3 VSPH 881/2013-A-20
KSPH 39 INS 32154/2012 3 VSPH 881/2013-A-20

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Kubína a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Jindřicha Havlovce v insolvenčním řízení dlužníka: RNDr. Jiří anonymizovano , anonymizovano , bytem Hořovice, Kosmonautů 759/17, zahájeném na návrh dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 39 INS 32154/2012-A-13 ze dne 2. dubna 2013,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 39 INS 32154/2012-A-13 ze dne 2. dubna 2013 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze usnesením č.j. KSPH 39 INS 32154/2012-A-13 ze dne 2.4.2013 odmítl insolvenční návrh dlužníka RNDr. Jiřího anonymizovano (dále jen dlužník). V něm uvedl, že se dlužník podáním postoupeným mu 20.3.2013 domáhal zjištění svého úpadku a jeho řešení oddlužením s tím, že má dva věřitele, a to více jak tři měsíce po splatnosti.

Soud cituje § 103 odst. 1 a 2 a § 128 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-IZ), dospěl k závěru, že dlužníkův návrh je neurčitý, neboť zcela postrádá konkrétní vylíčení skutečností, které osvědčují jeho úpadek, přestože takové tvrzení je obligatorní náležitostí každého insolvenčního návrhu. Ačkoli dlužník tvrdil, že má dva věřitele a je po splatnosti déle jak 3 měsíce, v návrhu žádného ze svých věřitelů ani závazků nijak nespecifikoval. Neuvedl celkovou výši svých závazků ani kolik činí jednotlivé měsíční splátky, které je povinen hradit ve vztahu k výši jeho příjmu, zda již věřitelé přistoupili k zesplatnění některé pohledávky, odkdy nehradí jednotlivé závazky, z jakého důvodu je hradit přestal, zda bylo ohledně některého ze závazků vedeno exekuční řízení a s jakým výsledkem, neuvedl též nic o tom, na co použil získané peněžní prostředky, pouze opakovaně zmiňoval trestní oznámení, které údajně podal, avšak toto své tvrzení nijak nedoložil apod. Konstatoval, že dlužník nemůže zaměňovat svoji povinnost tvrdit právně významné skutečnosti v samotném návrhu od povinnosti přiložit seznam závazků, který musí obsahovat výčet věřitelů a závazků, neboť není oprávněn dosazovat chybějící tvrzení dlužníka z obsahu příloh, když navíc dlužníkem předložené seznamy nejsou řádné a seznam závazků zcela chybí. Tvrzení dlužníka v návrhu jsou pouze obecná a soud z nich není schopen získat informace nutné pro projednání návrhu a rozhodnutí ve věci. Uzavřel, že výše uvedené vyplývá mimo jiné z judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozhodnutí č.j. 29 NSČR 22/2009-A-21, KSPL 27 INS 1784/2009 ze dne 20.5.2010), podle níž nelze splnění povinnosti vylíčit rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka, dovozovat z obsahu listin, které dlužník připojil k insolvenčnímu návrhu jako přílohu. Takové konkrétní skutečnosti musí dlužník uvést přímo v návrhu. Pokud tak neučiní, jde o takovou vadu návrhu, pro kterou nelze v řízení pokračovat.

Soud uzavřel, že vadu dlužníkova insolvenčního návrhu nelze odstranit výzvou podle § 43 odst. 2 o.s.ř., a proto návrh odmítl. Doplnil, že po právní moci usnesení může dlužník podat nový, řádný insolvenční návrh s řádným vylíčením rozhodujících skutečností, které osvědčují dlužníkův úpadek tak, jak je insolvenčním zákonem vyžadováno.

Proti tomuto usnesení podal dlužník včasné odvolání namítajíc, že ve svém návrhu uvedl, že má dva věřitele, u kterých je po splatnosti více jak 3 měsíce, v jednom případě se jedná o malý finanční závazek, jenž uznává, ve druhém případě se jedná o podvodné vylákání velké finanční částky a záležitost bude prošetřena Policií ČR. Výsledky šetření dá soudu k dispozici a prostudování, neboť tento finanční závazek odmítá uznat a platit v plné výši, přestože věřitel této pohledávky závazek zesplatnil a dosáhl exekučního vymáhání.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Z § 97 IZ (ve znění účinném do 31.12.2013, jež bude citováno v dalším textu) plyne, že insolvenční řízení lze zahájit jen na návrh, který je oprávněn podat dlužník nebo jeho věřitel, a jde-li o hrozící úpadek, může insolvenční návrh podat jen dlužník.

Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (platební neschopnost).

K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 IZ stanoví, že se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 IZ, kterou mu uložil insolvenční soud.

O hrozící úpadek jde tehdy, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků (§ 3 odst. 4 IZ).

O úpadek předlužením dle § 3 odst. 3 IZ se může jednat jen v případě dlužníka, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem.

Soud prvního stupně správně vycházel z toho, že domáhá-li se dlužník insolvenčním návrhem zjištění svého úpadku nebo hrozícího úpadku, je podle § 103 odst. 1 a 2 IZ povinen v insolvenčním návrhu vždy uvést i rozhodující skutečnosti, které jeho tvrzený úpadek nebo hrozící úpadek osvědčují. Současně dlužník podle § 104 odst. 1 IZ musí k insolvenčnímu návrhu připojit především seznam svého majetku včetně svých pohledávek s uvedením svých dlužníků (seznam majetku) a seznam svých závazků s uvedením svých věřitelů (seznam závazků), jež musejí být opatřeny náležitostmi stanovenými v § 104 odst. 2 až 4 IZ.

Jestliže dlužník hodlá navrhnout řešení svého úpadku (hrozícího úpadku) oddlužením, musí tak učinit návrhem na povolení oddlužení podaným na předepsaném formuláři (§ 391 odst. 3 IZ), a to současně s insolvenčním návrhem (§ 106 odst. 1 a § 390 odst. 1 IZ). K podání insolvenčního návrhu pak může využít kolonku č. 07 formuláře návrhu na povolení oddlužení (do 31.12.2013 šlo o kolonku č. 06), v níž pak musí-v souladu s náležitostmi insolvenčního návrhu vymezenými v § 103 odst. 2 IZ-vyplnit nejen údaj o tom, čeho se insolvenčním návrhem domáhá (zda navrhuje vydat rozhodnutí o úpadku nebo hrozícím úpadku), ale také musí uvést důvod tohoto návrhu, tj. vylíčit rozhodující skutečnosti, které jeho tvrzený úpadek či hrozící úpadek osvědčují. Insolvenční návrh a návrh na povolení oddlužení jsou samostatná procesní podání se samostatným procesním režimem.

Požadavky stran povinnosti insolvenčního navrhovatele vylíčit v insolvenčním návrhu skutečnosti osvědčující úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka jsou ustáleny judikaturou Nejvyššího soudu uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek-viz jeho usnesení sen. zn. 29 NSČR 7/2008 ze dne 26.2.2009 (91/2009), usnesení sen. zn. 29 NSČR 1/2008 ze dne 27.1.2010 (R 88/2010), usnesení sen. zn. 29 NSČR 22/2009 ze dne 20.5.2010 (R 26/2011) a usnesení sen. zn. 29 NSČR 14/2011 ze dne 21.12.2011 (R 44/2012). Z této judikatury plyne, že v insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o jeho hrozícím úpadku logicky vzato vyplývá. Rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka ve formě insolvence, se tak rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit. To znamená, že insolvenční návrh musí ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 IZ obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka ve formě insolvence, nejen konkrétní údaje o věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označení další věřitelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, respektive že neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Na posouzení, zda insolvenční návrh má náležitosti předepsané insolvenčním zákonem a zda není namístě jeho odmítnutí podle § 128 odst. 1, přitom nemá vliv okolnost, že při zkoumání, zda dlužník je v úpadku, se v insolvenčním řízení prosazuje vyšetřovací zásada.

Jakkoli povinnost vylíčit skutečnosti osvědčující úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka podle citovaného R 91/2009 nelze mít za splněnou tím, že insolvenční navrhovatel ohledně těchto skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu, je soudní praxe ustálena v závěru, že taková skutková tvrzení může dlužník-navrhovatel nabídnout i prostřednictvím připojeného řádného seznamu majetku a závazků. Jinak řečeno, co do povinných rozhodných tvrzení o dlužníkově úpadku či hrozícím úpadku, jež jeho insolvenční návrh postrádá, lze vzít v potaz (jako součást tvrzení o úpadku akceptovat) údaje o věřitelích dlužníka a jejich pohledávkách a o majetkových poměrech dlužníka obsažené v seznamech majetku a závazků, které spolu s insolvenčním návrhem (co jeho obligatorní přílohu dle § 104 odst. 1 písm. a/ a b/ IZ) předložil. To však za předpokladu, že tyto seznamy jsou řádné, tj. opatřené náležitostmi předepsanými v § 104 odst. 2 až 4 IZ, a že tedy k nim lze (i v uvedeném směru) přihlížet.

Podle § 128 odst. 1 IZ insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, insolvenční soud odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 o.s.ř. se nepoužije.

Z obsahu spisu plyne, že dlužník svůj insolvenční návrh spojil s návrhem na povolení oddlužení podaným na předepsaném formuláři dne 19.12.2012 u Městského soudu v Praze, jenž jej postoupil usnesením ze dne 15.2.2013 Krajskému soudu v Praze coby soudu místně příslušnému. V kolonce č. 06 formuláře určené pro podání insolvenčního návrhu vyznačil, že se domáhá rozhodnutí o úpadku. Co do popisu rozhodujících skutečností osvědčujících jeho úpadek se však dlužník omezil jen na tvrzení, že má dva věřitele a je více jak tři měsíce po splatnosti. Pokračoval, že v roce 2008 si půjčil peníze od Grand, s.r.o. v celkové výši 2.500.000,-Kč a dříve, než je mohl použít, byl o ně podvodně připraven. V uvedené záležitosti je podáno trestní oznámení. Tímto podvodným jednáním přišel o půjčené peníze i vlastní prostředky a v současné době je bez rezervních finančních prostředků a není schopen platit. Trestním oznámením u Policie ČR se domáhá svých peněz, aby mohl své dluhy umořit. Stará se o svoji matku, které musí poskytovat fyzickou a finanční pomoc a v oddlužení vidí jediné východisko. Bez dalšího zadlužování tak není schopen dostát svým závazkům vůči věřitelům, a proto žádá o zjištění úpadku a povolení jeho řešení oddlužením.

Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a pro stručnost na ně odkazuje a doplňuje, že z uvedeného je zřejmé, že dlužník v insolvenčním návrhu neuvedl konkrétní údaje ani o svých majetkových poměrech, včetně své příjmové situace, ani o výši svých jednotlivých dluhů a jejich splatnosti a neoznačil řádně své věřitele. Seznamy majetku a závazků dlužník k návrhu nepřipojil. Z toho plyne, že dlužník v insolvenčním návrhu (ani prostřednictvím povinných příloh-seznamů) nevylíčil řádně skutečnosti, z nichž by vyplýval závěr, že má vůči vícerým (alespoň dvěma) konkrétním věřitelům pohledávky, které jsou více než 30 dnů po lhůtě splatnosti a které není schopen plnit. Neuvedl tedy rozhodné skutečnosti, jež by osvědčovaly jeho tvrzený úpadek dle § 3 odst. 1 IZ, přestože taková skutková tvrzení jsou obligatorní náležitostí insolvenčního návrhu.

Za této situace dospěl odvolací soud shodně jako soud prvního stupně k závěru, že insolvenční návrh dlužníka vykazuje nedostatky, pro které nelze v řízení pokračovat. Protože § 128 odst. 1 IZ pro ten případ vylučuje užití § 43 o.s.ř., soud prvního stupně postupoval správně, když dlužníku neurčil lhůtu k doplnění insolvenčního návrhu a napadeným usnesením jej bez dalšího odmítl. Vady insolvenčního návrhu může navrhovatel odstranit, jen dokud soud prvního stupně nevydá usnesení o odmítnutí návrhu podle § 128 IZ, a proto i kdyby dlužník učinil k odstranění těchto nedostatků v rámci odvolacího řízení doplnění návrhu, neměla by tato skutečnost z hlediska posouzení věcné správnosti napadeného usnesení žádného významu.

Z těchto důvodů odvolací soud postupoval dle § 219 o.s.ř. a napadené usnesení jako věcně správné potvrdil.

Pouze pro úplnost považuje odvolací soud za vhodné dodat, že právní mocí usnesení, jímž byl insolvenční návrh odmítnut, se insolvenční řízení dlužníka končí. Taková okolnost nicméně dlužníka-jak ho správně poučil soud, nebrání v tom, aby insolvenční návrh posléze podal znovu a aby se spolu s ním domáhal řešení svého úpadku oddlužením. Prvotním předpokladem vyhovění těmto návrhům však je, že jak insolvenční návrh, tak návrh na povolení oddlužení a jejich povinné přílohy budou mít zákonem vyžadované náležitosti. V případě, že by předepsané náležitosti měl jen insolvenční návrh, jemuž by bylo možné vyhovět, a návrh na povolení oddlužení nikoliv, insolvenční soud by v souvislosti s rozhodnutím o zjištění úpadku dlužníka návrh na povolení oddlužení odmítl a zároveň rozhodl, že jeho úpadek bude řešen konkursem (§ 148 odst. 3 a § 396 IZ).

Poučení: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu ČR do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím Krajského soudu v Praze.

V Praze dne 8. září 2014

JUDr. Michal Kubín, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová