu právně významné. Teprve pokud má soud k dispozici bezvadný insolvenční návrh, může přistoupit k další fázi řízení, tedy ke zjišťování věřitelovy legitimace k podání tohoto návrhu a poté i ke zjišťování dlužníkova úpadku. Není-li tu takový návrh, nesmí insolvenční soud činit žádné další úkony (ani vyzývat navrhovatele k odstranění vad návrhu či podle § 128 odst. 3 IZ vyzývat dlužníka k předložení seznamů jeho majetku, závazků a zaměstnanců), nýbrž je povinen podle § 128 odst. 1 IZ insolvenční návrh bez dalšího neprodleně odmítnout. K tomu zákon stanoví insolvenčnímu soudu sedmidenní lhůtu od podání návrhu. S nedodržením této lhůty se nicméně-jak navrhovatelé mylně dovozují-žádné procesní důsledky nepojí, neboť jde (pouze) o lhůtu pořádkovou-viz závěry usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. KSPL 27 INS 1784/2009, 29 NSČR 22/2009 ze dne 20.5.2010 uveřejněného pod č. 26/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Věřitel nemá-na rozdíl od dlužníka-právní povinnost podat insolvenční návrh a nemá ani právní nárok na insolvenční návrh. Jestliže věřitel nemá dostatečné a věrohodné informace o skutečnostech svědčících o úpadku dlužníka, nebo jestliže není schopen svoji splatnou pohledávku za dlužníkem, z níž by měla vyplývat jeho legitimace k podání insolvenčního návrhu, bezpochybně listinami osvědčit, nebo dokonce ani není s to ji řádně skutkově vymezit, pak není nikterak opodstatněno, aby se zjištění jeho úpadku insolvenčním návrhem domáhal. Za takové situace je namístě, aby věřitel k ochraně svých práv (k vymožení pohledávky za dlužníkem) zvolil standardní postup, tj. cestu individuálního výkonu rozhodnutí. Insolvenční řízení není a nemůže být nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými. Jeho účelem není vyřešení individuálního sporu o pohledávku mezi věřitelem (insolvenčním navrhovatelem) a jeho dlužníkem, nýbrž řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 písm. a/ IZ).

Z uvedených důvodů odvolací soud shodně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že navrhovatelův insolvenční návrh vykazuje nedostatky, pro něž v řízení nelze pokračovat, a pro něž musí být dle § 128 odst. 1 IZ bez dalšího odmítnut. Protože vady insolvenčního návrhu může navrhovatel odstranit, jen dokud soud prvního stupně nevydal usnesení o odmítnutí návrhu podle § 128 IZ, nemohla by mít z hlediska posouzení věcné správnosti napadeného usnesení žádného významu doplnění insolvenčního návrhu, která by navrhovatel učinil k odstranění jeho nedostatků až v rámci odvolacího řízení (viz usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSPL 20 INS 437/2008, 1 VSPH 5/2008 ze dne 17.3.2008 uveřejněné pod č. 11/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Soud prvního stupně tedy rozhodl správně a odvolací soud napadené usnesení podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil, a to i v akcesorickém rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Insolvenční návrh byl odmítnut a dlužník má proto podle § 146 odst. 3 o.s.ř. vůči navrhovatelům právo na náhradu nákladů řízení, jež mu ovšem nevznikly ani v řízení před soudem prvního stupně, ani v řízení odvolacím. Proto o nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., jak uvedeno v bodě II. výroku tohoto usnesení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 31. ledna 2013

JUDr. Jaroslav B u r e š, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Brožová Eva