3 VSPH 875/2010-A-13
KSPL 20 INS 9654/2010 3 VSPH 875/2010-A-13

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Bureše a soudců JUDr. Jindřicha Havlovce a Mgr. Ivany Mlejnkové v insolvenčním řízení dlužníka MAXimum REality, s.r.o. se sídlem v Plzni, Mikulášská 296/2, identifikační číslo 26403617, zast. Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá ul. 6, zahájeném na návrh věřitele Ekonomicko-právní centrum, s.r.o. se sídlem v Praze 5, Holečkova 619/59, identifikační číslo 26920999, o odvolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 20 INS 9654/2010-A-5 ze dne 30. srpna 2010

takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 20 INS 9654/2010-A-5 ze dne 30. srpna 2010 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni usnesením č.j. KSPL 20 INS 9654/2010-A-5 ze dne 30.8.2010 zamítl insolvenční návrh věřitele Ekonomicko-právní centrum, s.r.o. (dále jen navrhovatel) doručený mu dne 24.8.2010.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že mu byl dne 24.8.2010 doručen insolvenční návrh výše uvedeného navrhovatele, jímž se domáhal rozhodnutí o úpadku dlužníka MAXimum REality, s.r.o. (dále jen dlužník). Navrhovatel tvrdil, že má za dlužníkem splatné pohledávky v celkové výši 52.252,-Kč, které nabyl od postupitele Michala Haška na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 21.7.2010. Tuto osobu současně označil jako dalšího věřitele, který má pohledávku vůči dlužníku. Soud prvního stupně vyšel z toho, že insolvenční návrh podaný věřitelem musí být zamítnut, jestliže nebylo osvědčeno, že insolvenční navrhovatel a alespoň jedna další osoba má proti dlužníku splatnou pohledávku. Za další osobu se nepovažuje osoba, na kterou byla převedena některá z pohledávek insolvenčního navrhovatele proti dlužníku nebo její část v době 6 měsíců před podáním insolvenčního návrhu nebo po zahájení insolvenčního řízení. Nato soud uzavřel, že za dané situace nepřichází v úvahu jiný postup, než zamítnutí insolvenčního návrhu podle § 143 odst. 2 insolvenčního zákona (dále jen IZ).

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Plzni se navrhovatel včas odvolal s požadavkem, aby je odvolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítal, že odůvodnění napadeného usnesení je natolik strohé, že je toto rozhodnutí nepřezkoumatelné. Lze z něj usuzovat, že soud neměl za osvědčenu pluralitu věřitelů, jak zákon požaduje, a že v tom směru vycházel z citované druhé věty § 143 odst. 2 IZ. Ta však podle navrhovatele na daný případ nijak nedopadá. On sám žádnou svoji pohledávku za dlužníkem na třetí osobu nikdy nepřeváděl, toliko nabyl pohledávku za dlužníkem od jiného jeho věřitele. Soud ani nevysvětlil, proč toto ustanovení na věc aplikoval, nicméně pokud tak učinil, jde o zjevně nesprávnou interpretaci zákona, anebo o skutkový omyl soudu spočívající v tom, že zaměnil osobu postupníka s postupitelem.

Navrhovatel odmítl jako neopodstatněný dlužníkův názor, který vyslovil ve vyjádření k věci daném po vydání napadeného usnesení a podle nějž se v dané věci jedná o obcházení zákona-ustanovení § 143 odst. 2 IZ. V tom směru navrhovatel odkázal na jím vyžádané vyjádření Michala Haška ze dne 6.9.2010, s jehož závěry se plně ztotožňuje. Podáním ze dne 23.11.2010 navrhovatel k doplnění svého odvolání upozornil, že jednatelé dlužníka započali aktivity směřující k přesunu podnikání na nový, závazky nezatížený subjekt. Za tím účelem založili dne 3.11.2010 společnost Premier reality, s.r.o., která má s dlužníkem shodnou adresu, předmět podnikání i složení společníků a statutárního orgánu. V tomto jednání spatřuje navrhovatel ohrožení vymahatelnosti pohledávek všech dlužníkových věřitelů.

Dlužník ve vyjádření k odvolání navrhl potvrzení napadeného usnesení z důvodu jeho věcné správnosti. Soud podle něj na danou věc správně aplikoval § 143 odst. 2 IZ, neboť jakkoli navrhovatel vskutku není postupitelem, jejž předmětné ustanovení zmiňuje, ale postupníkem, je nutno s ohledem na výkladová pravidla právních norem dovodit, že z hlediska plurality věřitelů se za další osobu s pohledávkou za dlužníkem nepovažuje také ten, kdo převedl na insolvenčního navrhovatele některou ze svých pohledávek v době 6 měsíců před podáním insolvenčního návrhu, pokud jen tuto pohledávku za dlužníkem navrhovatel uplatňuje. V takovém případě se podle dlužníkova názoru jedná o obcházení zákona s cílem vytvořit uměle pluralitu věřitelů tak, aby byly formálně splněny podmínky pro podání insolvenčního návrhu.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněno.

Jak opakovaně vyložil Vrchní soud v Praze, jmenovitě např. v usnesení sp.zn. KSUL 45 INS 3773/2009, 1 VSPH 639/2009-A ze dne 24.3.2010, insolvenční řízení nelze zahájit ex offo, ale toliko na návrh účastníka. Jiná osoba než dlužník je oprávněna domáhat se insolvenčním návrhem rozhodnutí o dlužníkově úpadku, jen pokud doloží, že je jeho věřitelem, tj. že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 97 odst. 3 a § 105 IZ). Teprve pokud navrhovatel tuto svoji legitimaci k podání insolvenčního návrhu prokáže, může se insolvenční soud zabývat tím, co je v dané fázi řízení jeho předmětem, totiž zkoumáním tvrzeného dlužníkova úpadku dle § 3 IZ. Předpokladem úspěchu věřitele, jenž se domáhá vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka, je tedy to, zda prokáže svoji aktivní legitimaci, jež ho opravňuje požadovat, aby soud na podkladě jeho insolvenčního návrhu tvrzený úpadek dlužníka zjišťoval, a zda v řízení bude dlužníkův úpadek osvědčen (prokázán)-§ 136 odst. 1 IZ. Průkazem věcné legitimace přitom může navrhovatel současně zčásti poskytovat i skutkový podklad pro zjištění dlužníkova úpadku. V otázce aktivní legitimace navrhujícího věřitele, jež je předpokladem projednání dlužníkova úpadku, spočívá břemeno tvrzení i břemeno důkazní výhradně na tomto insolvenčním navrhovateli, zatímco při zkoumání úpadku dlužníka insolvenční soud není vázán důkazními návrhy účastníků a dle potřeby je povinen provést k osvědčení tvrzeného úpadku i důkazy jimi nenavržené (§ 86 IZ). Nejsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku, insolvenční soud insolvenční návrh zamítne (§ 143 odst. 1 IZ). Není-li dlužník v úpadku pro předlužení, § 143 odst. 2 IZ stanoví, že insolvenční návrh podaný věřitelem insolvenční soud zamítne, jestliže nebude osvědčeno, že insolvenční navrhovatel a alespoň jedna další osoba má proti dlužníku splatnou pohledávku. Za další osobu se nepovažuje osoba, na kterou byla převedena některá z pohledávek insolvenčního navrhovatele proti dlužníku nebo její část v době 6 měsíců před podáním insolvenčního návrhu nebo po zahájení insolvenčního řízení.

Úprava rozhodování o insolvenčním návrhu věřitele obsažená v § 133 IZ je vybudována na zásadě, že o jeho návrhu soud vždy nařídí jednání (a tedy provede dokazování podle § 122 a násl. o.s.ř.) v případě sporu o úpadek , tj. pokud nejde o případ, kdy tvrzenému úpadku dlužník neodporuje, a rozhodnutí tak závisí na zjištění sporných skutečností o tom, zda je dlužník v úpadku. Výjimkou jsou situace, kdy se účastníci práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, a o návrhu lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů. V otázce zkoumání aktivní legitimace navrhovatele-věřitele, jež je předpokladem zjišťování dlužníkova úpadku, je pak zapotřebí vycházet z toho (viz závěry výše zmíněného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24.3.2010), že předloží-li navrhovatel způsobilý insolvenční návrh, v němž nabídl dostatečná tvrzení o existenci své splatné pohledávky za dlužníkem, již přihlásil, a předložil k tomu označené listinné důkazy (§ 103 odst. 2 a 3 IZ), není důvodu nařizovat jednání o insolvenčním návrhu a je namístě ho pro nedoložení navrhovatelovy aktivní legitimace dle § 143 odst. 2 IZ bez dalšího zamítnout v případě, že insolvenční soud již při předběžném posouzení nabídnutých důkazů zjistí, že tyto jsou k závěru o existenci navrhovatelovy splatné pohledávky, již dlužník popírá, zjevně nedostatečné, a také v případě, že rozsah dokazování, jež by k takovému závěru (vzhledem k povaze nároku nebo obraně dlužníka) bylo zapotřebí provést, přísluší řízení nalézacímu.

Dle § 133 odst. 3 IZ dlužníku musí být vždy dána možnost, aby se k insolvenčnímu návrhu před rozhodnutím o úpadku vyjádřil.

Dále nutno zdůraznit, že ve smyslu § 7 odst. 1 IZ usnesení vydaná soudem v insolvenčním řízení musí odpovídat požadavkům vymezeným v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.). Z toho plyne, že rozhodnutí o insolvenčním návrhu věřitele musí být vždy odůvodněno, a ve smyslu § 167 odst. 2 o.s.ř. se tak musí stát způsobem uvedeným v § 157 odst. 2 téhož zákona. Proto soud v odůvodnění tohoto usnesení musí kromě jiného uvést, co bylo obsahem insolvenčního návrhu a jaké stanovisko k němu dlužník zaujal, které skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci má prokázány, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jaký učinil závěr o skutkovém stavu věci a jak ji posoudil po právní stránce. Přitom dbá o to, aby odůvodnění rozhodnutí bylo přesvědčivé.

Těmto požadavkům však soud prvního stupně v napadeném usnesení zjevně nedostál. V jeho odůvodnění se totiž omezil jen na kusou reprodukci tvrzení, na nichž navrhovatel svůj návrh na zjištění úpadku dlužníka stavěl, a na citaci § 143 odst. 2 IZ, neuvedl však žádné své skutkové a právní závěry, jež ve věci učinil a z nichž ve svém zamítavém rozhodnutí vycházel. Soud tedy nijak nevysvětlil ani to, jak na danou věc citované ustanovení zákona aplikoval.

S ohledem na odvolací argumentaci k tomu nicméně odvolací soud považoval za vhodné pro úplnost poznamenat, že navrhovatelův restriktivní výklad druhé věty § 143 odst. 2 IZ nelze považovat za správný. Podstatou této úpravy je nepochybně východisko, podle nějž v případě věřitelského insolvenčního návrhu lze existenci vícerých věřitelů dlužníka vzít z hlediska naplnění znaků úpadku v potaz jen tehdy, jestliže tato mnohost věřitelů nebyla ve skutečnosti-v období od 6 měsíců před podáním návrhu, s nímž lze pojit předpoklad účelového jednání-vytvořena teprve postoupením části pohledávky původního jediného dlužníkova věřitele (nebo některých z více jeho pohledávek) dalším osobám. Z toho pohledu nemůže mít významu okolnost, zda původním jediným věřitelem byl insolvenční navrhovatel, anebo jiný věřitel, od nějž navrhovatel v inkriminované době svoji pohledávku v řízení uplatněnou postoupením nabyl.

Vedle popsaných nedostatků odůvodnění, jež dle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. musejí vést ke zrušení napadeného usnesení, však odvolací soud zjistil i vady řízení dle § 219a odst. 1 písm. a) téhož zákona, pro něž rovněž nelze, než usnesení zrušit.

Ze spisu totiž plyne, že v daném insolvenčním řízení zahájeném dne 24.8.2010 k insolvenčnímu návrhu podanému navrhovatelem jakožto věřitelem dlužníka soud prvního stupně tento návrh dlužníku nedoručil, vyjádření k věci po něm nepožadoval a bez nařízení jednání insolvenční návrh dle § 143 odst. 2 IZ-pro neosvědčení úpadku-zamítl.

V souzené věci se však zjevně žádná z výše popsaných výjimek, za nichž lze o insolvenčním návrhu věřitele rozhodnout bez nařízení jednání, uplatnit nemůže. Nejde totiž o případ, kdy soud insolvenčnímu návrhu vyhověl (napadeným usnesením byl zamítnut), přičemž žádný z účastníků řízení nevyslovil souhlas s tím, aby bylo o insolvenčním návrhu rozhodnuto jen na základě předložených listinných důkazů bez jednání, ani se účasti na tomto jednání nevzdali-neučinil tak ani dlužník (jehož soud s návrhem vůbec neseznámil a možnost zaujmout procesní stanovisko mu tak nedal), ani sám navrhovatel. Soud návrh zamítl pro neosvědčení úpadku, nikoli pro nedoložení navrhovatelovy aktivní legitimace, přičemž k věci navržené důkazy nijak nehodnotil, ani je nezmínil. Napadené usnesení tedy nestojí-a za daných okolností nemůže stát-ani na závěru, že nabídnuté důkazy jsou k prokázání existence navrhovatelovy pohledávky za dlužníkem zjevně nedostatečné, anebo že by ke zjištění této pohledávky bylo zapotřebí provést ohledně rozhodných sporných skutečností dokazování, jež přesahuje k tomu vymezený procesní rámec insolvenčního řízení. Takové předběžné posouzení (a vymezení sporných skutečností) totiž vychází ze stanoviska stran k věci, k jehož projevení ovšem dlužník před vydáním napadeného usnesení příležitost neměl.

Za této situace nelze dospět k jinému závěru, než že soud prvního stupně rozhodl o insolvenčním návrhu věřitele bez nařízení jednání, aniž k tomu byly splněny zákonné podmínky, a tím zatížil insolvenční řízení zmatečnostní vadou dle § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř.

Z těchto důvodů odvolací soud podle § 219a odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. napadené usnesení zrušil a dle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Pro úplnost považoval odvolací soud pro potřeby dalšího řízení za nutné dodat, že v rozhodnutí, jímž se insolvenční řízení zahájené proti dlužníku k návrhu věřitele končí, musí být rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (§ 151 odst. 1 o.s.ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 28. února 2011

JUDr. Jaroslav Bureš, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová